ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.797.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 797/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2018 o dovolání obviněného M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočce v Liberci ze dne 21. 3. 2018, č. j. 31 To 5/2018-282, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 18 T 175/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný M. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 7. 2017, sp. zn. 18 T 175/2016 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v České Lípě podal obviněný a státní zástupce (pouze do výroku o trestu) odvolání, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 31 To 5/2018-282, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. soud zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v České Lípě.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočce v Liberci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžejním argumentem obviněného uvedeným na podporu uplatněného dovolacího důvodu je tvrzení, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, že by předmětný trestný čin spáchal v úmyslu přímém. Vzdor tvrzení soudů nižších stupňů obviněný odmítl závěr, že nezahrnul příslušné faktury do přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2012 úmyslně. Obviněný dále uvedl, že mu účetnictví v roce 2012 vedla účetní J. W., které obviněný předal veškeré účetní doklady, přičemž ona poté zpracovala a následně i podala příslušné daňové přiznání. Případné nedostatky v takovém přiznání jsou tak chybou J. W. a nikoliv samotného obviněného. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 31 To 5/2018-282, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Ve svém vyjádření nejprve shrnul dovolací námitky obviněného, aby následně konstatoval, že soudy nižších stupňů se dostatečným způsobem otázkou naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným, zabývaly. Poukazuje ve svém vyjádření na to, že obviněný nepředal veškeré potřebné údaje nutné ke zpracování přiznání k dani účetní J. W., se kterou ani dostatečným způsobem nekomunikoval. Vzhledem k této jeho nečinnosti nemohla účetní stanovit konkrétní výši příjmů a výdajů, a proto podala daňové přiznání s nulovými částkami.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněn é ho je přípustn é [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhá jce [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zá konné lh ůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávn ém pr ávním posouzení skutku nebo jin é m nesprávn é m hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolací ho d ůvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkov é větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkov é ho zjištění, kter é bylo provedeno v předcházející ch řízeních, a protože není opr ávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nal é zacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantní ch n ámitek nemohou tedy mít námitky, kter é směřují do oblasti skutkov é ho zjištění, hodnocení důkazů či takov é námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost proveden é ho dokazování. Ke shora uveden é mu je dále vhodn é uvé st, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určit é ho procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nal é zacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zá konn ým způsobem prov ést d ůkazy, tyto pak hodnotit podle sv é ho vnitřního přesvědčení založen é ho na peč livé m uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem t éto činnosti je zjištění skutkov é ho stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěn é ho skutkov é ho stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost proveden é ho dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkov é ho zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantní ch n ámitek.
7. Nejvyšší soud dále zdů raz ňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druh é ho stupně ani k přezkoumávání jimi proveden é ho dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkov é závě ry m ůže doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druh é ho stupně v řízení o řádn é m opravn é m prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněn ého dos áhnout přezkoumání věci ve dvoustupňov é m řízení ve smyslu č l. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instanc í zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druh é ho stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není opr ávněn bez dalšího přehodnocovat proveden é důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň pln é ho přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolací ch d ůvodů. Už samo ch ápání dovolání jako mimořádn é ho opravn é ho prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolací ch d ůvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolací mi d ůvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napaden é ho rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinn é zastoupení odsouzen é ho obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Nejvyšší soud musí uvést, že se v případě námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, se jedná o n ámitky obsahově shodn é s námitkami, které již byly uplatněny v řízení před soudy nižších stupňů [uvedl, že veškeré účetní doklady předával své účetní a spoléhal na to, že tato zpracuje kompletní daňové přiznání, následně zjistil, že tak nečinila (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně; v odvolání uvedl, že jde o nelogické a neodůvodněné závěry soudu prvního stupně, poukazuje na nedostatky popisu, prokázání i odůvodnění subjektivní stránky trestného činu, nemohl účetní včas předložit řádně všechny doklady, neboť mu je některé osoby včas nevystavily, nešlo o úmyslné jednání, ale o nedbalost atd. – viz odvolání obviněného i bod 4) rozsudku soudu druhého stupně], a se kterými se musely v rámci obhajoby obviněn é ho vypořádat soudy nižších stupňů , co ž je tak é patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [viz str. 15-17 rozsudku soudu prvního stupně, body 9-12) rozsudku odvolacího soudu]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodn é námitky s námitkami, kter é byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druh é ho stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněn é již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněn é ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. V podstatě za jedinou z obviněným uplatněných dovolacích námitek, která může být s vyšší mírou tolerance označena za námitku vytýkající nesprávnou aplikaci hmotného práva, lze označit tvrzení o neexistenci znaku zavinění ve vztahu k základní i kvalifikované skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Přitom však převážná část argumentů, jimiž se snažil obviněný podpořit svůj názor o chybějícím úmyslu, má svůj původ v jiné verzi skutkového stavu, která již byla zmíněna výše a která se neshoduje se závěry soudů ve věci rozhodujících.
10. Nejvyšší soud neshledal vadným závěr soudů o zavinění, a neshledal vadnou ani argumentaci, o něž jej opřely. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje, jak se obviněný mylně domnívá, pouze úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. Šámal, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432).
11. Je důležité připomenout, že soudy obou stupňů, jak plyne z argumentace rozvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, vyjádřily dostatečně své úvahy směřující k závěru o zavinění obviněného, přičemž z nich rovněž vyplývá jeho vnitřní vztah k následku jeho jednání. Na subjektivní stránku bylo usuzováno ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání předmětného trestného činu došlo. Soudy nižších stupňů při hodnocení subjektivní stránky předmětného trestného činu vycházely z chování obviněného a dalších výsledků dokazování, z nichž tento závěr logicky vyplynul.
12. Je třeba zdůraznit, že zkrácením daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004), a tudíž není pochyb o tom, že i když obviněný nebyl tím, kdo podával přiznání k dani osobně, či se osobně neúčastnil jednání s úřady, byl osobou, která byla k podání daňového přiznání povinna, byl si své povinnosti vědom a měl o předmětné situaci přehled. Námitky obviněného, jimiž zpochybňuje své zavinění a poukazuje na to, že zajistil k vedení účetnictví osobu odborně znalou, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Je zde totiž třeba vycházet z výsledků dokazování, které provedly soudy nižších stupňů a z nichž jednoznačně vyplývá, že obviněný byl zodpovědný za předání veškerých účetních dokladů ke zpracování své účetní a nemohl se tedy spokojit s podáním daňového přiznání, kde nebyly zahrnuty žádné zdanitelné příjmy a výdaje. Předmětným jednáním tak obviněný, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se záměrem zkrátit daň, ovlivnil správnost daňového přiznání a rozhodl o tom, které účetní doklady do ní zařadí a které nikoli. Pro jeho určení jako pachatele tohoto trestného činu není tedy důležité, zda plnil svoji povinnost prostřednictvím jiné osoby, ale že jeho jednání jednoznačně směřovalo ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Dokazováním bylo prokázáno, že svědkyně W. opakovaně vyzývala obviněného k dodání dokladů pro zpracování daňového přiznání za rok 2012, avšak tyto jí obviněný nedodal, přestože věděl, že musí podat daňové přiznání daně z příjmu fyzických osob. Vedle uvedené povinnosti podat daňové přiznání daně z příjmů fyzických osob, kdy obviněný hovoří pouze o své nedbalosti, nelze přehlížet ani skutečnost, že byl rovněž povinen ve stanovené době podat také jako osoba samostatně výdělečně činná řádný přehled o příjmech a výdajích u Všeobecné zdravotní pojišťovny (§7 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů) a rovněž nepodal jako osoba samostatně činná ani řádný přehled o příjmech a výdajích u Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě (§15 odst. 1 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku nezaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů), když správně v kontextu všech skutečností soudy dovodily, že tak činil záměrně (mj. záměrně s cílem zkrátit daň z příjmů fyzických osob). V souvislosti s otázkou subjektivní stránky předmětného trestného činu může Nejvyšší soud odkázat na velmi podrobné a logické úvahy v rámci hodnocení důkazů, které provedl soud prvního stupně zejména ve vztahu k výpovědi svědkyně J. W. v kontextu s dalšími důkazy, kdy vzal za mj. za prokázané, že obviněný věděl, o tom, v jaké podobě bylo podáno daňové přiznání (obviněný rovněž pomíjí, že kromě daňového přiznání měl podat ve stanovených termínech také řádné přehledy o svých příjmech a výdajích u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny), stejně jako věděl, že v něm nebyla vyjádřena jeho skutečná daňová povinnost, byl informován, že s ohledem na uvedenou skutečnost je nutno podat opravné daňové přiznání, ale nečinil k tomu žádné kroky. Že výpověď účetní – J. W. byla soudy hodnocena správně jako věrohodná, lze dokumentovat i na té části dovolání, kde sice obviněný hovoří o tom, že účetní předával potřebné doklady a předpokládal, že řádně zpracuje daňové přiznání, současně však uvádí, že některé osoby, pro které pracoval, mu řádně nevystavovaly faktury a on přitom zaplatil některým svým dodavatelům, přesto potřebné doklady mu dodavatelé nepředali, a proto je nebyl schopen dodat své účetní. Tato argumentace je pak v souladu s výpovědí zmíněné svědkyně jak ji např. rozvedl soud prvního stupně na straně 6 svého rozsudku.
13. Uváží-li se z rozvedených hledisek postupy a závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce u obviněného, je namístě shrnout, že popis skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování se i u subjektivní stránky u dovolatele opírá o jednotlivé důkazy, které soudy provedly a zhodnotily, a na jejichž základě je závěr o přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dostatečně nejen objasněn, ale byl soudy i v potřebné míře (dané rozsahem této trestní věci) vyargumentován. V tomto směru lze uzavřít, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v tomto směru jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
14. Nejvyšší soud považuje za nutné jen na doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů zdůraznit k subjektivní stránce vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby obsaženým v odstavci 2 písm. c) §240 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje s ohledem na argumentaci obviněného mj. dále poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 130/2010, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl „z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] i s tím, že zkracuje příslušnou platbu ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000 Kč), přičemž způsobení škody ve výši, která dosahuje značné škody, resp. škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. (tj. škody ve výši nejméně 500 000 Kč, resp. 5 000 000 Kč), muselo být pokryto zaviněním alespoň z nedbalosti [§5 a §6 písm. a) tr. zák.].
15. Obviněný ve svém dovolání mj. poukazuje na to, že na základě vydaných platebních příkazů musel uhradit dluhy na daňových nedoplatcích včetně poměrně vysokého penále, a tato skutečnost měla být zohledněna v souvislosti s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku. K uvedené námitce, která pojednává o zásadě subsidiarity trestní represe, považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že rovněž na tuto námitku již bylo reagováno, a to odvolacím soudem (viz bod 14), přičemž s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a nad rámec uvedeného odkazuje na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
16. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebn é důkazy, kter é hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu nižších stupňů nevznikly žádn é důvodn é pochybnosti a že skutkový stav byl zjiště n v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení obviněného, jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s příslušnými zá konn ými ustanoveními (§125 odst. 1 tr. ř.) a obsahují form ální náležitosti, kter é by příslušná odůvodnění měla zahrnovat.
17. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud však musí s ohledem na opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně uplatněných i v dovolání, upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde zmíněný soud mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnut í o dovol á n í není s v ý jimkou obnovy ří zen í opravn ý prost ř edek
p ří pustn ý ( §265n tr. ř .).
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu