ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1519.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1519/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. B., nar. XY v XY, naposledy trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 55 To 120/2018, jenž rozhodoval jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 43/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 1 T 43/2009, byl obviněný J. B. (dále též „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zákon“), a pod bodem 2. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy mu byl podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený F. D. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle rozsudku soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1. byl uznán vinným, že v březnu 2008 prostřednictvím pracovnice realitní kanceláře Gambit reality V. V. kontaktoval jako zástupce obchodní společnosti J. s. r. o., IČ: XY, se sídlem XY, nyní v likvidaci (dále jen jako „obchodní společnost J.“), poškozeného F. D. s tím, že má zájem o koupi jeho nemovitostí v XY v XY, okr. Jeseník, specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Obviněný vedl tato jednání bez vědomí a souhlasu jednatele obchodní společnosti J. J. V. a prokazoval se při nich nepodepsanou plnou mocí. Jménem této obchodní společnosti uzavřel v XY smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy na uvedené nemovitosti s dohodnutou kupní cenou ve výši 5 200 000 Kč. Následně obviněný v úmyslu získat pro sebe finanční hotovost telefonicky i osobně v XY opakovaně vyzval poškozeného F. D. k tomu, aby na jeho účet převedl částku ve výši 650 000 Kč s tím, že bez složení této částky nedojde k vyřízení úvěru a obchodní společnost J. nebude moci nemovitost koupit. Obviněný poškozeného F. D. ubezpečil, že tato částka mu bude vrácena z poskytnutého úvěru, popřípadě tuto částku pokryje smluvní pokuta. Obviněný jednal o koupi nemovitosti, přestože obchodní společnost J. neměla nikdy zájem nemovitosti koupit a nikdy nežádala o poskytnutí úvěru. Obviněný chtěl poškozenému F. D. způsobit škodu ve výši 650 000 Kč, avšak díky opatrnosti poškozeného k převodu peněz nedošlo. Pod bodem 2. byl obviněný uznán vinným skutkem spočívajícím v tom, že dne 26. 9. 2008 v XY předal obchodní společnosti A.B.M. AUTO s. r. o. , IČ: 25594672, se sídlem Brno-Štýřice, Heršpická 14, nyní v konkurzu, na úhradu svého závazku motorové vozidlo tov. zn. Mercedes Vito, RZ: XY, které vlastnila poškozená V. V. a které obviněný užíval s jejím souhlasem. Poškozená jej dne 23. 4. 2008 vyzvala k vrácení vozidla, což ovšem obviněný neučinil a ani po opakovaných výzvách vozidlo nevrátil. Tímto jednáním způsobil poškozené V. V. škodu ve výši 185 000 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný J. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci usnesením ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 55 To 120/2018, tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
5. Obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů zjištěný skutek nesprávně právně posoudily, neboť nesprávně zjistily skutkový stav, který byl podle jeho názoru v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
6. Ke skutku pod bodem 1. obviněný konkrétně namítl, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy účelově a jednostranně, vycházely pouze z důkazů svědčících o jeho vině (zejména z výpovědi poškozeného F. D. a ze smlouvy s smlouvě budoucí) a naopak zcela pominuly důkazy, které jednoznačně podporovaly jeho obhajobu. Obviněný nikdy nepopíral, že s poškozeným F. D. jednal o koupi předmětného zámečku, že jednal na základě plné moci za obchodní společnost J., že uzavřel s poškozeným Smlouvu o smlouvě budoucí a že tento obchod zprostředkovala jako realitní makléřka svědkyně V. V. Soudy nižších stupňů se však podle obviněného řádně nezabývaly vztahem mezi ním a obchodní společností J., resp. jejím jednatelem J. V., zda jednal na základě plné moci či nikoliv a jaký byl vztah dotčených osob v rámci obchodu s nemovitostmi poškozeného F. D. Soudy nižších stupňů podle obviněného opomenuly části svědeckých výpovědí, které jednoznačně podporovaly jeho obhajobu, že obchodní společnost J. prostřednictvím svého jednatele J. V. udělila obviněnému plnou moc k právním úkonům směřujícím ke koupi předmětného zámečku. Poukázal k tomu na svědecké výpovědi F. D., V. V. a P. Š., které to prokazují. Obviněný dále namítl, že důkazy nebyly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, takže došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. Obviněný zpochybnil především věrohodnost svědecké výpovědi jednatele svědka J. V., který měl zájem na tom, aby byl obviněný uznán vinným, neboť tím by se obchodní společnost J. vyhnula povinnosti uhradit smluvní pokutu poškozenému F. D.
7. V další části svého dovolání obviněný vyjádřil názor, že se soud prvního stupně při posuzování skutku pod bodem 2. nedostatečně zabýval svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, u nichž lze pochybovat o jejich věrohodnosti a autenticitě. Soudy nižších stupňů se podle něj především nevěnovaly věrohodnosti svědkyně poškozené V. V., která u hlavního líčení působila velmi zmateně a nejistě. Smlouva o půjčce peněz na koupi vozidla byla podle obviněného antedatovaná, o poskytnutí půjčky ani o jejím splacení neexistuje žádný písemný doklad. V této spojitosti zpochybnil také věrohodnost svědkyně V. T. Dále upozornil, že další svědci potvrdili, že s poškozenou V. V. vystupovali jako partneři, zatajení této skutečnosti poškozenou v hlavním líčení ji činí nevěrohodnou. Obviněný i v dovolání setrval na své verzi průběhu skutkového děje, kterou předtím uváděl v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, že to byl on, kdo vozidlo kupoval a jeho nákup financoval, pouze z osobních důvodů jej nechal tzv. napsat na poškozenou V. V.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se k němu do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
12. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
13. Na úvod je třeba též uvést, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
14. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
b) Námitky neodpovídající uplatněným dovolacím důvodu
15. Nejprve je třeba uvést, že uplatněné námitky dovolatele byly prakticky výhradně procesního charakteru a jako takové s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Svými námitkami totiž obviněný zpochybňoval především správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládal svou verzi skutkového děje, aniž by vytkl vadu hmotněprávního posouzení ve shora vymezeném smyslu. Domáhal se tak aplikace hmotného práva na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Obviněný namítal rozhodnutím soudů nižších stupňů více pochybení, především to, že nesprávně zjistily skutkový stav, který byl v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť nesprávně hodnotily provedené důkazy. Soustředil se zejména na obsáhlé vylíčení důvodů, které mají zpochybnit věrohodnost a pravdivost usvědčujících svědeckých výpovědí, nesouhlasil ani s listinnými důkazy.
16. Se shodnými námitkami obviněného se však dostatečně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání, z něhož pro účely dovolání obviněný též čerpal. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (viz odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 17 až 21 a následně odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně na str. 3 až 5) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
17. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. V daném případě se obviněný v rámci svého dovolání domáhal přezkumu dovolacím soudem, přičemž žádal aplikovat normy hmotného práva na jiný, než soudy prvního a druhého stupně zjištěný skutek, a to v závislosti na odlišném hodnocení provedených důkazů. Dovolatel se tak domáhal odlišného hodnocení důkazů oproti hodnocení učiněnému soudem prvního a druhého stupně a aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
19. V tomto směru je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Obviněný totiž nepopíral, že s poškozeným F. D. jednal o koupi nemovitostí (souboru nemovitostí náležejících k zámečku v XY) na základě plné moci za obchodní společnost J., za niž uzavřel s poškozeným Smlouvu o smlouvě budoucí a že tento obchod zprostředkovala realitní makléřka svědkyně V. V. Soudy nižších stupňů učinily na základě provedeného dokazování jasný skutkový závěr, že obviněný tak činil bez vědomí a souhlasu jednatele uvedené obchodní společnosti J. V., k čemuž jim byl podkladem především výslech tohoto svědka, ovšem takový závěr zapadal i do ostatních skutkových zjištění – např. o průběhu jednání s makléřkou V. V. a poškozeným F. D. Soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný předstíral, že je zplnomocněným zástupcem obchodní společnosti J., a že tato obchodní společnost měla zájem uzavřít předmětnou kupní smlouvu. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů vycházel i z obsahu nepodepsané plné moci nazvané „Udělení generální plné moci“ ze dne 20. 3. 2008 (v trestním spisu na č. l. 7 a 30), kterou svědek J. V. nikdy nepodepsal a obviněný ji podepsanou ostatním osobám nikdy neukázal, a smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní ze dne 26.
22. 3. 2008 (v trestním spisu na č. l. 8-13), kterou jménem obchodní společnosti J. uzavřel obviněný J. B. Rozhodující ovšem pro právní posouzení bylo následné jednání obviněného, který se od poškozeného F. D. snažil vylákat peněžní částku ve výši 650 000 Kč, s nepravdivou legendou, že je této částky třeba k vyřízení žádosti o úvěr. Závěry ohledně neoprávněnosti jednat za obchodní společnost J. jsou z tohoto ohledu podružné a jen dokládají podvodné jednání obviněného, který je soudě podle opisu z evidence rejstříku trestů takovým postupům uvyklý. Podobně i v případě skutku uvedeného pod bodem 2. soudy nižších stupňů jasně poukázaly, z jakých důkazů při utváření skutkových závěrů vycházely a proč. Rozhodné v tomto směru byly výpovědi svědkyň V. V. a V. T., soud prvního stupně vyslechl i další svědky a provedl listinné důkazy, jimiž se skutečně zabýval a hodnotil je. Ani v tomto případě nelze uvést, že by jím učiněné skutkové závěry neměly v těchto důkazních prostředcích svou oporu.
21. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový extrémní nesoulad neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů .
IV. Závěrečné shrnutí
22. Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaná zjištění a právní závěry uzavřel, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl obviněným J. B. uplatněn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsah konkrétních dovolacích námitek podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním.
23. Nejvyšší soud tak dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
24. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu