Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2018, sp. zn. 6 Tdo 22/2018 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.22.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.22.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 22/2018-44 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2018 o dovolání obviněného Z. Z. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 11 To 253/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 69/2016, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: 1) Obviněný Z. Z. (dále jen „obviněný”) byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 11 T 69/2016, uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §150 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zdravotnického povolání lékaře v trvání jednoho roku. 2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podali obviněný a státní zástupkyně (v neprospěch obviněného) odvolání, kdy z podnětu dovolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 11 To 253/2017, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §150 odst. 2 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině nedotčen, trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání státní zástupkyně bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto. 3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžejním argumentem, který obviněný na podporu uplatněného dovolacího důvodu uvedl je, že „k tomu, aby byl zdravotnický pracovník trestně odpovědný, musí být naplněny obecné předpoklady, tedy v případě trestněprávní odpovědnosti je třeba naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a vyloučit tak veškeré pochybnosti”, což v konkrétním případě splněno nebylo. K tomu dále uvedl, že jeho lékařský postup byl založen na informaci svědkyně H. o sesunutí zemřelé M. P. z chodítka a nikoliv o jejím pádu, a proto na základě získaných informací zde nebyl prostor pro úvahu obviněného o poranění lebeční kosti. V tomto směru obviněný dále konstatoval, že žádné pochybení nebylo shledáno ani ze strany ošetřujícího lékaře zemřelé M. P. a primáře oddělení, kam byla tato zemřelá z léčebny dlouhodobě nemocných převezena. Obdobě se obviněný vyjádřil také k výpovědi znalce, kdy jediné pochybení, které bylo v souvislosti s postupem obviněného konstatováno, bylo pochybení v podobě absence zápisu o provedených prohlídkách zemřelé M. P.. Podle obviněného tak neexistuje příčinná souvislost mezi úmrtím M. P. (dále jen poškozené) a porušením povinnosti obviněného jako lékaře. Z výše uvedených důvodů rovněž zpochybňuje existenci subjektivní stránky předmětného trestného činu. Závěrem svého dovolání uvedl, že jeho vina tak nebyla dostatečně prokázána, nemá oporu v provedených důkazech, jakož i fakt, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze zjistit, jakými úvahami se tyto soudy řídily. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 11 To 253/2017 a aby podle §265 l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc znovu projednal a rozhodl. 4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i obsah dovolání obviněného. Konstatoval, že námitky obsažené v dovolání obviněného, které jsou z větší části pouze opakováním jeho obhajoby před soudy nižších stupňů, jsou námitkami nepodřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod. Takto nepodřaditelnými námitkami jsou zejména námitky vztahující se k tvrzení o poskytnutí veškeré potřebné pomoci, tvrzení o sesunutí, nikoliv pádu poškozené, zpochybnění absence subjektivní stránky založené výhradně na skutkových okolnostech, jakož i zpochybnění výpovědí svědků, nerespektování principu v pochybnostech mírněji, atp. Státní zástupce jako podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod hodnotí pouze námitku nezjištění přesné příčiny smrti poškozené, a z toho plynoucí absenci příčinné souvislosti. K předmětné námitce však státní zástupce uvedl, že v rozporu s přesvědčením obviněného není tento viněn z pochybení během vyšetření zemřelé M. P. po pádu z chodítka, ale jak z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, z neposkytnutí adekvátní péče spočívající v pravidelných kontrolách jejího stavu obviněným, a to po dobu nejméně pěti hodin. K uvedenému byl obviněný povinen bez ohledu na to, jaký by byl následný vývoj zdravotního stavu poškozené. S ohledem na uvedené skutečnosti tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a vyjádřil svůj souhlas s tím, aby bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. 6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. 7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). 8) Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 9) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu, jakož i procesní pochybení spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, atd. lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. 10) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 11) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že trestného činu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 2 tr. zákoníku, se dopustí pachatel, jenž osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Objektem tohoto trestného činu je život a zdraví lidí. Neposkytnutí pomoci člověku, který je bezprostředně ohrožen na životě nebo jeví známky vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, je v rozporu se základními principy občanského soužití a humanity. Jedná se o čistě omisivní trestný čin. Pachatel zde má obecnou povinnost konat – poskytnout pomoc, a proto odpovídá pouze za neposkytnutí pomoci, a nikoli za vzniklou poruchu (újmu na zdraví nebo smrt), která nastala v důsledku neposkytnutí pomoci. Povinnost poskytnout pomoc mu přitom vyplývá z povahy jeho zaměstnání. Potřebnou pomocí je třeba především rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého, a dále pomoc, jež je zapotřebí poskytnout ohrožené osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví nebo jiného vážného onemocnění, pomoc potřebná k zabránění vzniku další újmy na zdraví, pomoc potřebná k ošetření zranění nebo jiné vážné poruchy zdraví apod. (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1592 a násl.). 12) Zdravotní stav poškozené nepochybně naplnil znak vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění. Obviněný se tedy mýlil, pokud se domníval, že předmětného trestného činu se lze dopustit pouze neposkytnutím pomoci ve vztahu k příčině úmrtí. Daná skutková podstata totiž primárně nesměřuje na zaviněné jednání obviněného, v důsledku kterého by jím byla přímo zapříčiněna smrt. Předmětná skutková podstata, mimo jiné, chrání před přehlížením vážných poruch zdraví či jiných vážných onemocnění druhých osob, jež vyžadují poskytnutí pomoci, a to za účelem zabránění vzniku další újmy na jejich zdraví. 13) Obviněný přitom byl v předmětné době lékařem poškozené. Z povahy jeho zaměstnání mu proto vyplývala povinnost poskytnout jí pomoc, když k tomu disponoval potřebnými odbornými znalostmi. Lze odkázat na §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. , zákon o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zdravotnický pracovník povinen poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb. Této povinnosti se obviněný pak nemůže zprostit ani odkazem na to, že nebyla zjištěna příčina úmrtí poškozené, popř. tvrzením o sesunutí nikoliv pádu této zemřelé. Povinnost obviněného byla soudy nižších stupňů odvozena ve vztahu k jednání, kdy po úrazu poškozené, navzdory povinnosti sledovat její zdravotní stav a s ohledem na jeho vývoj, poskytnout jí potřebnou pomoc, tuto zemřelou po dobu minimálně pěti hodin nekontroloval, ačkoliv k tomu byl z titulu svého zaměstnání povinen a na její zdravotní stav byl několikrát upozorňován. Pro obviněného to konkrétně znamenalo, že minimální potřebná pomoc měla spočívat v pravidelných kontrolách zdravotního stavu a případně včasném informování příslušného zdravotnického střediska či přivolané zdravotnické služby o jejím aktuálním zdravotním stavu. Nic z toho však obviněný včas neučinil, a proto je nutno označit závěry soudů nižších stupňů za správné, a to nejen pokud jde o zjištěný skutkový stav věci, ale také o právní kvalifikaci. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, lze pro skutečnost na jejich závěry odkázat (viz str. 12-16 rozsudku soudu druhého stupně). 14) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). 15) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud se tak plně ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů vyjádřeným v odůvodněních jejich rozhodnutí a nesouhlasí tak s tvrzením obviněného, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána. 16) Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že vina obviněného byla prokázána uceleným řetězcem nepřímých důkazů, včetně výpovědí svědků či znaleckého posudku, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na vyvracení každého jednotlivého důkazu s tvrzením, že se jedná o důkaz, který není možný považovat za usvědčující, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace. Závěrem je nutno uvést, že za právní námitku nebylo možno označit ani argumentaci obviněného ve spojení s vyjádřením státního zástupce k otázce příčinné souvislosti, neboť příčinná souvislost byla obviněným postavena jako „porušení povinnosti obviněného jako lékaře a předpokládaným následkem, který byl příčinou smrti“ poškozené (viz str. 4 dovolání obviněného). Již výše (bod 11-13) však bylo Nejvyšším soudem upozorněno, že obviněný nebyl odsouzen za následek – smrt poškozené v souvislosti s právní kvalifikací podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale odsouzen byl podle §150 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého odpovídá pouze za neposkytnutí pomoci, a nikoli za smrt poškozené. 17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. ledna 2018 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2018
Spisová značka:6 Tdo 22/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.22.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Neposkytnutí pomoci
Příčinná souvislost
Dotčené předpisy:§150 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2018-04-20