ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.646.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 646/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2018 o dovolání obviněného P. Ch. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 7 To 458/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 145/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 11 T 145/2017, byl obviněný P. Ch. v bodech 1) a 2) uznán vinným dvojnásobným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za něž byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl o odvolání obviněného rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 7 To 458/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného P. Ch. v bodech 1) a 2) uznal vinným pokračujícím přečinem křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
1) dne 31. 7. 2015 v B. na ulici J., v budově Vazební věznice Brno-Bohunice, v trestní věci vedené proti obviněnému A. P., po řádném a zákonném poučení včetně poučení o následcích křivé výpovědi, jako svědek v přípravném řízení vedeném policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, Jihlava, pod sp. zn. KRPJ-89457/TČ-2012-160071, nepravdivě vypovídal ve prospěch obviněného A. P., kdy uvedl, že od druhé poloviny měsíce září roku 2014 do druhé poloviny měsíce listopadu roku 2014 ve sklepních prostorách náležejících k provozovně baru K. J. na adrese P., K., bez vědomí dalších osob, zřídil a udržoval ve funkčním stavu, za pomoci speciálně nainstalovaného technologického zařízení, indoorovou pěstírnu konopí s cílem vypěstovat konopí s vědomím následného sušení, skladování a dalšího nakládání s těmito sušenými rostlinami, tzv. marihuanou, kdy takto vypěstoval asi 300 nebo 400 rostlin, k jejichž sklizení již nedošlo, neboť pěstírna konopí byla policejním orgánem nalezena, a dále ve II. nadzemním podlaží rodinného domu na ulici T. v P. – H. P., v místnosti kumbálu, uskladnil zbylá zařízení určená pro pěstování konopí a přechovával zde i zpracované konopí, jež získal při koupi drtičky, přičemž věděl, že nejde o pravdivé skutečnosti,
2) dne 13. 1. 2016 v době od 8.45 do 14.10 hodin v B., v budově Krajského soudu v Brně, v průběhu hlavního líčení v trestní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 23/2015, proti obviněným A. P. a T. L., v procesním postavení svědka, přestože byl soudem řádně poučen o následcích křivé výpovědi, nepravdivě vypovídal ve prospěch obviněného A. P., kdy uvedl, že věci nalezené v rodinném domě v P. na ulici T. a rostliny nelezené v baru na ulici K. v P. byly jeho, že obvinění o ničem nevěděli a celou věc si zařídil bez jejich vědomí, dále odkázal na svoji výpověď z přípravného řízení, přičemž věděl, že nejde o pravdivé skutečnosti, a dále odmítl odpovídat na dotazy soudu a zúčastněných stran, kdy Krajský soud v Brně jeho výpovědi neuvěřil, neboť byla v rozporu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 11 T 23/2015-2774, v právní moci dne 2. 5. 2017, uznal obviněného A. P. vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil pěstováním konopí a jeho následným zpracováním od přesně nezjištěné doby kolem 18. 10. do 18. 11. 2014 ve sklepních prostorách náležejících k provozovně baru K. J. na adrese K. v P. a od blíže nezjištěné doby do 18. 11. 2014 na blíže nezjištěném místě, pravděpodobně v II. nadzemním podlaží rodinného domu na ulici T., P.
3. Za tento přečin obviněného P. Ch. odsoudil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávnost právního posouzení činu, jímž byl uznán vinným.
5. Za důvod obviněný uvedl, že žádný z orgánů činných v trestním řízení nikdy nevyloučil, že se neúčastnil na trestné činnosti, jež byla kladena za vinu A. P., a tedy není dostatečný podklad pro to, že svojí výpovědí, v níž uváděl, že tomu tak bylo, spáchal trestný čin křivé výpovědi. Případná motivace, proč se na uvedené činnosti větší či menší měrou podílel, není pro uvedený závěr rozhodná, protože o okolnostech své trestné činnosti může uvádět bez trestního postihu cokoliv. Ačkoliv se orgány činné v trestním řízení v rámci dokazování zabývaly tím, proč nemohl zřídit a provozovat předmětnou pěstírnu, neplyne z toho, že jde o výpověď nepravdivou, když tím jeho účast na prověřované trestné činnosti nebyla výslovně vyloučena. Pokud soudy učinily opačný závěr, nesprávně se opíraly o rozsudky vydané v jeho trestní věci o jiné jím spáchané trestné činnosti, aniž by braly do úvahy, že důkazy prováděné ve věci A. P. zmiňují účast třetí, avšak dosud neustanovené osoby. Přitom uvedená zjištění soudů o vyloučení účasti obviněného nemluví, resp. neuzavírají ani to, že obviněný touto třetí osobou nebyl.
6. Závěr odvolacího soudu, že pokud by se obviněný na trestné činnosti A. P. nějak podílel, by byl stíhán a odsouzen, což se však nestalo, je podle obviněného nesprávný a při nerespektování jeho obhajoby zjednodušující a nepřípustný, mimo jiné i proto, že A. P. bylo původně kladeno za vinu více trestných činů. Trestná jednání, o něž se nyní jedná, stála dlouhou dobu poněkud na okraji zájmů orgánů činných v trestním řízení. Obviněný vytýkal i to, že jím navrhované důkazní prostředky k upřesnění časových souvislostí provozu předmětné pěstírny a jiné, provedeny nebyly, čímž soud neměl potřebné důkazy pro závěr o jeho vině, neboť pro něj nepostačovaly rozsudky o jiné jemu za vinu kladené trestné činnosti. Proto považoval závěr soudů vycházející jen z naznačené zjednodušující úvahy za předčasný a neodůvodněný a hraničící s libovůlí soudu, neboť ani úvahy soudů o tom, že bylo zjištěno, že se znal z obviněným A. P. z dřívějšího pobytu ve věznici, který prověřované trestné činnosti předcházel, nemůže být rozhodujícím důkazem.
7. Další výhradu obviněný uplatnil proti použité právní kvalifikaci trestným činem křivé výpovědi, která jednání popsané ve skutkové větě vůbec nepostihuje, neboť ustanovení §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemá oporu v popsané skutkové větě. Podle obviněného je tím důvodem vlastní dikce uvedeného ustanovení, podle něhož se stíhá jednání, kdy pachatel jako svědek nebo znalec před některým z tam uvedených orgánů uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Uvedená vědomost se však zakládá na dobré znalosti praxe orgánů činných v trestním řízení, kdežto osoba bez zvláštních znalostí a zkušeností, je nejspíše pochopí tak, že nebude-li mít její nepravdivé vyjádření vliv na rozhodnutí nebo na zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nemusí se trestního postihu podle tohoto ustanovení obávat.
8. Podle obviněného současné znění trestného činu podle §346 odst. 2 tr. zákoníku neumožňuje s potřebnou jistotou učinit závěr, že postihuje veškerá jednání, v souvislosti se kterými bývá běžně orgány činnými v trestním řízení uplatňováno. Jestliže měl zákonodárce záměr stíhat osoby, jejichž křivá výpověď měla ovlivnit nejen vyšetřovací komisi Parlamentu České republiky, ale i rozhodnutí policejního orgánu, soudu či jiného subjektu, pak mělo zákonné ustanovení znít v jiné, dikci např., „… uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění těchto orgánů, …“ či „… uvede nepravdu o okolnosti, která má význam pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky nebo pro rozhodnutí jiného z uvedených orgánů, …“.
9. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se na tuto námitku jím uvedenou již v odvolání, nesoustředil, a vypořádal se s ní jen odkazem na ustálenou soudní praxi, která však nemůže nedostatek samotného zákonného ustanovení nahradit, a to i s ohledem na znění článku 39 Listiny základních práv a svobod.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby tomuto soudu věc přikázal k dalšímu projednání, případně v potřebném rozsahu k doplnění důvodů rozhodnutí včetně zhojení vad dokazování, nebo aby sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který se s námitkami dovolatele neztotožnil. Zdůraznil, že jde jen o opakování skutečností, které již na svou obhajobu obviněný uváděl v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy dříve dostatečným způsobem vypořádaly, a tedy jde o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). K námitce obviněného o tvrzené účasti na související trestné činnosti v podrobnostech odkázal na strany 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu a na strany 3 až 6 rozsudku nalézacího soudu, kde se soudy touto námitkou dostatečně a správně zabývaly.
12. Výhradu o použití nesprávné právní kvalifikace, ač formálně přiřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, nepovažoval státní zástupce za správnou. Soudy zvolená právní úprava byla plně v souladu se zákonem, a naopak výklad obviněného se příčil nejen judikatuře, jak upozornil výslovně krajský soud, nýbrž též právní nauce (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: H. Beck, 2010, s. 2958 a násl.). Zjevně odporuje i srozumitelnému textu zákona. Když státní zástupce neshledal vady napadeného rozsudku ani ve vztahu k námitce o opomenutí důkazů navrhovaných obviněným, protože se soudy s jeho důkazními návrhy vypořádaly (viz strany 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu či str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.
III. Přípustnost a důvody dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obviněným uplatněné argumenty obsahově naplňují jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů přitom nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vymezuje tak, že na jeho podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
16. S odkazem na uvedený dovolací důvod nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Uvedené zásady však není možné vykládat restriktivně [srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), aj.], protože ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
18. V souladu s těmito zásadami Nejvyšší soud v posuzované věci měl na paměti, že je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
19. S ohledem na tato kritéria Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že v souladu s nimi uplatnil jen část námitek, a to pokud vytýkal, že použitá právní kvalifikace podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na čin kladený mu za vinu nedopadá. Jestliže však poukazoval na nedostatky ve skutkových zjištěních a vady, které shledával ve výsledcích provedeného dokazování, jemuž vytýkal, že soudy nevyloučily jeho účast na trestné činnosti, za níž byl uznán vinným A. P., a neprovedly jím navrhované důkazy, je třeba konstatovat, že v této části dovolání jde o argumenty, které v obecné rovině s označeným důvodem nekorespondují, protože jsou jimi vytýkány nedostatky týkající se procesních postupů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proti skutkovým závěrům, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly. V této části dovolání obviněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z formálního hlediska nenaplnil. I přesto Nejvyšší soud vědom si povinnosti být garantem zákonnosti a ústavnosti z hlediska zachování práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14) i na jejich podkladě zkoumal, zda soudy dodržely zákonem i mezinárodními normami vymezené postupy a zásady.
a) Ke skutkovým námitkám
20. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a na podkladě předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud posuzoval rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, jenž již v předchozích stádiích trestního řízení tvrdil, že se na trestné činnosti obviněného A. P. účastnil, a soudy nepostupovaly v souladu s procesními pravidly, když tuto skutečnost dostatečně neobjasnily a řádně ji nezjistily. Se zřetelem zejména na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je třeba uvést, že na uvedenou obhajobu obviněného soudy reagovaly a s námitkami obviněného se zabývaly. Zejména soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného (č. l. 166 až 167) a provedl celou řadu listinných důkazů. Poukázat lze zejména na protokol o výslechu obviněného P. Ch. jako svědka ve věci obviněného A. P., sp. zn. 11 T 23/2015, ze dne 31. 7. 2015 (č. l. 4 až 10). Rozhodné však je, že tento soud skutečnost, zda obviněný mohl páchat činnost, k níž se křivě doznával ve věci obviněného A. P. sp. zn. 11 T 23/2015, vyloučil, se zřetelem na časové souvislosti vyplývající z trestné činnosti, kterou obviněný v době, kdy se měl údajně na pěstování marihuany podílet, páchal na různých místech České republiky. O tom svědčí zejména provedení důkazů protokoly o průběhu hlavních líčení v trestních věcech, v nichž byl za uvedenou trestnou činnost posléze odsouzen [viz věci Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 23/2015 (č. l. 11 až 18), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 11 T 23/2015 (č. l. 46 až 63), protokoly z trestní věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 136/2014, Městského soudu v Brně sp. zn. 8 T 19/2015, či spisový materiál vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 51/2015]. Ke svému závěru tak dospěl z důkazů, jež při hlavním líčení sám provedl, navíc vycházel i z okolností, které vyplynuly z obsahu trestní věci Krajského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 11 T 23/2015, z níž rovněž provedl všechny potřebné a nutné důkazy.
21. Nejvyšší soud tento rozsah provedeného dokazování považuje za dostatečný pro závěr o vině obviněného, protože soud prvního stupně obviněným uváděné skutečnosti zkoumal a prověřoval, a adekvátně reagoval též na jeho námitky. Nejvyšší soud nezjistil takové skutečnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že by se v přezkoumávané věci jednalo o opomenuté důkazy, na něž obviněný rovněž v dovolání poukazoval. O takové důkazy by se jednalo jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nejde o něj u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba. Soudy postupovaly správně, když na důkazní návrhy neopomněly reagovat jak při hlavním líčení vedeném soudem prvního stupně (č. l. 168 a strana 6 rozsudku soudu prvního stupně), tak v rámci veřejného zasedání před soudem odvolacím (č. l. 191 verte a strana 4 rozsudku odvolacího soudu), čímž respektovaly, že rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů [nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95 (N 81/4 SbNU 263)] a že soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, má však o návrzích obžalovaného rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331)]. Nespravedlivost trestního procesu nelze vyvozovat pouze z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)]. Není pochybením soudu, pokud k doporučení znalce či na návrh obhajoby, který se o toto doporučení opíral, neprovede výslech svědka, je-li zřejmé, že soud neměl pochyb o tom, že obviněný byl bezpečně usvědčen na základě již provedených důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16).
22. Vady Nejvyšší soud nezjistil ani při hodnocení provedených důkazů, protože soud prvního stupně i této své povinnosti dostál, neboť vysvětlil, z jakých důvodů tvrzení obviněného neuvěřil, a z čeho pro své závěry o vině obviněného a z jakých důvodů vycházel (viz strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného postupu je patrné, že soud respektoval povinnosti plynoucí z §2 odst. 6 tr. ř., neboť všechny provedené důkazy vyhodnotil samostatně i v jejich souhrnu a dospěl k závěru, že obviněný se dopustil jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku, což vysvětlil tím, že v době, kdy obviněný tvrdil, že se na trestné činnosti A. P. a T. L. podílel (tj. od poloviny září 2014 do druhé poloviny listopadu 2014), ať již tím, že zřídil a udržoval funkční stav technologického zařízení, indoorové pěstírny konopí a vypěstoval asi 300 až 400 [bod 1)], anebo že věci nalezené v baru v K. ulici byly jeho [bod 2)], tuto činnost vykonávat nemohl, protože se v té době na různých místech po celé České republice dopouštěl jiné trestné činnosti, neboť ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 90 T 136/2014, byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, protože v období od 2. 10. 2014 do 15. 10. 2014 celkem ve čtrnácti případech přijel na benzínové čerpací stanice ve zcela odlišných částech České republiky, kde natankoval pohonné hmoty a bez zaplacení odjel (viz č. l. 133 až 137 verte a podrobně na straně 4 rozsudku). K této činnosti se doznal a uvedl, že mu je líto, že se jí dopustil, stalo se tak z finanční tísně. Jako podezřelý v trestní věci č. j. KRPE-86802-7/ČJ-2014-170916 (č. l. 208 až 210 spisu sp. zn. 90 T 136/2014) sdělil, že dne 1. 10. 2014 v nočních hodinách odjel z P. do K. H., kde zůstal do 3. 10. 2014, a odjel na O., po cestě v Z. natankoval a ujel bez zaplacení. Naftu prodal a odjel do O., kde byl do 6. 10. 2014 a sháněl peníze. Následně přejel do B., kde si myslel, že si nějaké peníze půjčí, do 15. 10. 2014 se zdržoval v B., pak vyjel na S. a byl zadržen policií. Dále dne 10. 11. 2014 v B. po vědomém požití metamfetaminu řídil osobní motorové vozidlo, za což byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 8 T 19/2015 (č. l. 138 až 139 verte). Rovněž dne 11. 11. 2014 ve V. B. bez zaplacení natankoval benzin a odjel, což pro soud vyplynulo z trestního příkazu Okresního soudu Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 120/2014 (srov. č. l. 318 a 319 spisu sp. zn. 90 T 136/2014 a strana 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto okolností, za nichž se obviněný dopouštěl jiné trestné činnosti, soud dovodil, že obviněný nemohl být aktivní a trvale přítomný na pěstování marihuany.
23. Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, považoval je za správné, a dostatečně odůvodněné. V reakci na obdobné námitky zdůvodnil, z jakých úvah vycházel pro to, že soud prvního stupně dostál všem procesním požadavkům na řádně objasnění věci (viz podrobně strany 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu).
24. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky. Mohl konstatovat, že rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného. Oba soudy v této trestní věci na základě vlastního posouzení povahy výpovědi, jíž obviněný před policejním orgánem v bodě 1) (Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, Jihlava, ve věci vedené pod sp. zn. KRPJ-89457/TČ-2012-160071), tak i před soudem v bodě 2) (Krajským soudem v Brně) učinil v trestní věci Krajského soudu v Brně vedené pod sp. zn. 11 T 23/2015, shledaly, nejen nepravdivou, jak shodně vyplývá i ze závěrů soudů ve věci Krajského soudu v Brně v jeho rozsudku ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 11 T 23/2015, na stranách 24 až 27 (č. l. 57 verte až 59), ale učinily i závěr, že jde o výpověď, která je křivou výpovědí ve smyslu §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/2006)].
25. Když Nejvyšší soud nezjistil žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Z uvedených důvodů principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, když lze jen pro úplnost zmínit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, dále rozhodnutí ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
b) K právním výhradám
26. Námitka obviněného, která s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. souvisela, se týkala výhrad proti správnosti použité právní kvalifikace přečinu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Spočívala na polemice s formulací uvedené skutkové podstaty v trestním zákoníku, jíž obviněný považoval za nevýstižnou a nedostatečnou pro to, aby na ni jednání popsané ve skutkové větě dopadalo, protože podle něj jeho svědectví nemělo podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Tvrdil, že když měl zákonodárce úmysl stíhat pro tento trestný čin i osoby, jejichž křivá výpověď měla ovlivnit nejen vyšetřovací komisi Parlamentu, ale i rozhodnutí policejního orgánu nebo soudu, mělo zákonné ustanovení znít jinak, než jak jej §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoník upravuje.
27. Nejvyšší soud považuje takto uplatněnou námitku za nepochopení skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která spočívá v tom, že svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
28. K obsahu této skutkové podstaty je třeba uvést, že dosavadní teorie, jakož i rozhodovací praxe soudů ukazuje na to, že uvedená právní úprava žádné nedostatky nebo vady nevykazuje, a po celou dobu, co je v zákoně upravena, je aplikována bez zásadních výhrad k tomu, jak je formulována. Pro ilustraci lze jen odkázat na některé z teoretických podkladů, a to např. na jasný výklad k tomuto ustanovení podle učebnice trestního práva autorů JELÍNEK, J. a kol . Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 856, 857, podle níž objektem je zde „ zájem na správném zjištění skutkového stavu jako podkladu pro rozhodnutí vyjmenovanými orgány veřejné moci, resp. mezinárodního soudního orgánu. Jednání jako znak objektivní stránky tohoto trestného činu spočívá ve třech základních variantách…, uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny [aktivní forma, odst. 2 písm. a) ...]. Další z podmínek … posledně uvedených variant je, že tak pachatel musí učinit před soudem (v trestním, civilním a správněprávním řízení, i před Ústavním soudem; a to jak před senátem, samosoudcem, soudcem, tak i před justičním čekatelem či vyšším soudním úředníkem), před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem (především v přípravném řízení) nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny (srov. čl. 30 Ústavy)…“ V učebnici trestního práva NOVOTNÝ, O., VOKOUN, R., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 6. vydání, Praha Wolers Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 451, autoři vykládají, že „objektem je zájem na řádné činnosti znalců obecně a zvláště na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí soudů, mezinárodních soudních orgánů a státních zastupitelstev vůbec, notářů jako soudních komisařů a policejních orgánů, pokud policejní orgány příslušného úkony konají v přípravném řízení podle trestního řádu, jakož i činnosti vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny, a to nejen ze strany znalců a tlumočníku, ale i svědků“. Obdobný výklad uvedeného trestného činu se podává v komentáři (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3242). V komentáři DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník, Komentář. II. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. str. 2717, se kromě zmíněného konstatuje, že v odstavci 2 písm. a), b) „ jde o samostatnou skutkovou podstatu. Objektem trestného činu je zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí v řízení o dědictví, rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, civilních orgánů, mezinárodních soudních orgánů, státních zástupců nebo policejních orgánů, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu, a vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny“. Případně by bylo možné uvést i další zdroje, kde je výklad tohoto ustanovení obdobný, a lze shrnout, že v žádné odborné literatuře není srozumitelnost nebo jiná nejasnost této skutkové podstaty zmiňována.
29. Je tak zřejmé, že teorie trestního práva hmotného chápe strukturu citovaného ustanovení zcela jednoznačně tak, jak bylo v uvedených publikacích naznačeno, a rovněž nevyvolává problémy ani podle ustálené judikatury, z níž lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1980, sp. zn. 5 Tz 73/80 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/1981), podle něhož v řízení o projednání dědictví před státním notářem se může dopustit trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku jen osoba, která je v tomto řízení vyslechnuta jako svědek, znalec nebo tlumočník, i to jen v tom případě, že vypovídá nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo takovou okolnost zamlčí.
30. Z uvedeného plyne, že v dovolání zmíněný problém není vadou ustanovení §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ale jde zjevně u obviněného o neporozumění objektivní stránky tohoto zákonného ustanovení, kterou v přezkoumávané věci odvolací soud zcela přesně a konkrétně vyjádřil v tzv. právní větě v alternativě, že obviněný jednak jako svědek před policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu, a jednak jako svědek před soudem, uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Je tedy zřejmé, jakou alternativu z více možných soud shledal naplněnu dílčími útoky obviněného, a tedy ve vztahu k namítané skutečnosti v daném případě žádné pochybnosti, vůči komu obviněný nepravdivě vypovídal, nevznikají a nečiní problém dovodit, že takové jeho nepravdivé svědectví mělo podstatný význam pro rozhodnutí orgánů, před nimiž toto svědectví učinil, tzn. orgánů činných v trestním řízení či soudu.
31. Ze všech uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit námitkám obviněného, že jemu za vinu kladené trestné jednání v bodech 1) a 2) rozsudku odvolacího soudu skutkovou podstatu přečinu podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nenaplňuje. Popsaná skutková zjištění dávají jasný a potřebný podklad pro závěr o tom, že obviněný znaky uvedeného pokračujícího přečinu naplnil po všech stránkách, protože uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam v bodě 1) pro rozhodnutí policejního orgánu, a v bodě 2) pro rozhodnutí soudu, neboť se svou nepravdivou výpovědí snažil vyvinit z trestní odpovědnosti A. P. Šlo tedy o okolnost, která v případě, kdyby mu soud uvěřil, mohla mít velký dopad pro rozhodnutí o vině či nevině A. P., což byla z hlediska zkoumané skutkové podstaty podstatná okolnost pro výsledek rozhodovací činnosti soudu, a tedy jeho rozhodnutí. V době, v níž byla učiněna, jí musely orgány činné v trestním řízení brát na zřetel a byly nuceny se s ní vypořádat, a tedy mohla tak vést k jinému rozhodnutí těchto orgánů o průběhu trestního řízení, neboť mohla znemožnit správné zjištění skutkového stavu věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 8/1975-63 v Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část). Použitá právní kvalifikace je proto v souladu se skutkovými zjištěními i požadavky zákona, a soudy správně rozhodly, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Výhrady proti použité právní kvalifikaci Nejvyšší soud z uvedených důvodů považoval za nedůvodné.
V. Závěr
32. Vzhledem k tomu, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu vyplynuly rozhodné skutkové okolnosti a že na nich vyjádřené právní názory korespondují se všemi znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu