ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1577.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1577/2017 -46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněného J. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 7/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265 1 odst. 4 tr. ř. se obviněný J. K. nebere do vazby .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 54 T 7/2016 uznal obviněného J. K. vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku [za skutek zde popsaný bod bodem 1)] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [za skutek zde popsaný pod bodem 2)], jichž se dopustil tím, že:
1) dne 28. 3. 2016, v době kolem 16:30 hodin, na přesně neurčeném místě silnice č. 464 mezi obcemi H., okr. O., a V., okr. N. J., poté, kdy jako řidič osobního motorového vozidla značky Ford Mondeo v důsledku slovních rozepří s družkou M. V., vozidlo zastavil a jmenovanou neúspěšně vyzval, aby v další rozepři již nepokračovala, z prostoru kapsy předních levých dveří vozidla vyňal tam položený celokovový nůž charakteru dýky, délky čepele 12,5 cm a největší šířky 2,3 cm, který uchopil do své pravé ruky a, přestože si byl vědom, že aktivním užitím tohoto nože vůči horní části těla jiné osoby může způsobit velmi vážná poranění, včetně životně důležitých orgánů, otočil se směrem dozadu tak, že se zvedl, kolenem opřel o středovou loketní opěrku a tělem se naklonil mezi opěradla předních sedadel vozidla čelně k zadnímu sedadlu, v jehož pravé části (za sedadlem spolujezdce) M. V. seděla, načež proti jmenované nečekaně zaútočil opakovanými výpady rukou ozbrojenou označeným nožem, který svíral ve své pravé ruce, přičemž M. V. silou nejméně střední intenzity nejméně dvakrát bodl do těla, kdy tato v důsledku napadení utrpěla
- bodnou ránu lokalizovanou na levé straně hrudníku, v úrovni předního okraje podpažní jamky, ve výšce dolního okraje hrudní kosti o délce 2 cm, z níž vycházel bodný kanál pronikající shora dolů a vzad přes stěnu přední strany trupu v přibližné délce 7 cm do dutiny břišní, kde zasahoval slezinu při jejím dolním pólu a způsoboval její drobné krvácení do dutiny břišní,
- bodnou ránu lokalizovanou na zevní straně střední části levého stehna o délce 2 cm, z níž vycházel bodný kanál směřující zezadu dopředu a vzhůru délky 6 cm a
- řeznou ránu na malíkové hraně levé ruky, v místě nad dlaňovou stranou pátého záprstního skloubení o délce 2 cm zasahujícího pouze do podkoží,
v důsledku kterýchžto zranění, obecně si vyžadující dobu léčení 4 – 5 týdnů, bylo nutno realizovat odborné lékařské zákroky s cílem eliminace případných vážných následků, což si vyžádalo hospitalizaci, ukončenou negativním reversem M. V.,
přičemž tohoto jednání se dopustil, přestože byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2000 sp. zn. 2 T 191/96 odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 trestního zákona k §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, kdy mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 12. 3. 2007,
2) ačkoliv mu byl uložen
- pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 21 T 119/2009 mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let a 9 měsíců a
- pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. 4 T 24/2015 mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 let,
přesto dne 28. 3. 2016, nejméně v době od 16:00 do 17:45 hodin, v obci B., jakož i na silnici vedoucí z obce B. přes obce V., H. a Ch. a zpět do B., vědom si shora uvedených uložených trestů zákazu činnosti, řídil osobní motorové vozidlo značky Ford Mondeo.
Za to a současně za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 ve vztahu k §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 32 T 13/2016, byl obviněnému podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 7 roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to celokovového nože s pouzdrem, který tvoří přílohu spisu. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31 8. 2016 sp. zn. 32 T 13/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému též povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 43 171 Kč.
Citovaný rozsudek napadl odvoláním obviněný a to proti všem jeho výrokům a taktéž státní zástupce v neprospěch obviněného, přičemž napadl pouze jeho výrok o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017 o těchto odvoláních rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti cit. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017 podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný má za to, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ani v průběhu řízení před soudem odvolacím nebylo nijak prokázáno, že si měl být vědom, že „aktivním užitím nože vůči horní části těla jiné osoby může způsobit velmi vážná poranění, včetně životně důležitých orgánů, a že proti poškozené M. V. měl nečekaně zaútočit opakovanými výpady rukou ozbrojenou označeným nožem, který svíral ve své pravé ruce, přičemž M. V. silou nejméně střední intenzity nejméně dvakrát bodl do těla.“ Takto popsaný skutkový stav byl však soudy pouze dovozen, nikoli prokázán. V případě takových pochybností měly soudy postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Skutečnost, že úmyslem obviněného nebylo způsobit poškozené závažná zranění ve formě poškození důležitého orgánu, byla potvrzena jak výpovědí samotného obviněného, tak výpovědí poškozené M. V. i svědkyně K. V. Skutečnostmi vyplývajícími z jednotlivých výpovědí se však soudy obou stupňů při závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu vůbec nezabývaly a nehodnotily, ačkoli jsou pro rozhodnutí o vině zcela zásadní.
Obviněný dále uvádí, že je nutno mít na paměti, že ne každé poškození důležitého orgánu musí být považováno za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Musí být současně splněno, že se jedná o poškození důležitého orgánu, při němž vzniká nebezpečí pro život, nebo jiný závažný déle trvající nebo trvalý následek. Právě k naplnění tohoto předpokladu v tomto konkrétním případě nedošlo. V případě nebezpečí pro život musí jít o poranění, které je provázeno některou život ohrožující komplikací – viz rozhodnutí R II/1965 Sb. rozh. tr. Sám znalec MUDr. Dokoupil v rámci svého výslechu před soudem uvedl, že jím vyjmenovaná ohrožení života byla pouze potencionální, ale nenastala. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 114/2013, popř. 3 Tdo 92/2009) je třeba zkoumat, zda bodná rána pronikající do dutiny břišní způsobovala bezprostřední nebezpečí pro život a jak aktuální bylo riziko závažnějšího následku. Sám znalec akutní riziko závažného následku na zdraví poškozené v podstatě vyloučil. Dále je nutno specifikovat i charakter zákroku při přijetí v nemocnici, kde došlo pouze k sešití na povrchu těla, nikoli v dutině břišní. Podle citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze vyjít pouze ze závěrů znalce, že bodné zranění trupu penetrující do dutiny břišní a nepatrně zraněný orgán je v soudně lékařské praxi hodnoceno jako těžké zranění.
Dále obviněný uvádí, že stranou pozornosti soudů obou stupňů zcela zůstalo i prokázání mechanismu vzniku všech zranění, které poškozená utrpěla, kdy znalec sice vyloučil, že by k nim mohlo dojít pádem na nůž, nicméně jeho další závěry jsou spíše pravděpodobnostní. Znalec sám uvedl, že k mechanismu vzniku jednotlivých zranění, k intenzitě působícího násilí i k pořadí vzniku jednotlivých zranění by se mohl relevantně vyjádřit až po doplnění výpovědi poškozené, případně obviněného, k čemuž však nedošlo. K zodpovězení těchto otázek by se mohl vyjádřit pouze znalec z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika. Tento posudek však vůbec nebyl zpracován, i když jej obhajoba navrhovala k provedení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem druhého stupně. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda ke vzniku zranění mohlo dojít v důsledku změny polohy poškozené, a to jen v důsledku té skutečnosti, že obviněný nůž při konfliktu držel a poškozená se ve vozidle pohybovala směrem k noži.
Obviněný má za to, že se jedná o vady důkazního řízení, jak je vymezil v rámci své rozhodovací praxe Ústavní soud, neboť v daném případě zde jsou tzv. opomenuté důkazy, jako je obhajobou navrhovaný vyšetřovací pokus ve vozidle obviněného či zpracování znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, kdy se jedná o důkazy, které soudy obou stupňů odmítly provést bez toho, aniž by svůj postup věcně a adekvátně odůvodnily, kdy současně ve věci obviněného došlo i k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, neboť podle názoru obviněného odůvodnění soudních rozhodnutí ve věci obviněného nerespektuje obsah provedeného dokazování.
Vůbec pak nebyly prokázány závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu týkající se mechanismu vzniku jednotlivých zranění na těle poškozené, když jen z faktu, že obviněný nůž držel a mířil jím do středu zadní sedačky, nelze dovozovat, že obviněný poškozené rány aktivně zasazoval tak, jak uvádí bez náležitého prokázání této skutečnosti soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak pouze dovozuje, že poškozená spíše před útokem nožem uhýbala. Závěr o další vedené ráně, která měla zasáhnout stehno poškozené, je pak čirou spekulací, neboť ke vzniku tohoto zranění se odpovídajícím způsobem nebyl schopen vyjádřit ani obviněný, ani poškozená a slyšená svědkyně V., a ani slyšený znalec. Znalec byl pouze schopen uvést, že se poloha poškozené a obviněného ve vozidle minimálně jedenkrát musela změnit. Mechanismus vzniku jednotlivých zranění je tak pouze teorií soudů. Podle názoru obviněného soudy nemohou činit závěry z oboru, k němuž je potřeba odborných znalostí, které soud nemá (obor kriminalistika, specializace forenzní biomechanika).
Soudy tak postavily svůj závěr především na závěrech znaleckého posudku provedeného soudním znalcem MUDr. Dokoupilem. Při zpracování posudku však znalec neměl k dispozici doplněnou výpověď poškozené, kdy s touto výpovědí byl znalec seznámen až v rámci svého výslechu, ovšem bez toho aniž by byl znalec výpovědi poškozené přítomen a mohl jí tak pokládat otázky týkající se upřesnění její polohy ve vozidle, atd. Sám znalec uvedl, že není schopen říci, jak vznikla další dvě poranění poškozené (na stehně a řezná rána na levé ruce). Podle obviněného tak měl soud minimálně přistoupit k doplňujícímu výslechu poškozené za přítomnosti znalce.
Sama poškozená M. V. uvedla, že se lekla a sama do nože „naběhla“. Není pravdou, že by poškozená svoji výpověď oproti výpovědi v přípravném řízení neupřesnila. Právě naopak. Současně se vyjádřila, že vzniklá zranění ji vůbec neomezovala, že měla spíše psychické problémy, kdy i stehy si vytáhla sama a žádné zdravotní komplikace neměla a nemá. Stejné skutečnosti jsou uvedeny i ve výpovědi svědkyně K. V., která uvedla, že poškozená obviněného vyprovokovala, a ten ji chtěl pouze vystrašit tím, že vytáhl nůž. Poté svědkyně již nic neviděla.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené má obviněný za to, že jeho jednání popsané ve výroku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně mohlo naplnit toliko kvalifikační znaky „prostého ublížení na zdraví“ podle §146 tr. zákoníku, kdy v návaznosti na skutečnost, že souhlas poškozené, coby družky obviněného, s tímto trestním stíháním nebyl dán, resp. byl vzat zpět, mělo být trestní stíhání obviněného zastaveno jako nepřípustné podle ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
V rámci otázky trestu, jeho druhu a výše pak soudy obou stupňů nesprávně hodnotily jako přitěžující okolnost tu skutečnost, že obviněný spáchal více trestných činů a že byl již pro takový trestný čin odsouzen, byť recidivující trestná činnost je součástí právní kvalifikace. Podle názoru obviněného byla postupem soudů porušena zásada zákazu dvojího přičítání téhož, což mělo v konečném důsledku vliv na druh a výši trestu.
Pokud jde o výrok o vině obviněného přečinem uvedeným ve výroku pod bodem 2), je si obviněný odpovědnosti za toto jednání vědom, kdy však tato trestná činnost je marginální ve vztahu k trestné činnosti uvedené pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně.
Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně pak nekoresponduje s výrokem o náhradě škody, kdy nárok na náhradu škody má být přiznán VZP ČR v částce 43 171 Kč, kdy tato částka má představovat náklady na léčení zranění O. P., a to i přes to, že poškozenou v dané věci byla M. V.
Dovolatel proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že stejné námitky uplatňuje obviněný prakticky od samého počátku řízení. Podle státní zástupkyně je možno plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že charakter zranění poškozené nasvědčuje aktivnímu útoku ze strany obviněného. Zasažením sleziny při jejím dolním pólu, kde došlo k jejímu krvácení do dutiny břišní, přitom jednoznačně došlo ke vzniku těžké újmy na zdraví poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť slezinu je třeba považovat za důležitý tělesný orgán, při jehož poranění vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvající následek. Takovýto závěr odpovídá běžné rozhodovací soudní praxi i právní teorii. Proto je tedy právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku plně přiléhavá. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ve svém znaleckém posudku uvedl, že komplex prokázaných úrazových změn zahrnující bodné zranění trupu, penetrující do dutiny břišní a zraňující zde lokalizovaný orgán, je v soudně lékařské praxi hodnoceno jako těžké zranění naplňující taxativa stanovená v soudně lékařské praxi pro poškození důležitého orgánu, kdy poranění penetrující do dutiny břišní vždy minimálně potencionálně ohrožuje poškozeného na životě s průměrnou dobou léčení v rozmezí čtyř až pěti týdnů. Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod k dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v neveřejném zasedání a to i pro případ rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem napadá rozhodnutí odvolacího soudu, aniž ale uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. S ohledem na předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebude k této dovolatelově chybě přihlíženo.
Pokud jde o předchozí rozsudek soudu prvního stupně, tak jej dovolatel ve výroku o vině napadá výhradně ohledně skutku popsaného v bodě 1). Jím uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Zde je třeba nejprve uvést, že vzhledem k výše uvedeným postulátům Nejvyšší soud nemohl a také nepřihlížel k té části námitek dovolatele, které směřovaly výhradně proti hodnocení důkazů soudy, jež vyústily ve zjištěný skutkový stav popsaný v rozsudku soudu prvního stupně, neboť nedospěl k závěru, že by v předchozím řízení došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Dovolací soud se ale zabýval a reagoval na jeho níže uvedené námitky.
Ve vztahu k námitce obviněného, že při ukládání trestu soudy nesprávně hodnotily jím vyjmenované přitěžující okolnosti lze pouze uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nemají souvislost s právním posouzením posuzovaného skutku. Přesto je k této problematice třeba uvést, že pokud přitěžující okolnost byla spatřována v tom, že obviněný spáchal více trestných činů, a zároveň jeho recidiva byla vzata za součást právní kvalifikace, lze se ztotožnit se závěry odvolacího soudu uvedenými na straně 13 usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017. Dosah zásady dvojího přičítání téhož se omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Součástí právní kvalifikace podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku je rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 191/96, jímž byl obviněný odsouzen za stejný trestný čin. Obviněný však páchal další trestnou činnost (doposud byl patnáctkrát odsouzen), kdy se dopouštěl i násilné trestné činnosti, přičemž je třeba poukázat na odsouzení z roku 2004 pro trestný čin loupeže. Takovouto nestejnorodou recidivu lze mít bezpochyby za přitěžující okolnost podle §42 písm. p) tr. zákoníku, s tím, že z ní byl vyňat rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 191/96, který se stal součástí právní kvalifikace podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, aniž by tak byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání téhož.
Nejvyšší soud v projednávané věci taktéž neshledal, že by zde došlo k tzv. opomenutí důkazů, ačkoli obviněný namítá, že nebylo opakovaně vyhověno jeho důkazním návrhům, konkrétně pak provedení vyšetřovacího pokusu ve vozidle a provedení znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika. Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným doplnit dosavadní stav dokazování. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje na potřebnost a relevanci návrhů stran na doplnění dokazování a naopak, tedy které z hlediska zjišťování skutkového stavu věci mají jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nadto Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně na straně 24 svého rozsudku ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 54 T 7/2016 podrobně odůvodňuje, proč k provedení důkazů navrhovaných obhajobou nepřistoupil. Podstata posouzení totiž spočívá v utrpěných poraněních. Není proto důležité pořadí jejich vzniku. Soud při mechanismu vzniku jednotlivých zranění vycházel především z výpovědí obviněného a poškozené, kteří se však snaží celou věc bagatelizovat a sami nedokázali soudu vysvětlit, jak poškozená utrpěla bodné zranění na vnější straně stehna. Vyšetřovací pokus by tak byl závislý víceméně na informacích poskytnutých aktéry incidentu ve vozidle, kteří navíc své výpovědi mohou v jeho průběhu přizpůsobovat nastalé situaci. Výsledky takového vyšetřovacího pokusu by k objektivnímu zjištění mechanismu vzniklého poranění v žádném případě nepřispěly. Navíc závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství lze považovat za dostatečně přesvědčivé a vyhovující, pokud se týká otázek a odpovědí ohledně mechanismu vzniku zranění.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017 sp. zn. 11 Tdo 812/2017).
Nejvyšší soud neshledává relevantními ani námitky obviněného ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Ke spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je potřeba úmyslné formy zavinění. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoníku uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
K zaviněnému způsobení těžké újmy na zdraví zde stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžký následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že obviněný za použití nože nejméně dvakrát bodnul poškozenou, z toho nejméně jednou do levé části hrudníku, kde způsobil poškozené bodnou ránu v přibližné délce asi 7 cm, a nejméně jednou do střední části levého stehna, kde způsobil poškozené bodnou ránu v přibližné délce asi 6 cm. Z uvedeného je zřejmé, stejně jako ze znaleckého posudku, že útok proti tělesné integritě musel být obviněným veden nejméně střední silou. Tomu odpovídá i zjištění z oboru mechanoskopie, kdy bylo zjištěno, že při útoku byla poškozena podprsenka poškozené, přičemž stěžejní poškození bylo lokalizováno v místě zesíleného stehu, případně kostice, a podprsenka poškozené byla navíc vyrobena z materiálu imitace kůže, jedná se tedy o pevnější materiál oproti běžné látce, což jednoznačně svědčí o použití větší síly. Z hloubky bodných kanálů je také zřejmé, že k nim nemohlo dojít pasivním postavením obviněného a aktivním jednáním poškozené ve smyslu, že sama poškozená na zbraň „naběhla“. Toto potvrzují i výsledky znaleckého posudku, kde je uvedeno, že poškozená by sama ztěžovala vznik takovéhoto poranění, neboť by trupem uhýbala, kdyby došlo k úklonu, jak bylo popisováno. Je také zjevné, že se poškozená musela snažit útoku uhýbat nebo se bránit tím, že měnila svoji polohu na sedadle, jinak by nemohlo dojít k bodné ráně na levém stehně poškozené, jehož vznik během celého trestního řízení nedokázali důvěryhodně popsat ani obviněný, ani poškozená.
Obviněný tak zcela zřejmě jednal alespoň v úmyslu nepřímém, neboť musel vědět, že útokem vedeným do oblasti trupu poškozené může poškodit některý z životně důležitých orgánů v něm uložených. Každá osoba průměrného intelektu si je vědoma toho, že v břišní dutině jsou uloženy životně důležité tělesné orgány, které může pachatel svým útokem poranit. Tato skutečnost je obecně známa a nevyžaduje žádnou podrobnější medicínskou erudici. Této skutečnosti si tak musel být vědom i obviněný, když k útoku užil bodnořezný nástroj v podobě nože o délce čepele 12,5 cm, takže tím byl útok směřovaný vůči poškozené ještě intenzivnější. Bylo pak jen souhrou náhod, nezávislých na vůli obviněného, že významně neporušil životně důležité orgány poškozené.
Pokud pak obviněný napadá výrok o náhradě škody, tak Nejvyšší soud konstatuje, že v rozsudku soudu prvního stupně skutečně nekoresponduje odůvodnění výroku o náhradě škody s vlastním výrokem, když došlo k záměně jména poraněné a léčené osoby (O. P. namísto M. V.). Je však zcela zřejmé, že v odůvodnění rozsudku se jedná pouze o písařskou chybu, kterou lze snadno napravit postupem podle §131 tr. ř. Každopádně toto pochybení nemá žádný vliv na správnost učiněného výroku o náhradě škody vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, jíž je obviněný povinen zaplatit částku 43 171 Kč za léčení zraněné M. V.
Nejvyšší soud však po přezkoumání obsahu podaného dovolání shledal, že námitka obviněného směřující proti právní kvalifikaci podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku v návaznosti na ustanovení §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku je důvodná.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus.
Těžká újma na zdraví je definována v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku, jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je vymezena dvěma podmínkami, a to, že vždy musí jít o vážnou poruchu na zdraví nebo vážné onemocnění a musí současně odpovídat některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Soudy obou stupňů se shodly na tom, že zranění, které obviněný poškozené způsobil, vykazuje znaky poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.
Za poškození důležitého orgánu se jednoznačně považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Za poškození důležitého orgánu se tak zpravidla považuje zhmoždění nebo stlačení mozku kostními úlomky nebo krevním výronem, otřes mozku, jestliže bezvědomí trvalo delší dobu, poranění míchy, ztráta nebo podstatné zhoršení řeči podmíněné změnami na příslušných orgánech, poranění přední poloviny krku a velkých cév zde probíhajících, i nervů, poranění dýchacích cest spojené s vdechováním krve nebo šíření infekce do okolí, poranění srdce a velkých cév, poranění pronikajících do dutých orgánů (žaludku a střev), poranění jater, ledvin, sleziny, slinivky břišní apod. [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1320].
Podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se za poškození důležitého orgánu považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. V případě nebezpečí pro život musí jít o poranění, které je provázeno některou život ohrožující komplikací (viz rozhodnutí č. R II/1965 Sb. rozh. tr.).
Je nutno uvést, že způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoli jednáním (konáním nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové nebo postupné a dlouhodobé.
Z hlediska těchto znaků je nutné posuzovat i čin obviněného. Jen pro úplnost je vhodné poukázat na to, že pokud jde o mechanismus, jakým obviněný poškozené zranění způsobil, je podle skutkových zjištění zřejmé, že následky na zdraví poškozené vznikly tím, že obviněný se ve vozidle značky Ford Mondeo po slovní roztržce mezi ním a poškozenou z místa řidiče naklonil mezi přední sedadla a aktivně nejméně silou střední intenzity nejméně dvakrát bodl nožem poškozenou sedící na zadním sedadle za sedadlem spolujezdce. Poškozenou nejméně jednou zasáhnul do levé strany hrudníku, kde zasáhl slezinu při jejím dolním pólu, a nejméně jednou do vnější strany levého stehna. Z dokazování, které provedl soud prvního stupně, jasně vyplývá, že ke zraněním poškozené nemohlo dojít jinak než aktivním jednáním obviněného. Je vyloučené, aby tato zranění byla způsobena tím způsobem, že obviněný pouze volně držel nůž ve vzduchu, popř. s ním lehce mávnul a poškozená se předklonila a sama si tak „naběhla“ na čepel nože.
Nejvyšší soud rozhodně nemíní jakkoli bagatelizovat závažnost poranění, které poškozená utrpěla. Slezina je bezesporu důležitý tělesný orgán, jehož poraněním může vzniknout ohrožení života. Nejvyšší soud ale nemůže současně přehlížet fakt, že závěry soudů o tom, že toto zranění naplnilo znaky poškození důležitého orgánu a zároveň jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, vzbuzuje pochybnosti.
Znalecký posudek vypracovaný MUDr. Markem Dokoupilem konstatuje, že poškozená utrpěla vícečetná otevřená zranění lokalizovaná v oblasti levé strany trupu a levostranných končetin. Na levé straně hrudníku, v úrovni předního okraje podpažní jamky, ve výšce dolního okraje hrudní kosti, byla zjištěna bodná rána dosahující délky 2 cm. Z uvedené bodné rány vycházel bodný kanál pronikající shora dolů a vzad přes stěnu přední strany trupu v přibližné délce 7 cm do dutiny břišní, kde zasahoval slezinu při jejím dolním pólu. Poranění sleziny bylo provázeno drobným krvácením. Na zevní straně střední části levého stehna byla další bodná rána dosahující délky 2 cm, z níž vycházel bodný kanál směřující zezadu dopředu a vzhůru dosahující délky 6 cm. Znalec bodné zranění trupu penetrující do dutiny břišní a zraňující zde lokalizovaný orgán hodnotí v soudně-lékařské praxi jako těžké zranění naplňující taxativa stanovená v soudně-lékařské praxi pro poškození důležitého orgánu. Zároveň konstatuje, že poranění penetrující do tělních dutin vždy minimálně potencionálně ohrožují poškozené na životě. Dále dodává, že k závažnějším zraněním orgánů dané tělní dutiny přímo ohrožujících na životě poškozené či neslučitelných se životem nedošlo pouze shodou šťastných náhod (viz č. l. 225 až 228 spisu).
Znalec byl soudem prvního stupně k podanému znaleckému posudku velmi podrobně vyslechnut, kdy uvedl, že operace provedena nebyla, došlo pouze k zevnímu ošetření dutiny břišní zašitím a ke klasické antibiotikové léčbě. Podle znalce v daném případě poškozená nebyla v aktivním ohrožení života způsobeném tímto zraněním (viz č. l. 520 spisu). Pokud bylo konstatováno ohrožení života poškozené, byl vždy použit pojem „potencionální ohrožení“, pokud by rána směřovala více vzhůru, kdy mohl být zasažen i žaludek (viz č. l. 518 spisu).
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu není zjevné, že by závěry znalce byly podrobeny zevrubnějšímu hodnocení soudem, zejména pokud jde o transformaci medicínských závěrů znalce do právního posouzení otázky vzniku těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Soudy především neporovnaly zranění popsaná znalcem s právními kritérii pojmu poškození důležitého orgánu zmíněnými Nejvyšším soudem v předcházející pasáži. Je tak nutno se zaobírat otázkou, zda jakékoli poškození důležitého tělesného orgánu se dá považovat za poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, aby tak byla naplněna podmínka způsobení těžké újmy na zdraví.
V tomto konkrétním případě sice došlo k poškození důležitého orgánu, avšak toto poranění bylo tak nepatrné, že nešlo o vážnou poruchu zdraví. Při hodnocení újmy na zdraví nelze pouze slepě vycházet ze závěrů znalce a z toho, jaká zranění naplňují taxativa stanovená pravidla v soudně-lékařské praxi pro poškození důležitého orgánu. O tom, že nešlo o vážnou poruchu zdraví, svědčí i fakt, že poškozená nebyla operována a na slezině nebyl proveden žádný lékařský zákrok. Bodná rána byla pouze z vnější strany zašita a byla nasazena antibiotikální léčba pro zamezení případných komplikací se vznikem infekce. Takovýto popis zákroku dává obraz o tom, že zranění nebylo závažné. Sám znalec ve své výpovědi uvádí, že poškozená nebyla aktivně ohrožena na životě, mohla být pouze potencionálně ohrožena, kdyby bodný kanál směřoval jiným směrem, případně byl hlubší. Jelikož poranění orgánu poškozené neprovázelo některé život ohrožující komplikace nebo závažný déletrvající nebo trvalý následek, nelze říci, že došlo k poškození důležitého tělesného orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, i přesto že formálně se čepel nože sleziny dotkla a nepatrně ji poškodila. Potencionální nebezpečí poškození důležitého tělesného orgánu v žádném případě nelze kvalifikovat jako dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Obviněný se tak nemohl dopustit jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku krajského soudu a zejména pak s ohledem na zde uvedené následky citovaného zločinu v dokonané formě.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného J. K. v této části důvodným a proto zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. 1 To 41/2017, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Při novém projednání odvolání obviněného vrchní soud sám zopakuje stěžejní důkazy – znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, (případně důkazy další), které mají vliv na posouzení zranění poškozené, jako některé z forem těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Pokud bude v úvahu přicházet, stejně jako v řízení předchozím, výhradně těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, soud s ohledem na předchozí závěry dovolacího soudu zhodnotí, zda jednání obviněného dospělo pouze do stadia pokusu (§21 odst. 1 tr. zákoníku) trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. V takovém případě pak mj. příslušným způsobem upraví skutkovou i právní větu ve svém novém rozhodnutí. Zároveň obviněnému bude modifikovat i nově ukládaný trest, neboť okolnost, že obviněný předmětný trestný čin nedokonal, ale dopustil se jen jeho pokusu, musí být ve výměře trestu bezpochyby zohledněna. Zároveň vrchní soud ve svém novém rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě nařídí, aby dodatečně v odůvodnění svého rozsudku opravil písařskou chybu týkající se výroku o náhradě škody, kde bylo zaměněno jméno zraněné a následně léčené osoby.
S ohledem na to, že v dovolacím řízení došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zároveň nabyl právní moci odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, další výkon trestu odnětí svobody uloženého těmito rozhodnutími se u obviněného stal bezpředmětným. Zároveň tak bylo třeba ve smyslu §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodnout o jeho případné vazbě.
Vzhledem k osobě obviněného, který doposud páchal především majetkovou trestnou činnost, a též s přihlédnutím k předchozímu průběhu trestního řízení Nejvyšší soud shledal, že v nynějším stadiu řízení u jmenovaného nejsou dány důvodné obavy obsažené v ustanovení §67 písm. a) až c) tr. ř., opodstatňující jeho vzetí do vazby. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný do vazby nebere. Jmenovaný ale bude zároveň převeden do výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců uloženého rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 4 T 24/2015.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu