ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1445.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1445/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 12. 2018 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 4 To 271/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 T 47/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2018, č. j. 18 T 47/2017-136, byl obviněný D. K. uznán vinným pod body 6, 7 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod body 8, 9 zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 6, 7, 8, 9 zároveň přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 10 pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s ostrahou. Samostatnými výroky (odsuzujícími pod body 1 až 5 a výrokem zprošťujícím) bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o spoluobviněné M. Ž.
Proti rozsudku podal obviněný D. K. odvolání, které směřovalo do všech jeho výroků. Z podnětu tohoto odvolání Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 4 To 271/2018-200, rozsudek okresního soudu ohledně obviněného D. K. zrušil a nově rozhodl o vině obviněného pod body 1 – 5 (odpovídajícím bodům 6 – 10 rozsudku okresního soudu) tak, že jej uznal vinným pod body 1, 2 přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 3, 4 zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 1 – 4 přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 5 pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy ho odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s ostrahou.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně dílčích skutků pod body 1 a 2 namítl porušení zákazu reformationis in peius, jež spatřoval v tom, že soud prvního stupně jej uznal vinným pouze dokonaným trestným činem krádeže a nikoli také pokusem, jak učinil soud odvolací, jakkoli i soud prvního stupně při popisu skutku o pokusu hovoří. Pokud jde o pokus přečinu krádeže uvedený pod bodem 5, namítl, že došlo k zániku trestnosti pokusu, neboť si věci sice připravil k odcizení, ale od svého záměru upustil a věci ponechal na místě, ačkoli mu v dokonání činu nic nebránilo. S věcmi sice manipuloval, ale nezmocnil se jich. Ve vztahu ke zločinu loupeže (body 3 a 4 výroku napadeného rozsudku) namítl, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a požádal dovolací soud o přehodnocení důkazů k těmto dílčím skutkům v duchu zásady in dubio pro reo. Konečně namítl uložení extrémně přísného trestu v rozporu se zásadami zakotvenými v trestním zákoníku. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření připomněl, že nalézací soud kvalifikoval celé jednání pod body 1, 2 (respektive 6, 7) jako dokonaný trestný čin krádeže, takže odvolací soud jej správně posoudil mírněji. Ohledně namítaného zániku trestnosti jednání pod bodem 5 státní zástupce odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Neshledal ani extrémní nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními namítaný ve vztahu k bodům 3 a 4. Uvedl, že námitky proti druhu a výměře trestu nenaplnily žádný dovolací důvod. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný z dovolacích důvodů se – s výjimkami uvedenými v §265b tr. ř. – nevztahuje k tvorbě skutkových zjištění, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování apod. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.
Obviněný založil své dovolání ve vztahu k útokům pod body 3 a 4 na skutkových námitkách, jež nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a 90 Ústavy. Důvody pro takový zásah však v daném případě shledány nebyly.
Zločinu loupeže se obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i odvolací soud, dopustil dvěma útoky popsanými pod body 3 a 4 výroku o vině napadeného rozsudku. Ty spočívaly v podstatě v tom, že
- dne 2. 11. 2017 kolem 01:50 hod. v XY v XY ulici poblíž vysokoškolských kolejí u budovy teplovodního výměníku přistoupil k procházejícímu J. I., nar. XY, s nímž předtím jel (spolu s M. Ž.) autobusem městské dopravy a s ním také vystoupil, namáčknul poškozeného na výměník, přiložil mu ke krku levou ruku a požadoval po něm vydání peněz, takže mu poškozený z obavy o své zdraví předal peněženku s penězi, dvěma platebními kartami a doklady, čímž mu vznikla škoda 1 069, 60 Kč, a
- dne 23. 12. 2017 kolem 06:45 hod. v XY ve XY ulici poblíž vysokoškolských kolejí na chodníku u hřiště přistoupil zezadu k procházející D. P., nar. XY, strčil do ní a chytil její kabelku, kterou nesla zavěšenou na levém předloktí, přičemž poškozená upadla na zem, a přestože kabelku stále pevně držela, přes její odpor jí kabelku s penězi, platební kartou, doklady a dalšími věcmi nakonec vytrhl a z místa utekl, čímž způsobil jmenované škodu ve výši 3 128 Kč.
Obviněný sice namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, Nejvyšší soud se však s touto námitkou neztotožnil. Mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, konkrétně ve svědeckých výpovědích poškozených, které korespondují s dalšími důkazy. V případě poškozeného J. I. obviněný doznal, že mu peněženku s věcmi nezpozorován odcizil v autobuse bez použití násilí či pohrůžky a že pak používal jeho platební karty. Z výpovědi poškozeného, kterou soudy považovaly za věrohodnou, však vyplynulo, že peněženku obviněný získal způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku. Také poškozená D. P. věrohodně popsala násilný způsob, kterým jí byla kabelka odcizena. Zjištění soudů, že to musel učinit právě obviněný, se opírá o logickou úvahu vycházející z provedených důkazů, mimo jiné výpověď svědka D. K., který záhy po loupeži zpozoroval v křoví přikrčenou postavu prohledávat kabelku, přičemž krátce poté byl obviněný zadržen s kabelkou poškozené, včetně věcí, které se v ní při loupeži nacházely. Právem soudy vyloučily možnost, že by pachatelem loupeže mohl být někdo jiný než obviněný. Ten ostatně uplatňoval podobné námitky už v předchozím průběhu řízení a soudy řádně odůvodnily, proč jim nepřisvědčily. Zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) lze aplikovat jen tehdy, když existují dvě logicky přijatelné skutkové verze, z nichž jedna je pro obviněného příznivější. V daném případě je přijatelná a odpovídající provedeným důkazům jen ta verze skutkového děje, k níž dospěly soudy, aniž by přitom jejich postup při hodnocení důkazů vykazoval prvky libovůle.
V této části dovolání šlo tudíž o námitky, které nejen stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b tr. ř., ale ani nemohou vést k závěru o nutnosti zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně za účelem ochrany základního práva obviněného na spravedlivý proces. Základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněný je pachatelem obou útoků popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku a kvalifikovaných jako (pokračující) zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Pod uplatněný dovolací důvod je v zásadě podřaditelná námitka, že právní kvalifikace dílčích skutků pod body 1 a 2 (původně 6 a 7) neodpovídá zákonu, protože odporuje zásadě zákazu reformationis in peius (zákaz změny v neprospěch obviněného na základě jeho opravného prostředku). Tato námitka je však zjevně neopodstatněná, neboť oproti původnímu posouzení celého jednání jako dokonaného trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v rozsudku soudu prvního stupně byla odvolacím soudem kvalifikace zmírněna na trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se změnil rozsah jednání, jímž byl obviněný uznán vinným.
Dovolací námitka, že v případě jednání pod bodem 5 (původně 10) výroku rozsudku došlo k zániku trestnosti v důsledku dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu, je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná. Toto jednání kvalifikované napadeným rozsudkem (ve shodě s rozsudkem nalézacího soudu) jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spočívalo podle zjištění soudů v tom, že obviněný v noci z 22. na 23. 12. 2017 v XY, v ulici XY se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch nejprve překonal oplocení rodinného domu a poté vylomil petlici zahradního domku, do kterého vnikl a připravil si k odcizení zahradní sekačku a do modrého látkového pytle si připravil další ve výroku specifikované věci, aniž by je z místa odnesl, čímž se pokusil způsobit poškozenému F. S. škodu odcizením ve výši 1 060 Kč a poškozením způsobil škodu 100 Kč.
Podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu.
Krajský soud se uvedenou námitkou zabýval v odstavcích 43. a 44. odůvodnění svého rozsudku a jeho závěry lze z hlediska dovolací námitky akceptovat. Podstatné je, že obviněný se vloupal do zahradního domku s úmyslem odcizit zde věci, přičemž poškodil zařízení domku (vylomil petlici) a toto poškození zájmu chráněného trestním zákonem už neodstranil, i když připravené věci si nakonec neodnesl.
Nad rámec dovolacích námitek lze dodat, že za dokonaný trestný čin krádeže se podle právní nauky i podle rozhodovací praxe soudů považuje též jednání pachatele, který po vniknutí do místnosti odcizí v ní nalezené věci a uloží je do připraveného zavazadla, i když pak v této místnosti za dalším účelem setrvá a přitom je v ní posléze přistižen, tj. věci neodnese (viz např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, zvláštní část, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 1984, a rozhodnutí č. 51/1976-I. Sb. rozh. tr.). Na tuto judikaturu navazuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1237/2013, podle něhož se k dokonání krádeže nevyžaduje ukrytí odcizených věcí nebo jejich přemístění do větší vzdálenosti od místa činu. V daném případě si obviněný věci, které hodlal odcizit, vložil do vaku, který – stejně jako sekačku – vynesl ze zahradního domku, kde byly věci nalezeny položené zvenku u stěny tohoto domku (viz protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací č. l. 373-377). Patrně tedy bylo namístě skutek posoudit jako dokonaný trestný čin krádeže, kde by tzv. dobrovolné upuštění nepřicházelo v úvahu.
Námitky obviněného týkající se druhu a výměry trestu a poukazující na údajnou nepřiměřenou přísnost uloženého trestu nejsou podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Trest byl obviněnému uložen jako úhrnný v rámci trestní sazby §173 odst. 1 tr. zákoníku, tj. od dvou do deseti let odnětí svobody. Jestliže mu byl jakožto recidivistovi trest za více trestných činů vyměřen ještě pod polovinou zákonné trestní sazby, nelze uvažovat ani o porušení zásady proporcionality trestní represe.
Z důvodů uvedených v předchozích částech tohoto usnesení Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák