ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1601.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1601/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněného V. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 355/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 81/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 T 81/2016, byl obviněný V. K. uznán vinným v bodě 1. přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodech 2. a 3. přečiny maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že
v bodě 1. v přesně nezjištěné době v období prosince roku 2015 v Č. B. či na jiném přesně nezjištěném místě, při telefonátu do kanceláře č. 113 Matričního úřadu Magistrátu města Č. B., nacházející se v budově Magistrátu města Č. B. na adrese J., poté, co mu úřednice M. Ž., potvrdila, že nemůže řídit vozidlo z důvodu dosažení dvanácti bodového hodnocení řidiče, a pozbyl tak řidičské oprávnění, v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, vážně prohlásil do telefonu „Mě to nezajímá, já jezdit budu, a tak tam přijedu a všechny Vás postřílím“, když poté práskl s telefonem, což si úřednice vysvětlila tak, že přijde do její kanceláře a svou výhrůžku splní, a takto u ní vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví,
dále dne 4. 1. 2016 v době okolo 9.30 hodin v Č. B. v budově Magistrátu města Č. B., ve stejné kanceláři za přítomnosti pracovnice tohoto úřadu M. Ž. a vedoucí oddělení Matričního úřadu J. K., prohlásil při úředním jednání, a to zcela vážně na adresu policie: „Tak to mám vzít pistoli a zastřelit je?“,
v bodě 2. dne 18. 2. 2015 v době kolem 16.55 hodin v Č. B. na n. P. O. řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW 525 D 560 L, registrační značky …, černé barvy, a s tímto vozidlem zaparkovaným při pravém okraji vozovky před Galerií Dvořák se rozjel v době, když za ním jelo služební vozidlo Policie České republiky, směrem doleva k hotelu Zvon, kde byl pomocí technického zařízení na služebním vozidle Policie České republiky zastaven a podroben silniční kontrole,
dále dne 20. 2. 2015 v době kolem 13.45 hodin v Č. B., v ulici R., směrem k ulici N. řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW 525 D 560 L, registrační značky …, černé barvy, když byl hlídkou Policie České republiky před domem č. p. …, na zastávce MHD J. zastaven a podroben silniční kontrole,
ačkoli mu bylo dříve v souladu s ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, doručeno oznámení Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 6. 2014, č. j. MAU/18306/2014, o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, přičemž rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 20. 11. 2014, č. j. MAU/18306/2014-18, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí veškerých podaných námitek proti záznamům bodů v registru řidičů, které mu bylo rovněž doručeno a nabylo právní moci dne 23. 12. 2014, pozbyl řidičské oprávnění ke dni 30. 12. 2014,
3. dne 25. 11. 2015 v době kolem 17.30 hodin po hlavní komunikaci číslo 39, I. třídy, od obce K. směrem na Č. K., řídil motorové vozidlo tov. zn. BMW 523, registrační značky …, bílé barvy, kdy nedaleko za mostem přes železniční trať ve směru na Č. K. odstavil toto vozidlo pro technickou závadu a na místě jej následně kontrolovala hlídka Policie České republiky,
ačkoli mu bylo dříve v souladu s ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, doručeno oznámení Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 6. 2014, č. j. MAU/18306/2014, o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění, přičemž rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 20. 11. 2014, č. j. MAU/18306/2014-18, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí veškerých podaných námitek proti záznamům bodů v registru řidičů, které mu bylo rovněž doručeno a nabylo právní moci dne 23. 12. 2014, pozbyl řidičské oprávnění ke dni 30. 12. 2014 .
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §326 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osmnáct měsíců.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 355/2017, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž ke skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně vytýkal nesoulad mezi soudem učiněnými zjištěními a právními závěry, protože nebylo zjištěno slovní prohlášení, které měl pronést a z jehož citace by bylo možné výhrůžku, o niž se mělo jednat, posuzovat. Navíc šlo o dvě samostatné výhrůžky, které nebyly zaměřeny vůči téže úřední osobě, neboť v prvém případě při nedatovaném telefonickém rozhovoru měla výhrůžka směřovat vůči pracovnicím Magistrátu Č. B., v druhém případě proti policii. Obviněný vůči svědkyni M. Ž., která uvedenou záležitost reprodukovala, vznesl výhrady, protože si nepamatovala datum, kdy k telefonátu došlo, telefonní hovor nikde nezaznamenala ani neoznámila nadřízenému. Obdobně uváděl nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně J. K., s tím, že žádná z dotčených žen neučinila nezbytné opatření, a to ani poté, kdy s obviněným přímo opakovaně věc konzultovaly v kanceláři magistrátu. Dne 25. 11. 2015 mu byl odňat řidičský průkaz, a proto jednal jak se správním orgánem, tak s Policií České republiky, přičemž mimo žalovaných případů ani při žádném jednání nebyl agresivní a nikomu nevyhrožoval.
5. Protože nebyly řádně zjištěny slovní výroky, které měl pronést, není známa citace, z níž by bylo možno dovodit, zda se jednalo o výhrůžku, která byla schopna vyvolat obavu ze splnění slovních vyjádření, jak svědkyně M. Ž. i E. Z. uvedly, a ovlivnit je v jejich úředním postupu.
6. K činu ze dne 4. 1. 2016 obviněný vznesl obdobné výhrady jak o nevěrohodnosti svědkyň, které o obsahu výhrůžky vypovídaly, tak i o nedostatečném objasnění jejího obsahu, navíc, že byla vytržena z kontextu, v němž měla být pronesena, když jde o o větu tázací, kterou lze jen těžko někomu vyhrožovat. I kdyby tuto větu pronesl, nemohla podle něj být nátlakem na výkon pravomoci policistů, neboť v projednávaném správním případě policie již nemohla cokoli činit, o čemž byl již v předchozí době odsouzený řádně poučen. Ani tato výhrůžka však nemohla vyvolat obecně obavu, že proti policii při kontrole použije pistoli, když ani odpovědná vedoucí J. K., ani kdokoli jiný neinformoval okamžitě příslušné policejní orgány, pouze následně jmenované pracovnice magistrátu zpracovaly trestní oznámení.
7. Obviněný dále k činu pod bodem 1. uvedl, že se od 25. 11. 2015, kdy mu byl odňat policií řidičský průkaz, domáhal nápravy s tím, že se považoval za nespravedlivě postiženého. Byl přitom opakovaně posílán pracovnicemi úřadu na policii a odtud zpět na úřad města, aniž by se cokoli vyřídilo. Pokud se svým otcem dne 4. 1. 2016 navštívili nejprve kancelář svědkyně M. Ž. a odtud odešli k její nadřízené, muselo být všem pracovnicím jasné, že si bude stěžovat. Soudy však objektivně nevyhodnotily uváděné skutečnosti jím a jeho otcem, který navíc slyšel před vstupem do jednací kanceláře výrok „co tu ti šupáci v montérkách zase chtějí“. Obviněný proto vyvodil, že nejde o pouhé rozdíly v hodnocení důkazů nalézacím soudem, nýbrž o zásadní nesoulad mezi soudem učiněnými zjištěními na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.
8. K činům pod body 2. a 3. rozsudku obviněný poukázal na to, že přestože řídil ve třech případech vozidlo, ačkoli měl vzhledem k dosažení dvanácti bodů odňato řidičské oprávnění, neměly být tyto činy posuzovány jako trestné jednání. Rozhodnutí o tom, že nesmí řídit dále motorová vozidla všeho druhu, neboť dosáhl předepsaného počtu bodů, řádně obdržel, a převzal i rozhodnutí o zamítnutí jím podaných námitek. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení o bodovém hodnocení celému procesu nerozuměl, zvolil si pro toto správní řízení advokáta. Byl přesvědčen, že řídí oprávněně, neboť skutečnost, pro kterou mu byly přidělovány body, fakticky neexistovala. Uvedl, že až do rozhodnutí nalézacího soudu v tomto trestním řízení nebylo ve správním řízení rozhodnuto, a později bylo rozhodnuto pouze formálním postupem. Jeho aktivita směřovala především proti tomu, aby vyvrátil důvody pro odnětí řidičského oprávnění, a proto vydaná rozhodnutí dále právně napadal, protože při kontrolách prováděných policisty, včetně uváděných skutků, až na poslední kontrolu u Č. K. mu nikdy nebylo jednoznačně sděleno, že řídit nesmí, a také mu nebyl odebrán řidičský průkaz. Byl tedy přesvědčen, že pokud i nadále řídí, žádného trestného jednání se nedopouští. Proto v činech pod body 2. a 3. není možné spatřovat úmyslné zavinění, a to ani v úmyslu nepřímém.
9. Ve vztahu k těmto činům obviněný brojil i proti tomu, že nebylo soudy respektováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, neboť se dopustil přestupků, které byly formálně právně uznány, když i on je akceptoval a podepsal, čímž došlo ke zkrácenému správnímu řízení, proti němuž nejsou přípustné opravné prostředky. Pokud by toto neučinil, věc by byla projednávána ve správním řízení. Obviněný uvedl své výhrady zejména k přestupku spočívajícímu v tom, že nebyl připoután, protože nepředložil lékařské potvrzení, které při kontrole policií neměl u sebe. Ve správním řízení by se však prokázalo, že potvrzení bylo založeno ve správním spisu, protože obviněnému tato potvrzení byla na dané období lékařem řádně vystavena a on byl oprávněn řídit vozidlo bez připoutání. Kdyby tyto přestupky ve zkráceném řízení nabyly pro neuplatnění obhajoby právní moci, je nutné konstatovat, že se jedná pouze o formální naplnění přestupku, protože k činu, v němž byl spatřován, nedošlo, když nenastala situace, která vyvolala udělení posledních bodů do celkového počtu dvanácti. Fakticky proto nebyl důvod pro odebrání řidičského oprávnění.
10. Obviněný též k přečinům podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl v bodech 2., 3. uznán vinným, namítal, že jejich příčinou bylo získání dvanácti bodů v bodovém hodnocení řidiče, což je však jen formální závěr, neboť mu byly připsány i přesto, že přestupek, který k vybodování vedl, nespáchal. Nešlo o jednání, které by jej jako řidiče činilo nebezpečným pro silniční provoz a nejednal proti účelu, pro který byl předpis o vybodování řidičů vydán. S ohledem na tvrzené obviněný nemohl narušit objekt žalovaného přečinu spočívající v zájmu na řádném výkonu rozhodnutí orgánu veřejné moci, protože jeho podstatou nemůže být prosazování jakéhokoli rozhodnutí státního orgánu, byť je formálně pravomocné.
11. Námitky obviněný soustředil i proti usnesení odvolacího soudu, a spatřoval je mimo jiné i v tom, že bez dalšího posuzování významných skutečností převzal hodnocení důkazů, tvrzení a závěry nalézacího soudu a jen formalisticky uzavřel, že pokud by bylo rozhodnutí o záznamu dvanácti bodů zrušeno, zakládalo by postup pro zproštění dovolatele, k čemuž však nedošlo proto, že přestupce postupem na místě, když akceptoval svým podpisem blokovou pokutu, se opravných prostředků vzdal. Tímto konstatováním odvolací soud pouze uzavřel bezvýchodný kruh, proti kterému dovolatel opakovaně brojil.
12. Ze všech takto rozvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 To 355/2017, i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 T 81/2016, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., ho označil za obsahově shodné s postoji obviněného v dosavadním řízení i jeho odvolacími námitkami, s nimiž se již dostatečně vypořádal odvolací soud. Ve vztahu k výhradám proti bodu 1. poukázal na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním a provedenému dokazování, jež nelze pod tvrzený ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit. K obsahu vznesených výhrůžek a tomu, že nemohly vyvolat jakoukoliv obavu o život či zdraví, dovolateli oponoval, protože způsob, jakým byly konkrétní věty proneseny, obsahují zdůraznění povahy takové pohrůžky. Zmínil, že tázací větou se nutí reagovat a „nezůstat stranou“ vyřčené hrozby, a to i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 754/2015, sp. zn. 7 Tdo 1165/2010 a sp. zn. 3 Tdo 925/2015, podle nichž jsou pohrůžky zastřelením obecně způsobilé vyvolat obavu o život či zdraví a škodlivost takového jednání je zásadně dána.
14. Ve výhradách proti bodu 2. rozsudku státní zástupce spatřoval konstatovaná tvrzení právním omylem ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se však obviněný mohl vyvarovat. Zdůraznil, že obviněnému byla rozhodnutí o tom, že dále nesmí řídit motorová vozidla, řádně doručena, a proto mu muselo být zřejmé, že tato vozidla skutečně řídit nesmí, když navíc doručení a znalost obsahu předmětných rozhodnutí v dovolání nikterak nezpochybnil. Státní zástupce připomenul rozhodnutí č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož je soud povinen zjišťovat toliko, zda je mařené rozhodnutí vykonatelné a případně i pravomocné. V trestním řízení tedy nemůže soud posuzovat zákonnost ani účelnost mařených rozhodnutí.
15. K namítané nedostatečné škodlivosti posuzovaného jednání ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na související judikaturu Ústavního soudu. Ze všech hledisek tam rozvedených, jakož i okolností, za nichž byly činy v této věci spáchány, důvod k užití principu subsidiarity trestní represe neshledal, a právní posouzení považoval za správné.
16. Protože dovolání bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a dílem je zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné, státní zástupce navrhl proto, aby bylo jako celek odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost a formální podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a proto na jeho podkladě lze zásadně vytýkat vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
20. Označený důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
21. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
22. Takto obecné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba vykládat i v souladu s principy práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v případě, kdy je porušení spravedlivého procesu namítáno, je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod má opodstatnění a je v tomto směru relevantním dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných principů zásadně představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
23. Obviněný tento dovolací důvod s ohledem na shora vymezená kritéria nenaplnil v části, v níž vytýkal nesprávné posouzení věrohodnosti svědkyň M. Ž., E. Z. a J. K., že soud v jeho neprospěch posuzoval výpověď otce, či poukazoval na nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Těmito námitkami se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Protože jde o výhrady netýkající se hmotněprávního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného z jejich podnětu přezkoumávat. Zabýval se však i přesto tím, zda z hledisek jím namítaných nedostatků v procesním postupu soudů nižších stupňů nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu, což by mohlo nastat zásadně jen tehdy, jestliže by dospěl k názoru, že skutečně k extrémnímu pochybení došlo a že proces ve svém komplexu byl vskutku nespravedlivý.
24. Nejvyšší soud však žádné pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlily. Lze konstatovat, že podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný v dovolání zásadně opakoval námitky vznesené v průběhu řízení před soudy nižších stupňů a polemizoval s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly a jež v přezkoumávaných rozhodnutích již s potřebnou péčí vysvětlily. Poukázat je vhodné zejména na strany 4 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, který provedl všechny potřebné důkazy, zejména vyslechl svědky, proti nimž obviněný v dovolání brojil. Posuzoval věrohodnost svědkyně M. Ž., která byla účastna obou obviněnému za vinu kladeným trestným jednáním popsaným pod bodem 1., a podrobně rozvedla souvislosti, za nichž jí nebo policii bylo obviněným vyhrožováno. Tato svědkyně vysvětlila všechny souvislosti i své myšlenkové pochody a postoje. Obdobně soud vyslechl i svědkyni J. K. a E. Z. a další svědky, včetně otce obviněného, a v odůvodnění vyložil, s jakými důvody a na základě jakých úvah učinil závěry ve vztahu k věrohodnosti jimi uváděných skutečností. Soud provedl i listinné důkazy, jež rovněž posuzoval způsobem, který v odůvodnění vyložil. Lze shrnout, že ani odvolací soud neshledal žádné důvody pro jiné hodnocení důkazů, než jak to učinil soud prvního stupně, jenž vycházel při zjišťování skutkového stavu především z výpovědí jednotlivých svědků. Pokud jde o určité odchylky ve výpovědích, jedná se vzhledem k celku o méně podstatné okolnosti, když svědci nemuseli těmto pro ně okrajovým záležitostem připisovat takovou důležitost, jakou jim přikládala obhajoba.
25. K takto provedenému dokazování Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebném rozsahu zkoumaly všechny rozhodné skutečnosti. Podle obsahu spisu i způsobu, jak v odůvodnění svých rozhodnutí jednotlivé skutečnosti posuzovaly, je zřejmé, že se s konkrétními ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. V rámci dokazování soud prvního stupně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněné, a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 260/06).
26. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v procesní stránce přezkoumávané věci nedostatky, které by svědčily o extrémním nesouladu a nebo o porušení zásad spravedlivého procesu, a proto mohl na podkladě skutkových zjištění, jež soudy učinily, posuzovat správnost právních závěrů.
IV. K výhradám proti nesprávnému právnímu posouzení věci
27. Obviněný vůči právnímu posouzení jemu za vinu kladených činů vytýkal nesprávné právní posouzení u přečinu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v bodě 1. a u přečinů podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v bodě 2. a 3., že provedeným dokazováním nebylo objasněno, zda došlo k naplnění všech znaků těchto skutkových podstat, a proto je třeba k jednotlivým výhradám obviněného uvést následující:
a) K přečinu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
28. Přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby. Obviněný vůči němu vytýkal, že činem kladným mu za vinu jej nenaplnil, protože šlo o jednání, které nebylo způsobilé vzbudit v pracovnicích Magistrátu města Č. B. důvodnou obavu o jejich zdraví nebo život, neboť použil větu tázací, která nemůže ze své podstaty být výhrůžkou, a že jeho jednání směřovalo proti policistům, kteří nebyli tomuto jednání vůbec přítomni. Tyto námitky nejsou důvodné.
29. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně shledal, že dotčené úřednice jednání obviněného nebraly na lehkou váhu, a to i přesto, že nemohly vědět, zda obviněný své výhrůžky uskuteční či nikoli. Navíc šlo o hrozby střelnou zbraní, a proto je považovaly za závažné, což je vedlo k tomu, že se rozhodly jednání obviněného oznámit na policii. Důvodem podání trestního oznámení tedy nebyla snaha úřednic zakrýt svůj nesprávný úřední postup, jak naznačoval obviněný, ale právě jejich obava z možné realizace opakovaných výhrůžek použitím střelné zbraně obviněným. U obviněného se přitom nejednalo o zkratkovité jednání, ale o chování, které vycházelo z konkrétní příčiny, a navíc bylo opakované. Mělo povahu cílené snahy domoci se zvratu v úředním postupu, proti němuž obviněný soustavně brojil se záměrem dosáhnout vyhovění žádosti o vrácení řidičského průkazu.
30. Nejvyšší soud uvedené úvahy soudů obou stupňů považuje s ohledem na učiněná skutková zjištění za správné, a ztotožnil se s nimi v tom, že obviněný podle popsaných skutkových zjištění znaky uvedeného přečinu naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
31. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že skutek v bodě 1. spočíval ve dvou fázích, když obviněný nejprve telefonicky vyhrožoval úřednici Matričního úřadu Magistrátu města Č. B. M. Ž., že „já tam přijedu a všechny vás postřílím “, a podruhé osobně za přítomnosti svého otce v budově Magistrátu města Č. B. též ve vztahu ke stejné pracovnici tohoto úřadu i vedoucí oddělení J. K. přímo nevyhrožoval jim, ale na adresu policie slovy „ Tak to mám vzít pistoli a zastřelit je? “.
32. Takto pronesené výhrůžky mají povahu znaku „jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody“, protože tento znak je obecně naplněn, byla-li taková výhrůžka vážně pronesena v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro takový výkon. Přitom není rozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného byla způsobilá vyvolat důvodnou obavu z jejího uskutečnění [srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. 7 To 322/94 (uveřejněné pod č. 37/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z obviněným pronesených slov není pochyb o tom, že byly míněny vážně a byly proneseny za konkrétních souvislostí a takovým způsobem, který byl schopen vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval.
33. V tomto kontextu je totiž třeba zvažovat zejména okolnosti, za nichž k činu obviněného došlo, neboť se jednalo o vyústění jeho problémů v rámci dopravních přestupků, kde M. Ž. byla pracovnicí magistrátu, a tedy úřední osobou ve správní věci tzv. vybodování obviněného. Obviněný obdržel oznámení o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení ze dne 23. 6. 2014. V něm mu bylo mimo jiné podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“) sděleno, že tímto oznámením pozbývá řidičské oprávnění. Námitky obviněného podané proti němu byly usnesením Magistrátu města České Budějovice, Matriční úřad, oddělení ŘP ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. MAU/18306/2014 Zi, zamítnuty, resp. bylo rozhodnuto, že veškeré podané námitky proti záznamu bodů v registru řidičů ze dne 20. 6. 2014, 13. 6. 2014 a 27. 3. 2014 se zamítají jako neodůvodněné a provedený záznam dvanácti bodů ke dni 20. 6. 2014 byl potvrzen (č. l. 82 až 85). Obviněný však byl dne 25. 11. 2015 v rámci silniční kontroly přistižen při řízení osobního motorového vozidla (ačkoli již k 30. 12. 2014 pozbyl řidičské oprávnění), a proto mu byl policejní hlídkou fakticky zadržen řidičský průkaz (č. l. 71).
34. Pokud se obviněný v prosinci 2014 a v lednu 2015 dostavil na Magistrát města Č. B., Matriční úřad, nečinil tak bezdůvodně, ale v reakci na takto uloženou sankci, jíž se odmítal podrobit. M. Ž. byla úřednicí Matričního úřadu Magistrátu města Č. B., která dne 23. 9. 2014 vyhotovila a obviněnému zaslala vyrozumění pod sp. zn. MAU/18306/2014 Zi ve smyslu §65 odst. 2 správního řádu. Proto, pokud obviněný na její adresu uvedené výhrůžky telefonicky a v její kanceláři i osobně vůči policii vznesl, činil tak zcela záměrně ve snaze působit na výkon pravomoci této úřednice. Tato reakce byla projevem nevole obviněného podrobit se úřednímu rozhodnutí a úředním postupům, jež vyústily nejen v zákaz řízení motorových vozidel, ale následně, když je obviněný i poté, co věděl, že řídit již nesmí, porušoval, ve fyzické odebrání řidičského průkazu, který obviněný do té doby (25. 11. 2015) stále měl k dispozici.
35. Z toho plyne, že obviněným pronášené výhrůžky byly prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby (srov. tzv. právní větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž je patrné, že obviněný jednal způsobem, který vzbuzoval dojem vážnosti projevu, neboť M. Ž. se stala činem obviněného ohrožena dvakrát, a jak sama uvedla, její obava z obviněného nabyla na významu zejména po druhém jeho útoku, kdy slovně v její přítomnosti výhrůžky zabitím směřoval proti policistům. Pokud jde o povahu újmy, jíž obviněný hrozil v obou případech bodu 1., nebylo nutné, aby taková újma nastala bezprostředně, a proto pro naplnění uvedeného pojmu postačovalo, že obviněný užitými výhrůžkami hrozil jednáním, které se mělo teprve uskutečnit, tedy jednáním se vzdálenými následky [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 159/2001 (uveřejněný pod č. TR NS 8/2001-T 226)]. Rovněž je třeba zmínit, že obviněný vyhrožoval jednak tím, že by mohl vzít pistoli a zastřelit (policisty), a jednak tím, že všechny (na úřadě) postřílí. V obou případech se jednalo o takovou formu výhrůžky, která představovala buď těžkou újmou na zdraví či dokonce fyzickou likvidaci [§326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
36. K námitkám obviněného je tak třeba uvést, že za jednání cílené proti výkonu pravomoci úřední osoby je třeba považovat i jeho jednání ze dne 4. 1. 2016, v jehož rámci na Matričním úřadě Magistrátu města Č. B. adresoval výhrůžky příslušníkům Policie České republiky, kteří sice nebyli v danou chvíli na místě přítomni, což předmětná skutková podstata ani nevyžaduje, avšak byli úředními osobami činnými v jeho věci, neboť právě v rámci jejich kontroly byl opakovaně přistižen při řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, a byli to rovněž policisté, kdo mu dne 25. 11. 2015 fyzicky zadrželi a odebrali řidičský průkaz a vedli s ním zkrácené správní řízení (tzv. blokové řízení) o udělení pokuty a bodů v bodovém hodnocení řidiče. Nadto je třeba mít na paměti shora uvedené příčiny, pro které k činům obviněného došlo, protože i výhrůžka dne 4. 1. 2015 byla cílena zejména na úřednice magistrátu a výhrůžná slova, byť v otázce a mířena vůči policii, měla za účel zastrašit v té době úřednice přítomné v kanceláři, kde policisté přítomni nebyli, avšak s jejichž činností nesouhlasný postoj obviněného souvisel. Celkově tato obviněným vytvořená situace měla výhrůžný a zastrašující charakter.
37. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný jednáním popsaným v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tj. jak po objektivní, tak po subjektivní, naplnil znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto námitky proti této části přezkoumávaných rozhodnutí považoval za nedůvodné.
b) K přečinům podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
38. Obviněný výhradami proti přečinům podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v bodech 2. a 3. rozsudku soudu prvního stupně, zpochybňoval důvodnost tohoto právního posouzení, avšak s tím, že zásadně brojil proti postupu, který vedl k udělení posledních bodů při spáchání konkrétního přestupku. V dovolání obviněný namítal nesprávnost závěru o tom, že došlo k přestupku v blokovém řízení, a tento závěr považoval za nespravedlivý. Od tohoto závěru odvozoval nespravedlivost celého správního postupu, který vyvrcholil tím, že byl odsouzen za přečiny, jež podle něj z uvedených důvodů nedosahují takového stupně společenské škodlivosti, aby na ně bylo nutné užít prostředky trestního práva.
39. K námitkám obviněného, jimiž se snažil zpochybnit výsledky postupu správních orgánů v přestupkovém řízení, a v dovolání poukazoval na okolnosti, za nichž došlo k přestupku, který vedl k udělení dvanácti bodů, je třeba uvést, že tyto námitky v dovolání, které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání prosti rozsudku, jímž byl obviněný odsouzen za přečiny podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nelze připustit. Takové námitky nemají v dovolání žádné opodstatnění a Nejvyšší soud nemůže věcnou správnost rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat. V řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat, zda je rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, jehož výkon obviněný mařil nebo ztěžoval, vykonatelné, a jestliže to zákon vyžaduje, i pravomocné. Orgán činný v trestním řízení musí proto jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. posoudit, zda a kdy oznámení správního orgánu o provedení záznamu bodů, kterým řidič dosáhl celkového počtu dvanácti bodů, a výzva k odevzdání řidičského průkazu podle §123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., považované za rozhodnutí podle §337 odst. 1 tr. zákoníku [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (uveřejněné pod č. 1/2011-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nabylo právní moci. V případě tzv. fikce doručení je povinností orgánu činného v trestním řízení prověřit, zda skutečnosti, na nichž byl závěr o fikci doručení předmětného rozhodnutí správním orgánem založen, odpovídají správním řádem předepsaným pravidlům pro doručování [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012 (uveřejněné pod č. 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
40. S ohledem na tato kritéria v přezkoumávané věci není pochyb o tom, že obviněnému bylo doručeno dne 19. 7. 2014 Magistrátem města České Budějovice vydané Oznámení o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění dne 23. 6. 2014, v němž mu bylo mimo jiné podle §123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. sděleno, že tímto oznámením pozbývá řidičské oprávnění. Obviněný proti tomuto oznámení podal námitky, jimž nebylo vyhověno a byly usnesením Magistrátu města České Budějovice, Matriční úřad, oddělení ŘP ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. MAU/18306/2014 Zi, zamítnuty (viz bod 33.), čímž byl provedený záznam dvanácti bodů ke dni 20. 6. 2014 potvrzen, a toto rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 5. 12. 2014 (č. l. 82 až 85). Obviněný tedy pozbyl řidičské oprávnění dne 30. 12. 2014 (srov. též stranu 8 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný doznal, že ve dnech 18. 2. a 20. 2. 2015 a dále dne 25. 11. 2015 řídil za zjištěných podmínek motorové vozidlo, jak soudy zjistily, a rovněž nevznášel námitky proti tomu, že mu rozhodnutí správních orgánů v prvním i druhém stupni řízení o odnětí řidičského oprávnění k datu 30. 12. 2014 byla řádně doručena, o čemž svědčí i doručenky založené ve fotokopiích na č. l. 75 a 86 spisu, a tudíž byl řádně seznámen i s jejich obsahem.
41. Ze všech těchto poznatků plyne, že soudy uvedené skutečnosti vztahující se k právní moci, tedy to, zda obviněnému bylo předmětné oznámení řádně doručeno, zkoumaly a s uvedenými zjištěními se dostatečně vypořádaly. Proto lze učinit závěr, že obviněný byl povinen předmětné rozhodnutí respektovat (státním zástupcem nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k tomuto dovolání uvedená úvaha o právním omylu podle §19 tr. zákoníku zde není namístě). Obsahová podstata těchto rozhodnutí, tj. to, za jaké přestupky k vybodování došlo, není významná pro posouzení této z podnětu podaného dovolání projednávané věci, a to ani pro závěr o tom, zda je v konkrétním případě vhodné aplikovat subsidiaritu trestní represe uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
42. K té je třeba v obecném smyslu vhodné uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
43. Na podkladě těchto hledisek Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, za nichž došlo k činům popsaným v bodech 2. a 3., v nichž byly shledány dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba zmínit, že se tohoto přečinu dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
44. Pokud se obviněný bránil tím, že jako osoba bez právního vzdělání zcela nechápal smysl, dopady a důsledky z konkrétních rozhodnutí pramenící, nelze se s takovou obhajobou, jak vysvětlily již v přezkoumávaných rozhodnutích soudy obou stupňů, ztotožnit, protože obviněný byl o tom, že nesmí řídit motorová vozidla, protože řidičské oprávnění pozbyl, opakovaně poučován. Obsah tohoto poučení byl zcela jasně formulován. Jednak se tak stalo v Oznámení o dosažení dvanácti bodů v bodovém hodnocení ze dne 23. 6. 2014, které mimo jiné obsahuje i výzvu k odevzdání řidičského průkazu, kterou však obviněný nerespektoval, přestože byl poučen, že ke dni 20. 6. 2014 „ dosáhl celkového počtu 12 bodů “, a je proto vyzýván „ k odevzdání řidičského průkazu uvedenému úřadu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Současně Vám sdělujeme, že uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž Vám bylo toto oznámení doručeno, pozbýváte řidičského oprávnění (§123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.) “. Obdobného poučení se obviněnému dostalo v rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 20. 11. 2014 na č. l. 85 je uvedeno, že „ Vzhledem k tomu, že podle §123f odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. došlo k přerušení běhu lhůt stanovených v §123c odst. 3 zák. 361/2000 Sb. do doby, než rozhodnutí o zamítnutí námitek nabude právní moci, pozbývá účastník řízení uplynutím 1 pracovního dne ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí řidičského oprávnění a je povinen odevzdat řidičský průkaz a je povinen odevzdat řidičský průkaz na Magistrátu města České Budějovice,… “.
45. Z obsahu předmětných rozhodnutí je zřejmé, že obviněný byl v souladu se zákonem dostatečně jasně a srozumitelně informován o právních důsledcích vybodování řidiče, a věděl tedy, že řídit motorové vozidlo nesmí, neboť byl povinen řidičský průkaz odevzdat, což však neučinil. Ten mu byl odebrán až tehdy, když mu v rámci policejní kontroly dne 25. 11. 2015 byl zadržen, a to v návaznosti na čin popsaný v bodě 3. rozsudku (srov. též č. l. 70 až 71). V souladu se zákonem bylo shledáno, že obviněný obdržel body do bodového hodnocení řidiče, které ve svém součtu (obviněný byl osobou opakovaně se dopouštějící přestupků na úseku silniční dopravy) vedly k jeho tzv. vybodování a odnětí řidičského oprávnění. Pokud tato rozhodnutí obviněný opakovaně nerespektoval, dopustil se přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se všemi důsledky z něj plynoucími [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (uveřejněné pod č. 1/2011-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
46. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, je zřejmé, že právě frekvence, s níž obviněný řídil motorové vozidlo, ač tak neměl činit, vede k závěru o vyšší škodlivosti jeho jednání právě na úseku dopravy, kde je nezbytný respekt a odpovědnost každého z jeho účastníků. Obviněný se však veškerým svým jednáním, pro které je v této věci odsuzován, ukázal jako osoba, která se odmítá podrobit autoritě, a ve své domýšlivosti volil různé, mimo zákonných i zcela protiprávní prostředky k tomu, aby nutnost podřídit se rozhodnutí orgánu veřejné moci oddálil nebo se mu zcela vyhnul. Posuzované činy jsou škodlivým jevem, u něhož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, např. přestupkového zákona a jím stanovených nástrojů k odstranění vadného stavu, neboť je nelze tolerovat a je zcela namístě trestní represe, již je třeba důsledně uplatňovat.
V. Závěr
47. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněným vytýkané nedostatky, dovolání obviněného posoudil coby celek jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu