ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5790.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 5790/2017-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně TERCAS SE , evropská společnost se sídlem v Praze 7, V Přístavu 1585/12, identifikační číslo 24852406, zastoupené Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 6, U Hadovky 3, proti žalovanému J. B. , zastoupenému Mgr. Alešem Brodským, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 67/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, č. j. 55 Co 125/2017-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce (dále též „dovolatel“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Dovolatel sice ohlašuje, že jeho dovolání je přípustné, neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, avšak individuálně a kvalifikovaně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, tzn., že u každého z případů přípustnosti dovolání (rozpor s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo dosud nevyřešená právní otázka) nekonkretizuje, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky, ať již hmotného nebo procesního práva, se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje, popř. jaká konkrétní právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Požadavek zákona na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nesplňuje ta část dovolání žalovaného, jíž argumentuje tím, že „se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a má zato, že ze strany soudů obou stupňů nebylo při aplikaci a výkladu §114b o. s. ř. a §153a odst. 3 o. s. ř. postupováno právně správně a v souladu s judikaturou vyšších soudů ani podle názoru odborné literatury“ … a že „nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu, že měly být splněny předpoklady a podmínky pro postup soudu podle §114b o. s. ř.“ Nutno zdůraznit, že není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Ten obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud jak rozhodl.
Vytýká-li dovolatel soudu prvního stupně, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že „automatickým vydáním usnesení podle §114b o. s. ř. pouze vylepšoval svoji pozici pro případné rozhodnutí věci rozsudekm pro uznání a suploval nedostatky žaloby, když pro postup podle §114b o. s. ř. nebyly splněny podmínky a když soud prvního stupně ani dostatečně neuvážil, zda-li pro přípravu jednání v tomto konkrétním případu nebude dostačující a přiléhavější postupovat podle §114a odst. 2 nebo případně podle §114c o. s. ř.“ (přičemž odvolací soud tento postup toleroval), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, nerozhodoval. Nejsou-li totiž splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné (srov. obdobně důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1785/17).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu