ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5686.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5686/2017-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce K. K. , advokáta se sídlem Ostrov, proti žalovanému J. R. , zastoupenému Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Hálkova 1229/44, o zaplacení 47.450 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 225/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 2. 2017, č. j. 13 Co 327/2016-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č. j. 13 Co 327/2016-124, potvrdil ve výroku I., III. až V. rozsudek ze dne 9. 8. 2016, č. j. 12 C 225/2015-89, kterým Okresní soud v Karlových Varech uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 47.450 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na podkladě zhodnocení provedených důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal své tvrzení, že účastníci uzavřeli dohodu o smluvní odměně za právní službu poskytnutou mu žalobcem. Uzavřel, že žalobci náleží odměna ve smyslu §6 odst. 1, §7 bod 6 ve spojení s §8 odst. 1 a §12 odst. 2 vyhlášky 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v rozhodném znění (dále opět jen „advokátní tarif“), celkem ve výši 89.450 Kč; po odečtení již zaplacené zálohy tedy nárok žalobce činí podle §22 odst. 1 a 3 zákona č. 201/2006 Sb., o advokacii, v rozhodném znění, 47.450 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dílem v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dílem se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že místo toho, aby při zjištění, že soud prvního stupně jej nesprávně poučil ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně za použití §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), připustil k důkazu nosič audionahrávkou. Tím - podle jeho mínění - porušil zásadu dvouinstančnosti a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále namítá, že odvolací soud provedl důkaz audionahrávkou mimo jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by sdělil účastníkům výsledek provedeného důkazu. Postupoval tak v rozporu s §122 odst. 2 o. s. ř. a judikaturou dovolacího soudu (v dovolání blíže označenou), čímž mu odňal právo a možnost jednat před soudem. I v tomto případě - je přesvědčen - odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Žalovaný svými výhradami vůči postupu odvolacího soudu nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž mu vytýká zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (nebylo mu umožněno být přítomen při provádění důkazu audionahrávkou a absence informace o výsledku provedeného dokazování), a že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (porušení zásady dvouinstančnosti). K těmto vadám však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předseda senátu