ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1079.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1079/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný Y. K., nar. XY, občana Rumunska, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 86/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 168/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 2 T 168/2017, byl obviněný Y. K. pod body 1-2 uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pod body 3-7 zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod body 3, 6 a 7 v jednočinném souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. Zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 5 let a trest propadnutí věci, týkající se padělaného průkazu totožnosti občana Rumunska a řidičského průkazu vystaveného na jméno A. F. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 86/2018, k odvolání poškozené I. M. rozhodl tak, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že je obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen poškozené nahradit škodu ve výši 229 900 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že se podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítá.
Uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno):
1.-2. v březnu roku 2017 si v XY, od společností TRIGA CAR, s. r. o., a GAPE PRAHA CZ, s. r. o., zapůjčil osobní motorová vozidla značky Škoda Octavia 1Z a Škoda Superb 3T, kdy při uzavření smlouvy o jejich pronájmu vystupoval pod svým tehdejším platným jménem I. B., přičemž neměl v úmyslu je vrátit a poté je v XY pokaždé za částku 1 000 USD předal neustanovené osobě, čímž společnosti TRIGA CAR způsobil škodu ve výši 141 000 Kč a společnosti GAPE PRAHA CZ škodu ve výši 268 000 Kč;
3. v blíže nezjištěné době si na Ukrajině za částku 1 000 EUR opatřil padělané doklady na jméno F. A., kterými se prokázal poškozené společnosti AUTOLUKY CZ, s. r. o., od které si půjčil osobní motorové vozidlo Škoda Superb 3T a ihned po vypůjčení vozidla si odjel nechat na počkání zhotovit razítko firmy AUTOLUKY CZ, s. r. o., aby si mohl následně s jeho pomocí padělat doklad, který by mu posloužil pro možnost vycestování zapůjčeným vozidlem na Ukrajinu či do jiného státu mimo EU, na parkovišti firmy RAFO, s. r. o., XY, byl ale zadržen hlídkou Policie ČR, čímž způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 434 000 Kč;
4.-5. v červenci a srpnu 2017 v XY se společnostmi Moravia Financial Consulting, s. r. o., a Allrisk reality & finance, s. r. o., uzavřel smlouvy o nájmu osobního motorového vozidla Škoda Octavia a Škoda Superb, přičemž neměl v úmyslu tato vozidla vrátit, vozidlo Škoda Octavia si ponechal pro vlastní potřebu a vozidlo Škoda Superb odvezl na XY, čímž poškozeným společnostem UNILEASING, a. s., a ŠkoFIN, s. r. o., způsobil škodu ve výši 491 000 Kč a 910 000 Kč;
6. dne 21. 8. 2017 v Brně se prokázal padělanými osobními doklady na jméno F. A. a uzavřel s poškozenou společností AVERTI CONSULT, s. r. o., smlouvu o nájmu osobního motorového vozidla značky Škoda Octavia, přičemž neměl v úmyslu vozidlo vrátit, odvezl jej na XY a poškozené I. M. způsobil škodu ve výši 231 000 Kč;
7. dne 22. 8. 2017 v obci XY u XY se prokázal padělanými osobními doklady na jméno F. A. a uzavřel se společností KORI CB, s. r. o., smlouvu o nájmu osobního motorového vozidla značky Škoda Rapid, které neměl v úmyslu vrátit, po zapůjčení jej odvezl nejméně na hranice mezi státy XY a XY a poté neznámo kam a tím poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o. způsobil škodu ve výši 140 645 Kč.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný uvedl, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Uvedl, že nebyla dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 ve smyslu znění ustanovení §18 tr. ř. Jelikož byl podle něj trestný čin spáchán na území XY, XY, města XY a v XY, je dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, Prahu 9, Obvodního soudu v Brně nebo v Českých Budějovicích.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvedl, že uvedené skutky byly nesprávně kvalifikovány jako trestný čin, ačkoli šlo toliko o soukromoprávní vztah, vzhledem ke smlouvám s jednotlivými půjčovnami a smluvní vztah s občanem Ukrajiny A. S., kterému dal vozidla do podnájmu, a který se zavázal podnájem hradit a vrátit vozidla do České republiky majitelům vozidel. Vozidla tedy neodcizil, nevrácení vozidel považuje pouze za porušení občanskoprávního vztahu a jeho rodinní příslušnici tyto smlouvy doložili obvodnímu soudu. Ten ale tento důkaz neprovedl a stejně tak i soud odvolací. Dále namítl, že orgány činné v trestním řízení jej nepoučily o možnosti podat námitky proti formulaci otázek ve znaleckém posudku a proti samotnému znalci, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. V další části svého dovolání pak uvedl, že soud prvního stupně v rozsudku nezákonně poukazuje na souřadnice signálu GPS předmětných vozidel, jelikož ve smlouvách o pronájmu automobilů nebyl ze strany pronajímatele seznámen s použitím GPS monitoringu. Použití tohoto důkazu mělo být proto posouzeno jako nezákonné a nemělo být u hlavního líčení bráno na zřetel. Zároveň však namítl, že nebyly provedeny důkazy, které by na základě GPS monitoringu prokázaly, kde se vozidla aktuálně nachází.
Obviněný rovněž uvedl, že v dané věci nebyla správně posouzena subjektivní stránka trestného činu, konkrétně, že nebyl dán úmysl podvodu, což odůvodnil opětovným tvrzením, že se jedná o toliko soukromoprávní delikt, a že se snaží dostát všem svým závazkům, které mu z předmětných smluv plynou. Dalším bodem podaného dovolání pak byla námitka týkající se možnosti dát vozidla do podnájmu třetí osobě, kdy má za to, že konstrukce soudu, že k tomuto oprávněn nebyl, je v případě pronájmu vozidla od I. M. v rozporu s uzavřenou smlouvou a u některých smluv nebylo vůbec ujednáno, že by s vozidlem nemohl vycestovat do zahraničí. Poslední námitkou pak je tvrzení, že soud nesprávně posoudil náhradu škody poškozeným, jelikož znalec posuzoval stav automobilů, které neměl fyzicky k dispozici, neměl přesnou dokumentaci o skutečném technickém stavu, a proto nemohl spolehlivě posoudit skutečnou hodnotu vozidel v dané době a vycházel pouze z obecné dokumentace o automobilech.
V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 To 86/2018 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2018, č. j. 2 T 168/2017-584, a věc vrátil odvolacímu soudu k opětovnému projednání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebo případně věc vrátil rovnou soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že se nelze s jeho námitkami ztotožnit. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pak tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné příslušnosti soudů, nikoli místní příslušnosti. Touto námitkou obviněného se zabýval nalézací i odvolací soud a učinil závěr, že se jednalo o distanční delikt, přičemž ve dvou případech byla způsobena škoda společnostem majícím sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, čímž byla dána jeho místní příslušnost. K druhému uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že relevantními nemohou být námitky, které směřují do skutkových zjištění, do hodnocení důkazů a do rozsahu dokazování. Námitky obviněného týkající se skutkových zjištění, napadající neprovedení důkazů apod., jsou ryze procesního charakteru a dovolacímu důvodu se tak vymykají. Státní zástupce doplnil, že obviněným namítané opomenutí důkazu vlastně ani opomenutím důkazů není, jelikož soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit, což se stalo.
Pod uplatněný důvod by mohla spadat námitka proti výši způsobené škody, i v té však je zpochybňován v prvé řadě způsob určení škody na podkladě znaleckého posudku, kdy znalci vytýká, že vozidla neocenil podle jejich reálného stavu zjištěného obhlídkou vozidel. Přitom obviněný, že zcela pomíjí, že právě v důsledku jeho konání reálně nemohl znalec vozidla zkoumat jejich prohlídkou. Státní zástupce ve svém vyjádření dále uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitku, že věc neměla trestněprávní přesah a jde o čistě soukromoprávní spor, s čímž souvisí i údajný deficit v subjektivní stránce na straně obviněného. Touto námitkou se podle státního zástupce ale obviněný hluboce plete, protože z hlediska trestní odpovědnosti u trestného činu podvodu je nepodstatné zabývat se podrobně obsahem nájemní smlouvy, byl-li od počátku pouze předstírán záměr obviněného pronajmout si vozidla a po určité době je vrátit. V dané věci je rozhodné, že obviněný od všech poškozených přijímal pronajatá vozidla v úmyslu je nevrátit, tím sebe obohatit, naložit s vozidly v rozporu s účelem jejich svěření a způsobit tím poškozeným škodu odpovídající hodnotě vozidel, ačkoli poškozené počítali s tím, že jim vozidla budou v krátké době vrácena. Rovněž zmínil, že pokud si pachatel za účelem páchání trestné činnosti opatří falešné doklady, vystupuje pod falešnou identitou, navíc opakovaně v několika dílčích útocích spáchaných stejným způsobem, nelze uvažovat o ničem jiném, než že trestnou činnost páchal v úmyslu přímém.
Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem. Nejvyšší soud je vázán vymezením dovolacího důvodu a jeho odůvodněním.
Obviněný uplatnil v dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Avšak obviněný v dovolání nenamítl věcnou, ale místní nepříslušnost nalézacího soudu a tuto námitku nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že námitku místní nepříslušnosti nalézacího soudu vyslovil obviněný již v předcházejícím řízení a soudy se s ní jasně a srozumitelně vypořádaly, kdy uzavřely, že vzhledem k tomu, že se jednalo o distanční delikt, tak místně příslušným je rovněž soud, kde došlo ke způsobení následku trestného činu v podobě porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákoníkem, což je i místo bydliště nebo sídlo poškozeného. V dané věci mají dvě poškozené společnosti sídlo na Praze 5, čímž je dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že i v tomto případě se v podstatě shodnými námitkami obviněného již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud prvního i druhého stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal z podstatné části ze stejných důvodů jako odvolání (č. l. 649 a násl. tr. spisu) a následné doplnění odvolání (č. l. 664 a násl. tr. spisu). Dovolací námitky obviněného jsou opakováním celé jeho obhajoby, když stejnými námitkami se nejen zabýval již nalézací a rovněž odvolací soud, ale své skutkové i hmotně právní závěry také náležitě odůvodnily.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené a obsah dovolání poukazuje na skutečnost, že námitky obviněného z podstatné části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neodpovídají námitky, které obviněný založil na zpochybnění skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině.
Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že nebyl poučen na možnost podání námitek proti otázkám znaleckého posudku a proti osobě znalce. Toto je otázka výlučně procesního charakteru a jako taková nespadá pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku týkající se neprovedení navržených důkazů. Nejvyšší soud podotýká, že není povinností soudu provést veškeré důkazy, které mu strany navrhnou, avšak v případě, že důkazy neprovede, je povinen svůj postup odůvodnit. V dané věci však Nejvyšší soud nespatřuje zásadní pochybení. Obvodní soud sice neprovedl listinné důkazy, které měly podle obviněného osvědčovat smluvní vztah mezi ním a osobou jménem A. S., protože je neměl v době skončení dokazování k dispozici. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 2. 2018 (čl. 575 tr. spisu) vyplývá, že strany neučinily žádný návrh na doplnění dokazování, i když je ze spisu patrné (čl. 600 tr. spisu), že listiny byly na podatelnu soudu doručeny dne 13. 2. 2018, tedy den před vyhlášením rozsudku a dostaly se tak do sféry vlivu obvodního soudu. Odvolací soud ale, jak plyne z rozsudku odvolacího soudu na str. 5, doplnil dokazování o provedení těchto listinných důkazů ve veřejném zasedání dne 11. 4. 2018 (č. l. 673 tr. spisu), které pak hodnotil v komplexu dříve provedených důkazů a dospěl k závěru, že tvrzení obviněného, že jednal na základě smluv se subjektem na Ukrajině, nic nemění na jeho vině podvodným jednáním. Podstatné je zjištění, že si obviněný půjčoval automobily pokaždé u jiného subjektu, některé pod falešnou identitou občana Evropské unie, po skončení výpůjční doby se pro půjčovny stal nekontaktním, automobily vyvezl do zahraničí a poškozeným je nevrátil. Z uvedeného důvodu jsou bez významu i skutkové námitky obviněného, že konstrukce soudu, že vozidla pronajmout oprávněn nebyl, je v případě pronájmu vozidla od I. M. v rozporu s uzavřenou smlouvou a u některých smluv, že nebylo vůbec ujednáno, že by s vozidlem nemohl vycestovat do zahraničí. Pokud jde o další, podle obviněného opomenuté, důkazy, pak Nejvyšší soud podotýká, že v postupu nalézacího ani odvolacího soudu nelze spatřovat nic, čím by byl obviněný krácen na právu na spravedlivý proces, kdy, jak bylo uvedeno výše, není povinností soudu provést veškeré důkazy navržené stranami.
Další námitkou obviněného, kterou rovněž nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit je tvrzení obviněného o nezákonnosti použití důkazu záznamu z monitoringu GPS, jelikož nebyl seznámen se skutečností, že jsou vozidla ze strany pronajímatelů monitorována. Pronajímatelé nejsou povinni nájemce seznámit s monitoringem formou GPS lokátoru, jelikož nejde o žádný zásah do osobních práv nájemce, se kterým by musel vyslovit souhlas. Na druhou stranu nelze pominout skutečnost, že obviněný sám si v dovolání odporuje, když tvrdí, že důkaz z monitoringu GPS je nepřípustný a na druhou stranu namítá, že nebyl proveden důkaz právě formou monitoringu GPS ke zjištění, zda vozidla jsou doposud na Ukrajině. K tomuto Nejvyšší soud pouze zmiňuje, že z výpovědí zástupců jednotlivých půjčoven (mimo jiné například J. V. ze společnosti Gape, s. r. o., I. P. z Comfort Car) plyne, že signál GPS u automobilů zmizel na Ukrajině, jelikož byla GPS jednotka pravděpodobně nalezena a vyjmuta. Pokud GPS lokátory již nejsou funkční, postrádá provedení takového důkazu smysl, zvlášť za situace, kdy na posouzení trestnosti jednání obviněného to nemá žádný vliv.
Pokud jde o námitky týkající se určení výše škody vadným znaleckým posudkem, tak tyto námitky obecně pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, pokud je namítán nesprávný postup při stanovení výše škody v rozporu s ustanovením §137 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení „při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav“. Obviněný však v rozporu s uvedeným ustanovením zákona i dovolacím důvodem namítá, že znalec neměl k dispozici přesnou dokumentaci a vozidla ocenil bez jejich fyzické kontroly. Je logické a v takovýchto případech běžné, že znalec musel vozidla ocenit bez toho, aby je mohl fyzicky zkontrolovat a musel postupovat pouze na základě technické dokumentace a obecných postupů k určení hodnoty vozidel, a to proto, že vozidla právě jednáním obviněného zmizela z dispozice vlastníků a jejich fyzická obhlídka nebyla možná. Nejvyšší soud nemá důvod k pochybnostem o správnosti stanovení škody, jelikož znalec své závěry pečlivě odůvodnil (čl. 76 a násl. trestního spisu) a pracoval pouze s časovou a místní hodnotou vozidel. Naopak v rozporu s citovaným ustanovením §137 tr. zákoníku, podle kterého se při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává, je námitka obviněného, že při stanovení ceny vozidel se mělo vycházet z nabídky prodejních cen po celém území České republiky. Zákon totiž přímo stanoví, že se vychází z ceny v „místě obvyklé“.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se ztotožnil také městský soud a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor. Je zřejmé, že soudy provedly celou řadu důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. To ostatně potvrdil k námitkám obviněného uplatněným v odvolání také odvolací soud, který se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a dostatečně podrobně své rozhodnutí odůvodnil.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že jednal v dobré víře, že subjekt z Ukrajiny, kterému vozidla předal, je následně v souladu s nájemní smlouvou vrátí. Obviněný tedy poukazoval na absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu. Nejvyšší soud se námitkou týkající se údajné absence subjektivní stránky zabýval, ale shledal jí zjevně neopodstatněnou.
Předně Nejvyšší soud poznamenává, že jednání obviněného bylo posouzeno v bodech 1 a 2 jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodech 3-7 jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pod body 3, 6 a 7 v jednočinném souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o trestný čin podvodu, pak se jedná o úmyslný přečin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce trestných činů opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byly skutky spáchány.
Předně je třeba uvést, že obviněný se doznal, že si vozidla půjčoval, vyvezl je do zahraničí a předal údajnému obchodnímu partnerovi, který se zavázal k vrácení vozidel. Postup obviněného při i po zapůjčení vozidel svědčí o jeho podvodném úmyslu, jelikož ve všech případech přestal být pro půjčovny kontaktní, změnil si telefonní číslo, v několika případech vystupoval dokonce pod falešnou identitou. Pronajímatelům nesdělil, že hodlá vozidla vyvézt, dokonce na přímý dotaz v několika případech nepravdivě uvedl, že Českou republiku neopustí. Pro naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu není podstatné, zda byl nebo nebyl oprávněn s vozidlem vyjet do zahraničí, resp. poskytnout vozidla do podnájmu, ale to, že od počátku jednal v úmyslu vozidla nevrátit a tím způsobit škodu poškozeným subjektům. Obvodní soud správně dospěl k závěru, obviněný jednal v přímém úmyslu.
Nelze souhlasit s námitkou obviněného, že se jedná toliko o soukromoprávní vztah, nevrácení vozidla, že je pouze porušením povinnosti v rámci občanskoprávního vztahu a absentuje tak trestněprávní přesah. Obviněný tím v podstatě namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe, vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tato námitka odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale je zjevně neopodstatněná. Uvedenou zásadu, s kterou je spjatý princip ultima ratio, v daném případě nelze aplikovat, neboť jde o trestní věc, kdy je nutné ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na §13 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože jde o případ společensky vysoce škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti pouze podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). O takový případ však v této věci nejde, protože obviněný se dopustil rozsáhlé majetkové trestné činnosti, spáchal více trestných činů a způsobil značnou škodu.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky uvedené trestné činnosti, kdy správně shledaly u obviněného úmyslné zavinění ve smyslu §15 tr. Námitky obviněného ohledně absence subjektivní stránky a porušení zásady subsidiarity trestní represe, jsou proto zjevně neopodstatněné.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. zcela a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části, těmto dovolacím důvodům neodpovídaly a dovolacímu důvodu odpovídající námitky byly shledány zjevně neopodstatněnými. Když ve věci nebyl shledán ani rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Michal Mikláš předseda senátu