ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1366.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1366/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podala obviněná Z. S. T., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 53/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 49/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné Z. S. T. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 2 T 49/2017, byla obviněná Z. S. T. uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku a odsouzena podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl obviněné podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest 100 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále byla obviněná podle §73 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu dvou let.
2. Uvedeného přečinu se obviněná podle výroku o vině dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že v období od 26. 1. 2015, kdy byla jediným statutárním orgánem obchodní společnosti A. C., IČ: XY, se sídlem XY, a v době od 26. 3. 2015 nejméně do 18. 3. 2016, kdy byla osobou fakticky vykonávající činnost statutárního orgánu této obchodní společnosti, v XY ani jinde přes celkem pět výzev Finančního úřadu pro hlavní město Prahu doručených do datové schránky zmocněnému daňovému poradci (ve dnech 26. 1. 2015, 29. 4. 2015, 16. 6. 2015, 23. 6. 2015 a 1. 9. 2015) a učiněných v rámci daňové kontroly podle §87 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (resp. první výzva byla učiněna v rámci postupu k odstranění pochybností podle §89 odst. 1 citovaného zákona), nepředložila v požadovaném rozsahu účetní podklady jmenované obchodní společnosti vztahující se k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců listopad 2014, únor, březen, duben a květen 2015, naopak odmítla tak učinit s tím, že považuje výzvu správce daně za nezákonnou, a takto postupovala i přesto, že zákonnost postupu správce daně vyplývá přímo z ustanovení §85 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (resp. u první výzvy z §89 tohoto zákona), v důsledku čehož Finanční úřad pro hlavní město Prahu jako správce daně nemohl stanovit daň z přidané hodnoty obchodní společnosti A. C., za uvedená zdaňovací období dokazováním, musel ji stanovit v souladu s ustanovením §98 odst. 1 daňového řádu na základě pomůcek, které měl k dispozici a které si sám obstaral.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 7 To 53/2018, zamítl podle §256 tr. řádu.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Obviněná Z. S. T. podala proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jany Naxerové z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Dovolatelka úvodem zopakovala výroky napadených rozhodnutí a dále vyložila, v čem spatřovala naplnění uplatněných dovolacích důvodů. Skutek, jehož se měla dopustit, nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, protože orgány činné v trestním řízení ji neoprávněně nutily k vydání důkazu, který by ji usvědčoval. Namítala tedy porušení zásady zákazu donucování k sebeobviňování. Poukázala na domovní prohlídku provedenou příslušníky Policie České republiky v říjnu 2015 (tehdy probíhalo vyšetřování v jiné trestní věci pro podezření ze spáchání přečinu krácení daně, poplatku a jiné podobné platby), v jejím průběhu byly odebrány veškeré účetní dokumenty v listinné i elektronické podobě, a proto ani výzvám finančního úřadu nemohla vyhovět, neboť požadované doklady neměla k dispozici. Podáním ze dne 26. 10. 2015 se domáhala vrácení zajištěných věcí, aby mohla vyhovět správci daně, ale její žádost nebyla akceptována. Dovolatelka naznačila nepřípustnou součinnost správce daně s orgány činnými v trestním řízení. Podle jejího názoru veškeré dění směřovalo k jejímu obvinění, nemohla být proto donucována k vydání věcí usvědčujících ji z trestného jednání, navíc prostřednictvím ukládaných pokut. Nesouhlasila ani s použitím protokolů o jejím výslechu jako obviněné a posléze obžalované. V postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména soudů, spatřovala porušení čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966. Na podporu svých tvrzení odkázala také na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 1. 1996 ve věci J. M. proti Spojenému království, stížnost č. 18731/91, a nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 402/05, ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05, a ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04.
5. Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Pavel Jež (dále jen „státní zástupce“). Ten nejprve shrnul rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněné a následně vysvětlil, z jakých důvodů podle něj nebylo možné výhradám dovolatelky přisvědčit. Poukázal na směšování výzev správce daně v daňovém řízení s výzvami k vydání věci podle trestního řádu obviněnou a její spekulativní prohlášení o součinnosti správce daně s orgány činnými v trestním řízení, což odmítl. Popsal povinnosti správce daně, který je vázán zásadou oficiality a vyhledávací zásadou. V případě jakýchkoli pochybností o správnosti a úplnosti podaného daňového přiznání proto musí jednat. Jednotlivé výzvy správce daně státní zástupce nepovažoval za rozporné se zásadou přiměřenosti, jež musí být v daňovém řízení respektována. Finanční úřad pro hlavní město Prahu tedy podle státního zástupce postupoval v daňovém řízení vůči daňovému subjektu A. C., v souladu s daňovým řádem, jeho úkony nebyly koordinovány s orgány činnými v trestním řízení a dovolatelkou tvrzená hrozba sebeobviňování není v jeho postupu vůbec patrná. Pokud obviněná namítala nepoužitelnost protokolů o jejím výslechu pro sebeobviňující charakter jejích odpovědí, státní zástupce se k tomuto nemohl adekvátně vyjádřit, neboť dovolatelka neuvedla konkrétně, o které odpovědi se mělo jednat. I přesto však odmítl, že by v dané trestní věci byl použit jakýkoli protokol o výpovědi obviněné jako rozhodující důkaz o vině, žádnou z jejích výpovědí nebylo možné označit za vynucenou.
7. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a současně vyslovil souhlas učinit takové nebo i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
8. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněné k případné replice, čehož nevyužila.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k dovolacím důvodům.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vymezených důvodů vyjmenovaných v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno a současně je třeba, aby uplatněné námitky odpovídaly označenému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na určitý dovolací důvod, Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), má tedy dvě alternativy. Dovolatelka sice nespecifikovala vadu napadeného usnesení, avšak z jejího vyjádření o uplatnění citovaného dovolacího důvodu ve spojení s důvodem pod písmenem g) lze usuzovat na záměr využít druhé alternativy, což odpovídá i způsobu rozhodnutí soudu druhého stupně. Nejvyšší soud tedy vycházel z toho, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu .
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění tak může dojít, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, a to vždy na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, uveřejněné pod č. 22 ve svazku 33 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde.
13. Jak je patrno z obsahu dovolání obviněné, nenapadá právní posouzení zjištěných skutkových okolností soudy nižších stupňů (popř. jiné hmotněprávní posouzení), její námitky se týkaly výhradně procesního pochybení. Jestliže však d ovolatelka založila svou argumentaci výhradně na kritice postupu orgánů činných v trestním řízení, jež podle jejího názoru nerespektovaly zákaz nucení k sebeobviňování, takové námitky neodpovídaly nejen uplatněným dovolacím důvodům, ale ani jiným taxativně vyjmenovaným v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) K dovolání obviněné
14. Výhrady dovolatelky svým obsahem nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku a nebyly proto schopné naplnit deklarované dovolací důvody, avšak i kdyby tomu bylo opačně, nemohly v dovolacím řízení obstát. Nejvyšší soud se tedy pouze pro úplnost a nad rámec dovolacího přezkumu stručně vyjádří k argumentům obviněné Z. S. T., jimiž v zásadě namítala porušení zásady zákazu donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Jedná se o významnou zásadu, jež tvoří součást práva obviněného na spravedlivý proces a která je promítnuta jak v mezinárodních právních předpisech, jimiž je Česká republika vázána, [čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv nebo čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966], tak ve vnitrostátních normách. Na úrovni ústavního práva zákaz donucování k sebeobviňování upravuje čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práva svobod. Z pohledu trestního práva se odraz dotčené zásady nachází zejména v ustanoveních §33 odst. 1, §92 odst. 1, §89 odst. 3 tr. řádu. Nepochybně uvedená zásada musí být respektována v každém období trestního stíhání, protože obviněný má právo odepřít výpověď kdykoli, včetně případů, když předtím nevyužil tohoto práva a již vypovídal. Zakázán je nátlak fyzický i psychický, nátlak opakovanými výslechy prováděnými jen za tímto účelem nebo prováděním výslechu za záměrně vytvořených okolností, výrazně nepříznivě ovlivňujících psychický stav obviněného (viz usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikované pod č. 25/1990-III. Sb. rozh. tr.). I když zásada zákazu k donucování sebeobvinění představuje velmi významnou garanci spravedlivého procesu a orgány činné v trestním řízení musí toto právo obviněného bezpodmínečně respektovat, na druhé straně toto právo nikterak neomezuje orgány činné v trestním řízení ve využití všech zákonných postupů, kterými má být dosaženo účelu trestního řízení jak v procesu dokazování, tak při aplikaci zajišťovacích opatření (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1416, 1417).
15. Jestliže se dovolatelka hájila tím, že po ní správce daně požadoval vydání účetních dokladů, které si odnesla Policie České republiky při prohlídce domovních a nebytových prostor v říjnu 2015, a proto splnění tohoto požadavku objektivně nebylo možné, nejde o tvrzení pravdivé. Opatřené a provedené důkazní prostředky, a to jak v listinné podobě, tak i obsah výpovědí svědků i samotné obviněné jasně vedou ke zjištění, že obviněná (popř. její manžel nebo sekretářka) za subjekt daně A. C., veškeré požadované účetní doklady postupně, jak byly vyžadovány finančním úřadem, předávali daňovým poradcům z obchodní společnosti DPE servis, a. s., jíž subjekt daně udělil plnou moc k jednání se správcem daně (srov. č. l. 785 a násl. tr. spisu). Obsah emailové komunikace z doby předcházející oficiálním výzvám správce daně potvrzuje průběžné předávání účetních dokumentů subjektem daně obchodní společnosti DPE servis, a. s. Na č. l. 771 verte tr. spisu je zachycena výpověď obviněné u hlavního líčení, během níž mj. uvedla „…já jsem ty doklady vždy odevzdala U. …“, shodně se vyjadřoval jako svědek manžel obviněné P. S. (srov. č. l. 816 tr. spisu) a svědek Z. U. (srov. č. l. 773 a násl. tr. spisu). Výzva k odstranění pochybností podle §89 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), ve znění pozdějších předpisů, za zdaňovací období listopad 2014 byla DPE servis, a. s., doručena dne 26. 1. 2015 a výzvy k zahájení daňové kontroly ke zdaňovacím obdobím únor až květen 2015 byly doručeny 4. 5. 2015, resp. 16. 6. 2015, resp. 23. 6. 2015, resp. 1. 9. 2015, přičemž všechny obsahovaly mj. poučení, že v případě nevyhovění výzvě může být daň stanovena podle pomůcek. V takovém případě již dochází k naplnění znaku skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícímu v ohrožení včasného a řádného vyměření daně, jak spolu s ostatními významnými skutečnosti soudy správně zhodnotily. Z časového hlediska tedy příslušné účetní doklady ke zdaňovacím obdobím listopad 2014 a únor až březen 2015 subjekt daně měl v rozhodném období k dispozici, předával je obchodní společnosti DPE servis, a. s., jež v jeho zastoupení komunikovala s finančním úřadem, avšak nepředložila je. Je vhodné na tomto místě upozornit, že právě na řádném předkládání účetnictví daňovým poradcům založila obviněná svou obhajobu před soudy nižších stupňů. Tvrdila, že nikoli ona, nýbrž daňový poradce učinil rozhodnutí tyto doklady na výzvy správce daně nedodat (takovou obhajobu však v dovolání již nezopakovala, nicméně byla výsledky dokazování jasně vyvrácena). Evidentně tak předmětné dokumenty vztahující se k daňovým obdobím, jež jsou součástí stíhaných skutků, byly daňovému subjektu, resp. obviněné k dispozici. Nelze pominout ani sdělení Obvodního ředitelství Policie Praha III ze dne 21. 10. 2016, jež k výzvě Finančního úřadu pro hlavní město Prahu vydat účetnictví obchodní společnosti A. C., odpovědělo, že dokumenty nemá (č. l. 694 tr. spisu). Zmíněná domovní prohlídka se navíc uskutečnila v rámci jiného trestního řízení, pokud byly zajištěny některé účetní doklady, s vysokou pravděpodobností se týkaly jiných než uvedených zdaňovacích období. Tomu odpovídají také listiny z konce října 2015 založené na č. l. 917 a 918 tr. spisu, jimiž subjekt daně A. C., jednak žádal správce daně o prodloužení lhůty k podání přiznání k dani z přidané hodnoty a jednak vyzýval Obvodní ředitelství pro Prahu 2 k vydání účetnictví. V obou listinách se obchodní společnost A. C., vyjadřovala v tom smyslu, že nemá k dispozici doklady nutné k včasnému a řádnému podání přiznání k dani z přidané hodnoty, avšak zjevně za jiná zdaňovací období než za listopad 2014 a únor až květen 2015, neboť za tato období daňová přiznání podána byla. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by daňový subjekt A. C., nedisponoval účetními doklady, jež správce daně požadoval předložit za účelem prověření správnosti přiznání daně z přidané hodnoty za rozhodná období.
16. Ačkoli obviněná neuplatnila v dovolání výhrady proti naplnění subjektivní stránky, považoval Nejvyšší soud za vhodné se na tomto místě krátce zmínit o správnosti postupu a závěrů soudů, jež shledaly u obviněné zavinění v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz str. 7 rozsudku obvodního soudu), resp. odvolací soud tento závěr korigoval tak, že subjektivní stránka odpovídá přinejmenším úmyslu nepřímému (viz str. 6 usnesení městského soudu). Soudy zcela v souladu se zákonnou úpravou i soudní praxí odmítly verzi obviněné, že by smlouvou s obchodní společností poskytující daňové poradenství přešla na tento subjekt odpovědnost za správné a včasné vyměření daně, což vyloučily i osoby vystupující za DPE servis, a. s., Z. U. a J. R. Oba shodně vypověděli, že rozhodující slovo, jak bude postupováno vůči správci daně, měl vždy klient, za něhož v daném případě vystupovala právě obviněná (viz výpovědi obou svědků v hlavním líčení, č. l. 773 a 854 verte). Daňovým subjektem je ve smyslu §20 odst. 1 daňového řádu osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně. Daňový subjekt má práva a povinnosti týkající se správného zjištění a stanovení daně po dobu běhu lhůty pro stanovení daně a při placení daně po dobu, ve které lze požadovat placení nedoplatku, a to i v případech, kdy přestal být daňovým subjektem (§20 odst. 2 daňového řádu). Pokud se týče daně z přidané hodnoty, zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §5 odst. 1 jasně stanoví, že osobou povinnou k dani je fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, pokud tento zákon nestanoví v §5a jinak. Rozhodně žádný z dotčených předpisů nestanoví možnost přechodu práv a povinností daňového subjektu na jeho zmocněnce, jímž v posuzované věci byla obchodní společnost DPE servis, a. s. Smluvní zastoupení daňového subjektu nebo jeho zástupce upravují ustanovení §27 a násl. daňového řádu. Vymezují však podmínky udělení plné moci pro správu daní, tedy zastupování daňového subjektu před správcem daně, přenesení odpovědnosti za plnění daňových povinností na zmocněnce zde vůbec nepřipadá v úvahu, což vyplývá také z Důvodové zprávy k zákonu č. 280/2009 Sb., daňový řád, v části týkající se ustanovení §27 a §28. Uvedený výklad je podporován i judikaturou Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 7 Afs 45/2005, publikovaném pod č. 700/2005 Sb. NSS, konstatoval, že příjemcem rozhodnutí ve smyslu §32 odst. 2 písm. c) zákona č. 337/1992 sb., o správě daní a poplatků (tento zákon byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád), je ten subjekt, kterému jsou daňovým rozhodnutím ukládána práva a povinnosti, a nikoli zmocněný zástupce takového subjektu, a to i když se mu dané rozhodnutí doručuje. Nadto je za daných okolností, kdy dovolatelka považovala přístup správce daně za „šikanózní“ a odmítala s ním spolupracovat, podstatné připomenout, že správce daně po daňovém subjektu nepožadoval nic mimo rámec zákona, jak zdůraznil státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné a v neposlední řadě také soud, který zamítl žalobu A. C., na ochranu proti nezákonnému zásahu finančního úřadu (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 5 A 162/2015, založený na č. l. 440). Nelze pominout ani to, že správce daně může přistoupit k prověření tvrzené daňové povinnosti prostřednictvím daňové kontroly podle §85 a násl. daňového řádu i tehdy, nemá-li žádné konkrétní pochybnosti o její správnosti; postup k odstranění pochybností i daňová kontrola jsou postupy, jež slouží k prověření správnosti daňových povinností, a o jejichž použití i volbě procesní vhodnosti rozhodne správce daně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2014, č. j. 1 Afs 107/2014-31, publikovaný pod č. 3175/2015 Sb. NSS). Správci daně je tedy třeba přiznat jeho zákonná oprávnění prověřovat tvrzení daňových subjektů (samozřejmě se zachováním principu zdrženlivosti a přiměřenosti ve smyslu §2 odst. 2 daňového řádu) a v případě nerespektování jeho výzev a urgencí v rámci daňové kontroly (navíc přes neúspěšně uplatněné právní úkony, jimiž se subjekt daně snažil zvrátit postup správce daně), nutně musí nastoupit následky, a to nejen upravené v daňovém řádu (vyměření daně správcem daně podle pomůcek, §87 odst. 5), ale při naplnění některé ze skutkových podstat trestných činů mohou nastat i následky trestněprávní.
17. Nejvyššímu soudu není zcela zřejmé, z čeho dovolatelka usuzuje, že byla policejním orgánem nucena podle §78 tr. řádu k vydání věci, jež mohla vést k jejímu trestnímu stíhání a odsouzení, když ve skutečnosti trestní spis týkající se projednávané trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 49/2017 u Obvodního soudu pro Prahu 9 nedává pro takové tvrzení jakýkoli podklad. Dovolací soud předesílá, že výzvy správce daně nelze považovat za výzvy ve smyslu §78 tr. řádu, jak příhodně upozornil státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání. Na č. l. 695 tr. spisu je založena jediná písemná výzva k vydání věci podle §78 odst. 1 tr. řádu ze dne 22. 11. 2016 (tedy před zahájením trestního stíhání), konkrétně smluv a plných mocí, na jejichž základě byl subjekt daně A. C., zastoupen při jednání se správcem daně obchodní společností DPE servis, a. s., avšak není z ní patrno donucování obviněné ke splnění výzvy a dále ani není jasné, jak by tyto listiny mohly přispět k trestnímu stíhání obviněné. Součástí uvedené výzvy z 22. 11. 2016 je poučení o možnosti odnětí požadovaných věcí podle §79 tr. řádu, aniž by však současně bylo obviněné oznámeno, že jí bude možné uložit pokutu podle §66 odst. 1 tr. řádu, která by měla donucovací povahu a vynucení splnění výzvy uložením pokuty u osoby, k jejímuž obvinění směřuje trestní řízení, by bylo v rozporu s čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1017). Policejní orgán tedy v posuzovaném případě respektoval zákaz donucování k sebeobviňování a není mu co vytknout. Zbývá doplnit, že požadované plné moci získal vyšetřovatel od správce daně (viz č. l. 699 a násl. tr. spisu). S námitkou nezákonné výzvy k vydání věci souvisí i výtka obviněné proti ukládání pořádkových pokut ve smyslu §66 odst. 1 tr. řádu, jimiž měla být nucena k vydání věcí, jež ji mohly usvědčit z trestné činnosti. Dovolatelka však tento argument formulovala naprosto neurčitě a obecně tak, že z něj nelze vyrozumět, který orgán, kdy a z jakých důvodů měl rozhodnout o uložení pořádkové pokuty obviněné. Nejvyšší soud tedy ani nemohl reagovat na konkrétní nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, především se však domnívá, že obviněná odkazovala na události z jiného trestního řízení, neboť spisový materiál k projednávané trestní věci sp. zn. 2 T 49/2017 neposkytuje jakýkoli podklad pro závěr, že obviněné byla pro nevyhovění výzvě k předložení dokladů uložena pořádková pokuta podle §66 odst. 1 tr. řádu. Z uvedených důvodů nebylo možno přisvědčit obviněné, že by byla nucena vydat doklady způsobilé přispět k jejímu odsouzení, a to navíc pod pohrůžkou či dokonce realizací pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. řádu, nebo i jiným způsobem.
18. Obviněná dále nesprávně interpretovala zákaz donucování k sebeobviňování, pokud na něm založila svou výhradu proti použití úředního záznamu o podaném vysvětlení a protokolu o výslechu (obviněná v dovolání zmiňovala pouze protokoly o výslechu, ten však byl v trestním řízení vyhotoven pouze jeden, a proto se Nejvyšší soud zaměřil také na úřední záznam o podaném vysvětlení). Čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod mají, jak již bylo zmíněno, odraz v §33 odst. 1 tr. řádu a v §92 odst. 1 věta druhá tr. řádu, pokud již bylo trestní stíhání zahájeno. Před zahájením trestního stíhání obviněná dobrovolně podala vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu, přičemž o svém právu odepřít vysvětlení, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v §100 odst. 2 tr. řádu (§158 odst. 8 tr. řádu) byla dne 12. 8. 2016 před začátkem podání vysvětlení řádně poučena a souhlasila s tím, že tohoto práva nevyužívá a bude vypovídat (srovnej č. l. 46 tr. spisu). Po zahájení trestního stíhání byla obviněná před zahájením výslechu dne 3. 3. 2017 mj. poučena o svém právu nebýt donucována k výpovědi nebo k doznání (§92 odst. 1 tr. řádu) jakož i o tom, že není povinna vypovídat (§33 odst. 1 tr. řádu; č. l. 22 a násl.). Ve dnech 12. 8. 2016 a 5. 10. 2016 byly s obviněnou v přípravném řízení sepsány (po řádném poučení) dva úřední záznamy o podání vysvětlení, jichž se účastnil její obhájce JUDr. Jiří Slezák, resp. JUDr. Barbora Keindl Flaková. Tatáž obhájkyně byla přítomna také u výslechu obviněné, během něhož obviněná nevyužila svého práva nevypovídat, přičemž odkázala na své písemné vyjádření založené na č. l. 25 tr. spisu. Tímto projevem obviněná vyjádřila svou vůli hájit se určitým způsobem, což je také jedním z nepopiratelných práv na obhajobu náležejících osobě obviněné v trestním řízení. Zmíněné písemné vyjádření obviněné bylo provedeno k důkazu soudem prvního stupně (viz č. l. 775 tr. spisu), avšak nikoli již některý z úředních záznamů o podaném vysvětlení. V hlavním líčení potom obviněná po opětovném zákonném poučení výslovně prohlásila, že nevyužívá svého práva nevypovídat a vyjádřila svou svobodnou vůli vypovídat a hájit se (viz č. l. 770 verte tr. spisu). Vzhledem k tomu, že dovolatelka byla vždy příslušným orgánem řádně poučena o svých právech a trestní spis neobsahuje jakýkoli náznak, že by na obviněnou byl vyvíjen v jakémkoli stadiu trestního stíhání sebemenší nátlak vypovídat do protokolu či úředního záznamu. Zásada zákazu nucení k sebeobviňování tak nemohla být ve věci obviněné porušena.
19. Obviněná v dovolání citovala tři rozhodnutí Ústavního soudu, ani jedno však nedopadá na tuto trestní věc. Dvě rozhodnutí (nález ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 402/05, uveřejněný pod č. 206 ve svazku 39 Sb. n. a u. Ústavního soudu a nález ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 37 Sb. n. a u. Ústavního soudu) se týkala nepřípustnosti ukládání pořádkových pokut podle §66 tr. řádu obviněnému za účelem vynucování povinnosti vydat věci, které by mohly přispět k prokázání viny. Jak bylo zmíněno v předchozím bodě tohoto usnesení, obviněné Z. S. T. nebyly v této trestní věci ukládány žádné pokuty. Třetí nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04, uveřejněný pod č. 68 ve svazku 40 Sb. n. a u. Ústavního soudu, pojednával o protiústavnosti použití protokolu o výslechu konaného ještě před zahájením trestního stíhání podle jiného procesního předpisu než trestního řádu, pokud takový protokol byl zásadním důkazem pro uznání viny v trestním řízení. Dovolatelka však namítla nepoužitelnost protokolu o výslechu provedeném v tomto trestním řízení v souladu s procesními pravidly trestního řádu, což je jiná situace. Především byla řádně poučena o svých právech včetně právu nevypovídat o tom, co by mohlo vést k jejímu obvinění, což právě v citovaném rozhodnutí Ústavní soud vytýkal, jednalo se o protokol o výslechu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, před jehož započetím takové poučení scházelo. Na posuzovaný případ obviněné tedy nedopadá ani jedno z jí označených rozhodnutí Ústavního soudu.
20. Přestože dovolatelka uvedla hned několik důvodů, pro které považovala postup orgánů činných v trestním řízení za nezákonný, resp. za porušující zásadu zákazu nucení k sebeobviňování, Nejvyšší soud neshledal její tvrzení důvodným. V průběhu trestního řízení byla respektována veškerá procesní práva obviněné Z. S. T., před podáním vysvětlení i výslechem v procesním postavení obviněné osoby byla vždy řádně poučena o svých právech, jednotlivým úkonům trestního řízení byl přítomen její obhájce či obhájkyně a v řízení před soudy nebylo také zjištěno porušení dalších procesních pravidel včetně zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu).
IV. Závěrečné shrnutí
21. Dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu byly obviněnou Z. S. T. uplatněny jen formálně, konkrétní výhrady proti napadenému rozhodnutí i jemu předcházejícímu řízení nesměřovaly proti porušení hmotněprávního ustanovení, nýbrž výlučně proti procesnímu postupu, navíc ale bez jakékoli opory v trestním spise. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu