ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.486.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 486/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2018 o dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 31/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 21 T 31/2017, byl obviněný J. S. uznán vinným v bodě 1. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaných tak, že
ad 1. v době od 17.00 hodin dne 14. 3. 2015 do 21.30 hodin dne 15. 3. 2015, v P. – H. P. v ulici B., kamenem rozbil skleněnou výplň okna pravých dveří nákladního vozidla VOLVO FH FHA 3C, barva bílá, zaparkovaného v oploceném areálu, do kterého vnikl otvorem v oplocení, z vozidla odcizil věci v celkové hodnotě 10.277 Kč, čímž poškozené společnosti VeTo Transport s. r. o., se sídlem Bystrá 761/10, 193 00 Praha 9 – Horní Počernice, způsobil celkovou škodu ve výši 12.449 Kč na odcizených věcech a 10.033 Kč na poškození vozidla,
ad 2. v době od 17.00 hodin dne 14. 3. 2015 do 21. 30 hodin dne 15. 3. 2015 se na území České republiky úmyslně zdržoval i přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 233/2014 dne 8. 7. 2014, uložen trest vyhoštění v trvání pěti roků, na jehož základě byl povinen vycestovat z území České republiky dne 4. 8. 2014.
2. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 143 T 10/2015, doručeným téhož dne obviněnému, byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 143 T 10/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného pro výkon souhrnného trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jak o něm rozhodl soud prvního stupně, zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., do věznice s ostrahou. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Ačkoli předeslal, že dovolání podává proti všem výrokům napadeného rozsudku a nerozporuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, veškeré své námitky ve skutečnosti soustředil výlučně proti právnímu posouzení skutku popsanému pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
5. V dovolání obviněný nejprve poukázal na dřívější rozhodnutí soudů vztahující se k činu v bodě 2. Zdůraznil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, jímž mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti let (který v této přezkoumávané věci mařil), na jehož základě mu bylo výzvou k vycestování doručenou do vlastních rukou stanoveno vycestovat z území České republiky bezprostředně poté, co vykoná uložený trest odnětí svobody, což nastalo dne 4. 8. 2014, kdy byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn. Uvedl, že tento trest nerespektoval, výzvy neuposlechl a na území České republiky pobýval i po datu 4. 8. 2014. Obviněný poukázal na to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 32/2015, a to právě pro porušení povinnosti vycestovat z České republiky na základě výše uvedeného soudního rozhodnutí, když v této věci mu byla při vazebním zasedání dne 13. 3. 2015 osobně předána výzva k vycestování z České republiky, pro které mu byla poskytnuta lhůta do 16. 3. 2015, a dne 13. 3. 2015 byl propuštěn na svobodu. Dále poukázal i na rozsudek v nyní přezkoumávané věci Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 21 T 31/2017.
6. Z toho, že ve věci sp. zn. 51 T 32/2015, na dobu od 14. 3. 2015 do 16. 3. 2015, v průběhu které se dopustil trestné činnosti, pro kterou je stíhán v nyní přezkoumávané věci, měl vydán příkaz k vycestování z České republiky s lhůtou k zajištění si osobních záležitostí od 13. 3. 2015 do 16. 3. 2015, obviněný dovodil, že mu byl pobyt na státním území České republiky v těchto dnech výslovně povolen. Tím se neztotožnil s výkladem podaným odvolacím soudem o nicotném vlivu této skutečnosti na trestněprávní posouzení dovoláním napadeného skutku, ani s interpretací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 230/2014, podle níž výjezdní příkaz sice opravňuje cizince (mimo jiných případů i za situace, kdy byl na základě správního řízení vyhoštěn z České republiky) přechodně na území České republiky po přesně vymezenou dobu pobývat, avšak toliko proto, aby si během této doby mohl vyřídit nezbytné a neodkladné záležitosti spojené s vycestováním z území republiky. V té souvislosti obviněný zdůraznil tezi o důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu plynoucí z judikatury Ústavního soudu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265), či ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)] a usoudil, že když státní orgán vydal dne 13. 3. 2015 příkaz k vycestování se stanovenou lhůtou do 16. 3. 2015, mohl obviněný vycházet ze správnosti tohoto aktu a zcela důvodně spoléhat na to, že jeho pobyt na území České republiky je do 16. 3. 2015 v souladu s právními předpisy, a tudíž se zde zdržoval oprávněně, a proto nemohl po subjektivní stránce naplnit znaky přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
7. Výhrada obviněného byla zaměřena i proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který své argumenty k jím obdobně formulované námitce dostatečně nevysvětlil, a nespokojil se s tím, že odvolací soud poukázal na povahu vykonávacího řízení, v němž nemůže jiný soud realizovat výkon trestu vyhoštění, který neuložil, s obecným odkazem na judikaturu soudů, kterou blíže nekonkretizoval. Obviněný kladl důraz na to, že měl k dispozici protichůdná rozhodnutí orgánů České republiky, a to ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 3 T 43/2014, podle kterého měl již uplynulou lhůtu k opuštění území České republiky ke dni 4. 8. 2014, avšak současně byl držitelem příkazu k vycestování, který jeho pobyt na zdejším území ve dnech 13. 3. až 16. 3. 2015 ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 32/2015, povoloval. Připustil, že v přezkoumávané věci sp. zn. 3 T 43/2014 mohly příslušné orgány v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 přistoupit k informování soudu, který vydal původní rozhodnutí o vyhoštění a obviněný jím mohl být vzat za podmínek §350c a násl. tr. ř. do vyhošťovací vazby. Jestliže takto nepostupovaly, propustily jej na svobodu a vydaly příkaz k vycestování se lhůtou do 16. 3. 2015, mohl být v dobré víře, že do tohoto data je jeho pobyt na území České republiky oprávněný.
8. Odvolací soud podle obviněného nedůvodně srovnával výkon trestu vyhoštění s výkonem trestu odnětí svobody, přestože u výkonu trestu odnětí svobody se výzva k nástupu výkonu trestu vztahuje výhradně k příslušnému trestnímu řízení a k uloženému trestu, a proto nemůže dojít k tomu, že u jednoho trestu vyhoštění už doba vymezená k započetí jeho výkonu uplynula, zatímco u druhého nikoli, jako je tomu právě u srovnávaného trestu odnětí svobody, kde taková situace možná je. Pokud nastane situace, kdy jedním rozhodnutím orgánů České republiky byl dovolatel z jejího území vyhoštěn a jiným měl pobyt pro časový úsek, pro který byl vyhoštěn, na tomto území výslovně povolen, je podle dovolatele nutno vycházet z výkladu, který je pro něho příznivější, tj. že byl oprávněn důvěřovat ve správnost pozdějšího aktu orgánu veřejné moci, jenž jeho pobyt do 16. 3. 2015 povoloval.
9. Vedle těchto výhrad obviněný kladl důraz na zavinění, které je u přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku možné jen v úmyslné formě. Namítl, že vydání příkazu k vycestování se lhůtou od 13. 3. 2015 do 16. 3. 2015 u něj vyvolalo přesvědčení, že jeho pobyt na území České republiky je po tuto dobu oprávněný, přičemž neměl povinnost zjišťovat přesné právní vztahy mezi předchozími rozhodnutími a výzvami orgánů veřejné moci, ale mohl důvodně spoléhat na to, že touto novou výzvou je jeho pobyt v České republice do 16. 3. 2015 legální, zvláště za situace, kdy od Obvodního soudu pro Prahu 10 v rámci vazebního zasedání ve věci sp. zn. 51 T 32/2015 dne 13. 3. 2015 osobně převzal výzvu s lhůtou k vycestování do 16. 3. 2015, aniž by současně byla učiněna jakákoli další opatření vůči jeho osobě směřující k realizaci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014.
10. Se zřetelem na uvedené skutečnosti se obviněný v dovolání domáhal omluvitelného právního omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se s ohledem na presumpci správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci a důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost státu nemohl vyvarovat, neboť nevěděl, že by jeho čin mohl být protiprávní, a tudíž je vyloučeno zavinění, a tím i jeho trestní odpovědnost. Skutečnost, že si obviněný byl vědom svého dřívějšího odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, nevyvrací jeho obhajobu, že důvodně spoléhal na později vydaný příkaz k vycestování s lhůtou do 16. 3. 2015. Skutek vymezený ve výroku o vině pod bodem 2. není trestným činem, a proto se odvolací soud dopustil nesprávného hmotněprávního posouzení, pokud ho za něj uznal vinným.
11. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby postupem podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
12. K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož uplatněné námitky odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, a jsou s ohledem na subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku důvodné. Podle vymezení skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině státní zástupce poukázal zejména na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2013,
sp. zn. Tpjn 300/2013, podle něhož pokud byly pachateli uloženy dva a více trestů vyhoštění na dobu určitou (§80 odst. 2 tr. zákoníku), vykonávají se postupně, tzn. s výkonem každého z nich se započne až poté, co byl ukončen výkon předchozího trestu vyhoštění, a konstatoval, že, pokud by Obvodní soud pro Prahu 10 postupoval ve smyslu citovaného stanoviska Nejvyššího soudu, pak by situace, kdy obviněný měl pobyt na území České republiky zakázán a současně na přechodnou dobu povolen, vůbec nemohla nastat, a proto dovolateli sporný přístup Obvodního soudu pro Prahu 10 nelze přičítat k tíži.
13. Podle státního zástupce pro naplnění subjektivní stránky úmyslného přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, je třeba, aby obviněný v době činu věděl nebo byl minimálně srozuměn s tím, že se na území České republiky zdržuje v rozporu s rozhodnutím soudu. Ačkoli je nepochybné, že dovolatel je osobou se zcela negativním přístupem k uloženému trestu vyhoštění, což vyplývá z jeho opakovaných trestních stíhání pro opakovaně páchané trestné činy podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, v posuzované trestní věci je mu neoprávněný pobyt na území České republiky přičítán pouze po dobu dvou dnů, tj. 14. 3. a 15. 3. 2015, ačkoli právě v této době se podle názoru státního zástupce na základě postupu Obvodního soudu pro Prahu 10 mohl oprávněně domnívat, že se na našem území zdržovat může. Ani trestní zákoník ani trestní řád přitom neupravují otázku, zda v případech, kdy odsouzený má vykonávat dva a více uložených trestů vyhoštění, se tyto tresty vykonávají souběžně nebo postupně, tj. tak, že se s výkonem každého dalšího trestu vyhoštění započne až poté, co byl vykonán předchozí, jehož výkon započal dříve, a uvedená problematika byla jednoznačně řešena až citovaným stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Státní zástupce má za to, že stěží lze tedy požadovat, aby v této právní otázce měl jasno obviněný, když nelze podle jeho názoru dovodit, že by obviněný věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že lhůta poskytnutá mu Obvodním soudem pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 51 T 32/2015, je s ohledem na trest vyhoštění uložený v jiné trestní věci fakticky bez významu, a že je povinen opustit území České republiky neprodleně. Taktéž odvolacím soudem zdůrazněná úprava příslušnosti soudů ve vykonávacím řízení, kdy s ohledem na ustanovení §315 odst. 2 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 nepříslušelo jakkoli zasahovat do výkonu trestu vyhoštění uloženého obviněnému ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 3 T 43/2014, může mít význam toliko z hlediska existence objektivní stránky trestného činu, nikoli však stránky subjektivní. Státní zástupce dospěl k závěru, že vzhledem ke specifickým okolnostem spočívajícím v nestandardním postupu Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy v jiné trestní věci, nelze v případě skutku vymezeného v tzv. skutkové větě na straně obviněného J. S. zcela jednoznačně dovodit existenci úmyslného zavinění jako obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení (správně mělo být uvedeno rozsudek – pozn. Nejvyššího soudu) Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 9 To 342/2017, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného, avšak obviněný práva repliky nevyužil.
III. Přípustnost a formální podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., shledal, že bylo uplatněno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Z dikce tohoto dovolacího důvodu plyne, že slouží k nápravě právních vad a jeho prostřednictvím lze tedy vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, čehož se obviněný v dovolání domáhal, a tak zákonným požadavkům dostál. Soudům nižších stupňů na základě jimi učiněných skutkových zjištění vytýkal právní vady, zejména nedostatky v posouzení subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, že jednal v dobré víře v legálnost a oprávněnost svého jednání, a domáhal se posouzení svého činu jako jednání v právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku.
IV. K výhradám obviněného
17. Nejprve je vhodné uvést, že nyní přezkoumávaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 21 T 31/2017, byl obviněný uznán vinným mimo jiné přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil ve dnech 14. 3. 2015 až 15. 3. 2015 tím, že se na území České republiky úmyslně zdržoval (páchal zde trestnou činnost popsanou v bodě 1.), i přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, který nabyl právní moci dne 8. 7. 2014, uložen trest vyhoštění v délce pěti let, na jehož základě byl povinen vycestovat z území České republiky dne 4. 8. 2014, což obviněný neučinil. Výhradami obviněného směřujícími proti subjektivní stránce se již dříve soudy zabývaly a jak i zdůraznil obvodní soud, obviněný si musel být na základě doručení všech rozhodnutí vztahujících se k trestu vyhoštění uloženého ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, a z něj vyplývající povinnosti vycestovat z území České republiky, nutnosti realizace trestu vyhoštění vědom, jakož i toho, že zde již nesmí setrvávat, neboť veškerá rozhodnutí i výzvy k vycestování řádně převzal a o uvedené povinnosti byl zcela ve všech směrech informován. Mimo jiné zdůraznil, že posuzované jednání nemá vztah k věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 32/2015, protože i v ní pozdější odsouzení se odvíjelo od téhož uloženého trestu vyhoštění ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, jež obviněný též mařil. Na této skutečnosti nemohla nic změnit ani lhůta k vycestování, která byla obviněnému poskytnuta ve věci sp. zn. 51 T 32/2015, tedy v jiné trestní věci (viz stranu 5 rozsudku soudu prvního stupně). Na obdobné námitky obviněným uplatněné v odvolání reagoval i odvolací soud, jenž se se soudem prvního stupně ztotožnil a poukázal na analogii s trestem odnětí svobody s tím, že pozdější výzvy k nástupu trestu neodkládají výkon trestu předchozího, a tudíž vzhledem k tomu, že obviněný si byl jemu uložených trestů vyhoštění vědom, byl skutek správně i po subjektivní stránce posouzen jako přečin podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz stranu 5 rozsudku odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry soudů nižších stupňů ztotožnil a k jejich správným, byť stručným důvodům pro úplnost doplňuje, že pro posouzení obviněným uplatněných námitek jsou určující následující skutečnosti plynoucí z obsahu spisu: Obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 5 To 233/2014, za přečin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného sedmí dílčími útoky v období od července 2013 do 20. 1. 2014 odsouzen (mimo jiné) k trestu vyhoštění v trvání pěti let. K jeho realizaci byl na základě výzvy téhož soudu mu doručené dne 28. 7. 2014 informován, že je povinen neprodleně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tj. nejpozději dne 4. 8. 2014 (č. l. 90 až 109) z České republiky vycestovat. To obviněný neučinil, jak je patrné z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 51 T 32/2015, jímž byl odsouzen pro skutek ze dne 11. 3. 2015, jímž mařil výkon trestu vyhoštění uložený mu uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let a byla mu stanovena lhůta k vycestování do 16. 3. 2015 (č. l. 84 až 89). Pro skutek ze dne 17. 3. 2015 spočívající v nedovoleném pobytu na území České republiky, jímž mařil trest vyhoštění uložený mu jednak ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, a jednak ve věci sp. zn. 51 T 32/2015, byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 143 T 10/2015 (č. l. 110 až 111). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 3 T 42/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 67 To 322/2015, byl uznán vinným pro dva skutky ze dne 21. 5. 2015, v nichž byl spatřován jednak přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a jednak zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za něž byl obviněnému uložen další, v pořadí již třetí trest vyhoštění na dobu čtyř let (č. l. 112 až 132). Všechna uvedená odsouzení se přitom odvíjela od trestu vyhoštění uloženého obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 5 To 233/2014 (o jehož maření jde i v přezkoumávané věci).
V. K objektivní stránce přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
19. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se zdržuje na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.
20. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci a na vykázání, které je pouze opatřením. Trestněprávní ochrana je tímto ustanovením poskytována nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, byla však vykonatelná. Rozhodnutím se zde myslí nejen rozhodnutí ve formálním smyslu, ale i rozhodnutí po stránce materiální [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010 (uveřejněné pod č. 1/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
21. K naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je nezbytné, aby rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest, k jehož maření má dojít, bylo pravomocné. I se zřetelem na námitky, jež obviněný v této věci podal, je třeba zdůraznit, že není pochyb o tom, že obviněný mařil výkon trestu vyhoštění, jenž mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, a že není pochyb o tom, že byl v době činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, pravomocný a také vykonatelný (srov. §139 tr. ř.). Tato skutečnost ostatně plyne i z obsahu podaného dovolání, v němž obviněný výslovně uvedl, že tento trest nerespektoval, a neuposlechl výzvy, podle níž měl k datu 4. 8. 2014 vycestovat.
22. Nejvyšší soud v obecné poloze dodává, že rozsudek, který je vykonatelný, zakládá povinnost soudu nařídit ve smyslu §350b odst. 1 tr. ř. jím uložený trest vyhoštění. Vykonatelnost rozsudku je jeho vlastností, nastává ve stejnou dobu, kdy se stane pravomocným, a rozumí se jí skutečnost, že obsah rozsudku může být orgánem činným v trestním řízení vynucen proti tomu, komu rozsudek ukládá nějakou povinnost. Je třeba ji však odlišit od vlastního výkonu, tedy uskutečňování obsahu rozsudku. Rozsudek má být zásadně vykonán ihned, jakmile se stane vykonatelným [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 942/2014 (uveřejněné pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 638/2014 (uveřejněné pod číslem 19/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); obdobně též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 – 156. Komentář. 7., doplněné a přepracované, vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1745, 3951, 3952).
23. V přezkoumávané věci vykonatelnost předmětného rozsudku v průběhu zkoumané doby nezanikla žádným podle zákona možným způsobem, a to ani za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku v rámci souhrnného trestu (neboť až dosud, jak plyne z bodu 18. shora, žádný takový trest obviněnému nebyl uložen), a je tedy nepochybné, že obviněný byl povinen respektovat povinnosti, které mu z předmětného rozsudku stále od doby, kdy se stal vykonatelným, plynuly. Obviněný byl proto nucen jej respektovat a podrobit se tomuto výkonu, a jestliže tak neučinil, uvedené rozhodnutí mařil ( srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3188).
24. V té souvislosti je třeba k naplnění objektivních znaků posuzovaného přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uvést i to, že obviněný se zdržoval na území České republiky po právní moci rozsudku, ač byly Obvodním soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, provedeny úkony, které zákon spojuje se započetím výkonu trestu vyhoštění podle §350b tr. ř. [srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 7 To 343/2002 (uveřejněný pod č. 50/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jak totiž bylo z obsahu spisu i napadených rozhodnutí zjištěno, obviněný v uvedené věci ve vztahu k trestu vyhoštění obdržel výzvu k vycestování z České republiky ze dne 23. 7. 2014, doručenou mu dne 28. 7. 2014 (č. l. 108, 109), a poté, co byl dne 3. 8. 2014 podmíněně propuštěn z trestu odnětí svobody též mu ve věci sp. zn. 3 T 43/2014 uloženého (viz č. l. 108, 109 přezkoumávaného spisu), měl podle uvedené výzvy Českou republiku neprodleně opustit, nejpozději dne 4. 8. 2014 (viz obsah předmětné výzvy na č. l. 108). To však obviněný neučinil, na území České republiky i po uvedeném datu setrval a nadále se zde zdržoval, a tudíž nikdy toto rozhodnutí, jak byl povinen, nevykonal, neboť naše území nikdy neopustil a páchal zde další trestnou činnost (viz bod 18.).
25. Ze všech těchto zjištění je zřejmé, že obviněný po objektivní stránce znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku naplnil, protože tím, že ve stanovené lhůtě neopustil území České republiky, z něhož byl pravomocným rozsudkem soudu v rámci uloženého trestu vyhoštěn, a ačkoli byly splněny všechny podmínky výkonu trestu vyhoštění, i nadále se na tomto území protiprávně zdržoval, mařil výkon rozhodnutí, jímž mu byl uvedený trest uložen.
VI. K poměru dvou vedle sebe uložených trestů vyhoštění
26. Obviněný v dovolání vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace mimo jiné i proto, že podle něj ze strany soudů došlo k pochybení, jestliže mu při uloženém trestu vyhoštění ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 43/2014, byl v další věci Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 32/2015, uložen (pro porušení stejného rozhodnutí jako je tomu v nyní přezkoumávané věci) další trest vyhoštění na dobu dvou let, s právní mocí k datu vyhlášení trestního příkazu dne 13. 3. 2015, kde mu byla poskytnuta lhůta k vycestování na dobu do 16. 3. 2015. Podle dovolatele jde o vadný postup soudů, při němž byla porušena jeho důvěra v rozhodovací činnost soudní moci.
27. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soudy zásadně neporušily právní předpisy, jestliže vedle sebe uložily dva tresty (případně tři) vyhoštění, protože takovou situaci připouští i judikatura Nejvyššího soudu, podle níž, pokud byly pachateli uloženy dva a více trestů vyhoštění na dobu určitou (§80 odst. 2 tr. zákoníku), vykonají se postupně, tzn. s výkonem každého z nich se započne až poté, co byl ukončen výkon předchozího trestu vyhoštění. Jestliže odsouzený v průběhu výkonu trestu vyhoštění neoprávněně pobývá na území České republiky, tak doba, po kterou maří výkon tohoto trestu, a tedy se dopouští trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 písm. b) tr. zákoníku, se mu započítává do doby jeho výkonu [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. Tpjn 304/2010 (uveřejněné pod č. 20/2011-III. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Do doby výkonu trestu vyhoštění se naopak nezapočítává doba výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl odsouzenému uložen za tento trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, popř. i za jiný trestný čin, ani doba předchozího výkonu vazby. Pro posouzení, zda v případech, kdy odsouzený má vykonávat dva a více uložených trestů vyhoštění, se uložené tresty vyhoštění vykonávají souběžně nebo zda se s výkonem každého dalšího trestu vyhoštění započne až poté, co byl vykonán trest vyhoštění, jehož výkon započal dříve, tj. postupně, je třeba vyjít zejména u časově určité formy trestu vyhoštění z účelu trestu vyhoštění a jeho podstaty. Není přitom žádný důvod, aby se postupně uložené tresty vyhoštění na dobu určitou vykonávaly souběžně. Naopak souběžný výkon by byl v rozporu s účelem a podstatou trestu vyhoštění. Pokud např. je odsouzenému uložen trest vyhoštění na dobu pěti let a následně za jinou trestnou činnost další trest vyhoštění na dobu dvou let, nemá smysl, aby kratší z obou trestů vyhoštění byl odpykán v rámci pětiletého výkonu předchozího trestu, neboť tím by se vytrácel ochranný účel trestu. Pokud soud rozhodl o uložení dalšího časově určitého trestu vyhoštění, měl bezesporu za to, že je nezbytné zabránit odsouzenému, aby pobýval, resp. opětovně vstoupil na území České republiky ještě po delší dobu, než byla stanovena v předchozím odsuzujícím rozsudku. Princip postupného výkonu trestů téhož druhu se uplatňuje i u ostatních trestů s časovým omezením – odnětí svobody, zákaz činnosti téhož druhu, domácí vězení, zákaz pobytu. Pokud je pachateli např. postupně uloženo několik trestů nepodmíněného odnětí svobody v určité výměře, jejich výkon na sebe navazuje. Doba výkonu vazby stejně jako doba výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl odsouzenému uložen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 písm. b) tr. zákoníku, spočívajícího v tom, že se v průběhu výkonu trestu vyhoštění zdržoval na území České republiky, popř. i za jiný jeho trestný čin, se do doby výkonu trestu vyhoštění nezapočítává, neboť nucený pobyt odsouzeného na území České republiky jeho vzetím do vazby totiž znemožňuje i samotný výkon trestu vyhoštění, jehož podstatou a smyslem je, že se odsouzený zdržuje mimo území České republiky. Pokud se odsouzený naopak nachází na území České republiky, započne výkon trestu vyhoštění až od okamžiku, kdy skutečně opustí území České republiky. Lhůta, kterou mu soud poskytl k obstarání jeho záležitostí podle §350b odst. 2, resp. odst. 3 tr. ř., se do doby výkonu trestu vyhoštění nezapočítává (viz I. právní věta již citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud byl odsouzenému uložen kromě trestu odnětí svobody i další časově určitý trest vyhoštění, jeho výkon započne až po skončení výkonu předchozího, resp. předchozích trestů vyhoštění [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. Tpjn 300/2013 (uveřejněné pod číslem 53/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
28. Z uvedených důvodů, když není vyloučeno uložit vedle sebe dva tresty vyhoštění, je třeba připustit, že u každého z nich se jeho výkon realizuje samostatně, protože, jak bylo uvedeno, nevykonávají se souběžně, ale každý zvlášť. V této, nyní přezkoumávané trestní věci proto bylo postupováno podle tohoto pravidla, a jestliže byl trest vyhoštění obviněnému poprvé uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, bylo nutné nejprve realizovat výkon tohoto trestu vyhoštění, jejž obviněný s ohledem na to, že dosud Českou republiku neopustil, nezačal ještě ani vykonávat. K tomu přispívá názor vyslovený v již citovaném stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. Tpjn 304/2010 (uveřejněném pod č. 20/2011-III. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož právní mocí rozsudku, jímž byl uložen časově určitý druh trestu vyhoštění, nastává počátek výkonu tohoto trestu jen v případě, že se odsouzený v tomto okamžiku již nachází mimo území České republiky. Pokud se odsouzený naopak nachází na území České republiky, započne výkon trestu vyhoštění až od okamžiku, kdy skutečně opustí území České republiky. Lhůta, kterou mu soud poskytl k obstarání jeho záležitostí podle §350b odst. 2, resp. odst. 3 tr. ř., se do doby výkonu trestu vyhoštění nezapočítává.
29. Z těchto důvodů, když se realizace výkonu trestu vyhoštění uskutečňuje v každé trestní věci, v níž byl tento trest uložen, samostatně, se nelze ztotožnit s tím, že při uložení dvou těchto druhů trestů vedle sebe a provádění úkonů směřujících k zajištění výkonu uvedených trestů, došlo k narušení důvěry obviněného v akty státní moci a jejich správnost a závaznost, na něž obviněný v dovolání odkazoval s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265). Je totiž třeba zdůraznit, že uvedený nález se týká jiných skutečností, z nichž měla nedůvěra stěžovatele vyplynout, protože i když je třeba mít na paměti, že „důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu“, její vyslovení vzešlo z nedostatků v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech v civilním řízení, a proto odkaz na uvedený nález není pro projednávanou věc vhodný, neboť i nález ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 167/98 (N 139/16 SbNU 45), v němž byla uvedená zásada konstatována, se týkal gramatického výkladu ustanovení §104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Obdobně tomu je v případě nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215), z něhož obviněný v dovolání citoval jen část právní věty, která se týkala problematiky spojené s přikázáním pozemků. Pokud jde o důvěru v soudní moc u trestu vyhoštění, nelze důvěru jednotlivce v rozhodnutí soudní moci, která v tomto konkrétním případě nebyla narušena, zaměňovat s nutností státní moci zajistit, aby byla její vykonatelná rozhodnutí realizována za situace, kdy odsouzená osoba odmítá jejich respektování.
VII. K výhradám proti subjektivní stránce
30. Obviněný v dovolání zásadní výhrady vznesl proti tomu, že nebyla u přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, naplněna subjektivní stránka, u níž zákon vyžaduje úmysl. Vzhledem k tomu, že měl ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 32/2015 vydanou výzvu k vycestování s datem do 16. 3. 2015, obviněný s ohledem na výše již zmíněnou nutnost důvěry v rozhodovací činnost státní moci nabyl přesvědčení, že jeho pobyt v České republice je od 13. 3. 2015, kdy byl ve vazebním řízení propuštěn na svobodu, do 16. 3. 2015 oprávněný, protože neměl povinnost zjišťovat právní vztahy mezi předchozími rozhodnutími a výzvami orgánů veřejné moci.
31. Subjektivní stránkou se u uvedeného přečinu zabývaly (byť stručně) již soudy nižších stupňů, když soud prvního stupně (viz stranu 6 jeho rozsudku) uvedl, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož věděl, že má uložený uvedený trest, jakož i to, že měl Českou republiku opustit do 4. 8. 2014, čímž mu byl stanoven přesný a jednoznačný okamžik, po němž se již na tomto území nesměl zdržovat. Obviněný však úmyslně na území České republiky zůstal, a tedy věděl, že tak jedná v rozporu s uvedeným rozhodnutím (a tedy že porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem).
32. Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a na jejich podporu na straně 4 přezkoumávaného rozsudku rozvedl, že úvahy obviněného o tom, že by subjektivně mohl vycházet z toho, že v jiné věci obdržel výzvu k vycestování, nejsou oprávněné, a to zásadně proto, že se jednalo o dva odlišné tresty uložené dvěma různými soudy, přičemž poukázal na procesní právní úpravu výkonu trestu v ustanovení §315 odst. 1, 2 tr. ř. a u trestu vyhoštění na ustanovení §350b odst. 1, 2 tr. ř., podle kterých výkon trestu provádí soud, který rozhodnutí učinil. Tento soud též může odsouzenému poskytnout přiměřenou lhůtu k vycestování. Proto odvolací soud dovodil, že když se jednalo o výkon trestu vyhoštění, o němž rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, výkon v této trestní věci bylo nutné realizovat bez ohledu na to, jak o stejném druhu trestu rozhodl jiný soud v jiné trestní věci, v tomto případě Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 51 T 32/2015. V té souvislosti poukázal na obdobnou praxi u výkonu trestu odnětí svobody upravenou v §321 tr. ř. K subjektivní stránce na základě těchto úvah a rovněž vzhledem k tomu, že jak i z první výpovědi obviněného vyplývá, byl si výzvy k vycestování ve věci sp. zn. 3 T 43/2014 jednoznačně vědom, uzavřel, že závěry soudu prvního stupně ve vztahu k právnímu posouzení věci, a tedy i v otázce zavinění, jsou správné.
33. Nejvyšší soud k těmto v zásadě správným závěrům považuje za nutné zdůraznit, že zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle §15 a §16 tr. zákoníku je vybudováno jednak na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné (např. pachatel, který v úmyslu usmrtit poškozeného na něj několikrát vystřelí a zasáhne ho opakovaně do prsou, nemůže vědět s naprostou jistotou, že ho usmrtil, a to na rozdíl od pachatele, který sekerou zcela oddělí hlavu poškozeného od jeho těla). Složka vědění zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění. Jednak volní složku, která zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím) [srov. SOLNAŘ, V. Základy trestní odpovědnosti . Praha: Academia, 1972, s. 209, 221). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená – tedy případ kdy pachatel si přeje např. smrt určité osoby a vyjádří tuto svou vůli i slovně, ale neučiní k tomu žádný konkrétní akt). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (srov. k tomu i odstavec 2 §15 a výklad k němu in: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211).
34. Zásadně platí, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
35. Protože soudy v přezkoumávané věci shledaly, že obviněný přečin podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, že u přímého úmyslu (dolus directus) pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně [§110 tr. zákoníku] poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221).
36. Pokud jde o zavinění obviněného v této trestní věci, soudy obou stupňů na ně správně usuzovaly z okolností, za nichž k trestnému činu došlo, a to z těch, které se týkají činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, jak byl soudy zjištěn, tj. z toho, že se ve dnech 14. 3. 2015 a 15. 3. 2015 úmyslně zdržoval na území České republiky přesto, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, pravomocným dne 8. 7. 2014, uložen trest vyhoštění v délce pěti roků, na jehož základě byl povinen vycestovat z území České republiky nejpozději dne 4. 8. 2014. V takto popsaném skutkovém zjištění je dostatečný podklad pro závěr o vědomém a chtěném jednání obviněného i o tom, že nerespektoval to, co mu bylo v rámci uvedeného rozhodnutí o trestu vyhoštění uloženo, protože povinností obviněného bylo, aby nejpozději dne 4. 8. 2014 území České republiky opustil. Jestliže se po tomto datu na daném území zdržoval, věděl, že tak činí protiprávně, v rozporu s uvedeným rozsudkem, a tedy, že nerespektováním tohoto rozhodnutí jej maří. Obviněný věděl o všech rozhodných okolnostech tím spíše, že již ve výzvě k vycestování vydané Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 23. 7. 2014, kterou obdržel dne 28. 7. 2014, byl poučen o tom, že pokud tuto výzvu neuposlechne, vystavuje se nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (č. l. 108, 109). Tuto výzvu obviněný obdržel ještě ve Věznici Praha-Pankrác, kde vykonával trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců (uložený mu rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, za trestný čin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku), z něhož byl podmíněně propuštěn usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. 1 Pp 269/2014. Obviněný však uvedený příkaz plynoucí z uloženého trestu vyhoštění nerespektoval, neboť území České republiky, jak plyne z postupně vydaných následných odsuzujících rozhodnutí, ke stanovenému datu ani později neopustil, ale naopak zde páchal další trestnou činnost (viz bod 18. a též opis rejstříku trestů na č. l. 144 spisu).
37. Ze všech těchto okolností plyne, že obviněný věděl, že je povinen již první výzvu k vycestování dne 4. 8. 2014 respektovat. Je totiž třeba zdůraznit, že rozsudek má být zásadně vykonán, jestliže se stane vykonatelným, což vychází z ustanovení §350b odst. 1 tr. ř., podle něhož, jakmile nabyde právní moci rozsudek, kterým byl uložen trest vyhoštění, předseda senátu zašle nařízení výkonu trestu Policii České republiky a vyzve zároveň odsouzeného, aby z České republiky neprodleně vycestoval. Postup předsedy senátu je do značné míry analogický postupu při výkonu trestu odnětí svobody (§320 odst. 1, 2 tr. ř.). Pokud byl odsouzenému uložen trest vyhoštění vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba při nařízení výkonu trestu přihlížet i k §350d tr. ř. Jinak předseda senátu soudu prvního stupně vyzve odsouzeného, aby se ve stanovené lhůtě podrobil uloženému trestu, tedy aby z České republiky vycestoval. V této souvislosti předseda senátu neurčuje, do kterého státu má odsouzený vycestovat (zda do domovského, nebo třetího státu), a rozhodnutí v tomto směru je plně na odsouzeném. Soud rovněž nepodniká žádné kroky k tomu, aby odsouzenému obstaral náležitosti nutné k vycestování (cestovní a podobné doklady). Kromě výzvy k vycestování adresované odsouzenému se omezí na doručení nařízení výkonu tohoto trestu Policii České republiky (Ředitelství služby cizinecké policie, Olšanská 2, poštovní schránka 78, 130 51 Praha 3). Smyslem posledně uvedeného opatření, jehož obligatorní součástí by kromě jiného mělo být přesné vymezení doby, na niž se uložený trest vztahuje, je umožnit policii, aby provedla nezbytné administrativní úkony směřující k tomu, aby po dobu trvání trestu vyhoštění bylo odsouzenému zabráněno v opětovném vstupu na území České republiky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád III . Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3951, 3952).
38. Ze všech těchto skutečností je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů je správný, a to bez ohledu na to, že obviněný zdůrazňoval možnost svého vyvinění proto, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 51 T 32/2015, pravomocným téhož dne, byl uložen další trest vyhoštění podle §80 odst. 2 tr. zákoníku na dobu dvou roků, a v důsledku toho mu byla na dny 13. 3. 2015 až 16. 3. 2015 poskytnuta lhůta k vycestování ve smyslu §350 odst. 2 tr. ř., a tedy že se mohl na území České republiky po tuto dobu zdržovat. S takovým názorem obviněného se nelze ztotožnit, přestože se by se při zběžném pohledu mohlo zdát, že uvedená obhajoba by své opodstatnění mohla mít, ale tak tomu být nemůže, protože povahu výzvy a možnost si obstarat záležitosti v době od 13. 3 do 16. 3. 2015, nelze posuzovat jednostranně a samostatně, ale v kontextu se všemi okolnosti a úvahami, které Nejvyšší soud shora rozvedl. Předně je třeba zdůraznit, že v době od 13. 3. do 16. 3. 2015 obviněnému pobyt na území České republiky nebyl „povolen“, protože ani nemohl být, protože obviněný měl vykonatelný trest vyhoštění, který nerespektoval. Ve smyslu §350b odst. 2 tr. ř. se totiž nejedná o „povolení“ pobytu na zdejším území, ale pouze o lhůtu k obstarání nezbytných záležitostí. Jde o akt, při kterém státní moc umožňuje osobě, která musí republiku opustit a po stanovenou dobu se do ní nesmí vrátit, aby si zajistila nutné záležitosti související s vycestováním. Právě takové poučení vyplynulo i z „Výzvy“, v rámci níž byla obviněnému ve věci sp. zn. 51 T 32/2015 uvedená lhůta poskytnuta, v níž bylo stanoveno, aby po jejím obdržení obviněný „neprodleně“, avšak „nejpozději do 16. 3. 2015 z území České republiky vycestoval“. Z uvedeného plyne, že šlo jen o tolerování ve věci sp. zn. 51 T 32/2015, zdržet se před jeho vycestováním, ale ve vztahu k rozhodnutí řešenému v projednávané věci sp. zn. 3 T 43/2014, nikoliv, podle toho se už na území České republiky neměl od 4. 8. 2014 vůbec nacházet.
39. To plyne z povahy výzvy k vycestování, podle níž o „povolení“ k pobytu nejedná, ale je ji nutné i se zřetelem na subjektivní stránku chápat jako administrativní úkon směřující k tomu, že konkrétní osoba, jíž byl uložen trest vyhoštění, je povinna neprodleně se výkonu tohoto trestu podrobit. V přezkoumávané věci pak tento okamžik je třeba vázat výlučně k době od 4. 8. 2014, od níž obviněný pobytem na území České republiky zcela vědomě porušoval zákaz vyhoštění, který mu byl Obvodním soudem pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 3 T 43/2014 uložen. Rovněž je třeba mít na paměti, za jakých okolností došlo k obviněným preferované výzvě k vycestování s tolerující lhůtou k vycestování ve věci Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 32/2015. Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 (č. l. 84), vydaným dne 13. 3. 2015 (v den počátku obviněným uváděné lhůty) byl obviněný uznán vinným za to, že dne 11. 3. 2015 (dva dny před tímto rozhodnutím), v Praze 10, kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, se úmyslně zdržoval na území České republiky, ačkoliv věděl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014 (shodně jako v nyní přezkoumávané věci), mu byl uložen trest vyhoštění ve výměře pěti let. Soud mu tímto trestním příkazem uložil jen další trest vyhoštění na dva roky. Téhož dne, tj. 13. 3. 2015, stejný soud konal vazební zasedání, v němž rozhodl usnesením, že se obviněný podle §77 odst. 2 tr. ř. propouští ze zadržení na svobodu, což se také stalo, avšak za současného předání zmíněné výzvy k vycestování z České republiky (viz č. l. 87 až 89 spisu) s tolerancí v ní uvedenou.
40. V návaznosti na tyto úkony z trestní věci sp. zn. 21 T 31/2017, Obvodního soudu pro Prahu 9, nyní k dovolání obviněného přezkoumávané, z výroku o vině v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 8. 2017 je zřejmé, že obviněný právě v uvedené lhůtě k vycestování dne 14. 3., případně 15. 3. 2015, rozbil skleněnou výplň vozidla zaparkovaného v oploceném areálu, odkud odcizil věci a způsobil škodu v celkové výši 12.449 Kč na odcizených věcech a 10.033 Kč na poškození vozidla, a tudíž spáchal výše uvedenou trestnou činnost. Takové jednání rozhodně nelze považovat za „obstarání si nezbytných záležitostí“, k čemuž uvedená toleranční lhůta měla sloužit.
41. Postup podle §350b odst. 2 tr. ř., jehož se obviněný v dovolání domáhá s tím, že mu byl pobyt na zdejším území i přes omezující podmínky, za nichž měl plnit realizaci výkonu trestu vyhoštění od 4. 8. 2014 ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, údajně „povolen“, rozhodně nemůže sloužit k tomu, aby osoby pravomocně odsouzené k trestu vyhoštění páchaly další trestnou činnost, jíž má právě trest vyhoštění zabránit. Uvedený procesní institut vykonávacího řízení má být využit tehdy, jestliže nehrozí obava, že odsouzený, který je na svobodě, se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění. Jen v takovém případě může předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí. Citované zákonné podmínky vychází z toho, že je především povinností odsouzeného respektovat pravomocný odsuzující rozsudek, kterým mu byl uložen trest vyhoštění, a chovat se tak, aby jej neporušoval. Pouze v případech, kdy hrozí nebezpečí, že odsouzený bude výkon tohoto trestu mařit zejména tím, že se bude na území České republiky skrývat nebo výkon trestu bude podstatně ztěžovat, a to tak, že odmítne součinnost nutnou pro obstarání cestovních dokladů, přichází v úvahu bezprostřední státní donucení. Provedení úkonů potřebných k výkonu uloženého trestu vyhoštění, ať již mají povahu rozhodnutí, nebo opatření, zákon svěřuje předsedovi senátu soudu prvního stupně (shodně s obecným pravidlem obsaženým v §315 tr. ř.). Postup předsedy senátu je do značné míry analogický postupu při výkonu trestu odnětí svobody (§320 odst. 1, 2 tr. ř.). Při zvažování, zda jsou dány podmínky pro poskytnutí této lhůty, je třeba vždy hodnotit konkrétní okolnosti případu (např. zda odsouzený do České republiky přicestoval jako náhodný turista, nebo zde naopak po určitou dobu vyvíjel podnikatelské nebo obdobné aktivity, zda splněním požadavku na bezodkladné vycestování by odsouzenému vznikla ve srovnání s jinými určitá další újma, nebo zda objektivně existuje nějaká překážka v tom, aby odsouzený Českou republiku opustil). O poskytnutí lhůty předseda senátu nerozhoduje samostatným usnesením. Závěr o tom, zda je nebo není důvod k takovému postupu, vyjádří v nařízení výkonu trestu a ve výzvě adresované odsouzenému stanovením dne, do kterého má odsouzený vycestovat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád III . §315 – 471. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3951 až 3952). V této souvislosti je s ohledem na námitky obviněného vhodné připomenout, že z dikce §350b odst. 2 tr. ř. vyplývá, že stanovení takové lhůty proto není povinností soudu, ale jen fakultativní možností, a pro obviněného tak není nárokem, jehož by se mohl domáhat. Pokud jde o výzvu k vycestování, tato není rozhodnutím, které by bylo způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele, ale je určitým organizačně technickým opatřením soudu, které autoritativně a pravomocně nezasahuje do právní sféry obviněného, neboť přímo nevede ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění, eventuálně povinnosti. Takovým autoritativním rozhodnutím je v daném případě příslušný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu. Výzva slouží jen k tomu, aby obviněnému byly oznámeny bližší podmínky, za nichž má být „dobrovolně“ již uložená povinnost splněna (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1954/14).
42. Nejvyšší soud k důvodům, které obviněný v dovolání ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného přečinu rozvedl a které, jak bylo uvedeno, nebylo možné akceptovat, považuje za vhodné (v reakci na poznámku obviněného v dovolání) jen na okraj (ve smyslu zásady obiter dictum ) poznamenat, že hlediska §350b odst. 2 tr. ř. ve spojení se skutečnostmi a informacemi, které měl soudce rozhodující ve vazebním zasedání ve věci sp. zn. 51 T 32/2015 k dispozici, lze mít výhrady k správnosti opatření, pokud předseda senátu obviněného nevzal do vyhošťovací vazby (viz §350c tr. ř.), ale přes všechny poznatky plynoucí z dostupných podkladů, mimo jiné i obsahu rejstříku trestů a dosavadního chování obviněného, usoudil, že u něj nehrozí obava, že bude jinak mařit výkon trestu vyhoštění. I přes toto konstatování je však zřejmé, že soudce prvního stupně konal ve prospěch obviněného, který v dané souvislosti naproti tomu dobrodiní zákona zneužil k páchání další trestné činnosti, čímž v podstatě pokračoval v maření výkonu rozhodnutí, jímž mu byl uložen trest vyhoštění s jasně projeveným záměrem tento uložený trest nerespektovat a z území České republiky nevycestovat, když ani lhůtu poskytnutou mu v další trestní věci nevyužil k opuštění tohoto území.
43. Závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a zásadně tedy toho, že obviněný se i přes ukládané tresty odmítal těmto rozhodnutím zcela vědomě podrobit, má podklad i v tom, že obviněný nerespektoval ani další, byť později uložené tresty vyhoštění, namísto jejich výkonu páchal na území naší republiky další trestnou činnost, jak plyne z obsahu rozhodnutí vydaných v navazujících trestních věcech (viz bod 18. shora). Nejedná se jen o trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 51 T 32/2015, ale je třeba zmínit též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 3 T 42/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 67 To 322/2015, kterým byl obviněnému uložen další trest vyhoštění na dobu čtyř let za skutek, jímž opět mařil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci sp. zn. 3 T 43/2014, kterého se dopustil dne 21. 5. 2015 (č. l. 112 až 132). Z tohoto rozsudku je naprosto evidentní, že stávající obhajoba obviněného založená na tvrzení, že žil a jednal v dobré víře ve správnost rozhodnutí orgánu státní moci, konkrétně rozhodnutí a výzvy Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci sp. zn. 51 T 32/2015, že v období páchání nyní posuzované trestné činnosti (přečin krádeže a poškození cizí věci), tj. ve dnech 14. a 15. 3. 2015, byl k pobytu na území České republiky oprávněn, a to až do 16. 3. 2015, je ryze účelová, neboť zcela v rozporu s ní nejenže na našem území protiprávně setrvával, ale páchal tady i dále trestnou činnost.
44. Jestliže rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, byl trest vyhoštění uložen obviněnému na dobu pěti let, tedy do 4. 8. 2019, pak zejména z hlediska jeho obhajoby, že subjektivně si měl myslet, že má ve dnech 13. až 15. 3. 2015 tento pobyt zde povolen, avšak své záležitosti k vycestování, k čemuž měla lhůta k vycestování jedině sloužit, si nezařizoval, ale páchal přímo v těchto dnech, ale i v následujících obdobích na našem území další trestnou činnost, byla jeho obhajoba jen alibistická účelová a vedená snahou se vyhnout trestnímu postihu za přečin podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v přezkoumávané věci.
45. Touto skutečností je jeho obhajoba založená na popírání subjektivní stránky se zdůrazněním dobré víry ve správnost a závaznost právního aktu (soudního rozhodnutí), podle kterého se mohl zdržovat na území České republiky dovoleně od 13. 3. do 16. 3. 2015, vyvrácena, a to především s ohledem na osobní a subjektivní postoje obviněného, z nichž je zřejmé, že jak po vědomostní, tak i po volní složce jednal se znalostí všech rozhodných okolností, za podmínek svědčících o jeho chtěném protiprávním setrvávání na území České republiky. Byla tak prokázána účelovost uvedené obhajoby obviněného, u něhož nelze mít pochybnosti o tom, že se nejen ve dnech 14. a 15. 3. 2015, ale již od data 5. 8. 2014 se opakovaně dopouštěl přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy zcela tvrdošíjně uložený trest vyhoštění neakceptoval a nepodrobil se mu.
VIII. K právnímu omylu
46. Vedle shora vypořádaných námitek se obviněný v dovolání pro situaci, že by Nejvyšší soud shledal v projednávané věci závěry soudů nižších stupňů správnými, domáhal posouzení svého činu jako jednání v omluvitelném právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevěděl, že jeho čin měl být protiprávní, když se omylu s ohledem na příslušným soudem vydaný příkaz k vycestování nemohl vyvarovat. Již výše uvedené závěry Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí svědčí o nedůvodnosti uvedené námitky, k níž je však vhodné pro úplnost uvést, že v právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku jedná ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle §19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
47. Omyl je v nejobecnějším významu rozpor subjektivní a objektivní reality. Z povahy právního omylu plyne, že se jeho podstata a formy dotýkají vědomostní, představové složky zavinění pachatele. Podle toho, o jakou formu omylu půjde, zda negativní, či pozitivní, v kombinaci s omylem právním, stran otázek viny nebo trestu, vyplývá i trestní odpovědnost, popř. neodpovědnost samotného pachatele. Zásada právní odpovědnosti subjektivní, společná pro vinu a trest, je všeobecným východiskem, z něhož se i v případě omylu právního odvozují zcela konkrétní zásady jeho posuzování (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 267). O negativní právní omyl jde jen za situace, když pachatel neví, že jeho jednání je podle zákona trestné, přičemž neznalost pachatele se týká buď obsahu trestní normy, tedy zejména trestního zákona, anebo obsahu mimotrestní právní normy, které se však trestní zákon dovolává ve svých skutkových podstatách s odkazovacími či blanketními dispozicemi [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006 (uveřejněné pod č. TR NS 27/2006-T 904 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Z obsahu napadených rozhodnutí jakož úvah Nejvyššího soudu shora rozvedených jednoznačně vyplývá, že již jen s přihlédnutím k opakujícím se rozhodnutím, v nichž byl odsuzován za trestný čin maření úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy se stále zdržoval na území České republiky, ačkoliv mu byl uložen přezkoumávaný trest vyhoštění, je třeba dovodit, že obviněný musel vědět, a věděl, že má vycestovat z tohoto území, což však zcela záměrně nečinil. Skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemá blanketní ani odkazovací dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních právních norem (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 137/2013, ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 249/2012, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 560/2013, ze dne 9. 12 2015, sp. zn. 3 Tdo 1319/2015, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1536/2016, aj.), a proto nepřichází druhá alternativa v úvahu.
48. Jen pro úplnost lze uvést, že námitka obviněného cílící na to, že mu bylo v jiné věci umožněno setrvat za účelem obstarání si svých záležitostí několik dní na našem území, by mohla být podřazena pod omyl skutkový, jejž však obviněný nenamítal. Je však třeba i k němu z hledisek §18 tr. zákoníku a rovněž se zřetelem na okolnosti, jež byly zjištěny a bylo na ně mimo jiné i v tomto rozhodnutí reagováno, zmínit, že ani o skutkový omyl se v přezkoumávané věci nejedná. Při shrnutí všeho, co bylo výše uvedeno, obviněný jednal se znalostí všech skutečností, které se k jeho povinnosti, kdy a jak musí Českou republiku v rámci uloženého trestu vyhoštění opustit, vztahovaly. V případě nerespektování trestu vyhoštění a neuposlechnutí výzvy k vycestování ve věci Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 43/2014 se o právní omyl v posuzované věci jednat nemůže, a to ani ve vztahu k pozdější výzvě k vycestování vydané Obvodním soudem pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 32/2015, již v průběhu uvedeného trestu vyhoštění, neboť v té době už obviněný úmyslně setrvával na území České republiky protiprávně.
49. Ze všech shora již rozvedených důvodů (když nelze opomenout ani to, že za stejnou trestnou činnost byl obviněný v minulosti již opakovaně uznán vinným) obviněný musel vědět, že neopustí-li území České republiky v uvedené době, tj. do 4. 8. 2014, jedná protiprávně a žádná skutečnost takovou povinnost nemůže oddálit, resp. žádná taková právně relevantní okolnost v posuzované věci nenastala. Právní omyl lze aplikovat jen na případy právního omylu negativního ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů, případě ohledně protiprávnosti chápané z hlediska celého právního řádu, což není případ projednávané věci, protože i když je obviněný cizím státním příslušníkem, s právní úpravou byl v době činu dostatečně obeznámen, byl soudy v tomto směru poučován, a proto otázka trestnosti mu byla ze všech okolností dostatečně zřejmá. Z popsaných skutkových okolností je zřejmé, že na jednání obviněného mimotrestní právní normy nedopadaly, a proto se o právní omyl nemohlo v žádném případě jednat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 4 Tdo 741/2011).
50. Z uvedeného je patrné, že obviněný se v rámci popsaného činu a zjištěných okolností nepodrobil výhradně normám trestního práva, které vědomě, dlouhodobě a soustavně – i přes poučení soudu o následcích takového jednání – nerespektoval. Na základě všech shora rozvedených skutkových i právních aspektů jsou úvahy obviněného týkající se právního omylu podle §19 tr. zákoníku (ovšem ani omylu skutkového podle §18 tr. zákoníku) v rozporu nejen s učiněnými skutkovými závěry, ale také judikaturou Nejvyššího soudu.
IX. Závěr
51. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů obviněným vytýkané pochybení v nesprávnosti použité právní kvalifikace neshledal, a to i přes opačně vyznívající názor Nejvyššího státního zastupitelství. U něj působící státní zástupce vyslovil pochybnosti o jednoznačnosti závěru o úmyslném zavinění obviněného, avšak učinil tak bez toho, aby posuzoval komplexně všechny ve věci zjištěné skutečnosti a hodnotil uvedenou námitku obviněného se zřetelem na smysl a účel trestu vyhoštění (§80 tr. zákoníku) i okolnosti, za kterých byl obviněnému v posuzované věci ukládán, jakož též k postojům obviněného bezprostředně se pojícím s okolnostmi, za nichž byl čin, pro který se trestní řízení v projednávané věci vede, spáchán. Lze jen podle obsahu jeho vyjádření konstatovat, že nepřípadně vázal nedostatek subjektivní stránky na kritiku správnosti postupu Obvodního soudu pro Prahu 10, aniž by přitom zmínil, v daných souvislostech pasivní roli státního zástupce, jenž by navržením jiného postupu (vezme-li se do úvahy, že uvedený postup vzešel z vazebního zasedání o vyhošťovací vazbě, jak plyne z č. l. 87 až 89 spisu) mohl již i Nejvyšším soudem zmíněný nevhodný postup při propuštění z vyhošťovací vazby změnit. Pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že uvedený postoj Nejvyššího státního zastupitelství je rozporný s postojem, jaký k přezkoumávané věci po celé trestní řízení zaujímalo státní zastupitelství jako žalobce v této trestní věci.
52. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud stanovisko státního zástupce v jeho písemném vyjádření považuje za jednostranně vybočující názor, jenž se projevil až po právní moci rozsudku, který byl výsledkem řízení konaného na podkladě obžaloby podané státním zastupitelstvím, jež nebyla po celou dobu vedení tohoto procesu žalobcem zpochybněna. Nelze totiž pominout, že nyní na základě podaného dovolání obviněného přezkoumávaná rozhodnutí, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 43/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 5 To 233/2014, jsou v pořadí již druhými rozhodnutími těchto soudů ve věci poté, co Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 21 T 31/2017, podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro obě žalovaná jednání,v nichž byl obžalobou spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (č. l. 152 až 155), zastavil, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, se jevil jako zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen (č. l. 157 až 158). Proti tomuto usnesení však státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 podal stížnost, a to především proto, že se neztotožnil s názorem nalézacího soudu (byť jej současně označil za logický, avšak bez opory v zákoně), že v dané věci nebyly splněny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť na základě analogie s uložením a nařízením výkonu trestu odnětí svobody podle §321 a §322 tr. ř. „nelze akceptovat, a z žádného ustanovení to ani nevyplývá, aby pozdější výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody odkládala výkon trestů předchozích …“, což by u některých pachatelů vzhledem k frekvenci páchání trestné činnosti znamenalo, že by k výkonu trestu nenastoupili de facto nikdy, neboť by jim opakovanými výzvami byl nástup jeho výkonu průběžně odkládán (č. l. 159 až 161). Na základě citovaného názoru vysloveného ve stížnosti obvodního státního zástupce Městský soud v Praze uvedený názor akceptoval a usnesením ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 201/2017, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Nelze přehlédnout, že to byl právě postup státního zástupce, který vyústil nejprve v podání obžaloby, poté ve zrušení usnesení obvodního soudu, jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněného, a posléze i ve vynesení odsuzujícího rozsudku, který je nyní předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Za této procesní situace a průběhu trestního řízení v posuzované věci je názorová rozdílnost na její právní posouzení rozvedená ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného překvapivá a zcela nepředvídatelná, nadto nebyl tento názor ze všech výše rozvedených důvodů shledán ani důvodným.
53. Na podkladě těchto důvodů, a to i přes opačný názor Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný nejen po objektivní stránce, proti které jako dovolatel výslovně nebrojil, nýbrž i po stránce subjektivní naplnil znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl zcela správně uznán vinným.
54. Vzhledem k tomu, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i z připojeného spisového materiálu vyplynuly všechny rozhodné skutkové okolnosti a na nich vystavěné právní názory korespondují se všemi znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, proti němuž obviněný výlučně brojil, Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu