Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2018, sp. zn. 6 Tdo 1578/2017 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1578.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1578.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1578/2017-133 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2018 o dovolání obviněných M. B. , P. K. , a R. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 103/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 8/2015, takto: I. Dovolání obviněných M. B. a P. K. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítají. II. Dovolání obviněného R. Š. se podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítá . Odůvodnění: 1) Obviněný M. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 30 T 8/2015, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným v bodě I. pod písmeny a) – e) výroku o vině citovaného rozsudku a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě II. výroku o vině citovaného rozsudku. 2) Za tyto trestné činy byl obviněný M. B. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému M. B. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě, prodej a zprostředkování, a to jak fyzická osoba, tak jako statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnci či na základě jiné smlouvy o zastupování na dobu deseti let. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účinného do 31. 5. 2015 byl obviněnému M. B. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku účinného do 31. 5. 2015 trest propadnutí části majetku, specifikované ve výroku rozsudku. 3) Obviněný P. K. byl výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě I. pod písmeny c), d) výroku o vině citovaného rozsudku. 4) Za toto jednání byl obviněný P. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému P. K. uložen trest zákazu činnosti zákazu spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě, prodej a zprostředkování, a to jak fyzická osoba, tak jako statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnci či na základě jiné smlouvy o zastupování na dobu šesti let. Podle §66 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku účinného do 31. 5. 2015 byl obviněnému P. K. uložen trest propadnutí části majetku, specifikované ve výroku rozsudku. 5) Obviněný R. Š. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 30 T 8/2015, uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě I. pod písmeny a) – e) výroku o vině citovaného rozsudku. 6) Za toto jednání byl obviněný R. Š. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému R. Š. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě, prodej a zprostředkování, a to jak fyzická osoba, tak jako statutární orgán či člen statutárního orgánu právnické osoby a jako zmocněnci či na základě jiné smlouvy o zastupování na dobu deseti let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účinného do 31. 5. 2015 mu byl uložen trest zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty (razítek – uvedených ve výroku rozsudku). 7) Proti výše uvedenému rozhodnutí podali shora uvedení obvinění spolu s dalšími spoluobviněnými a státním zástupcem odvolání, na základě kterých Vrchního soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 103/2016 napadené rozhodnutí z podnětu odvolání státního zástupce a dalšího spoluobviněného R. M. podle §258 odst. 1 písm. c), d) a e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výrocích o trestech uložených obviněným R. M. a J. F. a ohledně těchto obviněných znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. Dále podle §256 tr. ř. odvolání obviněných M. B., P. K. a R. Š., jakož i dalších spoluobviněných zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. (viz body III., IV. rozsudku soudu II. stupně). 8) Obvinění M. B. (dále jen „obviněný B.”), P. K. (dále jen „obviněný K.”) a R. Š. (dále jen „obviněný Š.”) (společně jako „obvinění”) podali proti výše zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný B. na podporu uplatněného dovolacího důvodu argumentoval svoji nevinnou, resp. nesprávným právním posouzením za vinu mu kladeného jednání, zapříčiněným nedostatečným dokazováním a existencí rozporů v soudy provedených důkazech. Toto své tvrzení dále rozvedl zejména ve vztahu k předmětným trestným činem způsobené škodě, kdy má za to, že v důsledku neodečtení částek zajištěných na účtech vybraných společností či neodečtením řádných úhrad daňových povinností konkrétními společnostmi či v důsledku použití fiktivních účetních dokladů, byla výše této škody stanovena nesprávně. V této souvislosti obviněný B. odkázal rovněž na potřebu vyjádření příslušného finančního úřadu a zejména pak na vyhotovení znaleckého posudku z oboru daní a ekonomie, a to jak z důvodu správného určení výše škody, tak z důvodu určení legitimity smluv soudy nižších stupňů označených jako účelových a nestandardních a z důvodu trestněprávní odpovědnosti jednotlivých účastníků těchto smluv. Obviněný B. rovněž poukázal na svoje přesvědčení o solventnosti konkrétních společností. Taktéž zdůraznil záměnu trestného činu zkrácení daně, kterým byl uznán vinným, za v odůvodnění soudu druhého stupně zmíněný trestný čin podvodu. Z obsahu dovolání obviněného B. vyplynul rovněž jeho nesouhlas s označením své osoby jako “hlavy a organizátora”. V neposlední řadě obviněný B. ve svém dovolání napadl výrok týkající se jemu uloženého trestu propadnutí majetku a propadnutí věci, kdy zpochybnil svoje vlastnictví k dotčenému majetku a věcem. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 103/2016 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 30 T 8/2015 zrušil, a věc „vrátil soudu prvního stupně k došetření“, a aby mu byl odložen výkon trestu. 9) Obviněný K. založil argumentaci stran relevantnosti uplatněného dovolacího důvodu zásadně na nesprávném závěru soudů nižších stupňů o jeho vině, neboť má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslu předmětného trestného činu. Na podporu tohoto svého tvrzení zmínil především obsah výpovědi obviněného Š., jakož i obsah telefonního hovoru obviněného K. s jedním ze svědků, z kterých vyplývá nevědomost obviněného K., že by v trestním řízení projednávaná činnost mohla vést ke zkrácení daně. Dále poukazuje na to, že jím navrhované důkazy prokazující absenci jeho úmyslu, jako výslech daňového poradce či opatření listinných důkazů z konkrétních bankovních institucí, byly zamítnuty. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 103/2016 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 30 T 8/2015 zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. 10) Stěžejní námitky obviněného Š. podporující uplatněný dovolací důvod jsou založeny na tvrzení špatného hmotněprávního posouzení viny tohoto obviněného, a to jak z důvodu nesprávně vypočítané škody způsobené předmětným trestným činem, popř. zjištění její existence jako takové, tak z důvodu záměny trestného činu podvodu za trestný čin zkrácení daně, kterým byl v konkrétním případě obviněný Š. uznán vinným, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Obviněný Š. ve svém dovolání dále popřel svoji vinu s odkazem na skutečnost, že jeho jednání se odvíjelo na základě jemu svěřené plné moci, jakož i na přesvědčení o solventnosti předmětných obchodních společností. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 3 To 103/2016 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 30 T 8/2015 zrušil a „věc vrátil soudu prvního stupně k došetření“, a aby mu byl odložen výkon trestu. 11) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení, jakož i obsahu podaných dovolání, ve vztahu k obsahu dovolání obviněného B. uvedla, že jím avizované pochybení týkající se nesprávného výpočtu škody způsobené předmětným trestným činem v napadených rozhodnutích neshledala. Celková škoda je vypočitatelná s ohledem na základní vstupní informace jaké zboží bylo ze zahraničí dovezeno bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH”) a v jaké výši mělo být DPH zaplaceno. DPH je daní pevně stanovenou a o správnosti výpočtu škody tak nemůže být pochyb. V souvislosti s tímto tvrzením státní zástupkyně dále uvádí, že výše škody, kterou takto příslušné soudy zjistily, nemusí být shodná s výší daňové povinnosti tak, jak by ji určil příslušný daňový úřad. Státní zástupkyně rovněž vyjadřuje svoje přesvědčení ve vztahu ke správnosti závěrů o vině obviněného B., kdy má za to, že obviněný B., jakož i další spoluobvinění, neoprávněně uplatňovali nárok na odpočet DPH z titulu plnění přijatých od nastrčených dodavatelů. Státní zástupkyně také vyjádřila svůj nesouhlas s tvrzením obviněného B. o absenci popsání jeho postavení mezi ostatními spoluobviněnými. Jeho jednání bylo posouzeno jako spolupachatelství k předmětné trestné činnosti. Soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že obviněný B. předmětnou trestnou činnost naplánoval, zapojil do ní ostatní spoluobviněné, organizoval platby, atd. Jeho role tak byla napadenými rozhodnutími jasně popsána a státní zástupkyně ji shledala zcela v souladu s její hmotněprávní kvalifikací. K dovolání obviněného B., které směřuje do výroku o trestu, státní zástupkyně uvedla, že tato námitka je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelná a dovolací soud tak není oprávněn se jí zabývat. Bez ohledu na tuto skutečnost hodnotí státní zástupkyně uložený trest propadnutí věci a propadnutí části majetku za uložené zcela v souladu s podmínkami stanovenými v příslušných zákonných ustanoveních. Ve vztahu k dovolání obviněného K. nenaplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu státní zástupkyně uvedla, že tento závěr není vyloučen ani podnikatelským záměrem tohoto obviněného, je-li zcela zřejmé, tak jako v konkrétním případě, že obviněný K. v rámci svého podnikání jednal bez ohledu na příslušné daňové předpisy v úmyslu platby na dani zkrátit, o čemž svědčí mimo jiné rozsah a počet spáchaných útoků, jejich systematičnost, což mj. vyplývá z obsahu provedených odposlechů. Navíc je nezpochybnitelným faktem, že uvedeného jednání se obviněný K. dopustil poté, co byl za podobnou trestnou činnost odsouzen. Pokud jde o dovolání obviněného Š., státní zástupkyně konstatovala jeho nepřípustnost, a to i s ohledem na skutečnost, že obviněný Š. svým dovoláním napadá jiný výrok, než o kterém bylo na podkladu jeho odvolání soudem druhého stupně rozhodnuto. Jinými slovy řečeno, obviněný Š. napadl svým odvoláním výhradě výrok o trestu soudu prvního stupně, přičemž soud druhého stupně posuzoval v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. správnost pouze tohoto výroku, přičemž v takovém případě je možné napadnout dovoláním rozhodnutí soudu II. stupně pouze v tom rozsahu, v jakém by odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných B. a K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaných dovoláních za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 12) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. 13) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. 14) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 15) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 16) K námitce obviněného B. týkající se nesprávného výpočtu předmětným trestným činem způsobené škody Nejvyšší soud uvádí, že podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchá trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá-li tento trestný čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. 17) Ze znění výše uvedené skutkové podstaty tak vyplývá, že pojem škody, a tedy ani její konkrétní výše, není znakem skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Ke stanovení, zda byl takový trestný čin spáchán, je nutný určitý rozsah (znak tr. činu) zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby. Určujícím kritériem trestnosti podle odstavce třetího výše citovaného ustanovení tr. zákoníku je velký rozsah zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb. Pro určení velkého rozsahu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tak nelze přímo použít výkladové pravidlo zakotvené v §138 odst. 1 tr. zákoníku. Ovšem vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční nemají při stanovení výše zkrácení daňové povinnosti či vylákání daňové výhody význam, platí pro velký rozsah hranice nejméně 5 milionů Kč, která představuje nejvyšší možnou hranici používanou tr. zákoníkem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2211 s.). 18) Zároveň je nutné podotknout, že k dokonání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy i k okamžiku ke kterému se určuje rozsah spáchání předmětného trestného činu, dochází, pokud pachatel docílí svým jednáním toho, že mu daň, poplatek, či podobná povinná platba v rozporu s příslušným zákonným ustanovením nebyla vyměřena vůbec, resp. mu byla vyměřena v nižší než zákonné výši, či mu je případně vrácen úmyslně nesprávně vykázaný odpočet daně. 19) V případě obviněného B. (nepřímo obviněného K., který se rovněž domáhá např. výslechu daňového poradce) tak soudy nižších stupňů správně vycházely z rozdílu mezi skutečně vyměřenou, tj. zkrácenou daní z přidané hodnoty, a daní, která měla být povinným subjektům správně vyměřena, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání obviněného B. a dalších spoluobviněných. Rozsah spáchání předmětného trestného činu byl určen jako součet nárokovaných odpočtů z DPH, který v bodě I. pod písmeny a) – e) [v bodě I. písm. c), d) – obv. K.] výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně specifikované společnosti uplatnily vůči České republice neoprávněně v souvislosti s fiktivním tuzemským nákupem zboží, jak bylo určeno na základě daňových podkladů deklarovaných v příslušných daňových přiznáních úmyslně zařazených obviněným B., jakož i dalšími spoluobviněnými do účetnictví konkrétních obchodních společností, aniž tyto odpovídaly skutečnému stavu. V předmětné trestní věci simulované právní úkony měly sloužit k zastření skutečného místa nákupu zboží a ke snížení daně z příjmů. Při zjištěném simulovaném právním úkonu má skutkový stav přednost před stavem formálně právním, což znamená nepřihlížet k simulovaným právním úkonům (obvinění v předmětné trestní věci tvrdí, že vše proběhlo na základě řádných smluv), které jsou formálně upraveny tak, že se fakta představují odlišně od skutečnosti, a to za účelem snížení daňové povinnosti. 20) Přesvědčení obviněného B. týkající se nutnosti odečtení částek zajištěných na účtech vybraných společností či neodečtení řádných úhrad daňových povinností konkrétními společnostmi se tak v kontextu informací uvedených shora jeví jako liché. Pokud v této souvislosti obviněný B. odkázal rovněž na potřebu vyjádření příslušného finančního úřadu a zejména pak vyhotovení znaleckého posudku z oboru daní a ekonomie, a to jak z důvodu správného určení výše rozsahu, tak z důvodu určení legitimity smluv soudy nižších stupňů označených jako účelových a nestandardních a z důvodu trestněprávní odpovědnosti jednotlivých účastníků těchto smluv, Nejvyšší soud podotýká, že k výpočtu výše rozsahu předmětným trestným činem způsobené škody se s ohledem na shora uvedené informace, jak už bylo řečeno, jeví požadavek jeho znaleckého určení jako nadbytečný. V souvislosti s dalšími požadavky obviněného B., vztahujícími se ke znaleckému zkoumání, Nejvyšší soud podotýká, že se jedná o požadavky právního hodnocení, ke kterému je oprávněn pouze soud a nikoliv znalec, jak se obviněný B. mylně domnívá. 21) K námitce obviněného B., která se vztahuje k záměně trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že z příslušné skutkové věty výroku o vině soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že se jedná o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s tímto tvrzením Nejvyšší soud dále konstatuje, že tento trestný čin je k trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu speciality. Trestným c ̌ inem podvodu je takové jednání pouze tehdy, nedojde-li vu ̊bec k č innosti, která má povahu uplatn ̌ ovaného zdanitelného plne ̌ ní; zboz ̌ í, které je údajne ̌ předmětem obchodu, pachatel vůbec nevyra ́bí, úc ̌ tované sluz ̌by pachatel neposkytuje, nebo je př edstírána jiná c ̌innost, kterou pachatel vů bec neprovozuje, na základe ̌ níz ̌ má dojít k vrácení dane ̌ nebo její c ̌ ásti, a není tak vu ̊bec v souvislosti s uplatň ovaným plne ̌ ním právního du ̊ vodu k zahájení dan ̌ ového nebo obdobného r ̌ ízení za úc ̌elem jeho zpoplatně ní. Jestliz ̌e však podnikatelskou č inností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp. pr ̌iznat daň a otevř ít tak dan ̌ ové r ̌ ízení, avs ̌ak on falšo vanými, nepravdivými údaji dan ̌ ové r ̌ ízení ovlivnil tak, z ̌ e zkrátil dan ̌ popř . dokonce dosáhl toho, aby mu byla vyplacena c ̌ ástka za tzv. nadme ̌ rný odpoc ̌et daně, např. př edstíráním, z ̌e vyrobil větš í mnoz ̌ ství zboz ̌ í nez ̌ ve skutečnosti vyrobil, nebo provedl služby ve větš ím rozsahu, jde o jednání, které má znaky trestného c ̌ inu zkrácení dane ̌ , poplatku a podobné povinné plat by podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je k trestnému c ̌inu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu speciality (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 4 To 47/96). Z uvedeného je zřejmé, že trestný čin zkrácení daně , poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je jak ýmsi zvláštním případem podvodného jednání a právě v tomto kontextu se o něm vyjadřuje také soud druhého stupně ve svém odůvodnění na str. 32. 22) Ve vztahu k námitce obviněného B. stran výroku týkajícího se jemu uloženého trestu propadnutí části majetku a propadnutí věci, kdy zpochybnil svoje vlastnictví k tímto trestem dotčenému majetku a věcem, Nejvyšší soud podotýká, že jak vyplývá z obecného konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není možné takovou námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Uplatněnou argumentaci tak lze podřadit pod samostatný důvod dovolání vztahující se k ukládání trestu [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž z obsahu dovolání obviněného B. lze konstatovat, že tento obviněný měl zájem uvedený dovolací důvod uplatnit zřejmě v jeho první alternativě. 23) Nejvyšší soud tak podotýká, že podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) je možné trest propadnutí majetku uložit vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. V konkrétním případě byly vůči obviněnému B. splněny podmínky jak zvlášť závažného zločinu, kterým byl tento obviněný v konkrétní věci odsouzen (§240 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 tr. zákoníku), tak podmínka snahy obviněného B. získat pro sebe či pro jiného předmětným trestným činem majetkový prospěch. Soudem prvního stupně pak provedeným dokazováním bylo zjištěno (svazek 17 a 18 spisové dokumentace), že rozsudkem soudu prvního stupně postižená část majetku je majetkem obviněného B. (viz str. 144 a 145 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a str. 40 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). 24) K obdobným závěrům Nejvyšší soud dospěl ve vztahu k výroku o trestu, konkrétně ve vztahu k výroku o trestu propadnutí věci. Soud prvního stupně učinil tento výrok podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 5. 2015, podle kterého soud může uložit trest propadnutí věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. Vztah věci ke spáchanému trestnému činu není jedinou podmínkou, která musí být splněna, aby soud mohl uložit trest propadnutí věci. Další podmínka vyplývá z ustanovení §70 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli. Podle §135 tr. zákoníku věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci znám. Soudy nižších stupňů v posuzované kauze učinily skutková zjištění týkající se toho, že obviněný B. je vlastníkem, popř. nakládá s trestně postihnutými věcmi. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 143) a z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 40), v době zadržení tak měl obviněný B. při sobě finanční hotovost ve výši 2 570 000 Kč, a to aniž by disponoval legálním zdrojem svých příjmu. V kontextu celkové výše finančních prostředků získaných předmětným trestným činem, jakož i absencí legálního zdroje příjmů obviněného B., tak byl uvedený trest uložen v souladu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními. Obdobná situace se vztahuje k další předmětným trestem postižené věci - střelné zbrani Beretta MOD 92 FS, která se nacházela v dispoziční sféře obviněného B., a to aniž by tento disponoval zbrojním průkazem. [I přes skutečnost, že námitky obviněného B. ve vztahu k trestu propadnutí majetku, ev. propadnutí věci vyvolávají svojí neurčitostí pochybnosti o důvodnosti na takové námitky reagovat – viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, či Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, 11 Tdo 1159/2015 a lze je ve své omezené vypovídací hodnotě označit za námitky skutkové, považoval Nejvyšší soud za potřebné odkázat nejen na zákonná ustanovení, která se uvedenou problematikou zabývají, ale také odkázat na příslušné pasáže v rozhodnutí soudu druhého stupně, kde se námitce uložených trestů tento soud věnoval]. 25) K dalším námitkám obviněného B., které se vztahují ke zpochybnění jeho role na předmětném trestním jednání, jakož i k námitkám obviněného K. týkajících se absence subjektivní stránky, zapříčiněné nesprávným hodnocením provedených důkazů, popř. neprovedením jiných jimi navrhovaných důkazů, stejně jako k námitkám těchto obviněných spočívajících v odmítnutí své viny, Nejvyšší soud sděluje, že v souladu s obecným konstatováním vztahujícím se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedeným shora, je pak zcela zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, jakož i rozsahu zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení jejich jednání. 26) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým námitkám obviněných B. a K. poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 27) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). 28) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněných B. a K., že jejich vina nebyla dostatečně prokázána. 29) Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněných B. a K. byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, včetně výpovědí svědků, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, listinných důkazů atd., které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, kdy lze ve stručnosti shrnout, že obviněný B. a K., jakož i další spoluobvinění, prostřednictvím v rozhodnutí soudu prvního stupně specifikovaných společností, realizovali nákupy vybraného zboží ze zemí EU, ačkoliv předstírali, že nákupy tohoto zboží byly uskutečňovány od tuzemského dodavatele, a to právě za účelem uplatnění nároku na odpočet z DPH. Názory obviněných B. a K., vztahující se k pochybnostem o jejich vině, je proto třeba odmítnout, neboť na základě shora uvedeného neexistují důvodné pochybnosti o spolehlivě zjištěném skutkovém stavu věci. Stejně tak je nutno odmítnout i výhrady obviněného K. k důkazům, které prokazují jeho úmyslné jednání, které obviněný považuje za nezákonné. Na uvedené námitky již přiléhavě reagoval soud druhého stupně, s jehož argumentací se Nejvyšší soud ztotožňuje [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002]. 30) V souvislosti s tvrzeními uvedenými shora Nejvyšší soud uzavírá, že ze způsobu, jakým jsou předmětné skutky popsány, lze vyčíst znaky trestných činů, kterými byli obvinění B. a K. uznáni vinnými. Soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy v souladu se zákonnými požadavky specifikovanými v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí, přičemž úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění lze zhodnotit jako jasná, logická a přesvědčivá, tedy jako rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněnými namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné uvést, že v dovolání obou obviněných jsou uplatněny obsahově shodné námitky s těmi, které se staly již předmětem uplatněné obhajoby obviněnými v řízení před soudem prvního stupně, následně také uplatněnými v řádném opravném prostředku, na které musel reagovat soud druhého stupně, což je mj. patrno např. z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 21, 25-27). Na takový případ pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř .“ V souvislosti s námitkami o nezbytnosti provedení důkazů navrženými obviněnými, které dle jejich názoru měly být soudy provedeny, a pokud se tak nestalo, došlo k porušení práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 134/12, ze kterého vyplývá, že je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou skutečnost, která je podstatná pro zjištění skutkového stavu věci. Přehlédnuto nezůstalo ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01, ze kterého mj. vyplývá, že není nutno reagovat na námitky, které nejsou z hlediska projednávané věci relevantní a smysluplné. Nejvyšší soud opětovně v souvislosti s právem na spravedlivý proces podotýká, že klíčový je právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Jak již bylo Nejvyšším soudem zmíněno shora (k otázce extrémního nesouladu-práva na spravedlivý proces), odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle. V souvislosti s mnohdy mylnou představou dovolatelů o povinnosti „neomezeného“ rozsahu přezkumu dovolacím soudem rozhodnutí napadeného dovoláním, v intencích všech námitek dovolateli zmíněnými, musí Nejvyšší soud poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém Ústavní soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, přitom mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). 31) Ve vztahu k dovolání obviněného Š., Nejvyšší soud konstatuje, že dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle §265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. 32) Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod. 33) V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci §254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině obviněným Š. podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití §254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla. 34) Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněný Š. napadl svým odvoláním výhradě výrok o trestu soudu prvního stupně, přičemž soud druhého stupně posuzoval v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. správnost pouze tohoto výroku. Jestliže bylo odvolání podáno pouze proti oddělitelnému výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom s ohledem na povahu vytýkaných vad povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný Š. mohl proto podat dovolání jen proti výroku o trestu. 35) Obviněný Š. však uplatnil v dovolání výhrady výlučně proti výroku o vině. Jestliže se domníval, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, v důsledku čehož měl učinit vadný výrok o jeho vině, měl tyto skutečnosti namítat nejpozději v odvolacím řízení. Pochybil, když nesprávnost skutkových zjištění a nesprávnou právní kvalifikaci namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného Š. proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání [k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02 (viz též rozh. č. 68/2013 Sb. rozh. tr.)]. 36) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných B. a K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání obviněného Š. Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc těchto obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem o dovolání obviněných, stalo se bezpředmětným rozhodnout o podmětech k odkladu výkonu trestů. [viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/14]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. ledna 2018 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2018
Spisová značka:6 Tdo 1578/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1578.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nedovolené ozbrojování
Subjektivní stránka
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§240 odst. 1 tr. zákoníku
§240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
§240 odst. 3 tr. zákoníku
§279 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV. ÚS 1651/18
Staženo pro jurilogie.cz:2018-11-30