ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.928.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 928/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 135/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 1 T 135/2017, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
2. Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že „dne 15. 11. 2016 okolo 00:30 hodin na odstavné ploše u hotelu H. v katastru obce Č. S., okres N., v době služby, přistoupil jako příslušník Policie České republiky ve služebním stejnokroji ke kamionu zn. XY, XY, rzv XY, v němž se nacházel jako řidič R. H., nar. XY, který vozidlo zastavil, jmenovaného řidiče vyzval, aby mu předložil doklady potřebné k řízení vozidla, a následně, aby si nastoupil k němu do služebního vozidla Policie České republiky, kde se poté R. H. dotázal, kolik má u sebe peněz, ten mu řekl, že má pouze 90 zlotých a 200 Kč, J. F. mu tedy sdělil, že ho odveze k bankomatu, a že mu poté R. H. předá hotovost, kterou měl u sebe a k tomu dalších 2 000,- Kč, které si vybere z bankomatu, přitom mu říkal, jakého přestupku se dopustil, tedy že porušil zákazovou značku XY, zákaz vjezdu nákladních automobilů s vyznačenou hodnotou nejvyšší povolené hmotnosti, tedy se dopustil přestupku podle §125c odstavec 1 písmeno k) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, za který může být uložena pokuta ve výši 5 000 Kč až 10 000 Kč, a že mu může být zadržen řidičský průkaz, při tomto vytáhl z kapsy přibližně deset dokladů s fotografiemi, ke kterým uvedl, že tyto doklady zadržel již v minulosti jiným řidičům, následně si R. H. přesedl do svého kamionu, se kterým následoval J. F. jedoucího ve služebním vozidle na odstavnou plochu v Č. S. na třídě T. G. M. čp. XY u restaurace N. B., kde si R. H. uzamkl kamion a přesedl si do služebního vozidla J. F. na místo spolujezdce, J. F. ho převezl k bankomatu MONETA Money Bank, a. s. na třídě T. G. M. čp. XY, kde si R. H. vybral pomocí platební karty finanční hotovost 3 000 Kč, z toho si 1 000 Kč uložil do své peněženky a zbývající 2 000 Kč společně s 200 Kč a 90 zlotých předal ve služebním vozidle J. F., který ho následně převezl ke kamionu, kde ho vyložil, aniž by vypsal pokutové bloky, z místa odjel a finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, přičemž ani následně přestupek nezaevidoval v policejním systému ETŘ, čímž jednal v rozporu s §45 odstavec 1 písmeno a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a č. l. 4 odst. 6, č. l. 5 odstavec 2 a č. l. 10 odstavec 1,2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 190/2012 o postupu při manipulaci s pokutovými bloky.“
3. Za uvedený přečin byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby příslušníka Policie České republiky na dobu pěti let a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku rovněž peněžitý trest ve výměře 15 000 Kč, resp. 50 denních sazeb po 300 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel soudům vytknul, že se nevypořádaly s jeho věcnou argumentací, která byla podložena objektivními skutečnostmi. Zdůraznil, že žádný z provedených důkazů kromě výpovědi poškozeného nebyl v rozporu s jeho tvrzeními, zatímco výpověď poškozeného byla nekonzistentní, místy pochybná a v jednotlivých částech si odporovala. Namítl, že rozhodnutí soudů nemají oporu ve spise a provedených důkazech, nýbrž se zakládají na jejich domněnkách, jsou nepřezkoumatelná, nezákonná a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a důkazy. Jeho vina nebyla bezpečně prokázána, když pro ni kromě výpovědi poškozeného nesvědčí žádný důkaz. V této souvislosti podotkl, že pokud nejsou dány relevantní (objektivní) skutečnosti, jež by odstranily pochybnosti o vině, resp. o zjištěném skutkovém stavu, je soud povinen ctít zásadu in dubio pro reo . V trestním řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které by poskytly doklad o nevěrohodnosti tvrzení poškozeného a svědka T. Bylo mu tak odepřeno právo na obhajobu. Dále podrobně popsal důkazy, které byly provedeny v rámci řízení před soudem prvního stupně. Od počátku ve své výpovědi uváděl, že jej poškozený žádal, aby ho odvezl k bankomatu, a zdůvodnil, proč této žádosti vyhověl. Poškozený naproti tomu uvedl, že po něm dovolatel žádal peníze na úhradu přestupku, kterého se dopustil, když hotovost, kterou měl u sebe, byla nedostatečná, a že jej proto dovolatel odvezl k bankomatu. V daných souvislostech obviněný zdůraznil, že jeho výpověď byla po celou dobu vyšetřování konzistentní, oproti tomu ve výpovědi poškozeného se objevily rozpory, kterými se žádný ze soudů nezabýval. Nebylo sporné, zda vezl poškozeného k bankomatu, nýbrž důvod, proč poškozený peníze vybral, resp. zda mu je předal. Poškozený měl několik podstatných důvodů k výběru z bankomatu a k tomu, aby jej požádal o zavezení k bankomatu, a to ušetřit si dlouhou zajížďku se zásadní časovou ztrátou, a opatřit si peníze na placení pokut, se kterými na cestě počítal, a které běžně platí. Soudy však veškeré tyto důvody ve svém odůvodnění rozhodnutí zcela opominuly. Oproti tomu dovolatel neměl žádný důvod, aby poškozeného k bankomatu vozil, nebo aby z něho mámil peníze. Měl dostatečnou hotovost na účtu, kromě toho měl naspořenu hotovost v řádu několika set tisíc korun a poškozenému chtěl pomoci jako staršímu člověku v nouzi, který se potřeboval dostat k bankomatu. V neposlední řadě by tak riskoval své zaměstnání, když navíc po 25 letech služby mohl očekávat i zajímavé výsluhy. Nebyl proveden jediný důkaz, který by dokládal jeho motiv. Obviněný zdůraznil, že rozhodnutí a vysvětlení soudu, proč upřednostnil výpověď poškozeného, nejsou podloženy žádnými důkazy ani žádnou logickou úvahou. Soud se částečně odvolal na výpověď svědka T., z níž však nevyplynula jediná skutečnost, která by tvrzení poškozeného jakkoli potvrzovala nebo vyvracela kteroukoli část výpovědi dovolatele. Svědek T. svou výpověď měnil a objevily se v ní podstatné nesrovnalosti a lži (vyplývající z objektivních důkazů), na které dovolatel upozornil a jimiž se soudy nezabývaly. Soud opřel své rozhodnutí o výpověď poškozeného, výpověď svědka T. (přestože ten k věci nesdělil ničeho relevantního) a rozpory ve výpovědi dovolatele. Výpověď poškozeného je však podle obviněného nepřesvědčivá, vnitřně rozporná a objektivně nereálná. Svědek T. neuvedl nic, čím by potvrdil výpověď poškozeného, či vyvrátil výpověď obviněného. Soud neuvedl jediný rozpor ve výpovědi dovolatele, a tak se jedná o pouhé konstatování, aniž by toto bylo jakkoli podloženo či odůvodněno. Obecné soudy přehlížely důkazy, které svědčily ve prospěch obviněného, těmto nepřikládaly žádnou váhu, případně je označily za nevěrohodné.
7. Dovolatel připojil přehled důkazů, které navrhl, a které nebyly provedeny: a) rekonstrukce na místě činu – tímto důkazem by byla objektivně potvrzena nereálnost výpovědi poškozeného, proti níž stály objektivní důkazy (plynutí času, záznamy kamer), b) zpráva společnosti MONETA Money Bank, a. s. o tom, jaké předvolby byly v době výběru hotovosti z bankomatu poškozenému nabídnuty, čímž by bylo potvrzeno, že bankomat nabízel mj. předvolbu 2.000,- Kč a bylo by vyvráceno tvrzení poškozeného, že mu bankomat nenabídl předvolbu 2.000,- Kč, kterou údajně potřeboval pro dovolatele, nýbrž pouze 3.000,- Kč,
c) záznam ze systému ZIKMUND vztahující se k příslušnému oddělení PČR a ke dni a času, v němž měli dovolatel a svědek T. vidět v systému přesné částky a průběh události vztahující se k dovolateli a poškozenému, tímto důkazem měla být vyvrácena pravdivost výpovědi svědka T.,
d) zpráva GIBS, kterou by bylo potvrzeno, zda je svědek T. informátorem, a prokázána hodnověrnost jeho výpovědi a jeho osobní zainteresovanost na výsledku řízení.
8. Provedením těchto důkazů mohlo být podle dovolatele verifikováno, zda jsou tvrzení poškozeného a svědka T. pravdivá. Jejich neprovedením nebylo důkazní řízení úplné a soud nemohl spravedlivě rozhodnout, navíc tím bylo obviněnému odepřeno právo na obhajobu. Soud také měřil dvojím metrem, a to ohledně faktu, že dovolatel i poškozený doznali, že porušují předpisy - dovolatel služební a poškozený dopravní. V případě poškozeného soud uvedl, že tato skutečnost nezpochybňuje jeho výpověď, v případě obviněného to však bral jako přitěžující okolnost. Přestože je porušení služebních předpisů ve vztahu ke tvrzenému skutku zcela irelevantní, je zřejmé, že ovlivnilo úvahy soudu ve vztahu k tvrzenému skutku a soud samotným faktem porušení služebních předpisů dokonce odůvodnil své rozhodnutí o vině dovolatele v trestní (tedy jiné) věci, což dovolatel považuje za nepřípustné. Z toho, že někdo porušuje služební předpisy nelze dovozovat, že se dopustil i trestného činu. Obviněný prezentoval, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl řadu domněnek a nepodložených předpokladů a spekulací, kterými prokazoval nevěrohodnost jeho výpovědi a naopak věrohodnost výpovědi poškozeného. Obdobné vytknul i soudu druhého stupně a dodal, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečná a nepřesvědčivá, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Výrok o vině, resp. skutková zjištění obecných soudů jsou podle něho v extrémním rozporu s důkazy, které byly v řízení provedeny, když navíc je nutné vyhodnotit důkazní situaci jako nedostatečnou. Kromě výpovědi poškozeného z ničeho neplyne, že si dovolatel měl říci o peníze a tyto převzít. Obviněný je přesvědčen, že soudy nedostály povinnosti důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Soud též neposuzoval technickou přijatelnost výpovědí svědků, jež si protiřečí. Soudy opřely svá rozhodnutí o spekulativní úvahy, kterými si odpovídaly na otázky typu „proč by to dělal“. Podle dovolatele je nepřípustné, aby soud bez objektivních důvodů vytvářel tyto úsudky a konstrukce možného chování a motivů v neprospěch obviněného, čímž porušil zásadu in dubio pro reo a ústavně garantované právo dovolatele na spravedlivý proces a soudní ochranu.
9. Podle názoru dovolatele byl oběma obecnými soudy naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odvolacím soudem pak i dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , neboť tento soud zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, č. j. 10 To 71/2018-443, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 12. 2017, č. j. 1 T 135/2017-399.
11. Závěrem obviněný požádal, aby dovolací soud bezodkladně rozhodl o odkladu právní moci napadených rozhodnutí, když v jejich důsledku bylo rozhodnuto o jeho propuštění ze služby a v případě odkladu právní moci by nebyl k propuštění dán důvod. Dodal, že propuštěním ze služby mu vznikne nevratná újma v rovině ekonomické, morální a společenské, neboť žije na malém městě a zpráva o jeho propuštění ze služebního poměru nevratně poškodí jeho dobrou pověst. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, a ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017.
12. K podanému dovolání zaslal sdělení státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se vyjadřovat. Zároveň souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nerespektování presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil. Právě a pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
22. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní výhrady . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
24. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
25. Ohledně výtky obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, je možné předně poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to i rozhodnutí odvolacího soudu, je přitom zcela zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že není nezbytné provádět důkazy další. Odvolací soud se v tomto směru vyjádřil zcela jednoznačně, když jednak konstatoval, že „soud první instance ve věci vykonal veškeré potřebné důkazy“ , a jednak shledal navržené dokazování „s ohledem na povahu důkazů dalších za nadbytečné“ . Za této situace nelze dovodit, že by důkazní řízení trpělo deficitem ve smyslu opomenutých důkazů.
26. K uvedené otázce možno doplnit následující skutečnosti. Obhajoba předložila časovou osu, která měla zachycovat časový průběh událostí a z níž dovozovala, že výpověď poškozeného není důvěryhodná, neboť podle ní „časové souvislosti a tvrzení poškozeného nemohly být objektivně v jím uváděných časech stihnuty“. Právě k tomuto směřoval návrh rekonstrukce na místě činu. Odvolací soud k tomu poznamenal, že již soud prvního stupně zmínil správnou úvahu o subjektivnosti vnímání běhu času. Časové údaje, které rozporoval dovolatel, je tudíž potřeba přijímat s tolerancí, která není výrazem libovůle, nýbrž odráží skutečnost, že člověk není stroj, který by zaznamenával mechanicky každou událost a řadil ji zcela přesně do časové osy. Stran toho, jaké předvolby výběru hotovosti poskytoval bankomat společnosti MONETA Money bank, nutno uvést, že tyto nejsou pro posouzení věci podstatné. I kdyby soud zvažoval, že by předmětný bankomat nabídl mj. možnost výběru 2.000,- Kč, tak lze pochopit, že poškozený v jím popisované, pro něho překvapující a stresující situaci si nemusel dané varianty povšimnout. Jestliže dovolatel dále vytkl neprovedení důkazu záznamem z policejního informačního systému XY, jímž měla být vyvrácena pravdivost výpovědi svědka T., pak je třeba upozornit na to, že dotyčný svědek zpozoroval, že chování obviněného se změnilo již po telefonátu (a nikoli teprve po přečtení záznamu) od „operačního“, se kterým obviněný telefonicky hovořil v garáži, když šli ke služebnímu vozidlu a poté jeli společně na hlídku. Tento telefonát přitom operační důstojník činil právě na základě oznámení poškozeného, takže již byly známy okolnosti činu. Záznam z informačního systému XY si obviněný a svědek T. četli až poté, co se vrátili z hlídky. Konečně i požadavek obviněného, aby Generální inspekce bezpečnostních sborů sdělila, zda je svědek J. T. jejím informátorem, postrádá opodstatnění. To by přicházelo v úvahu tehdy, kdy by předmětem důkazního řízení bylo objasnění toho, zda se ve vztahu k obviněnému nejednalo o policejní provokaci. V posuzované věci však o takovou situaci nešlo. Nehledě na to, není zřejmé, jak by taková informace, k níž směřoval uvedený důkazní návrh, mohla svědčit ve prospěch či neprospěch věrohodnosti svědka.
27. Obhajoba dále předložila řadu tvrzení, která podle jejího přesvědčení měla prokázat nevěrohodnost poškozeného a vysvětlit důvody pro jeho jednání. Jak již výše uvedeno, tato tvrzení směřovala do hodnocení důkazů a zpochybňovala skutkový stav věci a nenaplňovala uplatněné dovolací důvody. Lze přitom konstatovat, že námitky dovolatele ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. V daných souvislostech je ovšem nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů, především soud prvního stupně, se s dostatečnou mírou pečlivosti zabývaly hodnocením provedených důkazů, zejména věrohodností hlavních aktérů, resp. jejich výpovědí, a jejich hodnotící úvahy, jež vtělily do odůvodnění svých rozhodnutí, nepostrádají elementární logiku. Proto lze na příslušné pasáže těchto rozhodnutí (zejména str. 6-8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 usnesení odvolacího soudu) odkázat.
28. Lze tedy shrnout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Pokud soudy nižších stupňů při vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného jako přímého usvědčujícího důkazu, která nevykazovala takové rozpory, jež by jí z hlediska věrohodnosti diskvalifikovaly, a která byla podpořena zejména výpovědí svědka J. T., nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud přitom soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
29. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohly být uplatněny formálně právně relevantně ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
33. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
34. Pokud v dovolání obviněný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v civilních věcech požádal, aby tento soud rozhodl o odkladu právní moci napadených rozhodnutí, pak je zapotřebí uvést, že v rámci trestního řízení takový postup, resp. rozhodnutí, nepřichází v úvahu. Podle §265h odst. 3 tr. ř. dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu, který o takovém návrhu rozhodne usnesením nejpozději do čtrnácti dnů od obdržení spisů, a nebylo-li v mezidobí již dokončeno řízení u soudu prvního stupně, vrátí mu spisy k dokončení řízení. Podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Podle daných ustanovení lze tedy přerušit výkon rozhodnutí, nikoli odložit právní moc rozhodnutí. Dále je třeba (s ohledem na výše citovaná ustanovení zákona) konstatovat, že zmíněná žádost obviněného byla „toliko“ podnětem, nikoli návrhem, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak však neučinil). Nejvyšší soud však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu