ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.99.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 99/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. ledna 2018 o dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 To 177/2017-618, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 56/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 To 177/2017-618, byl k odvolání M. H. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2017, č. j. 7 T 56/2014-571, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za tento skutek a sbíhající se přečiny podle §205 odst. 1 písm. a), c), odst. 2, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 71 T 113/2014, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 71 T 113/2014, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2016, jímž byl obviněnému pro přečiny podle §205 odst. 1 písm. a), c), odst. 2, §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu [týmž rozsudkem byl odsouzen obviněný S. H. pro přečin nepřekažení trestného činu podle §367 odst. 1 tr. zákoníku a zločin podílnictví podle §214 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku] a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), c), odst. 2, krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), 2 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, č. j. 71 T 113/2014-698, jež nabyl právní moci dne 20. 1. 2016, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců nepodmíněně, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2015, č. j. 71 T 113/2014-698, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
2) Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2017, č. j. 3 To 177/2017-618, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spočívá podle vyjádření obviněného v tom, že skutkové závěry neodpovídají provedeným důkazům a není přitom zřejmé, z čeho soudy usuzují, že se obviněný nacházel na místě činu, když toto on popírá. Dále uvádí, že „samotný rozsudek, tak i řízení, které jeho vydání předcházelo, vykazují závažné vady“. Za nejpodstatnější ze závažných vad považuje „nesrozumitelnost, vnitřní rozpornost a neodůvodněnost výrokové části napadeného rozsudku“ s následným konstatováním, že závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, přičemž soudům vytýká, že jeho vinu dovozují z výpovědi spoluobviněného S. H. a svědka P. H., aniž by se soudy blíže zabývaly hodnověrností těchto osob, příp. že svědek P. H. nespecifikoval, že k předmětnému jednání mělo dojít dne 4. 1. 2014. Poukazuje na to, že další ve věci slyšení svědci neuvedli k věci nic podstatného a ve výpovědi poškozeného se objevují podstatné rozpory, které však soudy označují za bagatelní. Dále poukazuje na to, že za situace, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení, měly soudy vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, ze kterého část pasáží cituje. Podle mínění obviněného nemůže mít výpověď jednoho z obviněných vyšší vypovídací hodnotu než výpověď druhého obviněného, aniž by se soudy s rozdílností jejich výpovědí v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly. Poukazuje rovněž na to, že soudy nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zásadu in dubio pro reo, důkazy hodnotily v neprospěch obviněného – tedy v rozporu s principem presumpce neviny, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek soudu odvolacího, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.
3) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že s ohledem na charakter námitek v mimořádném opravném prostředku uplatněných, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím Nejvyšším soudem v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil je Nejvyšší soud oprávněn konstatovat, že zmíněné námitky jsou ve své podstatě obsahově shodné s těmi, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů. Z dovolání obviněného je zřejmé, že tento soudům vytýká nerespektování zásady in dubio pro reo, nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., nesprávné hodnocení důkazů – výpovědí svědků S. H., P. H., rozpory ve výpovědi poškozeného, nerespektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, nevypracování znaleckého posudku, nedůslednost v dokazování atd. Nejvyšší soud však považuje za potřebné uvést, že obsahově shodné námitky se staly nejen součástí obhajoby obviněného v řízení před soudem prvního stupně, ale také byly obsahovou náplní námitek obviněného v jeho odvolání (viz odvolání obviněného, či str. 3 rozsudku soudu druhého stupně). Z rozsudku soudu druhého stupně však přitom vyplývá, že se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal s námitkami obviněného (ev. i odkazem na příslušné pasáže rozhodnutí soudu prvního stupně), kdy za správný považoval např. závěr soudu prvního stupně k tomu, proč není nutno vypracovávat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie k osobě P. H. [přestože v předchozím zrušovacím rozhodnutí se zmínil o vhodnosti jeho pořízení (str. 5 rozsudku soudu druhého stupně, str. 6 rozsudku soudu prvního stupně)], přičemž soud prvního stupně zmiňuje mj. také důkazy, které byly provedeny na základě pokynu soudu druhého stupně, přičemž se závěry učiněnými soudem prvního stupně, z těchto důkazů vyplývajících, se soud druhého stupně ztotožnil. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami již dříve uplatněnými, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř .“
9) Opětovně je nutno zmínit, že námitky uplatněné v dovolání jsou nejen opakováním výhrad obviněného k hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, ale také jsou námitkami, které nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud obviněný soudům prvního a druhého stupně vytýká nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady in dubio pro reo, hodnocení důkazů v neprospěch obviněného atd ., pak je nutno obviněného upozornit na to, že nejde o naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o polemiku obviněného s postupem soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího ohledně hodnocení důkazů a rozsahu provedeného dokazování. Takové námitky však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť jde o námitky skutkové, kterými se obviněný snaží prosadit vlastní verzi skutkového zjištění, které má spočívat v tom, „že se v uvedený den na místě, kde došlo ke spáchání trestného činu nenacházel“. Takové zjištění, kterého se obviněný domáhá, však je v diametrálním rozporu se zjištěním soudu, tudíž ve vztahu k uvedeným námitkám nelze akceptovat ani výhrady k nerespektování čl. 36 Listiny. V této souvislosti lze pro stručnost odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ve kterém tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné povinnosti, kdy by s ohledem na irelevantnost námitek obviněného postačovalo odkázat např. na již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, považuje za potřebné uvést pouze tolik, že vina obviněného nebyla vybudována na úvahách soudů v rozporu s provedenými důkazy, jak se tento (obviněný) mylně domnívá a které zpochybňuje, přičemž záměrně přehlíží povinnost soudu stanovenou mu zákonem, hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu [ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti] a přihlíží i skutečnost, že soud v odůvodnění řádně vysvětlil své úvahy k jejich hodnocení ve smyslu §125 tr. ř., oproti jím (obviněným) uváděné argumentaci, která vychází z hodnocení jistých skutečností vytržených z kontextu, jak je zřejmé z podaného dovolání. Při takto „objektivním“ nazírání, je pak nutno konstatovat, že z výpovědí svědků, kteří byli ve věci slyšeni, vyplývá nejen to, že obviněný byl na místě napadení poškozeného, ale i ta skutečnost, že se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Jeho vina nebyla vybudována pouze na ojedinělém důkazu, ale je prokázána celou řadou důkazů (výpovědí spoluobviněného S. H., výpovědí P. H.– který přítomnost obviněného na místě činu potvrzuje, výpovědí poškozeného – který uvedl, že v inkriminovanou dobu se před barem Ch. nacházeli ještě dva či tři útočníci). Jestliže obviněný zpochybňoval např. výpověď svědka P. H. ke dni, kdy mělo k napadení poškozeného za účasti obviněného dojít, pak velmi výstižně a přesvědčivě se s touto námitkou vypořádal soud druhého stupně na straně 6 odůvodnění svého rozsudku a Nejvyšší soud se s těmito úvahami plně ztotožnil. Za takto zjištěného skutkového stavu je nepřípadný odkaz obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16.
10) Zcela nad rámec své přezkumné činnosti Nejvyšší soud doplňuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovoláním napadené rozhodnutí (i jemu předcházející rozsudek) a jeho odůvodnění lze hodnotit jako jasné, logické a přesvědčivé, tedy jako rozhodnutí, které je výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, nevykazující obviněným namítané procesní pochybení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
11) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu