ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1611.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1611/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněného J. H. (nyní Y. H. ), proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 268/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 10/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 14 T 10/2016, byl obviněný uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, spáchaným skutkem popsaným tak, že
v blíže nezjištěné době od 14.00 hodin dne 30. 5. 2015 do 12.00 hodin dne 1. 6. 2015 v obci V. P., okres P.-z., nezjištěným způsobem bez násilí vnikl s minimálně dalšími čtyřmi doposud neustanovenými pachateli do areálu společnosti White Trans, v ulici S., kde nezjištěným předmětem za užití násilí odstranili původní vložku zámku FAB, kterou nahradili vlastním zámkem u vstupních jednokřídlých dveří skladu FR Pneumatiky, které provozuje společnost FLEKC, s. r. o., se sídlem Dany Medřické č. p. 1001, Velké Přílepy (dále „společnost FLEKC“), odkud následně odcizili 363 ks pneumatik různých značek v hodnotě 696.929 Kč a 423 ks ALU kola v hodnotě 551.161 Kč, jednu tiskárnu zn. Canon i-Sensys MF4550D v hodnotě 1.000 Kč tak, že nákladními automobily Iveco Daily s krycí reg. zn. a Citroën Jumper s krycí reg. zn., kterými do uvedeného areálu dne 1. 6. 2015 celkem třikrát přijeli, odcizené pneumatiky a ALU disky odvezli do pronajatých skladových prostor patřících společnosti K Consult, s. r. o., v přízemí zadní části budovy bez číselného označení k. o. R. na pozemku kde tyto odcizené věci uskladnili, čímž způsobili poškozené firmě FLEKC škodu odcizením v celkové výši 1.249.091 Kč a poškozením zámku ve výši nejméně 100 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin, jakož i za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 2 T 56/2016, jenž nabyl právní moci dne 16. 6. 2016, odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného uložení dohledu podle §84 tr. zákoníku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 2 T 56/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 268/2017, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o vině i trestu pro nesprávnost právního posouzení skutku, neboť tvrdil, že se nedopustil jednání tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně. Připomněl předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů, při kterých jej nejprve nalézací soud dvakrát obžaloby zprostil proto, že nebylo prokázáno, že spáchal trestný čin, věc se však vždy soudu prvního stupně vrátila, protože odvolací soud vyhověl odvolání státního zástupce. Jestliže ho nyní soud prvního stupně ve třetím rozsudku odsoudil, jde o rozsudek nepředvídatelný, postavený na povšechných obecných frázích, bez zkoumání toho, zda došlo k ucelení okruhu nepřímých důkazů.
5. Obviněný přezkoumávaným rozhodnutím vytkl, že skutková zjištění, k nimž dospěly, byla učiněna na podkladě nesprávně vyhodnocených skutečností, a nebylo možné na jeho vinu usuzovat jen z toho, že si měl pronajmout sklad a jednou zaplatit nájem. Takové závěry považoval za spekulativní, protože trval na tom, že mu na pronájem skladu poskytl finanční prostředky V., a že se jednalo o náhle zorganizovanou záležitost, neboť je obvyklé, že když se objeví větší zakázka, je nutné bezodkladně uskutečnit obchod. Nemohl vědět, od koho a jaká vozidla byla V. narychlo zajištěna pro převoz pneumatik, takže nelze dovozovat jeho vědomost o tom, že se jedná o krádež, z toho, že na jednom z vozidel byl přelepen nápis. Pro jeho vinu nemůže svědčit úvaha soudu, že měl očekávat, že v objektu nikdo nebude, když šlo o neděli dopoledne. Naopak soudy měly vycházet z toho, že měl zcela jasné instrukce i fakturu, což jej vedlo k přesvědčení, že V. pneumatiky patří a potřebuje je narychlo převézt.
6. K výpovědi svědka A. H., majitele skladového areálu ve V. P., obviněný zmínil, že uváděl, že obviněného nikdy neviděl a nezná jej. I když byl původně tímto svědkem při pokusu o vstup do areálu vyveden, byl to on, kdo jej nakonec po telefonátu svědka P. C. dovnitř vpustil. Z protokolu o záznamu telekomunikačního provozu, kamerového záznamu a dalších nepřímých důkazů obviněný považoval za prokázané, že pneumatiky převážel, avšak nevěděl, že nejedná v souladu se zákonem, což vyplývá i z počínání vrátného ve skladu, ve kterém byly pneumatiky vyzvedávány, jenž po předložení faktur vstup do skladu umožnil, nemohl tudíž vědět, že jde o trestnou činnost. Byl v dobré víře, jelikož mu V. vše vysvětlil a ukázal mu sklad, do nějž se mají pneumatiky odvézt a složit.
7. Pro své tvrzení, že po subjektivní stránce nevěděl o tom, že jedná protizákonně a páchá trestný čin krádeže, vycházel i z toho, že částka 8.000 Kč, kterou za převoz pneumatik získal, nebyla nikterak vysoká, když jeho měsíční příjem z brigád činil 30.000 – 35.000 Kč. Stejně tak neděle jako den převozu zboží u něj nevzbuzovala pochybnosti, když mu tato práce byla V. nabídnuta s krátkým časovým předstihem. Soudy však jeho obhajobu nebraly do úvahy a snažily se najít takové důkazy, které jej usvědčovaly, byly však osamocené a nesprávně hodnocené. Důkazy, o které soud prvního stupně opřel své závěry, netvoří ucelený okruh nepřímých důkazů, a proto měl být obžaloby zproštěn, případně měl být uznán vinným přečinem podílnictví podle §215 odst. 1, 2 tr. zákoníku z nedbalosti, protože mu bylo možné klást za vinu jen to, že si úkoly, jež dostal od V., měl lépe prověřit, a posoudit, zda se skutečně jedná o obchod.
8. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 14 T 10/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 268/2017, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož v podstatné části výhrady uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jde o odlišné hodnocení důkazů, než provedly soudy obou stupňů. Obviněný tím chtěl dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá jeho představám. I přesto konstatoval, že se soudy zabývaly všemi zjištěnými skutečnostmi v jejich souhrnu a správně vyhodnotily všechny zjištěné okolnosti, přičemž vady v jejich procesním postupu neshledal.
10. Nejednalo se ani o překvapivé rozhodnutí, pokud byl obviněný až napotřetí uznán vinným, protože předchozí zprošťující rozsudky nalézacího soudu vykazovaly objektivní vady ve skutkových zjištěních a jejich kasace odvolacím soudem na podkladě odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství byla důvodná. I když je v pořadí třetí rozsudek soudu prvého stupně de facto pravým opakem předchozích rozhodnutí zprošťujících, nepostačuje to pro závěr o překvapivém rozhodnutí.
11. Za hmotněprávně relevantní považoval státní zástupce pouze námitku, že jeho jednání spíše odpovídalo nedbalostnímu přečinu podílnictví podle §215 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nepovažoval ji však za správnou, protože obviněný vědomě předmětné zboží odcizoval s dalšími neztotožněnými osobami. Byl přímým pachatelem (spolupachatelem) vlastního zločinu krádeže, neboť se předmětného zboží přímo zmocňoval, a nebylo možné uvažovat o nedbalostním podílnictví ve smyslu §215 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, z jehož strany Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.
III. Přípustnost a důvody dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen dovolání relevantně opřené o některý ze zákonných dovolacích důvodů může vést k věcnému přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejících, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek podle posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
16. Z uvedených důvodů na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Zmíněné nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Jestliže však dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
18. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v něm sice tvrdil, že v přezkoumávané věci jde o vady spočívající v nesprávném právním posouzení, nebo zmiňoval, že nevěděl o tom, že by se jednalo o protiprávní jednání, neboť nejednal zaviněně, když pouze vycházel z úkolů, které mu ukládal muž jménem V., a dožadoval se právního posouzení jako nedbalostního přečinu podílnictví podle §215 odst. 1 tr. zákoníku, tato argumentace však nevycházela z těch skutkových zjištěních, jež učinily soudy. Obviněný ji založil na své vlastní verzi skutkových událostí, která neměla oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Zásadně tak své výhrady zaměřil proti skutkovým okolnostem, s nimiž se neztotožnil a uváděl ničím nepodložené skutečnosti, které založil na tvrzení o existenci obchodu, který měl údajně uskutečňovat muž jménem V., jenž si jej najal a který mu dal též za úkol pronajmout prostory, kde byly pneumatiky složeny.
19. Jestliže obviněný na podkladě takto jím tvrzených skutkových okolností poukazoval na nesprávnost naplnění subjektivní stránky posuzovaného zločinu a použité právní kvalifikace, činil tak v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tento nedostatek odvozoval od jím tvrzené verze skutkových událostí, která ve výsledcích provedeného dokazování neměla oporu.
20. Nejvyšší soud proto shledal, že obviněným vytýkanými vadami, byť podřazenými pod právní pojmy subjektivní stránky a jiné právní kvalifikace, nebrojil proti hmotněprávním pochybením, ale proti zjištěnému skutku. Tím nedostál požadavku, aby důvod dovolání byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami spatřovanými v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003), a tedy označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Nejvyšší soud proto zásadně nemohl na jejich podkladě správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.
21. I přesto však Nejvyšší soud posuzoval, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v souladu s požadavky na spravedlivý proces, a v této souvislosti považuje za vhodné zdůraznit, že obviněný zdánlivě vytýkané právní vady opíral o tvrzení, že zásadní úlohu v činu, který mu je kladen za vinu, měl muž jménem V. Tato jeho obhajoba však nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána. Stejně tak nebyly prokázány ani další okolnosti, za nichž se obviněný a jeho spolupachatelé dostali do objektu skladu spolčenosti FLEKC. Obviněný však na těchto skutečnostech své úvahy o nedostatku subjektivní stánky a nesprávné právní kvalifikace, zcela v rozporu s podmínkami §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vystavěl. Rovněž je třeba poznamenat, že pokud obviněný v dovolání mluvil o „obchodu“, šlo o zcela fiktivní skutečnost, protože o žádný obchodní vztah s majiteli společnosti FLEKC se nejednalo. Nebyla prokázána smluvní vůle stran, která by toto tvrzení obviněného jakkoli objasnila. Neexistoval ve skutečnosti kupující na straně jedné a prodávající na straně druhé, a ani žádné další souvislosti nesvědčily objektivně o tom, že by takový „obchod“ skutečně proběhl. Naopak výsledky provedeného dokazování bylo prokázáno, že zástupci společnosti FLEKC, jimž odcizené pneumatiky patřily, zjistili, že do skladu řádně uzavřeného a uzamčeného vnikly během víkendu cizí osoby, které se tam dostaly neoprávněně a zjištěné věci odcizily způsobem, jak je ve skutkových zjištěních popsán. Uvedená obhajoba obviněného, na níž staví tvrzení o nesprávné právní kvalifikaci a nedostatečně posouzené subjektivní stránce stojí zcela osamocena.
22. V procesním postupu soudů, na jehož základě byly uvedené skutkové okolnosti zjištěny, Nejvyšší soud zejména k výhradám obviněného, že nevěděl, že páchá trestnou činnost, pro úplnost uvádí, že nalézací soud se touto okolností dostatečně zabýval a vycházel z řady důkazů ve věci zajištěných, především vzal v úvahu výpovědi svědků I. K., A. H., Z. Z., P. C. a M. B. a provedené listinné důkazy. Zjistil tak, že obviněný mimo odvozu pneumatik zajišťoval i jejich následné uskladnění, když na své jméno pronajal sklad, platil za něj nájem a byl i nadále v telefonickém kontaktu se svědkem Z. Z. Obviněným tvrzený V., jehož existence výsledky provedeného dokazování prokázána nebyla, zůstal tvrzen jen v rovině ničím nepodložené obhajoby obviněného (srov. stranu 9 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud se k námitkám obviněného uvedeným v odvolání (a v zásadě se shodujícími s námitkami dovolacími) vyjádřil a shledal, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, když se i s jeho úvahami ztotožnil. Pro závěr o vině obviněného svědčí podle odvolacího soudu i jeho jednání v situaci na místě činu, jak ji popsal svědek A. H., z jehož výpovědi vyplynulo, že když přijely obě dodávky do skladu, bavil se s jedním z řidičů a ten mu řekl, že tam jedou parkovat, on ho vyzval, ať odjede a vyprovodil dodávku ven. I přes to, že tímto řidičem nebyl nejspíš obviněný, jeho jednání jako řidiče druhé dodávky neodpovídalo tomu, že by na místo přijel s poctivými úmysly (strana 3 napadeného usnesení).
24. Závěr o úmyslném zavinění obviněného k trestnému činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je založen na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, která jsou následně blíže rozvedena a vysvětlena v odůvodnění soudního rozhodnutí. Při zjišťování okolností, které jsou důležité pro zavinění, soudy předem nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972/IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
25. Přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
26. Nejvyšší soud shledal, že soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). I v této věci byla věnována pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného usvědčovaly. Soudy měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, učiněné závěry soudů jsou přesvědčivé, i když skutkové závěry nevycházejí z přímých důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
27. Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces, zahrnující v sobě mimo jiné i obviněným zmíněnou předvídatelnost soudního rozhodování, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Na základě těchto kritérií nebyla shledána důvodnou ani námitka o nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, protože ačkoliv byly závěry nalézacího soudu v předchozích dvou rozhodnutích jiné, než ke kterým dospěl v nyní napadeném rozhodnutí, nelze mluvit o překvapivosti takového rozhodnutí za situace, kdy státní zástupce proti předchozím rozhodnutím podával opakovaně odvolání a odvolací soud jím vždy vyhověl kasačními rozhodnutími. Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud vadný postup nalézacího soudu odmítl akceptovat, a to opakovaně. Při takto zjištěných skutečnostech výhrady obviněného uplatněné v dovolání nemohou obstát, když postup soudu prvního stupně z uvedených důvodů postrádá jakékoliv prvky překvapivého postoje či postupu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427), a přiměřeně srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].
28. Protože nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu