Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 05.12.2018, sp. zn. 7 Tdo 1456/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1456.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1456.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1456/2018-39 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 12. 2018 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 61 To 131/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 35/2017 takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 61 To 131/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 2 T 35/2017. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2018, č. j. 2 T 35/2017-283, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři měsíce s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců, přičemž obviněnému bylo podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné. Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 v tom, že obviněný v době od 1. 4. 2016 do 2. 2. 2017 (den sdělení obvinění) v XY ani jinde nepřispíval řádně a včas na výživu své dcery L. V., nar. XY, ačkoliv si byl své vyživovací povinnosti vědom, byl způsobilý pracovat, přičemž vyživovací povinnost mu vyplývala z občanského zákoníku a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 4. 2013, č. j. 0 P 271/2006-204, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 99/2014-235, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2014, mu byla stanovena v částce 5 000 Kč měsíčně splatné vždy do 15. dne v měsíci předem, v uvedeném období zaplatil pouze dne 1. 4. 2016 částku 2 500 Kč, dne 26. 4. 2016 částku 5 000 Kč, dne 21. 6. 2016 částku 2 000 Kč, dne 23. 6. 2016 částku 3 000 Kč a dne 27. 6. 2016 částku 5 000 Kč, takže na výživném za uvedené období zůstal dlužen 32 500 Kč. Odvolání obviněného, podané proti výrokům o vině i trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, č. j. 61 To 131/2018-325, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a výrok o vině označil za nesprávný. Zdůraznil, že za část předmětného období, přinejmenším za duben a květen 2016, výživné hradil, a soud tudíž nesprávně zahrnul tuto dobu do popisu skutku. Vytkl, že ze zjištěných skutkových okolností nevyplývá jeho úmyslné zavinění a soudy zde nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Zpochybnil samotnou existenci své vyživovací povinnosti a vyjádřil názor, že tato povinnost mu zanikla dnem, kdy dcera vykonala maturitní zkoušku, přestala být studentkou a nadále si již dalším studiem řádně nerozšiřovala svou kvalifikaci. Namítl, že nebylo prokázáno, že by dcera L. V. řádně studovala a že by toto studium bylo navazující na dosažené ukončené vzdělání. Uvedl, že soudy se náležitě nezabývaly výší jeho vyživovací povinnosti s ohledem na to, že dcera pracovala a dosahovala vlastního výdělku, a s ohledem na jeho schopnosti plnit vyživovací povinnost. Dodal, že výrok o vině je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když proti němu byla a je vedena exekuce za účelem vymáhání dlužného výživného. Dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání odmítl námitku obviněného, že mu vyživovací povinnost zanikla už v květnu 2016, kdy dcera odmaturovala a stala se schopnou se sama živit a její další studium nebylo dostatečně soustavné. Zdůraznil, že studium na vyšší odborné škole navazovalo na studium na střední škole zakončené maturitou a není rozhodné, zda si oprávněná během studia přivydělávala brigádami ani, zda byla ve svém dalším studiu ihned úspěšná. S odkazy na vybranou judikaturu se zabýval zásadou subsidiarity trestní represe s tím, že v daném případě se nejednalo o nijak výjimečný případ, nýbrž o běžné neplnění vyživovací povinnosti, páchané navíc v závažnější, úmyslné formě, takže nebyl dán důvod k aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný v obsáhlé replice k vyjádření státního zástupce podané prostřednictvím obhájkyně zopakoval většinu námitek uvedených v dovolání. Zdůraznil, že dceři L. V. bylo studium přerušeno od 1. 9. 2017. Setrval však na názoru, že jeho vyživovací povinnost k ní zanikla již dnem 25. 5. 2016, kdy odmaturovala na obchodní akademii. Studium na Vyšší odborné škole Podskalská, obor personální řízení, nebylo podle obviněného navazující na studium na Obchodní akademii Vinohradská, což dovozuje z charakteristiky oboru a učebního plánu. Navíc s ním dcera studium nekonzultovala. Soudy se také podle názoru obviněného dostatečně nezabývaly docházkou a výsledky studia jmenované, která sama připustila, že v letním semestru neprospěla a v důsledku nemoci se jí nepodařilo složit opravné zkoušky. Ostatně už ve třetím ročníku obchodní akademie musela dělat dvě opravné zkoušky. Nestudovala tedy řádně, o čemž svědčí i fotografie a údaje z jejího Instagramu i její cestování i v době školního roku, přičemž obviněný odmítl úvahy o užitečnosti cestování pro mladé lidi. Obviněný poukázal na povinnosti studentů s tím, že ze zprávy školy podle něho plyne, že dcera tyto povinnosti nedodržovala již v prvním semestru vyšší odborné školy. K tomu mělo být provedeno doplňující dokazování vyžádáním zprávy školy o průběhu studia, zameškaných hodinách a studijních výsledků v prvním semestru. Z hlediska subjektivní stránky vytkl, že se soudy nezabývaly otázkami skutkového nebo právního omylu. Závěrem uvedl, že trvá na podaném dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Důvody k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a to z hlediska relevantně vytýkaných vad, a shledal, že dovolání je částečně důvodné. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Skutkové námitky stojí mimo tento rámec. Námitky dovolatele jsou z převážné části pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné a zčásti jsou důvodné. Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Především nelze přisvědčit námitkám obviněného, že jeho vyživovací povinnost zanikla tím, že dcera vykonala maturitní zkoušku. Ze zjištění soudů je patrno, že dcera obviněného ukončila středoškolské studium na obchodní akademii ve školním roce 2015-2016 tím, že dne 25. 5. 2016 složila maturitní zkoušku. Poté ve studiu formou denního studia pokračovala v následujícím školním roce na vyšší odborné škole ekonomických studií, na kterou byla přijata v červnu 2016. Toto studium směřovalo ke zvýšení její kvalifikace a dosažení titulu DiS (diplomovaný specialista) a mělo povahu přípravy na budoucí povolání. Vyživovací povinnost obviněného tudíž trvala i po dobu tohoto studia jeho dcery. Nejvyšší soud souhlasí i s tím, co uvedl již v občanskoprávním řízení o návrhu obviněného na zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2016 Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 11 Co 242/2017-90, totiž že vyšší odborná škola poskytuje vyšší stupeň vzdělání, přičemž jde o studium navazující, které mělo zlepšit postavení dcery obviněného na trhu práce. Není přitom samozřejmě rozhodné, že se studijní zaměření oboru studovaného na střední škole nekryje s obsahem následného vyššího studia. K přerušení studia došlo od 1. 9. 2017. Důvody a další okolnosti přerušení studia dcery obviněného nehrají roli, protože k němu došlo výrazně po uplynutí doby, která byla ve výroku o vině vymezena jako doba spáchání činu, tj. do 2. 2. 2017. Z výpovědi dcery obviněného před soudem dne 29. 5. 2017 vyplynulo, že studovala prezenční (denní) formou, přičemž každý pracovní den studium zahrnovalo několik vyučovacích hodin (3 až 8). Ve spise je založen rovněž učební plán pro rok 2016-2017 s hodinovými dotacemi denního studia. Obhajoba ostatně původně fakt studia nesporovala. Obviněný také sám v hlavním líčení dne 21. 7. 2017 uvedl, že dcera nyní studuje, ale namítal, že by mohla studovat dálkově. Jestliže však oprávněná osoba (dítě povinného) naváže na středoškolské studium dalším studiem, není povinna studovat dálkově a sama se živit. Námitku, že dcera nestudovala na vyšší odborné škole řádně, takže její studium nelze považovat za přípravu na budoucí povolání, uplatnil obviněný až následně a zjevně účelově. Reálnost studia potvrzují zprávy školy, a to zpráva ze dne 1. 9. 2016 (č. l. 59), že se dcera obviněného stala studentkou, dále nedatovaná zpráva č. l. 145 a rovněž zpráva, že byla studentkou do 31. 8. 2017, přičemž až na konci prvního ročníku neprospěla a studium přerušila (č. l. 316). Fakt reálného studia nebyl ostatně dříve mezi stranami sporný. V občanskoprávním řízení (v němž se obviněný neúspěšně domáhal zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2016) v rozsudku ze dne 10. 4. 2017, č. j. 25 C 80/2016-57, soud (rozumí se rovněž Obvodní soud pro Prahu 4) vzal za své shodné tvrzení účastníků, že dcera obviněného studuje na vyšší odborné škole. Soud v tomto řízení vycházel dále z potvrzení školy ze dne 6. 1. 2017. V tomto občanskoprávním řízení uzavřel, že dcera obviněného studuje v prvním ročníku zmíněné školy. Konstatoval, že k žádosti obviněného ze dne 28. 11. 2016 o sdělení prospěchu odpověděla dcera obviněného zasláním potvrzení o studiu ze dne 1. 9. 2016, dopis však zůstal na poště nevyzvednut. Jestliže obviněný činí trvání vyživovací povinnosti závislým na dosahovaných studijních výsledcích a kvalitě plnění dalších školních povinností, jde o nesprávný názor. Lze naopak souhlasit s názorem státního zástupce, že pro zánik vyživovací povinnosti rodiče by byl významný teprve zjevný a konečný neúspěch ve studiu. Z žádného důkazu nevyplývá ani náznak toho, že by již v prvním semestru školního roku 2016-2017 (tj. v době stíhaného jednání) u dcery obviněného L. V. k takové situaci došlo. Z její výpovědi i ze zpráv školy naopak vyplývá, že až na konci letního semestru neprospěla a v návaznosti na to bylo na její žádost studium přerušeno, ovšem pouze na dobu od 1. 9. 2017 do 1. 2. 2018, kdy podle rozhodnutí ředitele školy měla opět do školy nastoupit a ve studiu pokračovat. Už z toho vyplývá, že ani ze strany školy nebylo dosavadní studium L. V. hodnoceno jako neúnosné, respektive jako konečný neúspěch ve studiu, tím méně takový, k němuž by došlo již sedm měsíců před přerušením studia, tj. v zimním semestru 2016-2017. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka obviněného, že jeho dcera si sama vydělávala brigádami, tudíž jeho vyživovací povinnost zanikla. Opět není třeba dlouze pojednávat o všeobecně známém faktu, že vyživovací povinnost nezaniká tím, že si student během studia přivydělává brigádami (což je zcela běžné). Dcera obviněného L. V. k tomu ostatně při svém výslechu před soudem dne 29. 5. 2017 uvedla, že nemá žádný pravidelný zdroj příjmů, protože navštěvuje denní studium. K ukončení vyživovací povinnosti by mohl vést jedině výrazný pravidelný příjem zajišťující studentce životní úroveň srovnatelnou s rodiči. Výši vyživovací povinnosti soudy v trestním řízení stanovily shodně s pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v občanském soudním řízení. Byly si vědomy toho, že otázka, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin, je předběžnou otázkou, kterou podle §9 odst. 1 tr. ř. posuzují samostatně, přičemž nejsou vázány pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v občanském soudním řízení. Pokud soudy v trestním řízení došly stejně jako soud v občanském soudním řízení k závěru, že odpovídající výší výživného je částka 5 000 Kč měsíčně, bylo to výsledkem samostatného posouzení předběžné otázky, a nikoli mechanickým převzetím pravomocného rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení. Uvedená výše výživného není nepřiměřená a nevybočuje z rámce zákonných hledisek, jimiž jsou odůvodněné potřeby a majetkové poměry dcery obviněného na straně jedné a schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného na straně druhé (§913 odst. 1 o. z.). V tomto směru bylo možné závěry soudů akceptovat a jejich správnost není nijak dotčena ani namítanou okolností, že dcera obviněného měla v rozhodnou dobu svůj vlastní výdělek v určité výši. Soudy správně poukázaly na to, že šlo o výdělek z brigádnické činnosti, který nijak zásadně neovlivňoval celkové majetkové poměry dcery obviněného a v podstatě jen do určité míry nahrazoval neplnění vyživovací povinnosti ze strany obviněného. Tento výdělek tedy neměl vliv nejen na závěr o existenci vyživovací povinnosti obviněného, ale ani na její výši. Výdělky dcery obviněného i jejím (krátkodobým, prázdninovým) cestováním se zabýval odvolací soud na str. 4 napadeného rozhodnutí. Namítaným zdravotním stavem obviněného se soudy rovněž zabývaly s odůvodněným závěrem, že je v podstatě neměnný a výši vyživovací povinnosti neovlivnil. Správně uzavřely, že dokazování nebylo nutno v tomto směru doplňovat. Ostatně ani v souběžném zmíněném občanskoprávním řízení obviněný netvrdil ani neprokazoval, že jeho výdělkové poměry poklesly. Není tak nutno se zde podrobněji zabývat otázkou potencionality příjmů, nabídkou volných pracovních míst (zpráva úřadu práce ze dne 30. 11. 2016 – č. l. 72), případně otázkou možných příjmů obviněného z pronájmu družstevního bytu, k čemuž obviněný uvedl, že k pronájmu neobdržel souhlas družstva (č. l. 141). Z tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že obviněný byl přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným jako úmyslným trestným činem. To je v souladu se zjištěním, že obviněný si byl vědom své vyživovací povinnosti, že byl zdravotně způsobilý pracovat a tedy i dosahovat výdělku potřebného pro placení výživného, že povinnost platit výživné včetně výše výživného mu byla stanovena pravomocným rozsudkem soudu v občanském soudním řízení a že tu nebyly žádné podstatné okolnosti, které by obviněnému objektivně bránily v plnění takto stanovené vyživovací povinnosti. Ve světle těchto zjištění není závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného nijak nepřijatelný. Nic na tom nemění námitky obviněného, že se v občanském soudním řízení domáhal zrušení vyživovací povinnosti a očekával, že jeho vyživovací povinnost bude zrušena. Obviněný se ovšem zrušení vyživovací povinnosti domáhal bezvýsledně, neboť rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 11 Co 242/2017, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 25 C 80/2016, jímž byl návrh na zrušení vyživovací povinnosti zamítnut. Z probíhajícího řízení o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti obviněný nemohl reálně vyvozovat očekávání, že jeho vyživovací povinnost bude skutečně zrušena, a nebyl ani oprávněn nastolit stav spočívající ve svévolném neplnění vyživovací povinnosti. Zcela neopodstatněná je námitka obviněného, že žádal dceru o zaslání potvrzení o studiu, což ona učinila až počátkem roku 2017. Kromě toho, že si obviněný mohl sám ověřit, zda dcera studuje, vycházel zde nalézací soud důvodně z výpovědi svědkyně L. V., že mu pokračování ve studiu ona i její matka oznámily a poté mu opakovaně posílala i potvrzení o studiu. Zjevně neopodstatněná je tak i dodatečná námitka obviněného domáhající se posouzení jeho jednání jako spáchaného ve skutkovém, popřípadě právním omylu. Nesprávně však soudy stanovily rozsah páchání trestného činu. Přihlédly sice k tomu, že v rozhodném období obviněný svou vyživovací povinnost zčásti splnil, neboť na výživném zaplatil celkem 17 500 Kč, a dlužné výživné určily částkou 32 500 Kč, nevyvodily však z toho odpovídající závěry z hlediska doby a rozsahu neplacení výživného. Do doby spáchání činu zahrnuly i měsíce duben, květen a červen roku 2016, v jejichž průběhu obviněný zaplatil na výživném celkově 17 500 Kč, s odůvodněním, že obviněný v těchto měsících nezaplatil výživné včas, tj. k 15. dni příslušného měsíce. Soudy se zde v podstatě přidržely původního vymezení rozsahu a doby páchání činu, která však byla nesprávná. Původní přehled neplacení výživného (č. l. 38) zjevně neodpovídal skutečnosti, stejně jako bylo nepřesné tvrzení svědkyně L. V. před soudem dne 29. 5. 2017, že obviněný jí v období od dubna 2016 do ledna 2017 „nezaplatil na výživném ničeho“ (č. l. 132). Při výslechu v hlavním líčení dne 19. 12. 2017 však svědkyně další platby (po předestření) připustila (č. l. 225) a tyto jsou nyní nesporné a jsou takto uvedeny i ve výroku rozsudku. K této úpravě výroku o vině došlo poté, co původní odsuzující rozsudek zrušil odvolací soud usnesením ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 61 T 365/2017, právě z toho důvodu (mimo jiné), že se nalézací soud nevypořádal s potvrzeními o platbách výživného a tedy s rozsahem jeho neplacení. Nalézací soud na toto zrušovací rozhodnutí reagoval tak, že znovu uznal obviněného vinným neplacením výživného i v měsících dubnu až červnu 2016, ačkoli současně ve výroku uvedl, že za tyto měsíce obviněný na výživném zaplatil více, než byla jeho povinnost, konkrétně 17 500 Kč. To byl postup nesprávný. Odůvodnit takto stanovenou dobu a rozsah páchání trestného činu pouze opožděním části plateb za tyto měsíce není akceptovatelné, neboť jde o nepřiměřené rozšiřování trestní odpovědnosti. V měsících dubnu a květnu 2016 byla vždy polovina výživného zaplacena dokonce před termínem. K opoždění zbytku platby došlo v dubnu 2016 o 11 dní, za květen byl zbytek doplacen později o 36, respektive 38 dní, za červen bylo doplacení zpožděno o 12 dní. Je zřejmé, že pokud by uvedené tři měsíce představovaly podstatnou část doby stíhaného jednání, bez níž by celková doba nepřesahovala zákonem požadované čtyři měsíce, nebylo by trestní stíhání ani zahajováno. V daném případě soudy posuzovaly zpoždění plateb v kontextu s pozdějším neplacením výživného obviněným v době od července 2016 do ledna 2017. To však nebyl dostatečný důvod k tomu, aby obviněný byl odsouzen i za zpoždění plateb v uvedených třech měsících. Nelze přehlédnout, že pozdější jednání (od července 2016) mělo zcela jinou motivaci a jeho podstata je odlišná od uvedeného opoždění plateb v měsících dubnu až červnu 2016, kdy obviněný svou vyživovací povinnost nijak nezpochybňoval a pouze se dopustil pochybení v podobě pozdního placení výživného, které ovšem nebylo natolik významné, aby zakládalo jeho trestní odpovědnost. Teprve poté začalo úmyslné jednání obviněného, který neuznával a odmítal plnit svou vyživovací povinnost od konce školního roku, v němž jeho dcera ukončila středoškolské studium. Námitky dovolatele týkající se absence zákonných znaků stíhaného přečinu jsou tudíž z hlediska dosavadních skutkových zjištění soudů (ve vztahu ke sporným třem měsícům) částečně důvodné a bude nutno znovu se zabývat otázkou rozsahu a doby páchání stíhaného jednání. Za této situace bylo předčasné zabývat se podrobněji námitkami týkajícími se zásady subsidiarity trestní represe. Výrok o vině obviněného přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je v uvedeném směru v rozporu se zákonem a rovněž napadené usnesení, jímž Městský soud v Praze ponechal tento výrok nedotčen a jímž zamítl odvolání obviněného, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. 12. 2018 JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu Vypracoval: JUDr. Josef Mazák

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/05/2018
Spisová značka:7 Tdo 1456/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.1456.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zanedbání povinné výživy
Dotčené předpisy:§196 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2019-02-15