ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.9.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 9/2018 -43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněného A. Ř. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 To 399/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 26/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Ř. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 25 T 26/2017, byl obviněný A. Ř. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem I.) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (skutek pod bodem II.). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
I. dne 8. 1. 2017 v době kolem 23:00 hod. v baru M. na adrese K., P., poté, když poškozený M. K., odmítl zesílit hudbu na jukeboxu, začal v přítomnosti dalších nejméně 4 hostů baru házet skleněné popelníky, skleněné půllitry a kovové barové židle směrem k poškozenému M. K., který stál za barem, přičemž minimálně jedním skleněným předmětem trefil poškozeného do hlavy, poté přistoupil za bar k poškozenému a několikrát jej udeřil rukou do hlavy, a svým jednáním způsobil poškozenému podkožní krevní výron na hlavě v levé temenní krajině, podkožní krevní výron v okolí pravé očnice, zlomeninu nosních kůstek bez významnějšího posunu kostních úlomků, řeznou ránu horního rtu vlevo délky 1,0 cm, nerovných okrajů, hloubky asi 1,5 cm, nepronikající do ústní předsíně, četné drobné řezné ranky kůže délky do 0,5 cm na levém předloktí, zápěstí a ruce, podkožní krevní výrony na levém předloktí, tedy zranění, která omezovala poškozeného M. K. v obvyklém způsobu života po dobu dvou týdnů, a zároveň rozbil sklenice na sekt a pivo, skleněné popelníky, dveře chladící skříně s nápoji a poškodil další vybavení restaurace, čímž způsobil provozovatelce baru poškozené L. S., místo podnikání n. H., M. škodu ve výši minimálně 1.749 Kč a poškozené Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, s.r.o., IČ 41189698, se sídlem Českobrodská 1329, Praha 9 škodu ve výši 1.726 Kč,
a tohoto jednání se dopustil, přestože byl opakovaně soudně trestán pro trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, přičemž naposledy byl za takový čin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný dne 2. 2. 2015, odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 2 T 76/2015, který nabyl právní moci téhož dne, k souhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let na zkušební dobu 5 let,
II. dne 16. 2. 2017 v době kolem 20:00 hod., na adrese P., H., v bytě, který obývá společně se svojí družkou – poškozenou S. Ch., po příchodu domů v podnapilém stavu, požadoval po poškozené, aby mu z peněz, které měla ve své dispozici, předala částku několika set korun na úhradu dluhu za útratu za alkoholické nápoje v restauraci, a když toto poškozená odmítla s tím, že ho nebude v požívání alkoholu podporovat, v úmyslu přimět poškozenou ke změně jejího rozhodnutí, vytáhl ze zásuvky kuchyňské linky kovovou škrabku, kterou poškozené přiložil k prsu, načež škrabku vzápětí odhodil.
Za uvedené trestné činy Obvodní soud pro Prahu 3 uložil obviněnému podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného k povinnosti nahradit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, IČ: 41197518, částku 9.090,83 Kč spolu ze zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 25 T 26/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině pod bodem II. [zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku] a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 To 399/2017 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 To 399/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. Podle obviněného došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu in concreto práva na formální obhajobu, když u veřejného zasedání mu nebyla umožněna účast obhájce, kterého si zvolil pro odvolací řízení. Tímto postupem mu bylo znemožněno realizovat jeho práva na obhajobu, konkrétně právo být v řízení zastoupen obhájcem, kterého si zvolil.
Následně dovolatel uvádí, že dne 15. 9. 2017 bylo jeho obhájci doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání o jeho podaném odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 6. 2017, přičemž ještě téhož dne zvolený obhájce požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu plánované dovolené, která byla uhrazena ještě před nařízením veřejného zasedání. Soud druhého stupně mu dne 19. 9. 2017 sdělil, že jeho žádosti nelze vyhovět s tím, že byl řádně a včas vyrozuměn, a že si může zvolit substituci. Na uvedený přípis reagoval zvolený obhájce žádostí o přehodnocení stanoviska soudu, přičemž na jeho žádost nebylo nijak reagováno. Postup soudu druhého stupně odporuje platné civilní a trestní judikatuře (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn 21 Cdo 13/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011). Obviněný konstatuje, že soud druhého stupně přehlédl, že vztah mezi obhájcem a klientem je založen na vzájemné důvěře, a že z nevyhovění žádosti o odročení veřejného zasedání nevyplývá, že by ve věci existovalo nebezpečí z prodlení. Současně odkazuje na §20 odst. 1 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní, krajské soudy, který se vztahuje k nařízení hlavního líčení a veřejného zasedání. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. 2448/08 dospívá k závěru, že mu bylo znemožněno právo, aby jeho obhajobu vykonával zvolený obhájce.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že skutek pod bodem II. soudy nižších stupňů posoudily jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Namítá, že ačkoliv podle judikatury se může za zbraň považovat jakýkoliv předmět, jímž je možno učinit útok proti tělu účinnější, nelze považovat škrabku na brambory za zbraň. Ani reakce jeho družky nesvědčí o tom, že by ji za zbraň považovala, když ho okřikla, co to dělá a odešla. Vyjadřuje přesvědčení, že škrabka na brambory není schopna učinit útok proti tělu účinnější a to vzhledem k jeho tělesné konstrukci, když měří 2 metry a váží 140 kg. V řízení bylo prokázáno, že škrabku na brambory popadl mimovolně a nevědomky, o čemž svědčí jeho následná reakce, když jakmile si uvědomil, co dělá, tak škrabku zahodil. Podle jeho názoru u něho nebyl naplněn úmysl ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě uvedeného zločinu, přičemž v tomto směru odkazuje na komentář trestního zákoníku. Jeho jednání tedy mělo být kvalifikováno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Současně odkazuje na zásadu in dubio pro reo.
Dále obviněný uvádí, že Nejvyššímu soudu dává na vědomí, že byla porušena ustanovení o ukládání souhrnného trestu týkající se jeho předchozí trestné činnosti, když mu byl sice uložen souhrnný trest, ovšem do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 měl být zahrnut i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2.
Obviněný dále poukazuje na svůj postoj ke spáchané trestné činnosti, kdy se ke skutku doznal, nadužívání alkoholu bylo spojeno se smrtí jeho matky, a proto zahájil dobrovolnou protialkoholní léčbu. Učinil tak nikoliv proto, aby se vyhnul nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ale z toho důvodu, že chce žít se svojí družkou a synem.
V závěru podaného dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 To 399/2017 a věc buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze se závazným právním názorem, aby byl skutek právně kvalifikován jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. 1 NZO 1384/2017, zrekapituloval obsah podaného dovolání a z jakých skutečností obviněný dovozuje jejich naplnění. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůrazňuje, že soud druhého stupně se otázkou právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zabýval, přičemž dospěl ke správnému závěru, že uvedená skutková podstata byla naplněna. Odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, zejména str. 3 tohoto rozhodnutí. Nad rámec úvah soudu druhého stupně uvádí, že škrabkou lze způsobit bodnou či řeznou ránu, což tzv. holýma rukama udělat nelze. Proto škrabka nepochybně představuje zbraň. Tvrzení obviněného, že použití škrabky bylo mimovolné, postrádá podklad ve skutkových zjištěních. Konstatuje, že obviněný si byl vědom, co činí, když škrabku použil za účelem zdůraznění požadavku na vydání peněz. Ohledně nesprávného uložení trestu uvádí, že námitka se týká jiných trestních věcí, je navíc neurčitá a předmětná rozhodnutí nelze již nyní měnit.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný bližší upřesnění tohoto dovolacího důvodu neuvádí, lze se domnívat, že je namítána první alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného, ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v námitce, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod však nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr.). Naplnění dovolacího důvodu však nelze spatřovat ve vlastním způsobu výkonu obhajoby ustanoveným obhájcem, např. v tom, že obhájce se v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 tr. ř. nechal zastoupit advokátním koncipientem pro všechny úkony obhajoby apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvolených dovolacích důvodů dovozuje z porušení práva na obhajobu, v nenaplnění znaku použití zbraně ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a porušení zásady in dubio pro reo.
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu ke zvoleným dovolacím důvodům uplatnil argumentaci, kterou lze částečně podřadit pod zvolené dovolací důvody, ovšem tato je zjevně neopodstatněná.
Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze uvést následující. Obviněný naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že veřejného zasedání se nemohl účastnit zvolený obhájce, který požádal o odročení veřejného zasedání, přičemž soud druhého stupně jeho žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl. Jak již bylo naznačeno, výklad tohoto dovolacího důvodu je užší, protože jím není jakékoliv (resp. každé) porušení práva na obhajobu, takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (R 48/2003, R 23/2007-II., NS 17/2002-T 413. a NS 19/2003-T 455.). V dané věci je namítáno neumožnění účasti zvoleného obhájce u veřejného zasedání o podaném odvolání obviněného, což nepochybně představuje úkon směřující k vydání meritorního rozhodnutí.
Je třeba zdůraznit, že právo na obhajobu patří k nejdůležitějším procesním právům a je garantováno jednak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách], ale i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Součástí práva na obhajobu je právo si zvolit v řízení obhájce nebo být zastupován obhájcem. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Na uvedené předpisy pak reaguje i trestní řád, konkrétně ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. (právo zvolit si obhájce), §36 tr. ř. (důvody nutné obhajoby), §37 tr. ř. (zvolený obhájce), §38 tr. ř. (ustanovený obhájce).
U obviněného z hlediska trestu, kterým byl za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ohrožen, byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., což znamená, že obviněný musel mít obhájce již v přípravném řízení (výjimky upravuje §36b odst. 1 tr. ř.). Z tohoto důvodu byla obviněnému ustanovena soudem již v přípravném řízení obhájkyně Mgr. et Mgr. E. Fialová, LL.M., Ph.D., která obviněného zastupovala až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně. Po vyhlášení odsuzujícího rozsudku si obviněný zvolil obhájcem na plnou moc podle §37 odst. 2 tr. ř. JUDr. Tomáše Kaisera (viz č. l. 331). Platí, že v trestním řízení může být obhájcem obviněného jen advokát (srov. §35 odst. 1 tr. ř.). Podle §26 zák. č. 85/1996 Sb. se advokát v rámci svého pověření může dát zastoupit jiným advokátem. Z obsahu předložené plné moci, která byla mezi obviněným a obhájcem JUDr. Tomášem Kaiserem dne 22. 8. 2017 uzavřena, vyplývá, že bylo ujednáno, že se jmenovaný obhájce může dát v tomto řízení zastoupit jinými advokáty, kteří tam byli výslovně označeni. Jinak řečeno byla ujednána substituce. Tímto ujednáním bylo dáno i soudu (jako třetí osobě) najevo, že v případě, že obhájce nemůže úkony, k nimž byl zmocněn obviněným, sám vykonávat, může k tomu účelu pověřit jiného advokáta, kdy byl uveden i jejich jmenný seznam.
V předmětné věci soud druhého stupně poté, co zvolený obhájce soudu sdělil, že žádá o odročení veřejného zasedání z důvodu dovolené, což se stalo dne 15. 9. 2017, kdy veřejné zasedání bylo nařízeno na 4. 10. 2017, bezodkladně obhájci sdělil již dne 19. 9. 2017, že žádosti o odročení nevyhovuje a že má dostatek času pro zajištění substituce. Následně řádně veřejné zasedání proběhlo, když tohoto se zúčastnila v substituci advokátka uvedena v plné moci jako substituent. Obviněný tedy u veřejného zasedání, v jehož rámci bylo projednáváno jeho odvolání a u kterého byl dán důvod nutné obhajoby, byl zastoupen obhájcem, takže právo obviněného na obhajobu, včetně práva nechat se zastupovat obhájcem bylo naplněno. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného neshledává v postupu soudu druhého stupně porušení jeho práva na obhajobu, když čerpání dovolené obhájcem nelze považovat za dostatečně závažný důvod pro to, aby již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném obhájci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011). K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). Jinak řečeno, obsahuje-li plná moc udělená zvolenému obhájci (§37 tr. ř.) oprávnění, že se tento obhájce v trestním řízení vedeném proti obviněnému může dát zastoupit jiným advokátem, jak tomu bylo v dané věci, tak jestliže se zvolený obhájce nemůže zúčastnit nařízeného veřejného zasedání a nechá se zastoupit jiným advokátem, nejedná se o porušení práva na obhajobu a soud není povinen takové jednání odročit.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě podotknout, že pokud obviněný namítá, že zvolený obhájce žádal o odročení veřejného zasedání opakovaně, a soud druhého stupně na druhou žádost nereagoval, tak z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by obhájce žádal o odročení opakovaně. Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 13/2004, nález Ústavního soudu sp. zn. 2248/08, je v dané věci nepřípadný, neboť v těchto věcech se jednalo o situaci, kdy obviněný v řízení, ve kterém mělo být rozhodováno o meritu věci nebyl vůbec zastoupen advokátem nebo obhájcem, ačkoliv tito požádali o odročení jednání. O takovou situaci se v předmětné věci nejedná, neboť obviněný byl u veřejného zasedání zastoupen substituentem zvoleného obhájce, takže jeho právo na obhajobu, zejména právo nechat se zastupovat obhájcem bylo zachováno. Navíc i z pohledu práva na spravedlivý proces, byť jeho porušení v dané věci není namítáno, nelze pominout, že odvolání obviněného bylo zvoleným obhájcem řádně odůvodněno a v rámci veřejného zasedání na toto bylo odkázáno, nebylo prováděno žádné dokazování vztahující se ke skutkovým zjištěním, byly pouze konstatovány listiny vztahující se k rodinným a osobním poměrům obviněného, jež byly součástí podaného odvolání. Předmětem odvolání pak byl jeden skutek, tedy ani z pohledu rozsahu spisového materiálu se nejednalo o věc skutkově a časově náročnou. Za takové situace nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, pokud se veřejného zasedání zúčastnil substituent, nikoliv zvolený obhájce. Proto lze uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyl naplněn.
Pokud obviněný ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že použitá škrabka nepředstavovala ve smyslu písm. c) odst. 2 §175 tr. zákoníku zbraň, tak obviněným zvolenou argumentaci je možno pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž zpochybňuje naplnění znaku skutkové podstaty podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, že při činu použil zbraň, přičemž namítá nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný byl uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin se zbraní. Ustanovení §118 tr. zákoníku stanoví, co se rozumí spácháním činu se zbraní a co se rozumí zbraní. Podle §118 trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní se tu rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord), ale jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. kasr (aerosolový rozprašovač se slzným plynem) nebo i motorové vozidlo, pokud jím pachatel najíždí na jinou osobu, jestliže tyto nástroje splňují podmínku, že je možno jimi učinit útok proti tělu důraznější a za předpokladu, že z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného. Z uvedeného je nepochybné, že co se rozumí zbraní, je třeba hodnotit v kontextu všech zjištěných skutečností případu, ale i chování všech zúčastněných, jejich reakcí na určitou situaci. V dané věci je vhodné se zmínit, že obviněný již v řízení před soudy nižších stupňů namítal, že použitá škrabka nemůže být považována za zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku. Soud prvního stupně se touto námitkou zabýval a vypořádal se s ní (viz str. 5 rozsudku), takže z tohoto pohledu se jedná o námitku, kterou obviněný uplatnil již v předchozím řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že použitá škrabka byla zbraní v kontextu ustanovení §118 tr. zákoníku. Při posuzování otázky, zda použitím škrabky bylo možno učinit útok proti tělu poškozené důraznější, nelze totiž pominout, že škrabka byla celokovová, jak vyplývá z předložené fotodokumentace (viz č. l. 222). Jednalo se tedy o pevný předmět s ostřím, které je určeno ke škrábání, z čehož vyplývá, že škrabka musí být naostřená, přičemž ke konci je vytvarovaná do špičky, čímž se nepochybně použití této škrabky při útoku stává nebezpečnějším, neboť hrozí přímo nebezpečí zranění, zejména při použití škrabky jako bodného nástroje. Předmětná škrabka nepochybně byla způsobilá přivodit zranění poškozené, přičemž i poškozená fakticky škrabku jako zbraň vnímala, když jak vyplývá z její výpovědi, si dala ruce před sebe. I její slovní reakce na celou situaci, byť se poškozená snažila ve své výpovědi u hlavního líčení událost zlehčovat, svědčí o tom, že událost vnímala jako útok, když ihned obviněnému po přiložení škrabky řekla, co to dělá, když se bála, že má v ruce nůž.
Rovněž námitku obviněného, že u něho chybí úmysl škrabku použít jako zbraň, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný zpochybňuje otázku zavinění ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu. Jedná se o námitku, která směřuje do právního posouzení skutku, když se jedná o posouzení skutečnosti, zda skutek je trestným činem z hlediska zavinění. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich vyplývat. U trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku se k naplnění základní skutkové podstaty vyžaduje úmysl. Podle §17 písm. a) tr. zákoníku v případě kvalifikovaných skutkových podstat postačí nedbalost s výjimkou případu, kdy zákon výslovně požaduje zavinění úmyslné. U zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vyžaduje úmysl, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného, nebo ji má za tím účelem u sebe. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Soudy nižších stupňů se zaviněním zabývaly, když soud prvního stupně výslovně uvedl, že obviněný ve vztahu ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku jednal v úmyslu přímém (viz str. 6 rozsudku). I soud druhého stupně se otázkou úmyslu spáchat trestný čin vydírání se zbraní ve svém rozhodnutí zabýval, když obviněný v rámci podaného odvolání uplatnil v podstatě stejnou argumentaci, jako v podaném dovolání, s touto se řádně vypořádal (viz str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně). Na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že o tom, že obviněný hodlal předmětnou škrabku použít jako zbraň, aby poškozenou donutil k tomu, aby mu vydala určitou finanční hotovost na úhradu dluhu, svědčí i jeho faktické jednání v průběhu konfliktu. Nelze totiž pominout skutečnost, že obviněný bezprostředně poté, co mu poškozená odmítla předat finanční hotovost na úhradu dluhu, ihned sáhl do šuplíku, a vytáhl škrabku a tuto jí přiložil k prsu. Skutečnost, že škrabka se původně nacházela v kuchyňském šuplíku vyplývá z výpovědi poškozené, která opakovaně potvrdila, že se škrabkou nepracovala, přičemž není pochyb o tom, že poškozená nemá zájem obviněnému nějak ublížit či přitížit. Naopak z její výpovědi vyplývá, že jednání obviněného bagatelizuje a zlehčuje. Při posuzování úmyslu použít škrabku jako zbraň nelze pominout, že obviněný vzal škrabku z kuchyňského šuplíku, kde se obvykle nacházejí předměty, kterými lze útok proti tělu jiné osoby učinit nepochybně důraznějším, a kterými lze způsobit zranění bez větších obtíží (nůž, vidlička, škrabka, nůžky apod.), přičemž pokud by neměl v úmyslu předmět, který vytáhl z kuchyňské zásuvky použít jako zbraň, neměl by důvod tento přikládat k prsu poškozené, tedy k takovému místu na těle, které je zranitelné, neboť jsou tam umístěny životně důležité orgány (plíce, srdce). O tom, že obviněný škrabku hodlal použít jako zbraň, nakonec svědčí i jeho reakce na skutečnost, že ho poškozená okřikla, co dělá, když poté škrabku odhodil a poškozená utekla, takže se obviněného evidentně bála. Proto je třeba mít za to, že obviněný úmyslně použil vůči poškozené předmětnou škrabku jako zbraň, aby své výhrůžky učinil razantnější a vyvolal v poškozené obavy, že škrabku vůči ní použije a tím chtěl docílit toho, aby mu poškozená peníze vydala. Z hlediska ustanovení §15 tr. zákoníku jednal v úmyslu přímém.
K námitce obviněného, že mu byl uložen špatně trest v jeho předchozí věci, když se domnívá, že trest uložený ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 76/2015 měl být uložen jako trest souhrnný i k odsouzení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 5 T 175/2014, je možno uvést, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Uplatněná námitka se vztahuje k již pravomocně uloženému trestu v jiné trestní věci. Přesto je třeba zdůraznit, že i pokud by bylo tvrzení obviněného opodstatněné, tak by se přesto nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, když místo dvou souhrnných trestů by mu byl uložen pouze jeden souhrnný trest za celou trestnou činnost. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že případné porušení ustanovení o ukládání souhrnného trestu v jiné trestní věci lze řešit obnovou řízení.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani odkaz na zásadu in dubio pro reo, kdy zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka, navíc v dané věci uvedená pouze obecně, totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které odpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl naplněn, když soud druhého stupně rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumal a v řízení mu předcházejícím nebyl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová