Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2018, sp. zn. 5 Tdo 625/2018 [ usnesení / výz-D EU ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.625.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.625.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 625/2018-82 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovoláních, která podali obviněný P. Ch. H. , nar. XY, trvale bytem XY, obviněná T. M. L. T. , nar. XY, trvale bytem XY, obviněný V. Y. T. , nar. XY, trvale bytem XY, a obviněná T. N. T. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 3 To 158/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 201/2014, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. Ch. H., V. Y. T. a T. N. T. odmítají. II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání obviněné T. M. L. T. odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 3 T 201/2014, byl obviněný P. Ch. H. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), který spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jehož se dopustil skutky blíže konkretizovanými pod bodem 4. [písm. a) až ch)] ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za to mu byl uložen podle §268 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Dále byl tomuto obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 250 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoli další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení, a to na dobu 7 let. 2. Obviněná T. M. L. T. byla stejným rozsudkem uznána vinnou přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který spáchala ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jehož se dopustila skutky blíže konkretizovanými pod bodem 4. [písm. a) až ch)] ve výroku o vině ve shora citovaném rozsudku. Za to jí byl uložen podle §268 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Dále byl této obviněné uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 250 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoli další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení, a to na dobu 7 let. Podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí věci, a to peněžní částky 50 700 EUR zajištěné při domovní prohlídce dne 2. 7. 2013 a uložené na bankovním účtu příslušné složky Policie České republiky. 3. Obviněný V. Y. T. byl týmž rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jehož se dopustil skutky blíže konkretizovanými pod bodem 5. [písm. a), b)] ve výroku o vině ve shora citovaném rozsudku. Za to mu byl uložen podle §268 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 150 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoli další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení, a to na dobu 7 let. 4. Obviněná T. N. T. byla výše uvedeným rozsudkem uznána vinnou přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který spáchala ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a jehož se dopustila skutky blíže konkretizovanými pod bodem 5. [písm. a), b)] ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za to jí byl uložen podle §268 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Dále byl obviněné uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem ve výměře 150 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 roků pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoli další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení, a to na dobu 7 let. Podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl této obviněné uložen trest propadnutí věci, který se týká věcí specifikovaných na straně 44 rozsudku soudu prvního stupně. 5. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo dále vysloveno zabrání věcí konkrétně specifikovaných na stranách 29 až 42, 45 a 46 rozsudku soudu prvního stupně. 6. Týmž rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších tří spoluobviněných. 7. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 8. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 3 T 201/2014, podali odvolání jak obvinění P. Ch. H., T. M. L. T., V. Y. T. a T. N. T., tak i státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, který ho podal jen v neprospěch obviněné T. M. L. T. a pouze proti výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 3 To 158/2017, a to tak, že podle §259 odst. 3 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce uložil obviněné T. M. L. T. podle §70 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí věci, který se týká peněžních částek 65 209 Kč a 600 EUR uložených na bankovním účtu příslušné složky Policie České republiky. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo dále vysloveno zabrání dalších věcí konkrétně specifikovaných na stranách 2 a 3 rozsudku odvolacího soudu. Podle §256 tr. řádu byla odvolání obviněných zamítnuta jako nedůvodná. II. Dovolání obviněných 9. Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli obvinění P. Ch. H., T. M. L. T., V. Y. T.a T. N. T. dovoláními podanými prostřednictvím svých obhájců. a) Dovolání obviněných P. Ch. H. a T. M. L. T. 10. Obvinění P. Ch. H. a T. M. L. T. podali prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně zcela shodná dovolání (v jednom podání), která opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, obvinění vytkli nesprávné hmotně právní posouzení skutku, protože podle jejich názoru skutky obsažené v rozsudku soudu prvního stupně nepopisují jednání, jež lze považovat za trestný čin. Nebyl zde vyjádřen úmysl obviněných dopustit se trestného jednání, a to ani v náznaku nebo v obecném konstatování toho, že věděli o protiprávnosti svého jednání (týkajícího se nedovolené vlastnosti daného zboží), přičemž obvinění zde odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 1524/2010. Podle přesvědčení obviněných nelze jednání, za které byli odsouzeni, odlišit od skutkové podstaty přestupku ve smyslu zákona o ochranných známkách. 11. Obvinění spatřují naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu v chybějícím výroku v rozsudku odvolacího soudu, který by byl učiněn podle §258 odst. 2 tr. řádu a jímž by odvolací soud zrušil předchozí výrok soudu prvního stupně o trestu propadnutí věci a nahradil jej novým výrokem. Podle obviněných totiž není jasné, zda výrok odvolacího soudu týkající se propadnutí věci nahrazuje výrok rozsudku soudu prvního stupně, nebo zda tím odvolací soud mínil kumulaci obou výroků. Jak dále zdůraznili, v trestním řízení nelze ukládat dva stejné druhy trestu vedle sebe současně dvěma platnými výroky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, proto v případě, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo rozhodnuto o všech zajištěných věcech, měl postupovat podle §259 odst. 2 tr. řádu. 12. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v podaných dovoláních se v této souvislosti vytýká, že obviněné T. M. L. T. byl uložen nezákonný druh trestu, a to trest propadnutí věci – peněžní částky ve výši 50 700 EUR uložené na účtu Policie České republiky (rozsudkem soudu prvního stupně) a stejný druh trestu týkající se peněžních částek ve výši 65 209 Kč a 600 EUR uložených na účtu Policie České republiky (rozsudkem odvolacího soudu). Podle obviněných nelze takový trest uložit, neboť peníze „uložené“ na účtu u peněžního ústavu nejsou věcí ve smyslu občanského práva, byť jim pro účely trestního zákoníku zákon přiznává povahu „věcí“, ovšem jen tehdy, jsou-li peníze na účtu, přičemž z dané zákonné formulace nelze dovodit, že jde o konkrétní peníze na bankovním účtu (vyjádřené částkou), nýbrž věcí se podle zákona rozumí veškeré peníze na bankovním účtu (věcí je účet jako takový). Pokud má být soudem pro účely trestu vysloveno, že propadají peníze v konkrétní výši, pak jde podle obviněných o propadnutí jiné majetkové hodnoty, typicky pohledávky z vkladu na běžném účtu. 13. Obvinění shledali také porušení svého práva na spravedlivý proces, a to údajně nesprávnou realizací důkazního řízení, protože v řízení proti nim byl použit nepřípustný důkaz. Podle obviněných totiž nelze označit za zákonné protokoly o sledování osob a věcí ve smyslu §158d odst. 7 tr. řádu, neboť tyto nemají náležitosti vyžadované citovaným ustanovením zákona. Jak dále v této souvislosti obvinění zdůraznili, v jejich věci se provádělo obecné sledování podle §158d odst. 1 tr. řádu, přičemž při tomto typu sledování se v zásadě nepořizují záznamy o sledování ve smyslu §158d odst. 2 tr. řádu, neboť toto ustanovení se podle názoru obviněných týká záznamů pořízených nějakým druhem technického prostředku. V nyní posuzované věci však záznamy představovaly písemné poznámky osoby „sledujícího“ policisty, k nimž policejní orgán přiložil protokol, v kterém parafrázoval obsah těchto písemných záznamů. Obvinění považují za absurdní, kdyby písemný záznam policisty poté, co byl jeho obsah přepsán na jinou listinu označenou jako protokol o záznamu o sledování ve smyslu §158d odst. 7 tr. řádu, byl před soudem použitelný jako důkaz. Podle přesvědčení obviněných takovým postupem by jakýkoliv policista, který si obstará povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí, byl nadán ničím neomezenými možnostmi při prokazování viny podezřelých, neboť bez odpovídající kontroly by mohl zachytit na listině považované za „jiný záznam“ jakákoliv, třeba i smyšlená zjištění, přičemž přiložení protokolu podle §158d odst. 7 tr. řádu by činilo z takového záznamu důkaz použitelný před soudem. Obvinění odkazují na komentář k ustanovení §158d tr. řádu, když podle něj lze výsledky toho, co policista spatřil na vlastní oči, užít jen pro operativně pátrací účely, nebyl-li sledující policista před soudem vyslechnut jako svědek. Podle obviněných odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §158d odst. 2 tr. řádu, protože povolení státního zástupce nemůže učinit ze sledování podle §158d odst. 1 tr. řádu sledování ve smyslu §158d odst. 2 tr. řádu, byť by si při něm policista učinil písemné poznámky. 14. Závěrem svých dovolání tito obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 3 To 158/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 3 T 201/2014. Dále obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud přikázal věc Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí. b) Dovolání obviněných V. Y. T.a T. N. T. 15. Obvinění V. Y. T.a T. N. T. podali prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně téměř zcela shodná dovolání (ve dvou podáních), která opřeli o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Podle názoru obviněných především nebylo ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, z čeho soud vyvodil, že se obvinění dopustili trestné činnosti ve značném rozsahu. S ohledem na tuto skutečnost pak podle nich soud prvního stupně nesprávně kvalifikoval skutek, za který byli obvinění odsouzeni, též podle §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. 16. Obvinění dále zpochybnili splnění zákonných podmínek pro vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to zejména s ohledem na Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví. Podle obviněných nebyl dodržen ani zákonný postup při provádění domovní prohlídky ve smyslu §84 tr. řádu, protože jejich předchozí výslech nebyl učiněn takovým způsobem, aby obviněným umožnil odvrácení domovní prohlídky, a protokoly o provedení domovní prohlídky nesplňují zákonné požadavky podle §55 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť neobsahují identifikaci osob provádějících tento úkon. Obvinění shledali nepřezkoumatelným příkaz k domovní prohlídce, pokud jde o splnění zákonných podmínek k nařízení takové prohlídky. Jak dále v této souvislosti zdůraznili, v příkazu k domovní prohlídce nebylo co nejpřesněji specifikováno, po čem se při prohlídce pátralo. K podpoře své argumentace obvinění odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který se týká nezákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti, obvinění zde vytkli pochybení soudů nižších stupňů spočívající v příliš široce a neurčitě vymezeném trestu zákazu činnosti, který je omezuje v jakémkoli nakládání s textilním a dalším zbožím. 17. Závěrem svých dovolání tito obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 3 To 158/2017, aniž by se vyjádřili, jak má být poté rozhodnuto. III. Vyjádření k dovoláním 18. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných P. Ch. H., T. M. L. T., V. Y. T. a T. N. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. 19. Podle názoru státního zástupce námitky obviněných V. Y. T. a T. N. T. z velké části směřují do procesní oblasti a obsahově neodpovídají formálně deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Procesní charakter mají také námitky týkající se nepoužitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, nicméně státní zástupce zde shledal splněné zákonné podmínky pro postup podle §88 odst. 1 tr. řádu. Dále se státní zástupce obsáhle vyjádřil k tomu, že v daném řízení bylo možné vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Rovněž výhrady obviněných vytýkající údajné vady protokolů o prováděných domovních prohlídkách neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Podle státního zástupce lze pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit toliko tvrzení zpochybňující naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu ve značném rozsahu. Státní zástupce se však neztotožnil s těmito pochybnostmi obviněných, protože o spáchání trestného činu ve značném rozsahu svědčí zejména „manufakturní“ produkce zboží nelegálně opatřeného ochrannými známkami, prováděná v masivním měřítku, přičemž obvinění k tomu používali mimo jiné devět šicích strojů a zboží dále distribuovali. I když se soudy nižších stupňů podrobněji nezabývaly naplněním tohoto zákonného znaku, nemá to žádný vliv na spáchání trestného činu ve značném rozsahu. Státní zástupce tedy považuje uvedenou námitku za nedůvodnou. Pokud jde o dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, výhrady obviněných směřující proti výroku o trestu zákazu činnosti jsou podle státního zástupce rovněž nedůvodné. Trest zákazu činnosti byl totiž vymezen tak, že obviněným byla zakázána obchodní činnost spojená s textilním zbožím a obuví, nikoliv však běžná činnost související s textilem a obuví. 20. Dále se státní zástupce vyjádřil k dovoláním obviněných P. Ch. H. a T. M. L. T.. Jejich výhrady týkající se nepoužitelnosti písemných záznamů policistů o sledování osob podle §158d tr. řádu však podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak dále státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, zákon blíže nespecifikuje pojem „jiné záznamy“, a tudíž není vyloučeno, aby jako důkaz sloužily i záznamy osob, které prováděly sledování. Námitka vytýkající nedostatečné vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně sice odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, není však důvodná. Podle státního zástupce nemusí být subjektivní stránka ve skutkové větě vyjádřena výslovně, jestliže existence úmyslného zavinění vyplývá z objektivních skutečností obsažených v popisu skutku. Z nich je v daném případě patrné, že obvinění byli minimálně srozuměni s tím, že na zboží jsou umisťovány ochranné známky neoprávněně a že dochází k nelegálním zásahům do práv vlastníků ochranných známek. 21. Námitky obviněných P. Ch. H. a T. M. L. T. uplatněné s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu podle názoru státního zástupce svojí podstatou nevytýkají chybějící nebo neúplný výrok, ale jsou zaměřeny proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který sám doplňoval výroky o trestu propadnutí věci a o ochranném opatření zabrání věci, a to o další věci původně nepostižené tímto trestem a ochranným opatřením. Státní zástupce považuje takový postup z hlediska ustanovení §259 odst. 2 a 3 tr. řádu za problematický, nezakládá však vadu uvedenou v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Pokud jde o výhrady obviněných směřující proti trestu propadnutí věci, státní zástupce je neshledal důvodnými, protože se neztotožnil s názorem obviněných, že peníze na bankovním účtu nebylo možno postihnout trestem propadnutí věci. Podle státního zástupce to totiž ustanovení §70 a §134 odst. 1 tr. zákoníku (i ve znění platném do 31. 5. 2015) umožňovala, přičemž obvinění nevytýkali nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 22. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o všech dovoláních obviněných tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítají, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. IV. Posouzení důvodnosti dovolání 1. Obecná východiska 23. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům. 24. Pokud jde o dovolací důvody, všichni obvinění opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. První z dovolacích důvodů je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý důvod dovolání spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obvinění P. Ch. H. a T. M. L. T. navíc argumentují naplněním dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Další uplatněný důvod je naplněn v případě, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu. 2. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu 25. K prvnímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, které se o něj opírá, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. 26. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá tento dovolací důvod, je nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nejvyšší soud musí v řízení o dovolání vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zásadně jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví. 27. Obvinění vytkli soudům obou nižších stupňů celou řadu pochybení, zejména zpochybnili naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. Dále namítli nesprávné zjištění rozsahu, v jakém se měli dopustit trestné činnosti, zejména popřeli její spáchání ve značném rozsahu ve smyslu §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Navíc podle názoru obviněných nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. řádu a při provádění domovních prohlídek a sledování osob a věcí nebyl dodržen zákonný postup. a) K subjektivní stránce trestného činu 28. Pokud jde o námitku obviněných P. Ch. H. a T. M. L. T., jejímž prostřednictvím vytkli chybějící vyjádření úmyslného zavinění obviněných v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud obecně připomíná, že k trestní odpovědnosti za přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o neoprávněné označení výrobků nebo poskytovaných služeb ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou a uvádění takových výrobků do oběhu nebo poskytování služeb (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, s. 2715). Ke znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného přečinu, který spočívá ve spáchání činu ve značném rozsahu podle §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a který obvinění rovněž naplnili, pak z hlediska zavinění postačuje nedbalost pachatele ve vztahu k tomuto znaku [§17 písm. a) tr. zákoníku]. 29. Zavinění vyjadřuje vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem zakládajícím trestný čin, zejména pak k ostatním znakům skutkové podstaty daného trestného činu. Subjektivní stránka je založena na takovém psychickém vztahu pachatele, který nelze přímo pozorovat, proto na zavinění lze usuzovat ze všech okolností případu, za nichž došlo ke spáchání trestného činu. Může se tak stát i na podkladě konkrétního chování pachatele, neboť i to je projevem jeho vědění a vůle jako složek charakterizujících určitou formu a druh zavinění. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [viz např. zprávu publikovanou pod č. 62/1973, s. 272 (558) Sb. rozh. tr., zprávu publikovanou pod č. 41/1976, s. 212 (424) Sb. roh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001]. 30. Jak je patrné v nyní posuzované věci z tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, není zde skutečně explicitně vyjádřen úmysl obviněných, nicméně ten vyplývá zejména ze skutkových zjištění popsaných pod bodem 4. zmíněného výroku o vině a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podle nich obvinění organizovali ve velkém rozsahu výrobu a distribuci zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami, přičemž na základě jejich objednávek doposud neustanovené osoby vyráběly v tržnici SAPA v Praze uvedené zboží opatřené ochrannými známkami renomovaných výrobců textilního zboží, obuvi a dalších výrobků, které obvinění skladovali na různých místech a následně je nabízeli k prodeji v tržnicích. V kontextu s výše zmíněnými teoretickými východisky tedy soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže dospěly k závěru, podle něhož obvinění P. Ch. H. a T. M. L. T. spáchanými skutky popsanými pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnili všechny zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to včetně její subjektivní stránky. Obvinění totiž úmyslně uvedli do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, a dopustili se takového činu ve značném rozsahu. Výše popsané skutečnosti objektivní povahy pak ani nepřipouštějí jiný závěr, než že obvinění v posuzovaném případě jednali úmyslně, a to ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže obvinění zadávali výrobu zboží neoprávněně opatřeného ochrannými známkami a poté ho skladovali a nabízeli k prodeji v tržnicích, pak samozřejmě museli vědět, že nejde o produkci renomovaných výrobců, kterým příslušejí práva k dotčeným ochranným známkám, do nichž obvinění zcela cíleně zasáhli. Přitom platí, že v případě, byl-li pachatel uznán vinným úmyslným trestným činem, nemusí být úmyslné zavinění pachatele výslovně vyjádřeno v tzv. skutkové větě. Postačí, jsou-li zde uvedeny takové skutkové okolnosti, z nichž nepochybně vyplývá existence úmyslného zavinění pachatele a které vylučují možnost jen nedbalostního zavinění nebo dokonce jednání nezaviněného. Způsob, jakým došlo v nyní posuzovaném případě k organizování výroby nelegálně označeného zboží, k jeho distribuci, skladování a nabízení k prodeji na takových místech, kde se zboží oprávněně vyráběné nebo prodávané vlastníky ochranných známek prakticky nikdy nenabízí a neprodává (na tržnicích, v prodejních stáncích), vylučuje možnost pouhé nedbalosti obviněných či dokonce jejich nezaviněného jednání. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněných zpochybňujících jejich úmyslné zavinění zcela neopodstatněnou. b) K rozsahu spáchání trestného činu 31. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněných V. Y. T. a T. N. T., kterou vytkli nesprávné zjištění rozsahu trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, resp. zpochybnili naplnění zákonného znaku podle §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spočívajícího ve spáchání činu ve značném rozsahu. Taková námitka sice obecně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale není důvodná. 32. Jak obvinění v této souvislosti správně zdůraznili, pro určení rozsahu spáchaného přečinu nelze použít ustanovení §138 tr. zákoníku týkající se výše škody a prospěchu, přičemž obdobné výkladové ustanovení, které by stanovilo hranici většího, značného a velkého rozsahu, není v trestním zákoníku obsaženo. Ke stanovení jednotlivých rozsahů a k jejich rozlišení je proto nutné vycházet z právní nauky a soudní judikatury (viz přiměřeně např. rozhodnutí publikované pod č. 4/2018 Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda se pachatel dopustil přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve značném rozsahu, a jestli tedy byla naplněna tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, se především zvažuje rozsah využití neoprávněného označení ochrannou známkou v posuzovaném případě, přičemž rozhodující bude zejména počet výrobků nebo služeb takto neoprávněně označených, jejich kvalita a celková hodnota, pokud ji lze zjistit, a to i ve vztahu ke kvalitě a hodnotě originálních výrobků nebo služeb, dále rozsah trhu, na kterém byly výrobky či služby uváděny do oběhu (zda šlo o celorepublikový, regionální či jen místní trh), do jaké míry se jednání pachatele dotklo výrobců, obchodních a jiných subjektů, kteří dodávají na trh oprávněně označené výrobky nebo služby apod. Důležité bude též to, zda šlo o soustavnou nebo déletrvající činnost (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2720 a 2721). 33. Nejvyšší soud se opakovaně vyjadřoval k naplnění znaku spočívajícího v tom, že určitý trestný čin byl spáchán ve značném rozsahu (případně ve větším rozsahu nebo ve velkém rozsahu), a to v souvislosti s některou z více skutkových podstat trestných činů, jež obsahují tento zákonný znak. K nejvýznamnějším zde patří usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 44/2013 a č. 1/2018 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 1/2006, č. 55/2009, č. 12/2011 a č. 4/2018 Sb. rozh. tr. Ačkoli se citovaná rozhodnutí zabývají jinými trestnými činy [trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, trestným činem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, trestným činem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku], právní závěry zde obsažené lze přiměřeně použít i při výkladu stejného znaku u ostatních trestných činů, v jejichž kvalifikovaných skutkových podstatách je zákonným znakem značný (větší, velký) rozsah spáchaného činu, a to včetně přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jak již bylo zmíněno, společným jmenovatelem všech skutkových podstat, jejichž naplnění je podmíněno značným (větším, velkým) rozsahem činu, je podmínka individuálního zkoumání nejen množství a hodnoty zboží/drog/peněz apod., jichž se týká trestný čin, ale i dalších okolností spáchaného činu s důrazem zejména na ostatní kvantitativní (případně i kvalitativní) hlediska. Jimi může být u přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením též počet neoprávněně označených výrobků, délka období, po které se toto zboží vyrábělo a nabízelo k prodeji, územní rozsah a počet míst, kde k tomu docházelo, počet dotčených vlastníků ochranných známek, kvalita padělků značkového zboží apod. 34. V nyní posuzované trestní věci jsou okolnosti, z nichž vyplývá závěr o spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením ve značném rozsahu ve smyslu §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, vyjádřeny v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 22 a 23) v tzv. skutkové větě výroku o vině týkající se obviněných V. Y. T. a T. N. T., kteří ve svých dovoláních zpochybnili naplnění uvedeného znaku. Zde je podrobně popsáno, v jakém rozsahu došlo ke spáchání trestného činu, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění podrobně vysvětlil, na základě kterých zjištěných okolností považoval za správný právní názor týkající se spáchání činu ve značném rozsahu (a to na s. 58 rozsudku). Vycházel zde správně jak z množství zboží neoprávněně opatřeného ochrannými známkami, tak zejména z většího počtu šicích strojů a značného množství materiálu a dílčích komponentů sloužících k opatření zboží ochrannými známkami (zipy, nášivky, nažehlovací štítky atd.). Soud prvního stupně zohlednil rovněž místní rozsah představovaný přijímáním objednávek jiných trhovců a následný rozvoz zboží zákazníkům, závažnost a rozsah činu byly ovlivněny i skutečností, že šlo o zboží výrobců poměrně známých mezi spotřebiteli, jakými jsou výrobky pod názvy Adidas, Boss, Diesel, Lacoste, Nike apod. Souhrn jednotlivých skutkových okolností, které vyplývají z výsledků provedeného dokazování, nevyvolává žádné pochybnosti o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu ve značném rozsahu ve smyslu §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jestliže obvinění zpochybnili tento závěr soudů nižších stupňů, jsou jejich námitky nedůvodné. 3. Námitky neodpovídající dovolacím důvodům a) K zákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu 35. Dále obvinění ve svých dovoláních vytkli nezákonnost a nepřípustnost příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v projednávané věci, přičemž zde uplatnili obsáhlou argumentaci, kterou zpochybnili splnění zákonných podmínek pro vydání těchto příkazů ve smyslu §88 odst. 1 tr. řádu. Podle názoru obviněných přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není trestným činem, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku mezinárodní smlouva. Pokud soudy odůvodnily zákonnost daných příkazů odkazem na tzv. Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví, považují obvinění takové zdůvodnění za nepřezkoumatelné. Navíc podle jejich mínění Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví neobsahuje žádný závazek ke stíhání trestného činu podle §268 tr. zákoníku. 36. K uvedeným výhradám Nejvyšší soud konstatuje, že především vůbec neodpovídají žádnému z uplatněných dovolacích důvodů, jak byly vyloženy výše. Navíc naprosto shodné připomínky k této části dokazování uplatnili obvinění již ve svých odvoláních a odvolací soud se jimi podrobně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 7). Pokud je o posouzení zákonnosti a přípustnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je nutné poukázat na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr. Jak z jeho závěrů jednoznačně vyplývá, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nelze pojem „úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva“, ve smyslu §88 odst. 1 tr. řádu vykládat tak, že jde jen o trestné činy, u kterých zavazuje Českou republiku ke stíhání takových činů vyhlášená mezinárodní smlouva přímo či bezprostředně, neboť pak by byl jejich okruh jen velmi omezený. Nepochybně jde i o všechny trestné činy, které mají podklad nebo navazují na mezinárodní smlouvy, jež obsahují závazek, byť obecné povahy, pro státy jako jejich smluvní strany, aby stíhaly nebo sankcionovaly některá jednání popsaná ve skutkových podstatách těchto trestných činů, i když konkrétní vnitrostátní postih je zásadně věcí vnitrostátního právního řádu České republiky. Působnost smlouvy i na protiprávní jednání výlučně domácí povahy je odůvodněna tím, že trestná činnost je namířena proti mezinárodním zájmům, nebo tím, že se zpravidla odehrává v mezinárodním měřítku a je tu nebezpečí překročení hranic státu, nebude-li taková trestná činnosti postižena. Pokud jde o trestný čin porušení práv k ochranné známce a jiným označením, pak za mezinárodní smlouvu, z níž vyplývá závazek k jeho stíhání, je nutno považovat právě Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví a její dodatky, jak byly tyto normy vyhlášeny pod č. 64/1975 Sb. a č. 81/1985 Sb. (dále viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1203). 37. Námitky obviněných, podle nichž odposlechy zachycující hovory ve vietnamském jazyce byly údajně chybně přeloženy, považuje Nejvyšší soud za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. řádu. Navíc stejné výhrady uplatnili obvinění již v řízení před odvolacím soudem, který se s nimi náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 7 a 8). b) K tvrzené nezákonnosti provedení domovní prohlídky 38. Neobstojí ani obsáhlá námitka obviněných V. Y. T. a T. N. T. týkající se údajné nezákonnosti provedené domovní prohlídky. Podle obviněných nebyl dodržen zákonný postup podle §84 tr. řádu v souvislosti s provedením domovní prohlídky, protože k výslechu předcházejícímu provedení domovní prohlídky nedošlo takovým způsobem, aby obviněným umožnil její odvrácení. Obvinění shledávají pochybení také v tom, že protokoly o provedení domovní prohlídky nesplňují zákonné požadavky podle §55 odst. 1 písm. c) tr. řádu, neboť neobsahují identifikaci osob provádějících tento úkon. Obvinění považují příkaz k domovní prohlídce za nepřezkoumatelný, pokud jde o splnění zákonných podmínek pro nařízení takové prohlídky, a vadu shledávají zejména v tom, že v příkazu k domovní prohlídce nebylo co nejpřesněji specifikováno, po čem se má být při prohlídce pátrat, přičemž k podpoře své argumentace obvinění odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3369/10. Postupem soudů obou nižších stupňů mělo být podle obviněných porušeno jejich právo na ochranu soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod. 39. Takto formulované námitky obviněných však Nejvyšší soud nepokládá za způsobilé naplnit hmotně právní dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak ostatně sami obvinění výslovně zdůraznili, podle jejich názoru mělo dojít k procesnímu (nikoli hmotně právnímu) pochybení spočívajícímu v tvrzené nezákonnosti nařízení a provedení domovní prohlídky, přičemž v této souvislosti obvinění poukazují i na porušení svého základního práva na ochranu soukromí a nedotknutelnost obydlí. Podle přesvědčení obviněných je klíčový důkaz o jejich trestné činnosti, který opatřil policejní orgán při domovní prohlídce, nepoužitelný, přičemž obvinění předkládají vlastní verzi skutkového stavu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obvinění v této souvislosti nepoukázali na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. 40. Totéž platí o tvrzení obviněných, podle nichž orgány činné v trestním řízení údajně porušily jejich ústavně zaručené právo na soukromí a na nedotknutelnost obydlí ve smyslu čl. 10 odst. 2 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Jak totiž vyplývá z příslušného trestního spisu, byl dodržen formální postup při provádění domovní prohlídky podle §83 tr. řádu, takže nemohlo dojít ani k namítanému porušení základních práv obviněných. Navíc samotné tvrzení obviněných o údajném porušení jejich práva na soukromí a na nedotknutelnost obydlí s odkazem na jimi vytýkané nedodržení některých ustanovení trestního řádu neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 41. Přitom obvinění vznesli stejné výhrady již v řízení před odvolacím soudem, který se s nimi náležitě a podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 8). Ani Nejvyšší soud neshledal na podkladě spisu žádné pochybení, které by zakládalo namítanou nezákonnost, nehledě již k tomu, že nejde o otázku právní kvalifikace skutku ani o jinou otázku výkladu a použití hmotného práva, jejichž nesprávné vyřešení by mohlo založit uplatněný dovolací důvod. c) K námitce nepřípustného důkazu 42. Obvinění P. Ch. H. a T. M. L. T. ve svém dovolání dále shledali nepřípustnost některých důkazů, a to protokolů o sledování osob a věcí ve smyslu §158d odst. 7 tr. řádu, byť není zřejmé, který z dovolacích důvodů tím měl být naplněn. Obvinění opírají svoji argumentaci o nepoužitelnosti tohoto důkazu zejména o ustanovení §158d odst. 1 a 2 tr. řádu, protože mají za to, že při tzv. obecném sledování podle §158d odst. 1 tr. řádu se v zásadě nepořizují záznamy o sledování ve smyslu §158d odst. 2 tr. řádu, neboť toto ustanovení předpokládá jen takové záznamy, které byly pořízeny technickými prostředky. Podle obviněných je absurdní, aby písemný záznam policisty poté, co bude jeho obsah přepsán na listinu označenou jako protokol o záznamu o sledování ve smyslu §158d odst. 7 tr. řádu, byl před soudem použitelný k důkazu. 43. Výše uplatněné námitky obviněných nejenže neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, ale ani nejsou opodstatněné. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s týmiž výhradami obviněných, kterými argumentovali ve svých odvoláních, se vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 6 a 7), podle něhož v dané trestní věci proběhlo sledování v souladu s požadavky obsaženými v ustanoveních §158d odst. 1, 2 tr. řádu. V případech, kde není možné pořídit obrazový či zvukový záznam, dává trestní řád možnost využití jiných záznamů, které dále nespecifikuje, přičemž pod tyto jiné záznamy lze podřadit i pořízení písemného záznamu z prováděného sledování. S tímto závěrem učiněným odvolacím soudem se Nejvyšší soud ztotožňuje, protože ustanovení §158d odst. 2 tr. řádu nijak nespecifikuje pojem „jiné záznamy“, a není tudíž vyloučeno, aby jako důkaz sloužily záznamy osob, které prováděly sledování v souladu s procesními ustanoveními. Výhrady obviněných proti využití protokolů o sledování osob a věcí jako důkazních prostředků jsou tudíž nedůvodné. 4. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu 44. Pokud jde o citovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud k němu připomíná, že – jak je z jeho dikce i z dosavadní ustálené judikatury zřejmé (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) – námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. a) K trestu propadnutí věci 45. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spatřovala obviněná T. M. L. T. v tom, že jí byl uložen trest propadnutí věci jak rozsudkem soudu prvního stupně, a to propadnutí peněžní částky ve výši 50 700 EUR, uložené na příslušném účtu Policie České republiky, tak rozsudkem odvolacího soudu, a to propadnutí peněžních částek ve výši 65 209 Kč a 600 EUR, uložených na příslušném účtu Policie České republiky. Podle názoru obviněné nebylo možno uložit vedle sebe dva tresty stejného druhu a navíc peníze uložené na účtu u peněžního ústavu nejsou věcí ve smyslu občanského práva, byť jim trestní zákoník přiznává povahu věcí, přičemž ze zákonné formulace nelze dovodit, že jde o konkrétní peníze na bankovním účtu (vyjádřené určitou částkou), nýbrž věcí se podle zákona rozumí všechny peníze na bankovním účtu a věcí je tento účet jako takový. Jinak by podle obviněné mohlo jít jen o propadnutí jiné majetkové hodnoty, typicky pohledávky z vkladu na běžném účtu, pokud má být soudem pro účely trestu vysloveno, že propadají peníze v konkrétní výši. 46. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů patrně ukládaly obviněné T. M. L. T. trest propadnutí věci podle trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015, protože jeho pozdější znění již neobsahuje ustanovení §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o které se opírá uložení trestu propadnutí věci v rozhodnutích obou soudů. Přitom podle ustanovení §134 odst. 1 tr. zákoníku, které bylo účinné v době spáchání trestné činnosti všech obviněných, se ustanovení trestního zákoníku o věcech (tj. i ustanovení o trestu propadnutí věci) vztahovala též na peněžní prostředky na účtu a z ničeho nevyplývá, že by muselo jít o všechny finanční prostředky nacházející se na daném bankovním účtu. Ustanovení trestního zákoníku o věcech se však nevztahovala na samotný bankovní účet, takže peněžní prostředky uložené na konkretizovaném bankovním účtu bylo možno postihnout trestem propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku, jak to učinily soudy nižších stupňů, přičemž v daném případě měly peněžní prostředky uložené na účtu povahu věci, a nikoliv jiné majetkové hodnoty, jak namítala obviněná. Ostatně, i kdyby snad byly peníze na účtu jinou majetkovou hodnotou, stejně je bylo možné postihnout týmž trestem, který měl tehdy podobu trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty . 47. Navíc nyní jsou věcmi podle §489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, všechny hmotné i nehmotné věci včetně peněz v hotovosti a peněz na bankovním účtu, přičemž i pohledávka vyplývající z vkladu peněz na účtu u banky je nehmotnou věcí ve smyslu §496 odst. 2 občanského zákoníku. To se ostatně projevilo i v novelizaci příslušných ustanovení trestního zákoníku (včetně jeho §70) provedené zákonem č. 86/2015 Sb., která v souladu se zmíněným občanskoprávním pojetím odstranila rozlišování věci a jiné majetkové hodnoty. Proto nic nebránilo tomu, aby byl obviněné T. M. L. T. uložen trest propadnutí věci v podobě propadnutí konkrétní peněžní částky uložené na bankovním účtu i podle §70 tr. zákoníku ve znění účinném v době rozhodování soudů nižších stupňů o trestu. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a tudíž její námitka založená na opačném tvrzení je zjevně neopodstatněná. b) K trestu zákazu činnosti 48. Argumentaci obviněných V. Y. T. a T. N. T., o niž opřeli svá dovolání a podle které je uložený trest zákazu činnosti příliš široce koncipovaný, tudíž nepřípustný, je možné podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Obviněným byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu obchodní činnosti spojené s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoli další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi, doplňkům a oblečení na dobu 7 let. K takto uloženému trestu zákazu činnosti obvinění zejména namítali, že je v rozporu se zákonem, neboť zahrnuje každodenní činnost, při níž může docházet k manipulaci s obuví, doplňky a oblečením. 49. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že v ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku je obecným způsobem vymezena podstata trestu zákazu činnosti a stanoví se zde rozsah a okruh činností, jež mohou být pachateli zakázány. Základní podmínkou pro určení předmětu trestu zákazu činnosti je, aby šlo o činnost, v souvislosti s níž došlo ke spáchání trestného činu. Smyslem uložení tohoto druhu trestu je totiž zabránit pachateli v možnosti opakovat takovou činnost, při níž došlo k trestnému činu nebo která mu umožnila jeho spáchání anebo k tomu alespoň poskytla příležitost (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 42/1967 a č. 22/1985 Sb. rozh. tr.). Jestliže byla obviněným zakázána obchodní činnost spojená s nákupem, skladováním, dopravou, prodejem a jakoukoli další činností ve vztahu k textilnímu zboží, obuvi a různým doplňkům, byla splněna podmínka, že trestný čin byl spáchán v přímé souvislosti s výrobou tohoto zboží a jeho uvedením do oběhu, přičemž šlo o výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, a těmito výrobky bylo právě textilní zboží, obuv a různé doplňky. Z uloženého trestu zákazu činnosti vyplývá, že se týká zákazu obchodní činnosti , tedy nikoli běžné dispozice s oblečením, obuví apod., jak tvrdili obvinění ve svých dovoláních. Obviněným byla totiž zakázána taková činnost, při jejímž výkonu by vystupovali v postavení zaměstnance či v rámci samostatné podnikatelské aktivity; trest tudíž nedopadá na situace, v nichž si budou obvinění obstarávat obuv, doplňky či oblečení pro vlastní potřebu. Ostatně k výkonu této běžné činnosti není potřebné žádné zvláštní oprávnění. Jak již bylo uvedeno, cílem zákazu určité činnosti je zamezit tomu, aby obvinění vůbec dostali příležitost zopakovat trestnou činnost. 50. Uvedeným vymezením zakázané činnosti pak byly splněny i nezbytné požadavky na vykonatelnost a kontrolovatelnost trestu zákazu činnosti, a především došlo k naplnění účelu tohoto druhu trestu, jak je vykládá soudní judikatura (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 20/1996 a č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.). 51. Námitky obviněných ohledně formulace trestu zákazu činnosti proto Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Nejde o nepřípustný druh trestu, jak se snažili dovolatelé prosadit, nýbrž o trest, jehož vymezení odpovídá zákonným podmínkám a zohledňuje i relevantní soudní judikaturu. 5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu 52. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spočívá v takové vadě, která znamená, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O chybějící výrok jde tehdy, pokud určitý výrok nebyl vůbec učiněn, takže v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. To tedy znamená, že v napadeném rozhodnutí není obsažen určitý obligatorní výrok, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174). 53. Obvinění P. Ch. H. a T. M. L. T. ve společně podaných dovoláních vytkli chybějící výrok v rozsudku odvolacího soudu, a tedy naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ale argumentace k němu se týká jen obviněné T. M. L. T.. Podle obviněné totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu postrádá výrok ve smyslu §258 odst. 2 tr. řádu, jímž by odvolací soud zrušil předchozí výrok v rozsudku soudu prvního stupně o trestu propadnutí věci a nahradil jej výrokem novým. Za této situace není zřejmé, zda svým rozhodnutím hodlal odvolací soud kumulovat výrok soudu prvního stupně o trestu propadnutí věci s dalším výrokem odvolacího soudu o trestu propadnutí věci, anebo jestli měl být výrok soudu prvního stupně o tomto trestu nahrazen výrokem odvolacího soudu o tomtéž druhu trestu. Obviněná zároveň vytkla nesprávný postup odvolacího soudu, pokud v nyní posuzované věci shledal chybějící nebo neúplný výrok týkající se trestu propadnutí věci uloženého obviněné T. M. L. T. nebo vysloveného ochranného opatření v podobě zabrání věci, protože v takovém případě měl odvolací soud podle §258 odst. 2 tr. řádu zrušit uvedené výroky v rozsudku soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. řádu je nahradit vlastním rozhodnutím. 54. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že, jak vyplývá z odborné literatury (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3082), chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu prvního stupně je výrok, který nebyl učiněn, přestože ho soud měl podle zákona pojmout do rozsudku, zejména pokud jeho vyslovení důvodně navrhla některá z procesních stran. Jde např. o výrok o ochranném opatření k návrhu státního zástupce, přičemž soud zároveň nevyhradil rozhodnutí o takovém návrhu pro pozdější řízení (§230 odst. 2 tr. řádu), nebo o výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení na základě řádně a včas uplatněného nároku poškozeným (viz též §246 odst. 2 tr. řádu). Chybějícím výrokem v tomto smyslu však není výrok o dalším druhu trestu, který soud prvního stupně neuložil vedle již uloženého druhu trestu (např. trest zákazu činnosti, vyhoštění). Zjistí-li odvolací soud nepřiměřenost dosud uloženého trestu a z toho vyplývající potřebu uložit ještě další druh trestu, postupuje podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a §259 odst. 1, 2 tr. řádu, popřípadě podle §259 odst. 3 tr. řádu. 55. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud rozhodoval o zpřísnění trestu propadnutí věci uloženého obviněné T. M. L. T. a ochranného opatření zabrání věci (z podnětu odvolání státního zástupce), a to ve vztahu k věcem, které nebyly postiženy rozsudkem soudu prvního stupně, měl postupovat podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu, tedy měl zrušit oddělitelné výroky v rozsudku soudu prvního stupně o trestu propadnutí věci a o ochranném opatření zabrání věci, přičemž následně mohl ve věci sám znovu rozhodnout rozsudkem podle §259 odst. 3 tr. řádu. Situace, kdy zůstane výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu nebo o ochranném opatření nedotčen rozhodnutím odvolacího soudu a odvolací soud jej pouze „doplní“ dalším výrokem o uložení téhož druhu trestu nebo ochranného opatření, je sice z hlediska právní jistoty nežádoucí, ale v daném případě jde jen o formální pochybení. Z obsahu dotčených výroků o trestu propadnutí věci (uloženého obviněné T. M. L. T.) a o ochranném opatření zabrání věci je totiž patrné, že odvolací soud v podstatě jen „doplnil“ oba výroky o těchto sankcích obsažené již v rozsudku soudu prvního stupně o propadnutí další peněžní částky, resp. o zabrání dalších věcí, na které se rozhodnutí soudu prvního stupně nevztahovalo. Nebyly tedy uloženy dvě stejné sankce, jež by se týkaly téže peněžní částky nebo týchž věcí, takže rozhodnutí soudů obou stupňů v tomto směru vedle sebe obstojí, nepředstavují nepřípustnou kumulaci a je třeba je takto vnímat. 56. Napadený rozsudek odvolacího soudu sice vykazuje vadu, kterou mu obviněná T. M. L. T. ve svém dovolání důvodně vytkla, avšak tato vada není způsobilá ovlivnit její postavení. V případě zrušení vadné části výroku rozsudku odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí nepřichází v úvahu jiný postup, než že by odvolací soud zrušil výrok o trestu propadnutí věci a výrok o zabrání věci obsažený v rozsudku soudu prvního stupně a sám by následně rozsudkem uložil stejný trest, který byl obviněné již uložen, a vyslovil totéž ochranné opatření, obě sankce pak ve vztahu k celému souhrnu peněžních částek a dalších věcí. Z uvedených důvodů a rovněž proto, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné T. M. L. T. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. 6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu 57. K dalšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který uplatnili obvinění P. Ch. H. a T. M. L. T., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněných P. Ch. H. a T. M. L. T. však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl podaná odvolání, jelikož nebyla důvodná. Proto ani nemohl být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě. 58. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obvinění pak spatřovali v předcházejícím řízení naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K nim se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že námitky obviněných jsou neopodstatněné. Proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. V. Závěrečné shrnutí 59. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění P. Ch. H., V. Y. T. a T. N. T. podali proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ačkoli nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l) tr. řádu. Protože se však jejich dovolání částečně opírají o námitky, které jim (resp. některým z nich) odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. 60. V případě dovolání obviněné T. M. L. T. jí bylo třeba dát zčásti za pravdu, a sice v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s procesními předpisy, když uložil této obviněné trest propadnutí věci a vyslovil ochranné opatření zabrání věcí, aniž by zrušil předcházející výroky soudu prvního stupně týkající se téhož druhu trestu i ochranného opatření. Případné projednání dovolání by však nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné, protože by jí byl uložen stejný trest a bylo by vysloveno stejné ochranné opatření, a to pouze za současného zrušení výroků v rozsudku soudu prvního stupně o trestu propadnutí věci a o ochranném opatření zabrání věcí. Zároveň otázka, která by měla být z podnětu dovolání obviněné řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za těchto okolností bylo proto dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu. 61. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o všech dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu). V Brně dne 19. 12. 2018 JUDr. František Púry, Ph. D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:5 Tdo 625/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.625.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Porušení práv k ochranné známce a jiným označením
Spolupachatelství
Dotčené předpisy:§268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D EU
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 1655/19; sp. zn. IV. ÚS 1685/19
Staženo pro jurilogie.cz:2019-07-21