ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.899.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 899/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 6 To 361/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 123/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 27 T 123/2016, byl V. V. (dále jen „obviněný, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §340 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovost ve výši 603,- Euro, zajištěné dne 30. 8. 2016.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem [v neprospěch obviněného do výroku o trestu] odvolání, o kterých Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 6 To 361/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění dovolacího důvodu spočívá podle jeho názoru v tom, že se soudy nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu, tedy vědomostí obviněného, že jiným osobám pomáhá nedovoleně překročit státní hranice, případně že s tím byl alespoň srozuměn. Na podporu svého tvrzení předložil vlastní hodnotící úvahy provedených důkazů, kterými zpochybňuje závěry soudů, kdy poukazuje např. na skutečnosti, že neměl oprávnění provozovat přepravní službu mimo město Prahu, schopnost rozpoznat cizí jazyky či poznat, o občana, které země se jedná. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a podle §265 l tr. ř. tomuto přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Uvedl, že s otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu se vypořádal jak nalézací soud (např. str. 6 odůvodnění jeho rozsudku), tak i následně soud odvolací (např. odst. 11, 13 odůvodnění jeho usnesení). Dále dodal, že dovolatel nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Z toho důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [obviněného je nutno upozornit, že v případě zamítnutí jeho odvolání bylo nutno shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l tr. ř. v jeho druhé alternativě; i přes shora uvedené pochybení se však Nejvyšší soud dovoláním obviněného zabýval], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů [před soudem prvního stupně argumentoval tím, že šlo o běžnou zakázku, cestující vypadali normálně – jeden spíš jako Ind než Arab, s cestujícími nemluvil (str. 3 rozsudku), soud prvního stupně hodnotil důkazy na základě vlastních pocitů a dojmů, nikoli jak mu ukládá zákon, netušil, že se jedná o běžence či uprchlíky, neboť vypadali normálně, nabíral je v rámci EU, proto mu nebyla zakázka divná, nemá právo kontrolovat doklady přepravovaných osob a nepoznal by rozdíl mezi rumunštinou a arabštinou (str. 1-2 usnesení)], na které soudy nižších stupňů reagovaly, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [viz str. 6 rozsudku, str. 4-5 odůvodnění usnesení]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [pokud byly uplatněny námitky dovolací důvod naplňující, jinak je odůvodněn postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].
10. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem odůvodněn závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.).
12. Ve vztahu k námitkám obviněného, které tento uplatnil v dovolání, lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména tvrzení ohledně tzv. fušek, posuzování svědeckých výpovědí svědků M., M. a K., důvod nepředvolání k výslechu M. Š., schopnost rozpoznat o jaký cizí mluvený jazyk jde, či schopnost poznat, o občana které země se jedná, důvody, proč nemluví svým mateřským jazykem, apod.), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují ve prospěch obviněného k revizi skutkových zjištění, neboť jediným záměrem obviněného bylo dosažení konstatování soudem, že „nevěděl, že se jedná o nelegální imigranty“.
13. V této souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
14. K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
15. V daném případě však k takovému pochybení nedošlo. Jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu bylo na základě skutkových závěrů kvalifikováno jako přečin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, když obviněný dne 29. 8. 2016 v době kolem 05:00 hodin, ve městě Michalovce ve Slovenské republice, na základě objednávky třetí osoby, naložil do vozidla taxi tovární značky Škoda Octavia, dva občany Irácké republiky a jednoho občana Syrské arabské republiky, o kterých věděl, že se jedná o nelegální imigranty, přičemž za jejich přepravu do Drážďan v Německu si nechal vyplatit finanční částku nejméně ve výši 600,- Euro, tyto osoby převezl přes státní hranici mezi Slovenskou republikou a Českou republikou, když dne 29. 8. 2016 v 16:30 hodin byl na 87 km dálnice D8 ve směru jízdy na Spolkovou republiku Německo u sjezdu na obec P. zadržen hlídkou Policie České republiky.
16. Jak již bylo Nejvyšším soudem konstatováno shora (viz bod 12) zdánlivě relevantní se může jevit námitka stran naplnění subjektivní stránky, tedy zavinění obviněného, avšak ani tato námitka není právně relevantní, neboť její podstatou je neztotožnění se obviněného s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, právě k prokázání jeho úmyslu. Nad rámec úvah odvolacího soudu a odůvodnění soudu prvního stupně k otázce §340 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že převážené osoby jsou ilegálními migranty a s tímto vědomím je přes státní hranici a přes území České republiky za úplatu převezl. Oproti tomu odvolací soud v rámci odůvodnění svého usnesení konstatoval, že obviněný věděl, že se nejedná o běžnou zakázku, neboť z místa, kde měl pasažéry nabírat, doby, ale i další skutečností jako např. osoby, která z Ukrajiny měla zakázku objednávat, mu muselo být zřejmé, že může tímto jednáním porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit (převážet ilegální migranty), s tímto byl srozuměn, a z vidiny rychlého finančního zisku uvedené podstoupil a uvedeným jednáním se tedy dopustil nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku přečinu podle §340 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Tento závěr soudu o ev. formě nepřímého úmyslu však nevychází ze skutečnosti, že by obviněný „vzal fušku“, jak se domnívá obviněný, ale ve skutečnosti vychází ze závěrů hodnocení provedených důkazů, které spolu tvoří ucelený řetězec (kdy je např. poukazováno na nelogické změny ve výpovědi obviněného, opakované telefonáty organizátora přepravy k upřesnění místa, kde osoby naloží, dobu a místo převzetí přepravovaných osob, vypnutí taxametru, volání neznámých osob apod.). To vše byly skutečnosti, které přinejmenším svědčí pro závěr [konstatovaný soudem druhého stupně, pokud nebylo prokázáno, že obviněný chtěl způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem], že v daném případě „věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zákona způsobit a byl s tím srozuměn“, na tomto místě lze v podrobnostech odkázat na bod. 12 rozhodnutí odvolacího soudu, a je tedy nutno uzavřít, že závěry soudů o naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nevznikly důvodné pochybnosti.
17. V předmětné trestní věci byla vina obviněného provedenými důkazy prokázána a jeho obhajoba vyvrácena, přičemž hodnotící závěry soudu byly náležitým způsobem logicky rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí (o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu ve smyslu §15 tr. zákoníku nevznikly důvodné pochybnosti).
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného V. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu