Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1513.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1513.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1513/2017-41 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 113/2015, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 32 T 113/2015. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: 1. Obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 32 T 113/2015, uznán vinným, že 1. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s nimiž se seznámil, přičemž takto: a) dne 15. 4. 2009 v 6.34 hodin a dne 20. 4. 2009 v 11.24 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-5280/TČ-2009-041014, b) dne 15. 4. 2009 v 6.35 hodin, dne 20. 4. 2009 v 11.24 a 11.25 hodin a dne 30. 4. 2009 v 21.12 a 21.13 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-8399/TČ-2009-040971, c) dne 15. 4. 2009 v 6.35 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-12086/PŘ-2009-041064; 2. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s nimiž se seznámil, přičemž takto: a) dne 8. 8. 2009 v 18.52 hodin, dne 10. 9. 2009 v 15.58 hodin, dne 9. 10. 2009 v 20.49 a 20.56 a dne 16. 11. 2009 v 7.41 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-5280/TČ-2009-041014, b) dne 24. 8. 2009 v 3.29 hodin, dne 10. 9. 2009 v 15.58 hodin, dne 24. 9. 2009 v 9.33 hodin, dne 9. 10. 2009 ve 20.49 a 20.57 hodin, dne 10. 10. 2009 v 3.13 hodin, dne 3. 11. 2009 v 20.18 hodin a dne 16. 11. 2009 v 7.41 a 7.42 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-22358/TČ-2009-041013, c) dne 8. 8. 2009 v 18.51 hodin, dne 16. 8. 2009 v 20.20 hodin, dne 24. 8. 2009 v 3.30 hodin, dne 9. 10. 2009 ve 20.48, 20.56 a 20.57 hodin a dne 10. 10. 2009 v 3.12 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-8399/TČ-2009-040971, d) dne 24. 8. 2009 v 3.29 hodin, dne 9. 10. 2009 v 20.48, 20.57 a 20.58 hodin a dne 16. 11. 2009 v 7.38 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-55004/PŘ-2009-041064, e) dne 8. 8. 2009 v 18.51 a 18.52 hodin, dne 24. 9. 2009 v 9.33 hodin a dne 9. 10. 2009 v 20.56 a 20.58 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-12086/PŘ-2009-041064; 3. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s nimiž se seznámil, přičemž takto: a) dne 29. 9. 2010 v 18.09 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-22358/TČ-2009-041013, b) dne 23. 4. 2010 v 21.53 a 21.54 hodin, dne 15. 7. 2010 v 23.47 hodin, dne 1. 8. 2010 v 21.08 a 21.09 hodin, dne 9. 8. 2010 v 18.06 hodin, dne 12. 8. 2010 v 5.05 hodin, dne 23. 8. 2010 v 10.23 hodin, dne 7. 9. 2010 v 13.27 hodin a dne 20. 9. 2010 v 17.15 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-2479/TČ-2010-041081, c) dne 10. 5. 2010 v 22.02 a 22.03 hodin, dne 15. 7. 2010 ve 23.47 hodin, dne 23. 8. 2010 v 10.25 hodin a dne 22. 11. 2010 v 19.49 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-11254/TČ-2010-041013, d) dne 26. 5. 2010 v 12.14 hodin, dne 14. 7. 2010 v 7.36 a 7.42 hodin, dne 15. 7. 2010 v 23.41 hodin, dne 22. 7. 2010 v 6.17 hodin, dne 1. 8. 2010 v 21.05 hodin, dne 9. 8. 2010 v 18.04 a 18.05 hodin, dne 23. 8. 2010 v 10.24 a 10.26 hodin, dne 29. 9. 2010 v 17.24, 17.25 a 17.27 hodin, dne 30. 9. 2010 v 9:27 hodin, dne 22. 11. 2010 v 13.14 hodin, dne 12. 12. 2010 v 20.43, 20.46, 20.56 a 20.59 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-11622/TČ-2010-040971, e) dne 4. 4. 2010 v 12.55 hodin, dne 15. 7. 2010 v 23.32, 23.33 a 23.40 hodin, dne 1. 8. 2010 v 21.10 hodin, dne 9. 8. 2010 v 18.06 hodin a dne 12. 12. 2010 v 20.38, 20.39 a 20.56 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-8399/TČ-2009-040971, f) dne 15. 7. 2010 v 23.41 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-12261/TČ-2010-041013, g) dne 7. 2. 2010 v 21.29 hodin, dne 1. 3. 2010 v 13.40 hodin, dne 4. 3. 2010 v 9.09 hodin, dne 10. 3. 2010 v 16.24 hodin, dne 13. 3. 2010 v 21.06 hodin, dne 4. 4. 2010 v 12:50 hodin, dne 1. 5. 2010 v 6.00 hodin, dne 22. 11. 2010 v 12.32, 13.09, 13.25, 18.41 a 19.59 hodin, dne 6. 12. 2010 v 7.36 hodin, dne 24. 12. 2010 v 19.01 hodin se pokusil nahlédnout do spisového materiálu číslo jednací KRPU-33934/TČ-2009-040082-POB, což se mu nepodařilo, neboť přístup mu byl pro nedostatek oprávnění zamítnut; 4. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na svém pracovišti dne 18. 9. 2011 v 12.06 a 12.07 hodin ze služebního počítače neoprávněně nahlížel do informačního systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby ze spisového materiálu číslo jednací KRPU-11622/TČ-2010-040971 zjišťoval informace o svém známém R. S., s nimiž se seznámil; a 5. jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby na Obvodním oddělení Policie České republiky v Ú. n. L. – K. B. v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, na svém pracovišti neoprávněně ze služebního počítače přistupoval do informačního systému Policie České republiky „ETŘ“, v němž pro své soukromé potřeby zjišťoval informace o spisových materiálech vedených k jeho známému R. S., s nimiž se seznámil, přičemž takto: a) dne 24. 10. 2012 v 13.20 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-8714/TČ-2011-041013, b) dne 31. 10. 2012 v 8.41 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-243808/TČ-2012-041013, c) dne 24. 10. 2012 v 13.20 hodin nahlížel do spisového materiálu číslo jednací KRPU-12261/TČ-2010-041013, d) dne 6. 11. 2012 v 21.19 hodin se pokusil nahlédnout do spisového materiálu číslo jednací KRPU-33934/TČ-2009-040082-POB, což se mu nepodařilo, neboť přístup mu byl pro nedostatek oprávnění zamítnut . 2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zákona“), jednak jako pokračující trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zákona (skutek pod bodem 1.), jednak jako pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jednak jako pokračující trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zákona (skutek pod bodem 2.), jednak jako pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 40/2009 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále jentr. zákoník“), dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako pokračující přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 3.), jednak jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, jednak jako přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 4.), a jednak jako pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako pokračující přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 5.). 3. Za to mu soud uložil podle §329 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou let. 4. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 5. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím obhájce Mgr. Václava Strouhala dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 6. V úvodu svého podání dovolatel po obsáhlé narativní části sice deklaroval svou vědomost o tom, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně, nicméně namítl, že – s ohledem na jeho právo na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (odkázal tu na nálezy Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 3136/09). 7. Naplnění citovaných dovolacích důvodů obviněný spatřoval v tom, že „v tzv. skutkové větě nejsou vyjádřeny všechny znaky objektivní a subjektivní stránky předmětného přečinu“, respektive, že „skutková zjištění uvedená ve výrokové části rozsudku a dále rozvedená v odůvodnění rozsudku neposkytují dostatečný podklad pro to, aby mohl být obviněný uznán vinným“. Namítal tedy, že skutek zjištěný nalézacím soudem tento soud nesprávně právně posoudil a že odvolací soud tuto vadu nenapravil. V dalším textu uvedl i podstatu této námitky – z popisu skutku nevyplývá, že by měl v úmyslu informace získané z ETŘ užít tak, že by tím způsobil újmu jiné osobě nebo opatřil sobě nebo jiné osobě nějaký prospěch a v případě přečinu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ani to, že by tyto informace neoprávněně užil. Tím podle něho absentují rozhodné znaky trestných činů i přečinů, jimiž byl uznán vinným. 8. Dovolatel poté, co citoval formální znaky trestných činů poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jimiž byl uznán vinným, namítl, že nejednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou (třeba i závažnou) újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, resp. získané informace neoprávněně užít, a že ani ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by byl takovým úmyslem veden. Jakkoliv nikdy nepopíral (a ani nyní nepopírá), že v jednotlivých případech do systému ETŘ vstupoval, upozornil, že pracoval jako analytik, takže náplní jeho práce bylo vyhodnocovat veškeré informace v systémech Policie ČR a pomocí nich vyhledávat a odhalovat trestnou činnost a pachatele. Informace, které nahlédnutím do systému ETŘ získal o svědku R. S., nikterak nezneužíval a ani je tomuto svědkovi nepředával. Provedeným dokazováním mu ani nebylo prokázáno, že takovým jednáním (lustrací osob) získal pro sebe či jiného neoprávněný prospěch. 9. Ve vztahu k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že jde o jediný přečin (z těch, které jsou mu kladeny za vinu), u něhož není znakem skutkové podstaty úmysl způsobit škodu, jinou újmu či získat prospěch, ale vyžaduje se, aby data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací byla neoprávněně užita. Odůvodnění takového závěru nalézacím soudem však ve výrokové části rozsudku i v jeho odůvodnění však zcela absentuje a podrobněji se s tímto znakem skutkové podstaty nepořádal ani soud odvolací. 10. V souvislosti s tím dovolatel poukázal na obdobný případ, který řešil i Nejvyšší správní soud (správně mělo být „Nejvyšší soud“) ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 546/2016 (přesněji mělo být „v usnesení ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016“), kde chyběl obligatorní znak objektivní stránky, tj. jednání, které mělo spočívat „v opatření sobě nebo jinému neoprávněného prospěchu“. V následné citaci z odůvodnění tohoto usnesení zmínil též předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, podle kterého pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní. Jelikož podle dovolatele popsaný případ shodně kopíruje i jeho současnou věc, je přesvědčen, že nemohlo dojít ke spáchání trestných činů, za které byl odsouzen. 11. Pokud soudy v odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, že (obviněný) jednal v rozporu s §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), v dovolání namítl, že blíže nerozvedly, v čem porušil slib, jak postupoval nestranně a neřádně při plnění služebních povinností, ani neuvedly, jaký byl soukromý účel, pro který si údajně opatřoval ničím nevypovídající a „nehodnotné“ informace. Obviněný akcentoval, že nahlédnutím do systému ETŘ nezískal takové obecné informace, které by byly nějak hodnotné a mohly by vést k tomu, aby získal nějaký prospěch či by mohl poškodit svědka R. S. 12. Dovolatel dále oběma soudům nižších instancí vytkl, že se vůbec nezabývaly otázkou společenské škodlivosti jeho jednotlivých jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku a nevysvětlily, proč by v některých případech nepostačovalo uplatnění odpovědnosti za kázeňský přestupek. Z tohoto důvodu v dostatečné míře nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Prostředky trestního práva je totiž třeba uplatňovat po zralé úvaze a zdrženlivě (odkázal tu na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3113/13 a sp. zn. III. ÚS 2523/10). Mělo tomu tak být i v jeho případě, zvláště když jako policista vždy řádně vykonával svoji práci a byl odměňován, a když vnitřní kontrolní orgány Policie ČR nedospěly k závěru, že by z jeho strany došlo k protiprávnímu jednání, zatímco soudy ano. Pokud by na jeho straně bylo shledáno nějaké pochybení, mělo by být řešeno v rámci kázeňského, nikoli trestního řízení. 13. V závěru svého podání obviněný shrnul, že postup obou soudů nižších instancí je s ohledem na shora popsané skutečnosti v rozporu nejen se základními zásadami trestního práva, ale i s vůdčími idejemi ústavního pořádku a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 14. Dovolatel k tomuto obsáhlému podání ještě zaslal soudu doplněk dovolání, v němž svou argumentaci dále obohatil jak podrobnějším odkazem na příslušné pasáže odůvodnění již shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak odkazem na některá další jeho rozhodnutí. Tato další rozhodnutí však ne vždy citoval přesně (například při odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu „č. 65/2008, ze dne 4. 6. 2008“ se lze důvodně domnívat, že měl na mysli „usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 665/2008“, neboť právě v něm je řešena identická problematika). Současně poznamenal, že v době, kdy došlo ke skutkům, které jsou mu kladeny za vinu, byl informační systém ETŘ ve zkušebním provozu a nebyly ještě jasně nastaveny pokynem policejního prezidenta řádné zásady pro jeho využívání (práce s tímto systémem byla upravena pouze pokynem policejního prezidenta č. 125/2008, který upravoval celoplošný zkušební provoz informačního systému ETŘ). Za takové situace je přesvědčen, že jej nelze jakkoli trestat, zvláště když uvedený pokyn byl zrušen až pokynem policejního prezidenta č. 66/2014, o informačním systému ETŘ, který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2014 (obviněný navrhl, aby si jej Nejvyšší soud vyžádal). V závěru tohoto doplňku dovolání obviněný učinil stejný návrh jako ve svém původním podání. 15. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu uvedl, že dovolatel avizuje na počátku své argumentace, že existuje extrémní rozpor mezi „skutkovým stavem“ věci a „provedenými důkazy“, a že proto bude vzhledem ke svému právu na spravedlivý proces žádat o přezkoumání skutkových zjištění. Ve své další argumentaci však vyslovuje námitky, které uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají. Podstata dovolání totiž spočívá v tom, že „v tzv. skutkové větě nejsou vyjádřeny všechny znaky objektivní a subjektivní stránky předmětného přečinu“, resp. že „skutková zjištění uvedená ve výrokové části rozsudku a dále rozvedená v odůvodnění rozsudku neposkytují dostatečný podklad pro to, aby mohl být obviněný uznán vinným“. Dovolatel tedy zjevně namítá, že skutek zjištěný nalézacím soudem tento soud nesprávně právně posoudil a že odvolací soud tuto vadu nenapravil. Uvádí i podstatu této námitky – z popisu skutku nevyplývá, že by měl v úmyslu informace získané z ETŘ užít tak, že by tím způsobil újmu jiné osobě nebo opatřil sobě nebo jiné osobě nějaký prospěch a v případě přečinu podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ani to, že by tyto informace neoprávněně užil. Tím podle něho absentují rozhodné znaky trestných činů i přečinů, jimiž byl uznán vinným. 16. Státní zástupce s takovými námitkami dovolatele vyslovil souhlas, a to v zásadě z důvodů uvedených v dovolání. Podle popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu spočíval neoprávněný prospěch dovolatele v tom, že informace z informačního systému ETŘ získal „pro své soukromé potřeby“. V odůvodnění na str. 10 svého rozsudku k tomu tento soud uvádí, že obviněným získané informace „obohatily jeho znalosti o osobě svědka R. S., a proto je považuje za prospěch ve smyslu §158 odst. 1 tr. zákona, resp. §329 odst. 1 tr. zákoníku“. Nalézací soud nepovažoval za podstatné, zda dovolatel hodlal těchto informací dále použít, neboť se jedná o trestné činy „ohrnovací“ (zjevně míněno „ohrožovací“), kdy prospěchem je již získání běžně nepřístupné informace o svědkovi R. S. Odvolací soud zmínil k neoprávněnému prospěchu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, publikované pod č. 32/2010 Sb. rozh. tr., které však nepřesně vyložil, a neuvedl následnou judikaturu, podle níž k dovození neoprávněného prospěchu samotné opatření informací nepostačuje. Citované rozhodnutí ve své právní větě I. uvádí: „Jestliže si pachatel jako příslušník Policie České republiky opatřil pro své soukromé účely informace o konkrétních osobách či věcech (např. údaje týkající se určité osoby a jejího osobního automobilu), jde o takový výkon jeho pravomoci veřejného činitele, který odporuje zákonu (viz např. §42g odst. 1 písm. a/, písm. b/ zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2008), přičemž za splnění ostatních podmínek lze takové jednání posoudit jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.“ . V judikované věci ovšem spočíval skutek obviněného policisty v tom, že si „…obstaral v informačních systémech Policie České republiky, v úmyslu spáchat dále popsanou trestnou činnost, osobní údaje k L. V., dále P. V., jakož i k osobnímu automobilu posledně jmenovaného zn. Renault Megane“ . Následně se jmenovanému P. V. pokusil zapálit dům (neúspěšně) i uvedený automobil (úspěšně). Nejvyšší soud považoval za podstatné, že dovolatel si informace „…přisvojoval z důvodů ryze soukromých (osobních), kdy cílem jeho jednání bylo podle zjištění soudů opatřit si údaje o osobách, vůči nimž se následně hodlal dopustit trestné činnosti popsané v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, tedy je poškodit“ . Nejvyšší soud tedy dovozoval škodlivý úmysl pachatele z jeho motivace při opatřování si informací – zde z cíle spáchat majetkové trestné činy na domě a vozidle poškozeného. Variantu skutku, při které by taková motivace pachatele chyběla, Nejvyšší soud vůbec neposuzoval ani se k ní nad rámec věci nevyjadřoval. Z tohoto důvodu se nejedná o rozhodnutí, kterým by bylo možno odůvodnit, že i bez motivace využít opatřené informace k „reálnému“ (tedy nikoliv jen „informačnímu“) poškození jiné osoby je naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu. 17. Podle státního zástupce Nejvyšší soud uvedený požadavek na zjištění shora uvedeného motivu explicitně vyjádřil ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, ve věci, v níž si obviněný jako policista „zjišťoval informace z evidencí Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva dopravy, které poté předával civilním osobám, čímž jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ . Nejvyšší soud zaujal k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanovisko, že „k trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku“ a že k naplnění subjektivní stránky takového přečinu „musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených dikcí 'v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch'“ . K tomu zdůraznil, že „pokud je určitá pohnutka zákonným znakem trestného činu, musí být ve skutkové části výroku o vině takovým trestným činem uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, kterými je tento zákonný znak naplněn. Nedostatek takového zjištění nelze nahradit dosazením slov zákona do skutkové části výroku o vině“ . V dalším textu Nejvyšší soud vytkl soudu nalézacímu i odvolacímu, že „spatřovaly neoprávněný prospěch osob, z jejichž podnětu obviněný provedl lustrace, již v samotném faktu získání požadovaných informací nelegálním postupem. Soudy tak v podstatě ztotožnily prospěch na straně zmíněných osob se způsobem získání informací, aniž by uvážily, k čemu měly získané informace oněm osobám sloužit“ . 18. Státní zástupce upozornil rovněž na judikáty, jimiž Nejvyšší soud svůj shora citovaný právní názor podpořil – rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr., shora zmíněné rozhodnutí č. 32/2010 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí pod sp. zn. 3 Tdo 1450/2011, 3 Tdo 665/2008 a 7 Tdo 1159/2012 (v tomto posledním případě měl zřejmě na mysli usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1059/2012). Nejvyšší soud v nich dále dovodil, že z informací, které obviněný civilním osobám předal, „nemohly mít obviněný ani jiné osoby žádný reálný prospěch, natož pak prospěch neoprávněný. Prospěch obviněného a jiných osob by musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní“ . Také ve svém usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 848/2015, považoval Nejvyšší soud za podstatné, že „v konkrétní věci bylo prokázáno, že celkem ve třech případech byly obviněným předány, popř. jinak zneužity, osobní informace týkající se konkrétních osob, které se obviněný dozvěděl z jím provedených lustrací“ . Obviněný policista zde informace opatřené z ETŘ předal soukromému detektivovi a dalším osobám. Sám dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016, ve věci, v níž obviněný policista „zjišťoval informace ze spisů vedených v ETŘ orgány policie v rámci stejného územního odboru“ , aniž by však nalézací soud dostatečně dovodil, s jako pohnutkou tak činil. Nejvyšší soud připomněl, že podle již shora citovaného rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, platí, že „pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní“ . 19. Státní zástupce proto shrnul, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musí být neoprávněný prospěch dovozován ze způsobu užití informací a nikoliv ze způsobu jejich opatření. Nalézací soud se ve věci dovolatele od této judikatury odchýlil, aniž by svůj odlišný právní názor odůvodnil, když shora uvedené názory a stanoviska Nejvyššího soudu ani nezmínil, natož aby se s nimi vypořádal. Odvolací soud sice zmínil rozhodnutí č. 32/2010 Sb. rozh. tr., avšak nesprávně je vyložil, když z něj dovodil závěr, který z tohoto judikátu nevyplývá. Podle popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu spočívalo neoprávněné užití informací zobrazených z informačního systému ETŘ v tom, že dovolatel „se s nimi seznámil“. Nalézací soud k tomu v odůvodnění na str. 11 svého rozsudku vysvětluje, že užití informací uvedených v bodu 1. a 2. rozsudku spočívalo v tom, že dovolatel „zjištěné informace uložil pro případ jejich budoucího použití do vlastní paměti“. Takový výklad však dosud nemá oporu v nauce ani judikatuře Nejvyššího soudu. Podle názorů nauky se neoprávněným užitím dat ve smyslu §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozumí „též nedovolené kopírování na jiný nosič informací, který pak má většinou pachatel ve své dispozici“ . Shodně s tím judikuje i Nejvyšší soud, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 17. 9. 2016, sp. zn. 7 Tdo 932/2016, podle něhož „Neoprávněným užitím dat (neboli počítačovou špionáží) je jakákoli nedovolená manipulace s daty uloženými v počítačovém systému nebo na nosiči informací, pokud nejde o případy b) až d). Neoprávněné bude takové užití, které je v rozporu s právní normou nebo je činěno v rozporu se stanoveným účelem, popř. bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby. Neoprávněným užitím je též nedovolené kopírování na jiný nosič informací, který pak má většinou pachatel ve své dispozici. Vymazáním dochází k fyzickému odstranění záznamu dat z počítačového systému nebo nosiče informací. Jiným způsobem zničení dat může být např. fyzické zničení nosiče. Poškozením se snižuje kvalita, použitelnost nebo rozsah zaznamenaných dat na příslušném nosiči nebo v počítačovém systému, jejich integrita, spolehlivost a důvěryhodnost, a to trvale nebo pro určitý čas (data jsou použitelná až po složitých a nákladných úpravách nebo jen k jinému, méně náročnému účelu). Změnit data znamená, že jsou sice zachována původní data, ale došlo k jejich doplnění novými, nežádoucími, která zkreslují původní obsah, nebo je tohoto důsledku dosaženo jinou manipulací s nimi, např. jejich jiným uspořádáním, zkrácením, částečnou náhradou jinými daty. Učinit neupotřebitelnými znamená sice zachování dosavadních dat, ale jednáním pachatele dojde k tomu, že je nelze nadále využívat k původnímu účelu (zakódováním dat, znemožněním získání dat z příslušného nosiče apod.). Potlačením dat jsou případy, kdy data dále existují beze změny, ale pachatel s nimi naložil tak, že je nelze dohledat na jejich původním umístění“. 20. Státní zástupce dále uvedl, že má za to, že zákonodárce ani soudce dosud nepředpokládali, že by takovým nosičem informací mohl být lidský mozek. Uložení a cesty informací v samotném lidském mozku stojí dosud mimo pozornost trestního práva hmotného i procesního. Významné jsou pouze vnější výstupy takových informací – výpovědi založené na paměťových stopách apod. Je to dáno tím, že současnými vědeckými postupy dosud nelze mozkem uložené informace přímo „číst“ a průkazně doložit jejich existenci a distribuci. Kdybychom takovou schopnost měli, mohli bychom načítat paměťové stopy přímo z mozků konkrétních osob a nepotřebovali bychom vůbec institut svědecké výpovědi. Ani ze samotného mozku dovolatele jakožto „úložiště informací“ nejsme schopni zjistit, zda a jaké informace z ETŘ si tento dovolatel do svých paměťových stop uložil, jak dlouho je tam uchovával a k jakým účelům jich chtěl využít. 21. Ze všech těchto důvodů státní zástupce nepovažoval samotné nahlížení dovolatele do ETŘ ve zjištěných dnech za „neoprávněné užití dat“ ve smyslu §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na druhé straně souhlasil s tím, že chování dovolatele bylo podezřelé pro jeho styky s kriminálně závadovou osobou. Jen jeho velitelé by mohli objasnit, zda a do jaké míry směl či měl mít kontakt s takovým prostředím, zda byla podrobnější znalost takového prostředí přínosem pro jeho práci a zda v souvislosti s tím měl mít znalost informací z ETŘ o zde se vyskytujících osobách. Pouze pro úplnost a na okraj věci k tomu poznamenal, že policista by patrně měl mít spíše více než méně informací o osobách, které se kolem něj vyskytují. Kdyby si totiž o svědkovi R. S. neopatřil informaci žádnou, mohl by mu naopak být vytýkán nedostatek obezřetnosti při výběru svých přátel a známých a tím i porušení základní povinnosti podle §45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb. „chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru“ . 22. Podle státního zástupce zatím není zřejmé ani to, zda dovolatel činil lustrace v neprospěch či ve prospěch svědka R. S. Nalézací soud na str. 10 svého rozsudku konstatoval podezřelé kontakty dovolatele s uvedeným svědkem, ale na druhé straně i to, že uvedený svědek měl dovolatele za neoprávněné lustrace „napomínat“. Odvolací soud na str. 9 svého usnesení považoval za podstatné, že se jednalo o „citelné (míněno citlivé?) informace soukromého charakteru, které by nikdo z nepovolaných osob neměl (mít?) možnost pro sebe opatřit“. 23. Státní zástupce posléze své úvahy shrnul do konstatování, že pouhé nahlédnutí odvolatele do ETŘ bez zjištění, zda a jak chtěl spatřené informace využít, nelze považovat ani za jeho neoprávněný prospěch ani za neoprávněné užití informace. U všech užitých právních kvalifikací tak chybí některý z obligatorních znaků trestných činů či přečinů kladených mu za vinu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. 24. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 4. 12. 2017). Ten v replice k němu uvedl, že státní zástupce se plně ztotožnil s jeho námitkami uvedenými v jeho dovolání, když shrnul, že pouhé nahlédnutí do ETŘ bez zjištění, zda a jak chtěl dovolatel spatřené informace využít, nelze považovat ani za neoprávněný prospěch dovolatele ani za neoprávněné užití informace. U všech užitých právních kvalifikací tak chybí některý z obligatorních znaků trestných činů či přečinů kladených mu za vinu. S takovým pohledem státního zástupce se dovolatel plně ztotožnil a zopakoval svůj původní návrh, aby obě napadená rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí. 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. 26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 27. Jak již bylo uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatele je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 28. Jako další uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). 29. Z tohoto pohledu uvedenému dovolacímu důvodu odpovídají v podstatě všechny námitky obviněného. Proto Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. 30. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného ve výše konkretizované části je důvodné. A právě proto, že se Nejvyšší soud téměř bez výhrad ztotožnil s výstižnou a přiléhavou argumentací státního zástupce, která se v mnohém shoduje s argumentací dovolatele a dále ji rozvádí, považuje za postačující na ni v zásadě jen odkázat (již z důvodu procesní ekonomie). Za vhodné, resp. potřebné k právní problematice posuzovaného jednání obviněného je proto zapotřebí jen doplnit či zdůraznit následující skutečnosti. 31. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významné především otázky, zdali všechny dílčí útoky tak, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, splňují požadavky plynoucí z §120 odst. 3 tr. ř. a obsahují všechny znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný zejména namítl, že výroková část odsuzujícího rozsudku neobsahuje zjištění, že by jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou (třeba i závažnou) újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, resp. získané informace neoprávněně užít, a že by data uložená v počítačovém systému neoprávněně užil. 32. Podle §120 odst. 3 tr. ř. totiž platí, že výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. 33. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004). 34. Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutkové věty výrokové části rozsudku nalézacího soudu – jakkoliv jsou formulačně obsáhlé – skutečně nevyjadřují všechny okolnosti významné pro použitou právní kvalifikaci a neodpovídají navazujícím právním větám. Popis jednotlivých dílčích útoků tak není zcela výstižný a úplný, jak dovolatel oprávněně namítl ve svém podání. Je tomu tak přesto, že odvolací soud taková pochybení (vytýkaná obviněným již v podaném odvolání) v rámci své přezkumné činnosti neshledal. 35. Z hlediska trestných činů, resp. přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, je třeba připomenout, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona spáchá veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu . Obdobně přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. 36. Objektem tohoto trestného činu, resp. přečinu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů (resp. úředních osob), který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění této skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel (resp. úřední osoba), jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Legální definice veřejného činitele (resp. úřední osoby) je obsažena v §89 odst. 9 tr. zákona (resp. v §127 tr. zákoníku). U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu , který je v přezkoumávané věci významný s ohledem na soudy použitou právní kvalifikaci, jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel zde jedná úmyslně aktivně v rozporu se zákonem. 37. Úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by jiná osoba neměla právo (např. protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, nestíhání pachatele trestného činu apod.). Vykonávání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu znamená, že jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. V projednávaném případě je relevantní ustanovení §45 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb. 38. Stejně tak je třeba připomenout, že trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle §257a odst. 1 písm. a) tr. zákona spáchá, kdo získá přístup k nosiči informací a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch takových informací neoprávněně užije . Obdobný přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo získá přístup k počítačovému systému nebo k nosiči informací a neoprávněně užije data uložená v počítačovém systému nebo na nosiči informací, a to v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. 39. Získáním přístupu se rozumí takové jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s počítačovým systémem nebo nosičem informací a využití jeho informačního obsahu. Získat takový přístup lze oprávněně i neoprávněně. Nezáleží ani na důvodu, který vedl k získání přístupu (náhoda, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd.). Nosičem informací se rozumí jakýkoli nosič dat v informační technice, tedy materiál, do kterého nebo na který lze zaznamenávat („zapsat“) data a z kterého lze data zpět získat („přečíst“) – např. pevný disk (tzv. „HDD“ nebo „hard disk“), operační paměť (tzv. RAM), disketa, CD-R, CD-RW, DVD-R, DVD+R, DVD-RW, DVD+RW, Blu-Ray, USB key, mobilní telefon (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2308). 40. Jelikož u všech trestných činů, resp. přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, je třeba dodat, že podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Trestný čin je spáchán úmyslně , jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zákona; §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zákona; §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 2 tr. zákoníku]. 41. V souvislosti se zmíněnou právní kvalifikací jednání obviněného, kterou použily oba soudy nižších stupňů, je třeba dodat, že Nejvyšší soud ponechal stranou své pozornosti otázky vztahující se k problematice pokračování v trestné činnosti (a k související námitce promlčení trestního stíhání, kterou obviněný uplatnil v odvolání) a k problematice pokusu u jednotlivých trestných činů (resp. přečinů), neboť to nebylo předmětem dovolání (srov. shora odstavec 29., v němž je odkaz na §265i odst. 3 tr. ř.). 42. Kromě uvedeného zákonného a teoretického vymezení řešené problematiky je však zapotřebí zmínit i relevantní právní judikaturu. Jelikož to podstatné z ní zmínili již dovolatel a státní zástupce (srov. příslušné pasáže shora v narativní části), postačuje dodat, že obdobná trestná činnost policistů byla řešena Nejvyšším soudem i v usnesení ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016, v usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 984/2016, v usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1675/2016, v usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 830/2017 a v řadě dalších rozhodnutí. 43. Při aplikaci všech uvedených východisek na přezkoumávaný případ dospěl Nejvyšší soud v převážné části k závěrům identickým s názory dovolatele i státního zástupce. Jakkoliv není sporu o tom, že obviněný jako příslušník Policie České republiky, tedy jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zákona, resp. jako úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, ve zjištěných případech přistupoval do informačního systému Policie České republiky ETŘ a nahlížením do spisových materiálů zjišťoval informace ke svému známému R. S., pochybnosti již vzbuzují závěry obou soudů nižších instancí, že tak činil neoprávněně, že svou pravomoc vykonával způsobem odporujícím zákonu (resp. jinému právnímu předpisu než trestnímu zákoníku), že si tak počínal v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch a že by po získání přístupu k nosiči informací (resp. počítačovému systému) data tam uložená neoprávněně užil. 44. Závěru nižších soudů, že nahlížel do spisových materiálů neoprávněně, odporoval dovolatel tvrzením, že si neoprávněně nepočínal, neboť náplní jeho práce jako policejního inspektora (a současně jako analytika) bylo vyhodnocovat veškeré informace v systémech Policie ČR a pomocí nich vyhledávat a odhalovat trestnou činnost a pachatele (tedy i informace o svědku R. S.). K prokázání tohoto tvrzení navrhoval již v předcházejícím řízení výslechy svědků J. H. a Š. C., čemuž soudy nevyhověly (odvolací soud to odůvodnil mj. tím, že provádění takových důkazů „by zbytečně oddalovalo včasné rozhodnutí ve věci, které je možné učinit již na podkladě stávajícího důkazního materiálu“ (srov. stranu 7 odůvodnění jeho usnesení). 45. S takovým přístupem odvolacího soudu se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. I když nalézací (příp. odvolací) soud není povinen provést všechny navržené důkazy, vždy musí při dokazování postupovat tak, aby plně dostál požadavkům vymezeným v §2 odst. 5 tr. ř. V dané věci tuto svou povinnost bezezbytku nesplnil, přestože ani Nejvyšší soud nepřehlédl, že spisový materiál obsahuje listinné důkazy (sdělení odboru analytiky SKPV Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, nebo sdělení ředitele územního odboru téže složky), z nichž soudy zřejmě vycházely a které by svědčily pro závěr, že obviněný skutečně neměl oprávnění nahlížet (alespoň v některých případech) do informačního systému ETŘ a zjišťovat informace o R. S. Pokud však mají existovat důkazy, které by měly takový závěr zpochybňovat, pak je třeba je provést a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi vypořádat. 46. S vyřešením této otázky logicky souvisí vyřešení navazující otázky, totiž zda obviněný svou pravomoc vykonával způsobem odporujícím zákonu (resp. jinému právnímu předpisu než trestnímu zákoníku), či nikoliv. Soudy obou nižších instancí ji vyřešily se závěrem (třeba dodat, že předčasným), že obviněný jednal „… v rozporu s obsahem služebního slibu podle §17 odst. 3 a ustanovením §45 odst. 1, písm. a), b) zákona č. 361/2003 Sb.“ (srov. skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku). V návaznosti na to nalézací soud v odůvodnění rozsudku (srov. jeho stranu 9 nahoře) zmínil i text závazného pokynu policejního prezidenta č. 125/2008, aniž ovšem blíže rozvedl, proti kterému jeho ustanovení se obviněný měl provinit. Tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud, který v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho stranu 11) ve vztahu k tomuto pokynu pouze dodal, že obviněným „… namítaná absence školení k systému ETŘ … rovněž nemůže obžalovaného ze spáchaného jednání vyvinit …“ . 47. Tvrdil-li dovolatel v doplňku svého podání, že citovaným závazným pokynem policejního prezidenta č. 125/2008 byl upraven pouze celoplošný zkušební provoz informačního systému ETŘ, a navrhoval-li, aby si Nejvyšší soud vyžádal nový pokyn policejního prezidenta č. 66/2014, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2014 a současně předchozí pokyn zrušil, je třeba dodat, že dovolací soud si tento nový pokyn nevyžádal a ani nepovažuje za potřebné jím dokazování v dalším řízení doplňovat, neboť jde o pokyn, jenž i podle tvrzení dovolatele nabyl účinnosti až cca jeden a půl roku po skončení jeho jednání, jímž byl uznán vinným. Přesto Nejvyšší soud považuje za nezbytné, aby již nalézací soud se v budoucnu k výše uvedené otázce (tedy, proti kterému konkrétnímu ustanovení závazného pokynu policejního prezidenta č. 125/2008 se obviněný měl provinit) explicitně vyjádřil. 48. Pokud jde o právní závěr obou soudů nižších stupňů, že obviněný shora popsaným způsobem jednal v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch, a že po získání přístupu k nosiči informací (resp. počítačovému systému) data tam uložená neoprávněně užil, považuje Nejvyšší soud za postačující odkázat na výhrady formulované dovolatelem a státním zástupcem shora (srov. odstavce 8. až 23.). Ve shodě s nimi a v souladu s dosavadní výše citovanou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu je přesvědčen, že pouhé nahlédnutí pachatele (policisty) do informačního systému ETŘ bez zjištění, zda a jak chtěl spatřené (zjištěné) informace využít, nelze považovat ani za jeho neoprávněný prospěch ani za neoprávněné užití informace, a že případný neoprávněný prospěch musí být dovozován ze způsobu užití informací a nikoliv ze způsobu jejich opatření. To je třeba akcentovat tím spíše, že ve věci rozhodující soudy nezjistily, že by obviněný se získanými informacemi nakládal způsobem, který by svědčil pro závěr, že je privátně využil (a třeba i zneužil). 49. Jak již bylo uvedeno ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, publikovaném pod č. 32/2010 Sb. (srov. odstavec 16.) případný škodlivý úmysl pachatele by bylo možno dovozovat třeba i z jeho motivace při opatřování si informací . Takový úmysl ovšem obviněnému dosud provedeným dokazováním prokázán nebyl. I proto je třeba znovu připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, v němž byl požadavek na zjištění motivu pachatele přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku formulován tak, že „… k trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku“ , a ve vztahu k naplnění subjektivní stránky takového přečinu bylo zdůrazněno, že „… musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků …“ (v podrobnostech viz odstavec 17. shora). 50. Přes dosud formulované výhrady k napadeným rozhodnutím nižších soudů Nejvyšší soud jednání obviněného nemíní nikterak bagatelizovat. Souhlasí naopak se státním zástupcem, že šlo o jednání přinejmenším podezřelé pro jeho styky s kriminálně závadovou osobou. Na druhé straně je ovšem třeba respektovat (jak to také přiléhavě vyjádřil státní zástupce), že policista by zřejmě měl mít spíše více než méně informací o osobách, které se v jeho blízkosti vyskytují a s nimiž se stýká, neboť pokud by si o takových osobách (a nemuselo by jít jen o R. S.) neopatřil informace žádné, mohl by mu naopak být vytýkán nedostatek obezřetnosti při výběru svých přátel a známých a tím i porušení základní povinnosti podle §45 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2003 Sb. „chovat se a jednat i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru“ . To jsou ovšem otázky (např. zda a v jakém rozsahu mohl či měl mít kontakt s takovými osobami, zda byla podrobnější znalost prostředí, v němž se takové osoby pohybují, či by mohla být přínosem pro jeho práci policisty, zda v souvislosti s tím měl mít znalost informací z ETŘ o zde se vyskytujících osobách, apod.), které by musely být objasněny dalším dokazováním (např. výslechem jeho nadřízených jako svědků). 51. Nejvyšší soud bezezbytku nesdílí ani úvahy ve věci rozhodujících soudů o společenské nebezpečnosti, resp. o společenské škodlivosti jednání obviněného, příp. o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit , plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě. 52. Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana (nejen majetkových) vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118). 53. Stranou zvýšené pozornosti soudů nižších instancí proto nesmí zůstat ani otázka, zda jednání obviněného není namístě posoudit jen jako odpovídající kázeňské provinění. Při úvahách v tomto směru nemohou přehlížet nejen skutkové okolnosti přezkoumávané věci, ale ani osobu obviněného (jeho takřka příkladné služební hodnocení a opakované odměňování za nadstandardní pracovní výsledky), jakož i fakt, že se trestné činnosti měl dopouštět před relativně delší dobou (podle výroku rozsudku ji měl páchat od 15. 4. 2009 do 6. 11. 2012), a že ani podezření z jejího spáchání nevedlo jeho nadřízené k rozhodnutí, jímž by byl postaven mimo službu. 54. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 To 40/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 32 T 113/2015, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 55. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude, aby po doplněném dokazování, které se bude vztahovat k otázkám výše formulovaným, upřesnil dosavadní skutková zjištění a pečlivě se věnoval znakům jednotlivých skutkových podstat a otázkám na ně navazujícím. 56. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.). 57. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. 1. 2018 JUDr. Jan Bláha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2018
Spisová značka:8 Tdo 1513/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1513.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
Zneužití pravomoci úřední osoby
Zneužívání pravomoci veřejného činitele
Dotčené předpisy:§230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
§329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
§257a odst. 1 písm. a) tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2018-05-08