Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2018, sp. zn. 5 Tdo 1320/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1320.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Škoda velkého rozsahu jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu podle § 254 tr. zákoníku

ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1320.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1320/2018-32 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podala obviněná M. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 14 To 88/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 69/2017, takto: Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 14 To 88/2018, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 5 T 69/2017. Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Písku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 5 T 69/2017, byla obviněná M. M. uznána vinnou zločinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jentr. zákoník“). Za to jí byl podle §254 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 (dva a půl) roku, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli všichni poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. V období nejméně od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 v XY a jinde jako jednatelka obchodní společnosti J. M., IČ: XY, se sídlem XY, okr. Písek (dále ve zkratce jen „obchodní společnost JM“), nevedla a ani nezajistila správné, úplné, průkazné, srozumitelné a přehledné vedení účetnictví a další doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření obchodní společnosti JM jako účetní jednotky, přestože k tomu byla povinna podle §196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodní korporacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Do účetnictví obchodní společnosti JM obviněná uvedla za rok 2015 nevěrohodné a nepravdivé údaje, a to i vzhledem k nesprávným počátečním stavům účtů finančních prostředků k 1. 1. 2015, tedy klamala i o účetním stavu za rok 2014, a z tohoto důvodu je kontrolovatelnost účetnictví uvedené obchodní společnosti vyloučena. Nelze také z téhož důvodu zjistit skutečný stav majetku a závazků a hospodářské výsledky za roky 2014 a 2015. V účetnictví obchodní společnosti JM jsou popřeny všechny zásady, které zákon stanovuje pro řádné vedení účetní evidence, pro řádné zápisy v účetních knihách. Účetní závěrky za roky 2014 a 2015, jejichž součástí je inventarizace majetku a závazků, včetně inventury finančních prostředků, nemohly být u této obchodní společnosti provedeny pro nesmyslnost údajů uvedených v účetních knihách. Dále byly citovány stavy na účtech obchodní společnosti uvedené v účetních knihách, které neodpovídaly skutečným stavům na bankovních účtech. V důsledku tohoto jednání obviněná ohrozila majetková práva přinejmenším 21 subjektů konkretizovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně spolu s výší jejich pohledávek vůči obchodní společnosti JM. Dále obviněná ohrozila i včasné a řádné vyměření nejméně daně z příjmů právnických osob, neboť za zdaňovací období roku 2015 nebylo daňové přiznání k této dani v řádném termínu podáno a toto bylo správci daně doručeno až na základě jeho výzvy ze dne 25. 7. 2016 prázdné a bez povinných příloh. 3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 14 To 88/2018, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl. II. Dovolání obviněné 4. Obviněná M. M. podala prostřednictvím svého obhájce proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 5. Dovolatelka byla přesvědčena, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nebyly podle ní uspokojivě vyřešeny otázky, zda svým jednáním mohla obviněná jakkoli ohrozit majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, zda její jednání mohlo naplnit znak škody velkého rozsahu, zda existuje mezi jejím jednáním a následkem v podobě škody velkého rozsahu příčinná souvislost a zda jednala s úmyslným zaviněním. 6. Obviněná měla za to, že soudy nižších stupňů při posouzení shora uvedených otázek pochybily, když pouze na základě zjištění, že obviněná nevedla řádně účetnictví obchodní společnosti JM dovodily právní kvalifikaci jednání obviněné jako zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku, avšak blíže nezkoumaly naplnění zbývajících znaků tohoto trestného činu. 7. Dovolatelka již v odvolání prezentovala své přesvědčení, že pro spáchání trestného činu, jímž byla uznána vinnou, je podle §254 odst. 1 tr. zákoníku potřeba, aby daňový subjekt nejen zkresloval údaje o stavu svého hospodaření a jmění, ale aby byl naplněn také znak ohrožení majetkových práv jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Soudy nižších stupňů znak ohrožení majetkových práv třetích osob dovozovaly chybně automaticky. Avšak obviněná ve své obhajobě naopak poukazovala na skutečnost, že poškození, věřitelé obchodní společnosti JM, uplatňující své majetkové nároky v insolvenčním řízení byli schopni bez ohledu na stav vedení účetnictví obchodní společnosti JM bez problému uplatnit přihlášenou pohledávku v insolvenčním řízení. Nenastala tedy situace, že by v důsledku chybně vedeného účetnictví nemohl některý z věřitelů uplatnit svou pohledávku. 8. Obviněná dále nesouhlasila se závěry soudů, že v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uváděla nepravdivé údaje. To podle ní nebylo v rámci dokazování vůbec zjišťováno a tedy ani prokázáno. Na podkladě znaleckého zkoumání účetnictví obchodní společnosti JM byly konstatovány nesprávnosti na jednotlivých účtech, jednalo se ovšem o matematické chyby, nikoliv o protiprávní manipulaci s účetnictvím. Není ani pravdou, že by obviněná snad popírala existenci majetkového nároku třetí osoby, což na dotaz obhajoby potvrdil i soudní znalec v rámci svého výslechu před soudem. Jestliže obviněná uvedla nesprávné údaje v účetnictví, bylo to způsobeno tím, že nebyla schopna příslušné hodnoty správně stanovit a spočítat. Pokud by toto měl být obecný přístup aplikační praxe, muselo by každé nesprávně podané daňové přiznání být považováno za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. 9. Dále obviněná zpochybnila, že by bylo možno dovodit její zavinění ve formě požadované trestním zákoníkem, tedy alespoň úmyslu nepřímého. V žádném případě totiž nechtěla svým jednáním způsobit následek předvídaný tímto ustanovením a ani s ním nebyla srozuměna. 10. Dovolatelka ve druhé části dovolacích námitek vyjádřila své přesvědčení, že nemohla svým jednáním způsobit škodu velkého rozsahu. Mezi chybně vedeným účetnictvím a vznikem závazků ve vztahu ke třetím osobám totiž není žádná příčinná souvislost. Za škodu nelze v žádném případě považovat prostý součet závazků uplatněných věřiteli vůči obchodní společnosti JM v rámci insolvenčního řízení, v němž všechny tyto závazky byly zjištěny. Konstatovala, že vznik peněžitého závazku není závislý na jeho uvedení v účetnictví daňového subjektu, ale na vzniku příslušného zavazovacího důvodu předpokládaného normami soukromého práva. Na vznik závazku a možnost jeho uplatnění pak nemá vedení nebo kvalita účetnictví žádný přímý nebo nepřímý vliv. 11. Nadto ustanovení §254 odst. 4 tr. zákoníku počítá s reálným vznikem škody velkého rozsahu, nikoliv s pouhým stavem ohrožení, resp. s možností vzniku škody, jak uváděl soud odvolací, protože to by uvedené ustanovení muselo znít značně odlišně. Pokud skutečná škoda v uvedeném rozsahu nevznikla, neměla být obviněná uznána vinnou též podle §254 odst. 4 tr. zákoníku. Soud nižších stupňů se navíc ve vztahu k této okolnosti, kterou ani nezjistily, nezabývaly ani tím, zda ji obviněná též zavinila. 12. Dovolatelka z uvedených důvodů odmítla, že by svým jednáním naplnila veškeré znaky skutkové podstaty zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku. Proto též navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, stejně tak rozsudek Okresního soudu v Písku, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovolání 13. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, že dovolací soud je při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, vždy vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Proto citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají podle státního zástupce ty námitky obviněné, podle nichž nebylo dokazováním zjištěno, zda obviněná sama uváděla nepravdivé údaje do účetnictví obchodní společnosti JM. Jak plyne ostatně ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku, trestní odpovědnost obviněné není dovozována pouze z vlastnoručního fyzického uvádění nesprávných údajů do účetnictví, ale je spatřována též v tom, že obviněná nezajistila řádné vedení účetnictví. 14. Další námitky dovolatelky, kterými zpochybnila správnost právního posouzení skutku jako zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku s ohledem na absenci jeho formálních znaků, považoval státní zástupce za uplatněné formálně správně v rámci deklarovaného dovolacího důvodu a shledal je i částečně důvodnými. 15. Státní zástupce podotkl, že k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle §254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí ohrožení majetkových práv jiného tam popsaným jednáním, nemusí tedy dojít k jejich narušení. Znakem základní skutkové podstaty totiž není škoda, ale z popisu skutku musí být patrno, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo řádné vyměření daně. Státní zástupce k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 845/2008. Jestliže by měl být pachatel uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené ve třetím či čtvrtém odstavci §254 tr. zákoníku, pak musí být zjištěna požadovaná výše škody, která byla jiným subjektům (věřitelům, státu jako příjemci daně) způsobena. 16. Státní zástupce dále uvedl, že znak uvádění nepravdivých a hrubě zkreslených údajů zřejmě naplněn byl, když vzhledem ke zmatečnosti uváděných údajů nemělo účetnictví obchodní společnosti JM patrně větší hodnotu, než kdyby nebylo vedeno vůbec. Ohledně dalších obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku však dospěl k opačnému závěru. 17. Státní zástupce přisvědčil námitce obviněné, podle níž ze skutkových zjištění nevyplývá reálný vznik škody velkého rozsahu (tj. škody ve výši nejméně 5 000 000 Kč) jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §254 odst. 4 tr. zákoníku. Samotná existence momentálně neuspokojené pohledávky sama o sobě existenci škody nezakládá. Ve skutkové větě je uveden pouze výčet pohledávek jednotlivých věřitelů s tím, že obviněná ohrozila tato jejich majetková práva. Nejsou však uvedeny žádné údaje o tom, že by došlo alespoň částečně ke zmaření uspokojení těchto pohledávek. Rovněž nejsou uvedeny žádné informace o tom, že by reálně došlo ke zkrácení daně a v jakém rozsahu. Žádné takové údaje o výši reálně vzniklé škody nevyplývají ani z odůvodnění soudních rozhodnutí, kde je pouze konstatována celková výše pohledávek věřitelů (26 642 333,95 Kč). Nedošlo tedy k vymezení samotné existence škody jako následku kvalifikované skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Dále upozornil, že intervenující státní zástupkyně vyslovila při veřejném zasedání o odvolání pochybnosti o tom, zda škoda velkého rozsahu vznikla, ovšem odvolací soud toto zcela ve svém rozhodnutí pominul. Tedy v žádném případě ze skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích nevyplývá zákonný znak způsobení škody velkého rozsahu. 18. Za částečně důvodné pak považoval státní zástupce také námitky obviněné ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, jde-li o zpochybnění naplnění ohrožovacího následku („ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“). 19. Státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017), uvedl, že je nutné, aby ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku bylo vyjádřeno, jakým konkrétním způsobem byla majetková práva věřitelů ohrožena. Dokazováním musí být zjištěno, zda a jak věřitelé své pohledávky vymáhali a v jakém rozsahu by bylo jejich postavení lepší, kdyby bylo účetnictví řádně vedeno. Samotné konstatování o existenci pohledávek a jejich výši není bez dalšího dostačující pro učinění závěru o majetkovém ohrožení práv jiného. V předmětné věci se podle názoru státního zástupce soudy nijak nevypořádaly s konkretizací dopadů jednání obviněné do majetkové sféry dotčených věřitelů. Zejména soudy nijak nezhodnotily dosavadní výsledky insolvenčního řízení vedeného na majetek obchodní společnosti JM. Soudy nijak nevysvětlily, jak konkrétně přispělo nesprávné vedení účetnictví společnosti k ohrožení majetkových práv věřitelů a jak to ovlivnilo možnost uplatnění jejich pohledávek v insolvenčním řízení. 20. Na druhou stranu státní zástupce dovodil, že skutková zjištění nasvědčují tomu, že druhý alternativní znaky obsažený v základní skutkové podstatě citovaného trestného činu „ohrožení včasného a řádného vyměření daně“ popsaným skutkem obviněná naplnila. Ve skutkové větě bylo specifikováno, že došlo k ohrožení vyměření daně z příjmů právnických osob. Vzhledem k naprosté neprůkaznosti účetnictví, nebylo možné provést daňovou kontrolu, popř. vyměřit daň, resp. ani sama obviněná nebyla schopna dospět k dovození výše daňové povinnosti. Ani v tomto však popis skutku není zcela vyčerpávající, neboť v něm není uveden žádný údaj vztahující se k výši daně z příjmů právnických osob, jejíž vyměření měla obviněná ohrozit. 21. Za dané situace, kdy ze skutkových zjištění nevyplývá naplnění znaků objektivní stránky základní ani kvalifikované skutkové podstaty zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku, považoval státní zástupce za předčasné se vyjadřovat k subjektivní stránce tohoto trestného činu, ač to dovolatelka také namítala. 22. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [s ohledem na §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu] rozhodl o dovolání obviněné M. M. tak, že zruší napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s neveřejným zasedáním i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí. 23. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice zasláno obviněné, která tohoto práva nevyužila. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. 26. Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí . 27. Na úvod je třeba zmínit, že obviněná sice formálně deklarovala dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neoznačila tak správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné bez dalšího odmítl, resp. aby podané dovolání nepřezkoumával. b) K námitkám neodpovídajícím uvedenému dovolacímu důvodu 28. Obviněná zčásti ve svém dovolání vznesla též námitky nespadající pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Jednalo se především o tvrzení dovolatelky, že v účetnictví neuváděla nepravdivé údaje, ale šlo jen o její chybné matematické výpočty. Tímto však obviněná zpochybnila skutková zjištění soudu prvního stupně, která dovolací soud zásadně nepřezkoumává (viz výše). 29. Nadto je třeba uvést, že soudy nižších stupňů zjistily z listinných důkazů a z výpovědi znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Vladimíra Bečky, že obviněná v inkriminovaném období (roků 2014 a 2015) uváděla v účetnictví obchodní společnosti JM nepravdivé a nevěrohodné údaje, které nebyly pouhou matematickou chybou (srov. zejména odstavec 7. na str. 6 rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 18. na str. 7 uprostřed odůvodnění usnesení krajského soudu). Obviněná jako jednatelka obchodní společnosti JM nevedla a ani jinak nezajistila řádné vedení účetnictví podle zákonných požadavků, což bylo správně takto uvedeno i ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Tato skutková zjištění připustila i obviněná prostřednictvím svého obhájce při veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 před odvolacím soudem (srov. též odstavec 10. na str. 4 usnesení odvolacího soudu). c) K námitkám nesprávné právní kvalifikace skutku jako zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku 30. Obviněná v podstatě namítla, že v trestním řízení nebylo vůbec zjištěno, že by svým jednáním způsobila komukoliv jakoukoliv škodu, že by majetková práva některého z věřitelů obchodní společnosti JM ohrozila, resp. že by ohrozila včasné a řádné vyměření daně, že by případně mezi jejím jednáním a následkem existovala příčinná souvislost a že by jednala v potřebné formě zavinění. Zčásti obviněná zpochybnila skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně skutečností naplňujících uvedené zákonné znaky předmětné skutkové podstaty, zčásti zpochybnila, že by skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je mohl naplnit. 31. Obviněné je třeba dát za pravdu, že ani přes poměrně rozsáhlý popis skutkových okolností ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně by z něj bylo zřejmé, v čem soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění následku předmětného trestného činu, nevyplývá to ani z velmi úsporného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. To se vlastně týká i znaku zavinění, jímž se soudy nižších stupňů prakticky nezabývaly a z jejich rozhodnutí ani nevyplývá ani forma zavinění obviněné, natož aby se zabývaly jednotlivými složkami zavinění. 32. Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a jmění nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. První odstavec §254 tr. zákoníku obsahuje tři alinea, tedy nečíslované odstavce, v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy vadného vedení a uchovávání účetnictví. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, (alinea 1) kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, (alinea 2) kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo (alinea 3) kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a (ve vztahu ke všem alinea 1 až 3) ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, která obsahuje dokonce u více znaků více alternativ. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §254 odst. 4 tr. zákoníku je způsobení činem uvedeným v odstavci 1 (nebo 2) na cizím majetku škody velkého rozsahu, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující výše nejméně 5 000 000 Kč. 33. Obviněné byla v této věci kladena za vinu varianta uvedená v alinea 2, jíž měla podle soudů nižších stupňů naplnit tím, že „ v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvedla nepravdivé údaje a ohrozila tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně a způsobila takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu “. Soud prvního stupně tak v případě znaku jednání vybral druhou alternativu, avšak nevybral výslovně, o jaké účetní doklady mělo jít, tedy nevybral některou z alternativ (resp. měl-li na mysli všechny, užil nesprávně spojku „nebo“ namísto spojky „a“), navíc opomněl uvést, o jaké účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady šlo (srov. slovo „takových“, tj. „sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole“ – viz alinea prvá). Z alternativ ohrožovacího následku vybral obě, tj. jak ohrožení majetkových práv jiného, tak i ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Nadto soud prvního stupně obviněné vytkl, že takovým činem způsobila na cizím majetku škodu velkého rozsahu ve smyslu §254 odst. 4 tr. zákoníku, ačkoliv tomuto znaku neodpovídá žádný skutkový závěr uvedený v popisu skutku (viz pasáž uvedená před výčtem věřitelů s uvedením jejich pohledávek za obchodní společností JM: „ …kdy v důsledku tohoto svého jednání ohrozila majetková práva přinejmenším: “, za kterou následuje výčet subjektů s tím, v jaké výši evidují pohledávku, za tímto výčtem již je uvedeno, že též ohrozila včasné a řádné vyměření daně). Takovým skutkovým závěrem nemůže být ani prostý součet výší jednotlivých pohledávek věřitelů obchodní společnosti JM, který je uveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v odstavci 7. na str. 6. Soud prvního stupně navíc v poslední větě na konci téhož odstavce odůvodnění, kterou snad jedinou lze považovat za jakési právní hodnocení skutku (v níž je ovšem jen nedokonale přepsaná právní věta téhož rozsudku), udělal chybu, když uváděl, že jde o škodu velkého rozsahu, neboť přesáhla částku 500 000 Kč, vůbec ovšem neuvedl, o jakou částku má jít, jak k ní dospěl, z čeho se skládá, na jakém majetku se měla projevit a proč měla být způsobena uvedením nepravdivých údajů v účetnictví. Tato pochybení soudu prvního stupně nijak soud odvolací nenapravil, ač na některá z nich byl upozorněn jak obviněnou, tak i státní zástupkyní při veřejném zasedání konaném o odvolání (viz odstavec 11. na str. 4 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Naopak chybné právní posouzení v otázce způsobení škody završil soud druhého stupně poslední větou v odstavci 18. na str. 8 odůvodnění vlastního usnesení („ S ohledem na rozsah škody, která ohrožovacím deliktem mohla nastat, je zřejmé, že jednání obžalované musí být z hlediska právního posouzení kvalifikováno jako zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 trestního zákoníku. “), kterou jen navázal na konstatování, že pohledávky všech věřitelů byly vyčísleny na 26 942 333,95 Kč. Odvolací soud tak podle svého vyjádření v odůvodnění vycházel ze závěru, že škoda v uvedené výši vzniknout mohla, z čehož ale implicitně vyplývá, že v takové výši nevznikla (aniž by výslovně konstatoval, v jaké výši tedy podle něj nastala). Samotné nebezpečí vzniku škody ovšem není okolností podmiňující použití vyšší sazby uvedenou v §254 odst. 4 tr. zákoníku. 34. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy nižších stupňů neučinily prakticky žádný ze skutkových závěrů nezbytných pro to, aby jednání obviněné mohlo být právně posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 4 tr. zákoníku, neboť nezjistily, že by jednáním popsaným v základní skutkové podstatě v §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku obviněná na cizím majetku způsobila škodu velkého rozsahu. Za takovou škodu rozhodně nelze považovat souhrn nevymožených pohledávek obchodní společnosti JM vyplývajících z obchodně závazkových vztahů této obchodní společnosti. Aby bylo možno jednání obviněné posoudit též podle §254 odst. 4 tr. zákoníku, bylo by třeba učinit jednoznačné skutkové závěry, že právě z jednání popsaného v §254 odst. 1 (příp. 2) tr. zákoníku taková škoda povstala, tedy že takové jednání bylo alespoň jednou z příčin vzniku takové škody (ta se za konkrétních skutkových okolností třeba i může rovnat souhrnu nevymožených pohledávek věřitelů, pokud například v důsledku chybného vedení účetnictví dlužníka či jeho zašantročení nebude zjištěn žádný majetek dlužníka, který před takovým jednáním nepochybně měl, a proto nebude moci být následně v exekuci či insolvenčním řízení pohledávka uspokojena, když se ani účetnictví nepodaří zrekonstruovat a jakýkoli majetek dohledat). 35. Již z uvedeného důvodu je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně, a tedy ani usnesení soudu druhého stupně, nemohou obstát, a proto tato rozhodnutí musí být zrušena, neboť jednání obviněné soudy nižších stupňů (za stávajících skutkových zjištění) nesprávně právně posoudily jako zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku, ač nezjistily, že by obviněná svým jednáním na cizím majetku způsobila škodu velkého rozsahu, tedy naplnila okolnost zvlášť přitěžující uvedenou v §254 odst. 4 tr. zákoníku. Dokud nebudou učiněny jednoznačné skutkové závěry o existenci škody na cizím majetku a o tom, že tato škoda má svůj původ v jednání obviněné spočívajícím (zjednodušeně uvedeno) v chybném vedení účetnictví, je zcela předčasné zabývat se otázkou zavinění ve vztahu k tomuto znaku trestného činu. Jen zcela obecně je třeba připomenout (na margo nepřesných výhrad obviněné v dovolání), že ve vztahu ke škodě velkého rozsahu uvedené v §254 odst. 4 tr. zákoníku jako tzv. těžšímu následku postačí zavinění z nedbalosti ve smyslu §16 tr. zákoníku, jak stanoví výslovně §17 písm. a) tr. zákoníku (neboli není zapotřebí zavinění ve formě úmyslu, byť jen nepřímého, jak nesprávně obviněná v závěru svého dovolání dovozovala). 36. Jen zčásti lze souhlasit s obviněnou i se státním zástupcem, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřesná i v popisu tzv. ohrožovacího následku, který je vyžadován základní skutkovou podstatou zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku in fine. Jistě by i v tomto směru mohl být popis skutku přesnější, soudy nižších stupňů by měly pregnantněji vyjádřit, jak majetková práva věřitelů uvedených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně s jejich pohledávkami specifikovanými tamtéž byla ohrožena uvedením nepravdivých údajů v účetnictví. Přesněji by měly být též specifikovány doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a to jak ve větě právní, tak i větě skutkové. Na druhou stranu základní informace z popisu skutku vyplývají, soudy nižších stupňů i podle odůvodnění dospěly k závěru, že v důsledku chaotického vedení účetnictví na jeho základě prakticky není možno určit stav majetku obchodní společnosti JM, což pochopitelně majetková práva věřitelů může ohrozit, a to i poměrně konkrétně, protože v probíhajícím insolvenčním řízení nebude v důsledku toho možno zjistit žádný majetek úpadce, z něhož by bylo možno pohledávky věřitelů uspokojit. Takové závěry jsou ovšem opět spíše hypotetické, protože soudy nižších stupňů se tím dosud náležitě nezabývaly, nevěnovaly pozornost tomu, nakolik v důsledku chybného vedení účetnictví obviněnou není možno učinit soupis majetku a z něj věřitele uspokojit, tedy jak konkrétně byla majetková práva věřitelů ohrožena. 37. K těmto otázkám lze ještě připomenout ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jak upozorňovala jak obviněná, tak i státní zástupce (srov. zejména rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 5 Tdo 894/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, byť se týká druhého odstavce §254 tr. zákoníku, a mnohé další). 38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval dovolání obviněné za důvodné, rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohla obstát, neboť z jejich rozhodnutí vůbec nevyplývá, jaké učinily skutkové závěry ohledně těžšího následku v podobě škody velkého rozsahu uvedeného v §254 odst. 4 tr. zákoníku, ovšem je zapotřebí náležitě se věnovat i tzv. ohrožovacímu následku uvedenému v základní skutkové podstatě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. 39. Zároveň lze konstatovat, že soudy nižších stupňů v součinnosti s procesními stranami v tomto směru nedostály své povinnosti náležitě zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, v důsledku čehož ani pak následně nemohly zjištěný skutkový stav správně právně posoudit. Taková skutková zjištění je pak třeba promítnout do skutkové věty výrokové části rozsudku, která má být pokud možno stručná, popis skutkových okolností má vystihovat znaky trestného činu, který je v daném skutku spatřován, má být vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem, a to zejména místním a časovým určením, uvedením způsobu spáchání a případně jiných skutečností, jak požaduje ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu (více srov. odbornou literaturu, např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání Praha: Leges, 2018, zejména str. 195 a násl.; k tomu je možno odkázat i na bohatou judikaturu k tomu se vážící, na niž i uvedená odborná literatura odkazuje). Zároveň je třeba upozornit, že v případě složitější tzv. skutkové věty výroku o vině je možné vyjádřit popis skutku i více samostatnými větami, nikoli jediným komplikovaným souvětím. Rozhodně však popis skutku musí odrážet výsledky provedeného dokazování a odpovídat znakům trestného činu, který je v takovém skutku soudem spatřován, což se v daném případě nestalo. 40. Popsaný skutek je poté třeba také správně právně kvalifikovat a v tzv. právní větě uvést jen ty z více alternativních znaků, které byly v daném skutku shledány, ani zde není možno uvádět znaky skutkové podstaty alternativně, naopak naplní-li obviněný svým jednáním více takových variant, je zásadně třeba je uvést všechny, není-li mezi nimi vzájemný vylučovací poměr (viz Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. op. cit., zejména str. 227). 41. Následně je třeba, aby soudy nižších stupňů svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily, a to v souladu s požadavky uvedenými v §125 odst. 1 tr. řádu (k tomu srov. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z., op. cit., str. 296 a násl.) . V tomto směru Nejvyšší soud rozhodně nesdílí názor odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně vyhovuje všem požadavkům §125 tr. řádu, jak je uvedeno v odstavci 18. na straně 6. jeho usnesení. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je obsaženo na pouhých (necelých) 3 stranách rozsudku z celkových 7, je dokonce kratší než výroková část rozsudku, která končí na str. 4. Odůvodnění obsahuje přepis několika důkazních prostředků, samotné hodnotící úvahy soudu prvního stupně jsou obsaženy pouze v 7. odstavci na str. 6 odůvodnění, v němž jsou jak závěry skutkové, tak jakýsi náznak hodnocení důkazů a v jediné větě pokus o odůvodnění právní kvalifikace, který obsahuje pouze částečný přepis právní věty rozsudku a odkaz na ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. Podobně tristní je i odůvodnění trestu v jediné větě v odstavci 8., resp. výroku o náhradě škody v jediné větě v odstavci 9. na str. 6. rozsudku. Jediný důvod uložení konkrétního druhu trestu, jeho výměry i délky zkušební doby je spatřován soudem prvního stupně v dosavadním řádném životě obviněné (bez jakéhokoliv rozvedení) a její bezúhonnosti, jinak je jen částečně zopakován výrok rozsudku, aniž by soud vysvětlil, proč uložil konkrétní druh trestu, proč zvolil uvedenou výměru etc. Lze tak konstatovat, že odůvodnění výroku o trestu zcela absentuje a rozhodně nesplňuje velmi podrobné parametry a nároky ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, s prakticky žádnou z okolností uvedených v §125 odst. 1 tr. řádu se soud prvního stupně nevypořádal, zdá se, že se jimi při svém rozhodování ani nezabýval (soudě podle odůvodnění rozsudku). Podobně je tomu s odůvodněním výroku o majetkových nárocích poškozených, kteří byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a to údajně z důvodu probíhajícího „konkursního“ řízení proti obviněné, ač to se podle dosavadních zjištění má týkat obchodní společnosti JM (viz též č. l. 16 a násl. trestního spisu) a nikoli obviněné. 42. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je tak zcela nedostatečné, tedy i nepřesvědčivé, není z něj vůbec zřejmé, k jakým skutkovým závěrům soud prvního stupně dospěl (což se projevuje především v otázce naplnění znaku následku, jak bylo uvedeno shora, ale též kauzálního nexu a zavinění), jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména těch vzájemně si odporujících, jak se vypořádal s obhajobou (která po celou dobu tvrdí, že k žádné škodě ani ohrožení práv jiných nedošlo), jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných zákonných ustanovení v otázkách viny, trestu, ale i výroku o náhradě škody (proč tedy nepřiznal poškozeným nárok na náhradu škody, pokud měl za to, že ji obžalovaná svým jednáním způsobila, přičemž není možné zaměňovat subjektivitu obviněné jako fyzické osoby a obchodní společnosti JM jako právnické osoby). Tyto nedostatky činí rozsudek soudu prvního stupně obtížně přezkoumatelným, protože odpovědi na řadu otázek vznesených obviněnou v rámci dovolání nevyplývají ani z výrokové části ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale ani z usnesení soudu druhého stupně. IV. Závěrečné shrnutí 43. Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání obviněné M. M. a podle §265k odst. 1 tr. řádu z jejího podnětu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 14 To 88/2018, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 5 T 69/2017. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl . 44. Okresní soud v Písku zváží, nakolik je třeba s ohledem na výše uvedené závěry týkající se výkladu ustanovení §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku, jak vyplývají i z dosavadní ustálené judikatury, doplnit dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí bez takového doplnění pouze s ohledem na stávající důkazy (což se zdá nepravděpodobné s ohledem na skutečnost, že bude třeba se zabývat ohrožením majetkových práv poškozených věřitelů, tedy bude třeba zjistit aktuální stav insolvenčního řízení proti úpadci obchodní společnosti JM, jeho průběhu, uspokojování pohledávek věřitelů etc.). Dříve i nově provedené důkazy je třeba pečlivě vyhodnotit a učinit náležité skutkové závěry, které by bylo možno subsumovat pod příslušná zákonná ustanovení, jak bylo rozvedeno shora. Na základě řádně provedeného dokazování (při plném respektu k zásadám ovládajícím dokazování, jak plynou z právní úpravy i uznávané judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména pokud jde o tzv. opomenuté důkazy) pak učiní jasné skutkové závěry, které řádně právně posoudí. Pokud znovu dospěje k závěru, že není důvod obviněnou zprostit obžaloby, ale je na místě uznat ji vinnou, jednoznačně naformuluje popis skutku v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními tak, aby odpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu a především vyjadřoval zákonné znaky trestného činu (příp. trestných činů), který v takovém skutku bude soud i nadále spatřovat. 45. Výhradu vůči nedostatečně popsanému skutku je ale možno směřovat již i vůči státnímu zástupci jako veřejnému žalobci, který takto daný skutek s uvedenou právní kvalifikací také zažaloval (soud prvního stupně jej akceptoval a prakticky beze změn převzal). Proto Nejvyšší soud dále považuje za vhodné doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „ Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. “ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jaká byla způsobena škoda jednáním obviněné, jak případně jednání obviněné ohrozilo majetková práva poškozených) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně, je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku, jenž v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v §2 odst. 5 in fine tr. řádu). 46. Okresní soud v Písku tak za součinnosti stran, zejména pak státního zástupce, vyjasní, jaká jsou skutková tvrzení, jež mají odpovídat znakům žalovaného trestného činu, zda a jakými důkazy jsou prokázána, bude-li třeba, dokazování v potřebném rozsahu doplní, resp. vypořádá se s návrhy na doplnění dokazování, věc náležitě při respektování uznávané judikatury a shora rozvedených závazných právních názorů posoudí a znovu rozhodne. 47. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz reformationis in peius). 48. Protože zjištěné vady napadeného rozsudku nemohl Nejvyšší soud odstranit ve veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, jak vyplývá z ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení. V Brně dne 19. 12. 2018 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Škoda velkého rozsahu jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu podle §254 tr. zákoníku
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:5 Tdo 1320/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1320.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Následek
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
Škoda
Škoda velkého rozsahu
Zavinění
Zavinění k zvlášť přitěžující okolnosti
Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
Dotčené předpisy:§265k odst. 1 tr. ř.
§254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku
§254 odst. 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2019-04-06