ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1589.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1589/2017-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání, které podal obviněný D. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 229/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 106/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 2 T 106/2016, uznal obviněného D. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
I.
dne 3. 5. 2016 v 18:00 hod. v zastavárně v P. – Č. M., ul. D., v úmyslu získat finanční hotovost, vylákal od poškozeného K. N. L., částku 6 000 Kč pod záminkou, že mu pronajme byt v P., B., kdy se jednalo o byt 2 + KK v přízemí domu, přičemž záměrně zamlčel, že předmětný byt mu nepatří, ten si původně od 1. 4. 2016 pronajala jeho matka R. K., od majitelky bytu M. Š., ale protože nesložila ve stanoveném termínu zálohu za nájem, byla majitelkou vyzvána k vrácení klíčů od bytu, které jí byly předtím svěřeny, klíče tedy předala svému synovi D. K. s tím, aby je vrátil majitelce bytu, ten však této situace využil a bez souhlasu majitele nabídl předmětný byt bez vědomí M. Š. k pronájmu poškozenému K. N. L., od něhož převzal výše uvedenou hotovost i přesto, že neměl v úmyslu předmětný byt pronajmout čin pronájem zprostředkovat, převzatou hotovost si ponechal pro svoji potřebu a poškozenému K. N. L., způsobil škodu ve výši 6 000 Kč,
II.
dne 13. 5. 2016 v době okolo 11.40 hod. v bytě E. F. na adrese P., U J., přišel z kuchyně do obývacího pokoje k poškozenému O. J., s kuchyňským nožem v ruce, představil se jako současný partner F., posadil se naproti němu a na konferenční stolek v obývacím pokoji si před sebe odložil kuchyňský nůž, následně poškozenému sdělil, že má velký problém, jelikož se stýká s jeho přítelkyní, a za to bude muset zaplatit, kdy po poškozeném opakovaně požadoval vydání peněz, přičemž současně bral do ruky na konferenční stolek odložený nůž, aby tak umocnil svůj požadavek na vydání peněz, a poškozený si nakonec, aby se vyhnul dalšímu nátlaku a ve strachu o svůj život, smluvil schůzku za účelem zapůjčení peněz s M. Z. v parku u divadla v H. P., poté obviněný před odchodem na smluvenou schůzku přikázal poškozenému, aby v bytě ponechal svůj mobilní telefon zn. Samsung Galaxy Note II v hodnotě 3 600 Kč s vloženou SIM kartou zn. Vodafone v hodnotě 550 Kč a paměťovou kartou o kapacitě 32 GB v hodnotě 147 Kč, což poškozený udělal, doprovodil ho na smluvenou schůzku, kde si poškozený J. půjčil od Z. finanční hotovost ve výši 500 Kč, a následně se s poškozeným vrátil zpět, kdy před vstupem do bytu F. přikázal poškozenému, aby mu peníze vydal, čemuž poškozený vyhověl, a sám vstoupil do bytu, přičemž poté, co zjistil, že si poškozený před odchodem ze svého telefonu vyndal baterii a zadní kryt, se vrátil k poškozenému s tím, že mu již nemůže věřit, a proto pokud bude chtít vrátit svůj telefon, tak mu musí přinést finanční hotovost ve výši 1 500 Kč k obchodnímu domu A. na Č. M., a z bytu F. odešel i s telefonem poškozeného neznámo kam, kdy k výměně již nedošlo, protože poškozený celou událost oznámil na PČR.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem I. jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 50 T 18/2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 To 374/2016, jenž nabyl právní moci dne 5. 10. 2016, mu uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 50 T 18/2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 6 To 374/2016, jenž nabyl právní moci dne 5. 10. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému K. N. L., škodu ve výši 6 000 Kč, a poškozenému O. J., škodu ve výši 4 000 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 5 To 229/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Jana Vučky dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně z obecného dovolacího důvodu, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, neboť vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení principů spravedlivého procesu ústavněprávně relevantní měrou.
5. V dalším textu dovolatel rozvedl, že jednak napadené usnesení odvolacího soudu není řádně odůvodněno, takže je nepřezkoumatelné a je projevem svévole ze strany soudu, dále že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů se v klíčovém bodě opírají o důkaz, který nebyl proveden v hlavním líčení, takže došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry obou soudů, a konečně, že obě napadená rozhodnutí se v klíčovém bodě opírají o laické úvahy soudu v odborné otázce mimoprávní povahy, které měly správně být předmětem znaleckého zkoumání, a tedy jde opět o projev svévole ze strany soudů a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry obou soudů.
6. Obviněný v podrobnostech konkrétně namítl, že ve svém odvolání se detailně vyjádřil k údajnému trestnému činu pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a přesvědčivě a hlavně plně konzistentně tuto skutkovou verzi vyvrátil s tím, že k údajnému uvedení v omyl došlo nedorozuměním, neboť údajný poškozený je vietnamské národnosti s omezenou znalostí češtiny a vzhledem k tomu, že při jejich jednání neměl žádného tlumočníka, mohlo velmi snadno bez jakéhokoli zlého úmyslu dojít k nedorozumění mezi stranami; za takové situace jsou veškeré úvahy o údajném úmyslném uvedení v omyl čistě spekulativní a nedoložitelné. Vytkl odvolacímu soudu, že tuto jeho logickou a jednoduchou obhajobu zcela ignoroval, odmítl se s ní jakkoli vypořádat a nepřezkoumatelným způsobem bez řádného odůvodnění a jakékoli argumentace ji zamítl. V tomto směru poukázal na jediný odstavec na straně 10 jeho rozhodnutí, v němž odvolací soud paušálně a nekonkrétně odkázal na jakési neupřesněné „okolnosti správně poukázané v napadeném rozsudku“, aniž by se vypořádal s námitkou rozdílnosti řečí obou stran, a zdůraznil, že zmatení jazyků je přitom okolnost, na kterou napadený rozsudek nijak nepoukázal. V návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že odůvodnění rozhodnutí o odvolání by mělo odpovídat na odvolací námitky, a pokud je ponechá nezodpovězené a nevypořádané, a odpoví na něco jiného, pak jde o jednoznačný projev svévole ze strany soudu a porušení principů spravedlivého procesu.
7. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dovolatel vyslovil názor (shodně, jak na to již poukázal i ve svém odvolání), že tento je v přímém rozporu s obsahem výpovědi svědka O. J. Zdůraznil, že ačkoli jmenovaný svědek neřekl nic o slovních výhrůžkách, nic o opakovaném braní nože, nic o umocňování požadavku na vydání peněz, ocitly se takové okolnosti ve výroku o vině a soud je považoval za prokázané, v čemž spatřoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry soudu. K tomu připomněl vyjádření odvolacího soudu, jenž se pokusil zjevně nezákonnou situaci zachránit tvrzením, že výrok rozsudku sice odporuje důkazům provedeným v hlavním líčení, avšak to nevadí, neboť výrok vychází „z převzetí obžaloby“ a „z popisu události svědkem J. v přípravném řízení“. Vyjádřil přesvědčení, že jde o zcela zásadní skutkovou okolnost pro právní kvalifikaci, a tudíž tato vada je tak zásadní, že dává vzniknout extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry soudu (výrok odsuzujícího rozsudku není opřený o žádný důkaz) a zasahuje do jeho ústavních práv. Ke shodnému skutku dále namítl, že je opřen výhradně právě o výpověď svědka O. J. jako jediný důkaz, přestože tento přiznal v hlavním líčení, že v dané době byl pod akutním i dlouhodobým vlivem dvou drog, na podkladě čehož dovodil, že se u něj mohla vyskytovat tzv. drogová psychóza, a tedy jím podaný popis údajného ohrožení je absolutně nejistý a naopak plně odpovídá projevům stihomamu. Současně poukázal na to, že v případě možného účinku drogové psychózy na vnímání a zapamatování děje se jedná o odbornou (nikoli právní) otázku z oboru psychiatrie, takže soudy obou stupňů měly povinnost obrátit se v tomto směru na znalce a nespoléhat na své čistě laické a neodborné dohady, na jejichž podkladě pak zhodnotily, že uvedený svědek v době údajného skutku (tj. před řádově několika měsíci předtím, než vypovídal před soudem v hlavním líčení) drogovou psychózu neměl, čímž prováděly dokazování iracionálním způsobem. Svou argumentaci shrnul konstatováním, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo hodnocení důkazů zcela svévolné, neodborné a spekulativní, a oba soudy tak narušily princip spravedlivého procesu a daly vzniknout extrémnímu rozporu mezi důkazním stavem a následnými závěry.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci poukázal předně na to, že dovolání obviněného neobsahuje jedinou námitku, kterou by tento vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Ve vztahu k bodu I. výroku o vině totiž dovolatel pouze opakuje jednu z verzí své variabilní obhajoby (původně popíral, že by od poškozeného vůbec nějaké peníze převzal), a domáhá se tak zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí; navíc odkazuje na skutečnosti uplatněné ve svém odvolání, k nimž přihlížet nelze, a rovněž polemizuje s kvalitou odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přestože takové námitky jsou již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
10. Státní zástupce dále uvedl, že také ostatní výhrady obviněného směřují výlučně do skutkové a procesní, nikoli hmotněprávní oblasti. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s nimi však namítl existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry soudů a porušení práva na spravedlivý proces, státní zástupce poukázal na to, že v tzv. skutkové větě týkající se zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku sice jsou uvedeny některé podrobnosti jeho jednání, které poškozený při výpovědi v hlavním líčení dne 6. 4. 2017 neuvedl a jež uváděl v přípravném řízení (a nalézací soud přitom nepostupoval podle §211 odst. 3, popř. §212 tr. ř.), avšak i při výslechu před soudem uvedl poškozený okolnosti podstatné pro právní kvalifikaci daného zločinu, které v tzv. skutkové větě obsaženy jsou, a to že obviněný při rozhovoru s ním před sebe položil nůž (což nepochybně lze považovat za konkludentně učiněnou pohrůžku zbraní), že po něm požadoval finanční obnos a na zdůraznění svých požadavků vzal nůž do ruky za situace, kdy se mu poškozený snažil dokázat, že žádné peníze nemá. Navíc poškozený ve výpovědi v hlavním líčení uvedl některé okolnosti, které v tzv. skutkové větě ani uvedeny nejsou, totiž že mu obviněný vyhrožoval, že mu může vymlátit barák a ohrozit rodinu, a za takové situace nelze hovořit o žádném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a právním posouzením věci, jak jej dovolatel vytýká. O existenci tzv. extrémního rozporu, resp. porušení práva na spravedlivý proces pak nelze hovořit ani v souvislosti s neprovedením důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k duševnímu stavu svědka O. J. Státní zástupce zdůraznil, že ze skutečnosti, že jmenovaný svědek je konzumentem drog, popř. osobou drogově závislou, a že konzumoval drogy předtím, než vnímal svými smysly okolnosti, o kterých měl vypovídat, nevyplývá automatická povinnost soudu zkoumat podle §118 tr. ř. duševní stav takového svědka. Takové znalecké zkoumání je namístě pouze v případě, že jsou dány konkrétní okolnosti, které budí důvodné pochybnosti o tom, že svědek je schopen správně vnímat a reprodukovat prožité události, o což se v předmětné trestní věci nejednalo, neboť žádné takové okolnosti dány nebyly, jak obsáhle vyložil již odvolací soud na stranách 5 a 6 svého rozhodnutí. Státní zástupce tedy shrnul, že důkazní návrh obhajoby na znalecké zkoumání duševního stavu tohoto svědka byl odmítnut důvodně, a důkazní řízení nebylo zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, jež by též mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
11. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného jsou výlučně skutkového a procesního charakteru a obsahově neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž neodůvodňují ani výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění z důvodu existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a současně, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 1. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
16. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti rozsahu a způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (s poukazem na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyslovil ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině nalézacího soudu názor, že přesvědčivě a plně konzistentně vyvrátil zde popsanou skutkovou verzi, a tvrdil, že vzhledem k vietnamské národnosti poškozeného a jeho omezené znalosti češtiny došlo k uvedení v omyl poškozeného nedorozuměním, nikoliv jeho úmyslným jednáním, jak spekulativně a nedoložitelně dovodily soudy obou stupňů, a ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že je v přímém rozporu s obsahem jediného důkazu – výpovědi svědka O. J. s tím, že tento nevypověděl ničeho o zcela zásadních skutkových okolnostech pro danou právní kvalifikaci, a to o slovních výhrůžkách, braní nože a umocňování požadavku na vydání peněz z jeho strany, přičemž navíc namítl, že tento svědek byl v době, kdy ke skutku došlo, pod akutním i dlouhodobým vlivem drog, na podkladě čehož zpochybnil jím podaný popis skutkového děje a označil jej za nejistý, plně odpovídající projevům stihomamu, a hodnocení jeho osoby a výpovědi soudy obou stupňů považoval za čistě svévolné, spekulativní a neodborné dohady, neboť se jednalo o odbornou otázku a soudy měly povinnost obrátit se v tomto směru na příslušného znalce) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (navíc v průběhu řízení měněnou), jež spočívala v tvrzení, že k údajnému uvedení v omyl poškozeného došlo nedorozuměním, nikoli jeho úmyslným jednáním, a v případě skutku pod bodem II. tamtéž zpochybnil skutková zjištění s poukazem na nevěrohodnou a nejistou výpověď svědka O. J. v důsledku jeho duševního stavu. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem a pochybení soudů obou stupňů měl za to, že v dané věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právními závěry soudů a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, v důsledku čehož pak napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
18. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
19. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce, na něž lze již z důvodu procesní ekonomie plně poukázat) neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 9 až 11 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 5 až 9), přičemž se podrobně zabýval i námitkami obviněného k výpovědi svědka O. J. ohledně skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout.
20. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
21. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud (shodně jako státní zástupce) připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu