Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2018, sp. zn. 5 Tdo 1424/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1424.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1424.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1424/2018-90 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovoláních, která podali obvinění M. N. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, a R. V., nar. XY v XY, bytem XY, s adresou pro doručování u E. R., XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, sp. zn. 3 To 8/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 7/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. N. a R. V. odmítají. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších soudů 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 57 T 7/2016 (dále jen rozsudek soudu prvního stupně), byl obviněný M. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin a za přečin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 11 T 131/2015, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 141/2016, byl obviněnému M. N. uložen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku (v tehdy účinném znění) zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 200 000 Kč, který byl vyměřen podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu 200 denních sazeb po 1 000 Kč. Pro případ, že ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykoná, mu byl stanoven podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 11 T 131/2015, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 8 To 141/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 2. Obviněný R. V. byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zákon“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za to mu byl uložen podle §148 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 2 let, který byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. 3. Týmž rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný M. N. podle §226 písm. b) tr. řádu též zproštěn obžaloby pro jeden skutek, v němž byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť označený skutek není trestným činem. 4. Uvedeného trestného činu se obvinění podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) jednáním podrobně popsaným pod body 1) až 5) odsuzující části výroku o vině, které spočívalo v tom, že v jednotlivých zdaňovacích obdobích obviněný M. N. zahrnoval do daňových přiznání obchodních společností Lesní společnost Morava holding s. r. o., IČ: 26248514, nyní PONOVOL s. r. o. (dále ve zkratce jen „LSMH“), a WORKING TRADE SERVICES s. r. o., IČ: 28367294 (dále ve zkratce jen WTS), jejichž jménem jednal, mezi zdanitelná plnění (tzv. na vstupu) od plátců daně z přidané hodnoty (dále ve zkratce jen „DPH“) různé částky na základě konkrétně uvedených faktur obchodních společností Morávka s. r. o., IČ: 49446886 (dále jen „Morávka“), a Sandstorm CZECH s. r. o., IČ: 28317963 (dále ve zkratce jen Sandstorm), jejichž jménem jednal obviněný R. V., ač oba dva věděli, že uvedené subjekty nejsou registrovány jako plátci DPH, čímž zkracovali daňovou povinnost obchodních společností LSMH a WTS, přičemž obviněný M. N. (zčásti též zahrnutím fiktivních faktur) svým jednáním pod body 1) až 5) zkrátil DPH v celkové výši 9 346 231 Kč a obviněný R. V. svým jednáním pod body 2 a 3 zkrátil DPH v celkové výši 4 153 478 Kč. 5. Proti uvedenému rozsudku podali obvinění M. N. a R. V. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2018 rozsudkem pod sp. zn. 3 To 8/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu odsuzující části pod body 1) až 5) výroku o vině a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při pozměněném popisu skutku oba obviněné uznal v jinak stejném rozsahu vinnými se shodnou právní kvalifikací jako soud prvního stupně, uložil jim oběma též shodné tresty jako soud prvního stupně, pouze obviněného M. N. zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou, a to vzhledem k nové právní úpravě výkonu trestu odnětí svobody podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 58/2017 Sb.). II. Dovolání obviněných Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve okopíroval výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně a zrekapituloval rozsudek soudu druhého stupně. Své dovolání pak koncipoval podobně jako odvolání, přebíral do něj obsáhlé pasáže z různých protokolů, řadu požadavků, upozornění a výzev tak adresoval odvolacímu a nikoli dovolacímu soudu. Samotné dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spatřoval v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, který byl obviněnému v tomto řízení kladen za vinu a pro který byl též odsouzen, zejména pokud jde o znaky subjektivní a objektivní stránky tohoto trestného činu. Namítl, že soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, hodnotily je nesprávně a izolovaně, tedy nikoli ve vzájemných souvislostech, nezohlednily ani skutečnosti prospívající obviněnému. Odvolací soud se podle obviněného ani dostatečně nevypořádal s jeho námitkami v odvolání. Obviněný zopakoval, že nemohl vědět o tom, že subjekty, se kterými obchodoval, nebyly plátci DPH, resp. nemohl vědět o tom, že tito spolukontrahenti nesplnili svou povinnost se k DPH zaregistrovat. Zpochybnil též pravdivost a věrohodnost svědeckých výpovědí, zejména svědka S. Z., upozornil na rozpory v jeho výpovědi a ve výpovědi F. H., soudy nižších stupňů podle něj též nesprávně vyhodnotily v jeho neprospěch výpovědi svědků L. B. a J. Z. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že byl pro finanční úřad nekontaktní, neboť neodpovídal výpovědi účetní J. Z. Dále vytkl soudu prvního stupně, že se řádně nevypořádal s důkazy, které obviněný založil do spisu, zejména s výpisem z elektronické evidence obchodní společnosti WTS od září 2009 ani s kompletními náklady obchodní společnosti LSMH z prosince 2009. Nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že se některá zdanitelná plnění neuskutečnila. Nelze považovat za rozhodnou ani skutečnost, že některé doklady do účetnictví dodal opožděně. Podle obviněného naplnění zavinění jako znaku subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nelze dovozovat z bezvýhradné povinnosti jednatele mít příslušnou účetní dokumentaci obchodní společnosti v pořádku. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 7. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal dovolání také obviněný R. V. , který jej opřel též o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve uvedl, že se neztotožnil se skutkovými ani právními závěry soudu prvního stupně, zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť nebyl prokázán úmysl, a to ani nepřímý. Soud prvního stupně podle něj nedostatečně zjistil skutkový stav věci, důkazy hodnotil výlučně v jeho neprospěch a jeho závěry byly pouze spekulativní. Soud prvního stupně také nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Namítl také porušení práva na spravedlivý proces a to, že odvolací soud bez dalšího převzal všechny závěry soudu prvního stupně, aniž by se jimi detailně zabýval. Namítl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry a nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Minimálně v bodu 3. výroku o vině soudu druhého stupně se jednalo o trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona, nikoliv o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zákona, za který byl obviněný odsouzen. Ze skutkových zjištění soudu totiž nevyplynulo, že by obviněný obdržel od spoluobviněného M. N. majetkový prospěch a že by si byl vědom, že obviněný M. N. páchal trestnou činnost spočívající v krácení daní, neboť on sám nepřišel do styku s daňovými přiznáními, které podával obviněný M. N. Podle přesvědčení obviněného, pokud by skutečně páchali daňovou trestnou činnost, by měli zájem, aby jejich jednání bylo odhaleno co nejpozději, což ale použití obchodních společností neregistrovaných k DPH v celém řetězci společností fakticky vylučovalo. Obviněný také v rámci svého dovolání namítl porušení zásady in dubio pro reo . Soudy nižších stupňů se totiž nezabývaly skutečností, že se obviněný snažil své chyby v rámci vedení účetnictví napravit stornem faktur vystavených obchodní společností Sandstorm a její nahrazení fakturou vystavenou obchodní společností JS TESMONT. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám obviněného zprostil obžaloby. III. Vyjádření k dovolání a replika 8. Dovolání obou obviněných byla zaslána k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k nim uvedl, že většina jejich dovolacích námitek směřovala proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. hodnocení jednotlivých důkazů. Státní zástupce vyloučil tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z dokazování soudu prvního stupně jasně vyplynulo, že obvinění jednali záměrně v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, neboť na tomto jednání byli zjevně domluveni, jednali ve vzájemném souladu a vytvořili umělou strukturu ve shodě jednajících obchodních společností. Tyto závěry vyplynuly zejména ze svědeckých výpovědí svědků F. H., S. Z., J. H., L. B., J. Z. a L. Ž. a spolu se znaleckými posudky a listinnými důkazy svědčily pro to, že obviněný M. N. byl hlavním pachatelem při krácení daní a že obviněného R. V. nebylo možné považovat za tzv. bílého koně, který by o ničem nevěděl a nic aktivně nečinil. V souvislosti s námitkami obou obviněných ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby uvedl, že soudy nižších stupňů se touto otázkou dostatečně zabývaly, zejména odkázal na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (na str. 24 – 26, odstavce 8. a 9. odůvodnění), kde odvolací soud podrobně popsal, proč oba obvinění museli vědět, že obchodní společnosti Morávka i Sandstorm nebyly plátci DPH, resp. nebyly k této dani registrovány, proto jimi vystavené faktury s DPH nebylo možné u obchodních společností LSMH a WTS uplatnit v daňovém přiznání k DPH na vstupu. Také obviněný M. N. velmi dobře jako jejich jednatel věděl, že u uvedených obchodních společností byly do daňových přiznání k DPH na vstupu vkládány už vzhledem k jejich nekonkrétnímu označení neexistující faktury jako fiktivní náklady. Skutečnost, že obvinění jednu fakturu obchodní společnosti Sandstorm nahradili fakturou vystavenou obchodní společností JS-TESMONT, s. r. o. (nyní v likvidaci), která byla plátcem DPH, nic na úmyslném zavinění obviněných nemění. Státní zástupce odmítl také námitku, že účetnictví obchodních společností nebylo v pořádku a že by jednání obviněného R. V. mělo být kvalifikováno jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, neboť oba obvinění jednali ve vzájemné dohodě v úmyslu DPH zkrátit. Byli si vědomi, že obchodní společnosti Morávka a Sandstorm fungovaly jako umělý fakturační mezičlánek a fakticky žádné obchody nerealizovaly, neboť je prováděly od dodavatelů až obchodní společnosti obviněného M. N. LSMH a WTS. Skutečnost, že obviněný M. N. byl pro orgány daňové správy nekontaktní, pak vyplývala nejméně ze zprávy finančního řadu pro kraj Vysočina ve vztahu k obchodním společnosti WTS, která byla následně uměle převedena na F. H. 9. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky uplatněné obviněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není možné akceptovat, a navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně souhlasil s učiněním takového i jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání. 10. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo zasláno k možné replice obhájcům obviněných, kteří této možnosti nevyužili. IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska 11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. 12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z taxativně vyjmenovaných důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu uplatněné námitky také svým obsahem odpovídaly. 13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí . b) K námitkám neodpovídajícím uplatněnému dovolacímu důvodu 14. Nejprve je třeba uvést, že uplatněné námitky obou dovolatelů byly prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Svými námitkami totiž obvinění v převážné míře zpochybňovali především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládali své verze skutkového děje, aniž by vytkli vady hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Domáhali se tak aplikace hmotného práva na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Obvinění namítali rozsudkům soudů nižších stupňů více pochybení, především to, že nesprávně zjistily skutkový stav, který byl (podle obviněného R. V.) v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť nesprávně hodnotily provedené důkazy. Oba obvinění (především pak obviněný M. N.) se soustředili zejména na obsáhlé vylíčení důvodů, které mají zpochybnit věrohodnost a pravdivost usvědčujících svědeckých výpovědí, nesouhlasili ani s listinnými důkazy a jejich vyhodnocením soudy nižších stupňů. 15. Se shodnými námitkami obou obviněných se však dostatečně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, neboť byly též součástí obhajoby obou obviněných a obsahem podaných odvolání, z nichž pro účely dovolání zejména obviněný M. N. významně čerpal (viz str. 11 až 66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 24 až 27 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) . 16. V daném případě se obvinění domáhali přezkumu dovolacím soudem, přičemž primárně žádali aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném posouzení výsledků dokazování. Obvinění tak prosazovali odlišné hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy prvního a druhého stupně. Obvinění sice formálně vznesli námitku nesprávné právní kvalifikace, neboť podle jejich názoru nebyla naplněna subjektivní a v případě obviněného M. N. ani objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, avšak těmito svými výhradami brojili vlastně převážně proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a nikoli proti jejich právním závěrům. Obvinění se tak pouze formálně domáhali změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jimi prezentované verze průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). 17. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem. 18. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. 19. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obvinění ve svých dovoláních též naznačovali. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natožpak extrémní) neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů . 20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud v tomto směru pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněných (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud neshledal vadný postup soudů nižších stupňů v průběhu dokazování ani jakoukoliv deformaci provedených důkazů při jejich hodnocení. Skutkové závěry soudů nižších stupňů totiž mají svou oporu v provedených důkazech, obvinění po poměrně dlouhou dobu klamali finanční úřad jako orgán veřejné moci zajišťující fiskální příjmy státu, aby zkrátili odvody státu, k nimž byly povinné obviněným M. N. ovládané obchodní společnosti, k čemuž využíval obchodních společností ovládaných obviněným R. V. Soudy nižších stupňů se o bhajobou obviněných v naznačených směrech pečlivě zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí a ani d ovolací soud nemá jakýchkoliv pochybností o správnosti závěrů soudů nižších stupňů. Srov. k tomu též níže. c) K námitkám nesprávné právní kvalifikace 21. S ohledem na výše uvedené jen s notnou mírou benevolence lze za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označit námitky obou obviněných, že nejednali s potřebnou mírou zavinění, a námitku obviněného R. V., že jeho jednání (alespoň zčásti) mělo být posouzeno jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona. Ani jednu z námitek však nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou. 22. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, to platí jak pro dřívější (viz §3 odst. 3 a §148 odst. 1 tr. zákona), tak i současnou právní úpravu (viz §13 odst. 2 a §240 odst. 1 tr. zákoníku). Zavinění alespoň ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky (základní) skutkové podstaty uvedeného trestného činu, v případě znaků normativních pak postačuje tzv. laická představa. Úmysl přímý je dán, pokud pachatel chce porušit nebo ohrozit (o což v daném případě nešlo) způsobem v trestním zákoně uvedeným zájem chráněný tímto zákonem; nepřímý úmysl je dán, pokud pachatel ví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro ten případ je s tím srozuměn – viz §4 tr. zákona, res. §15 tr. zákoníku. Ovšem ve vztahu k těžšímu následku jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (tj. i k škodě velkého rozsahu, resp. velkému rozsahu) postačuje zavinění z nedbalosti [viz §6 písm. a) tr. zákona, resp. §17 písm. a) tr. zákoníku]. 23. Ač to soudy nižších stupňů výslovně nezdůrazňovaly, jednoznačně dospěly k závěru, že oba obvinění jednali s plnou znalostí věci s úmyslem přímým, a to ve vztahu ke všem znakům uvedeného trestného činu, včetně těžšího následku. Soudy nižších stupňů rozhodně odmítly jakékoliv úvahy, že by obvinění jednali v negativním skutkovém omylu o okolnostech zakládajících jejich trestní odpovědnost, jímž vlastně oba obvinění ve svých dovoláních argumentovali a který by skutečně, pokud by byl zjištěn, vylučoval úmyslné zavinění (dnes srov. výslovně §18 odst. 1 tr. zákoníku, stejně to ovšem platilo i za právní úpravy dřívější). Tato jejich argumentace ovšem stojí na zcela odlišných skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů. Již v dřívějším průběhu řízení totiž soudy nižších stupňů uzavřely, že oba obvinění jednali cíleně, záměrně, ve snaze příjmy státu z DPH zkrátit, proto se vzájemně dohodli na zařazování faktur obchodních společností Morávka a Sandstorm, v nichž bude vyznačována základní cena bez DPH a zvláště i DPH, v účetnictví obchodních společností LSMH a WTS mezi faktury od plátců DPH, ač si oba byli dobře vědomi, že ani jedna z prvně uvedených obchodních společností jimi není. Jediným důvodem bylo obohatit se na úkor státu zkrácením jeho příjmů z DPH. 24. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a z jeho odůvodnění vyplynulo, v čem soudy spatřovaly obviněnými zpochybněnou neoprávněnost uplatněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 24), není pravdou, že by nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný M. N. nevěděl, že jeho obchodní partneři (obchodní společnosti Morávka a Sandstorm) nejsou plátci DPH. Obchodní společnosti Morávka i Sandstorm byly pouhými fakturačními články, prázdnými skořápkami bez vlastní vůle, jejichž jediný smysl v jednotlivých obchodních transakcích bylo uplatnění DPH na vstupu do obchodní společnosti obviněného M. N. (LSMH a WTS). Bylo evidentní, že u jednotlivých předmětných obchodních transakcí byl obviněný M. N. od samého počátku a také je od počátku financoval. Finanční prostředky, za které tyto nastrčené obchodní společnosti Morávka a Sandstorm nakupovaly zboží, aby je následně přeprodaly obchodním společnostem LSMH a WTS ovládaným obviněným M. N. (který také v konečném důsledku měl z takového jednání prospěch). Obviněný M. N. dobře věděl, že obchodní společnosti Morávka a Sandstorm nebyly plátci DPH. V případě obchodní společnosti Sandstorm, kterou sám původně ovládal, pro účely vytvoření fakturačního mezičlánku převedl obchodní podíl v ní na obviněného R. V. Právě neoprávněné uplatnění DPH na vstupu obchodními společnostmi LSMH a WTS bylo jediným smyslem zařazení zbylých dvou obchodních společností do uvedeného obchodního řetězce. 25. Bylo prokázáno, že obviněný R. V. jménem dvou obchodních společností Morávka a Sandstorm vykonával činnost na základě pokynů obviněného M. N., avšak s ohledem na míru jeho zapojení do obchodů nelze hovořit o tom, že by byl pouhým živým nástrojem ovládaným obviněným M. N. bez jakéhokoliv zavinění na předmětné trestné činnosti. Obviněný R. V. si také byl dobře vědom účelového zapojení uvedených obchodních společností do řetězce fingovaných obchodů, v němž jím ovládané obchodní společnosti byly pouhým mezičlánkem bez faktického významu pro provedení obchodu a bez jakékoliv přidané hodnoty jejich zapojení. Byl to také obviněný R. V., kdo pro tento účel vyhledal obchodní společnost Morávka a poté nechal na sebe převést obchodní podíl v obchodní společnosti Sandstorm od obviněného M. N. Předmětné obchodní transakce popsané v rozsudcích soudů nižších stupňů byly činěny za finanční prostředky poskytnuté obviněným M. N., nikoli z prostředků obchodní společnosti Morávka nebo Sandstorm. Bylo také prokázáno, že za obchodní společností Sandstorm stál právě obviněný R. V., který po vzájemné domluvě se svědky L. B. a částečně L. Ž. koordinoval veškerou činnost týkající se obchodní společnosti Morávka. Stejně tak bylo prokázáno, že v místě jeho bydliště byly vystavovány faktury včetně DPH obchodní společnosti Morávka jako dodavatele, že na uvedených fakturách bylo číslo bankovního účtu jeho přítelkyně a že svědek L. B. činil úkony, jako např. doručování faktur, přebírání peněz, atd., na základě pokynů obviněného R. V. U obchodní společnosti Sandstorm, která rovněž nebyla registrována k DPH, obviněný skutečně oznámil nesprávnou fakturaci správci daně, ovšem oznámení se netýkalo obchodní společnosti LSMH. 26. Správně tak ze všech důvodů dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že se jednalo o promyšlenou formu zkrácení DPH. Oba obvinění jednali po vzájemné dohodě v úmyslu DPH zkrátit, k čemuž sloužily obchodní společnosti Morávka a Sandstorm jako umělý fakturační mezičlánek, který fakticky žádné obchody nerealizoval. Závěry soudů nižších stupňů jsou tak správné a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje. 27. Z uvedených důvodů proto nemůže obstát ani námitka obviněného R. V., že jeho jednání mělo být posouzeno jako pouhé zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na již dříve vyslovené závěry ve vlastní judikatuře, a sice na rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zákona a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona je vyloučen; trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona je totiž deliktem ohrožovacím a ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákona; dojde-li pak skutečně ke zkrácení daně, skutek se posoudí jen jako poruchový trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zákona a nikoli též jako ohrožovací trestný čin podle §125 odst. 1 tr. zákona. V daném případě byl učiněn jednoznačný závěr soudy nižších stupňů, s nímž souhlasí i Nejvyšší soud, že jednání obviněného směřovalo ke zkrácení daně z přidané hodnoty, k čemuž dílem došlo (došlo tedy k porušení) a dílem zůstalo jeho jednání ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Již z tohoto důvodu musí primární poruchový delikt dostat přednost před subsidiárním ohrožovacím deliktem, podle něhož jednání obviněného být posouzeno nemůže. V. Závěrečné shrnutí 28. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněných M. N. a R. V., které lze jen s určitou mírou benevolence označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obou obviněných ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. 12. 2018 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:5 Tdo 1424/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1424.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zavinění
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
Dotčené předpisy:§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§240 odst. 1,3 písm. a) tr. zákoníku
§148 odst. 1,2,3 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 1233/19
Staženo pro jurilogie.cz:2019-07-21