Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2018, sp. zn. 6 Tdo 53/2018 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.53.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.53.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 53/2018-27 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný T. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 3 To 157/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 9/2017, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá . Odůvodnění: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 103 T 9/2017, byl obviněný T. D. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. 2. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 3 To 157/2017, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. II. 3. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 4. Naplnění předmětného dovolacího důvodu spatřoval jednak v tom, že neměl být odsouzen, jelikož se s poškozenou J. O. (dále jen „poškozená“) nadevše milují a výkon trestu jim bude bránit ve společném soužití, a jednak v neprůkaznosti tvrzení o tom, že se vůči poškozené dopouštěl násilí. V této souvislosti namítl, že byl soudem druhého stupně uznán vinným zejména na základě výpovědi poškozené, jelikož všechny ostatní svědecké výpovědi byly důkazem nepřímým, neboť u žádného z agresivních útoků nebyl nikdo jiný přítomen. Zdůraznil, že po celou dobu vyšetřování i řízení před soudem trval na tom, že se žádného zásadního násilí nedopouštěl, a pokud k něčemu došlo, tak to bylo vyvoláno okolnostmi, které nebyly závislé jen na jeho chování, ale naopak vycházely z nezáviděníhodných životních podmínek. Vzhledem k tomu konstatoval, že byl odsouzen navzdory zřejmému rozporu skutkových zjištění soudů obou stupňů se skutečnou vypovídací schopností provedených důkazů. 5. Obviněný proto navrhl rozsudky soudů obou stupňů jako nezákonné zrušit a věc vrátit soudu k novému projednání a rozhodnutí. 6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat, přičemž výslovně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům. 8. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 3 To 157/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. 9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. 10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 11. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 12. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. IV. 13. V posuzované věci však dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi poškozené) a vadná skutková zjištění ohledně jeho násilného jednání vůči poškozené. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že se žádného zásadního násilí vůči poškozené nedopustil). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. 14. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. 15. V obecnosti lze připomenout (jak již shora naznačeno), že výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je opodstatněn pouze v případě, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry se přitom jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. 16. V nyní projednávané věci však žádný z výše vymezených případů extrémního nesouladu dán není. Skutková zjištění soudů nižších stupňů vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu se opírají zejména o konzistentní výpověď poškozené z přípravného řízení, jež byla podle §211 odst. 3 písm. b) tr. ř. přečtena v hlavním líčení. Tato výpověď ovšem nestojí proti tvrzení obviněného osamoceně, nýbrž je podpořena rovněž dalšími provedenými důkazy (především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, zpracovaným na osobu poškozené, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na osobu obviněného, a částečně též svědeckými výpověďmi K. O. – matky a sestry poškozené, D. K. a R. O.). V dané souvislosti je nezbytné podotknout, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozené jakožto přímého usvědčujícího důkazu podpořeného také dalšími, byť nepřímými, důkazy, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nad rámec toho je namístě poznamenat, že souzené jednání obviněného nespočívalo „pouze“ v dlouhodobém a opakovaném užívání fyzického, ale i psychického násilí, přičemž jeho jednání bylo správně kvalifikováno jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. 17. V kontextu shora uvedeného je třeba zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. 18. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. 19. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“ 20. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. 1. 2018 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2018
Spisová značka:6 Tdo 53/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.53.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:čl. 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2018-04-13