ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.68.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 68/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání, které podala obviněná M. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 193/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 17/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněná M. P. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 1 T 17/2017, uznána vinnou přečiny krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že (zkráceně vyjádřeno):
dne 28. 5. 2016 v době od 18:09 hodin do 18:24 hodin v P., ul. H. v prodejně Ž., společně se samostatně trestně stíhaným A. S., po předchozí společné domluvě se samostatně trestně stíhanou M. K., poté co nezjištěným způsobem obžalovaná a A. S. získali a měli neoprávněně ve svém držení bez vědomí a souhlasu majitele platební kartu vydanou Komerční bankou, a. s., na jméno R. J., celkem v 7 případech nakupovali a ve všech případech útratu platili touto neoprávněně drženou platební kartou, čímž R. J. způsobili škodu ve výši 3 181 Kč, přičemž (ve výroku rozsudku je dále popsáno 7 konkrétních nákupů převážně cigaret, uskutečněných během 15 minut, přičemž ani v jednom případě platba nepřesáhla částku 500 Kč),
přičemž tohoto jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 7 T 28/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 8 To 234/2012, uznána vinnou zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, který vykonala dnem 8. 7. 2015.
2. Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jednak jako přečin neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a další přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 1 T 22/2016, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2016, jí soud uložil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 16 měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku, ve vztahu k němuž byl ukládán souhrnný trest, stejně jako všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Postupem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl rovněž o náhradě škody.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněná (do všech jeho výroků), jednak dozorová státní zástupkyně (v neprospěch obviněné do výroku o trestu). Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, sp. zn.
9 To 193/2017, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, uložil podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku za tyto přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a další přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 1 T 22/2016, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2016, souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 21 měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z právě citovaného rozsudku, ve vztahu k němuž byl ukládán souhrnný trest, stejně jako všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen, a nakonec podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
4. Obviněná i proti tomuto rozhodnutí podala prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty Rabasové opravný prostředek – dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve svém podání vyjádřila názor, že nesprávné právní posouzení jejího jednání soudy se odvíjí od nesprávného hodnocení subjektivní stránky jejího jednání. Soudy podle ní v rámci rozhodování o vině nepřípustně vycházely především z její trestní minulosti a tuto jí přičetly k tíži. Zopakovala, že se žádného trestného činu nedopustila a nevěděla o tom, že platební karta je držená neoprávněně (to se prý dozvěděla až v průběhu trestního řízení). V předmětnou dobu byla pod vlivem drog, které její jednání ovlivňovaly, a v podstatě pouze využila nabídky od osob, které znala jen od vidění, ke společnému nákupu cigaret. Vůbec ji nenapadlo někoho podezřívat či přemýšlet o původu karty. Za takového stavu věci nelze uzavřít, že jednala v přímém úmyslu, neboť její pouhá přítomnost u nákupu o tom nemůže svědčit. Sama lhostejnost k následku k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačí. U ní se navíc o lhostejnost ani nejednalo, neboť původ karty ji vůbec nenapadlo zpochybňovat, přičemž to, že mohla být získána trestným činem, netušila. Oběma soudům nižších stupňů současně vytkla, že nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví o jejím duševním zdraví.
5. Dovolatelka vedle toho zpochybnila i výši uloženého trestu, který považovala za nepřiměřeně přísný, neboť její jednání nebylo nijak vysoce společensky škodlivé. Odvolací soud dostatečně nezohlednil polehčující okolnosti a naopak nepřiměřeně akcentoval okolnosti přitěžující. Při ukládání trestu měl také zohlednit její zdravotní stav, zejména závislost, kterou není schopna ovládat a která má na její chování zásadní vliv.
6. V samotném závěru svého podání obviněná ještě namítla porušení práva na spravedlivý proces, neboť odvolacím soudem jí prý nebyla poskytnuta možnost se k věci vyjádřit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud z podnětu jejího odvolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 9 To 193/2017, tak další rozhodnutí obsahově na něj navazující, a aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněné Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce u něho činný (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k němu uvedl, že z dovolací argumentace je patrno, že obviněná v převážné míře jen opakuje svou obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba nižší soudy řádně vypořádaly. Navíc, a to je z hlediska posouzení podaného dovolání podstatné, její výhrady pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu se totiž nelze úspěšně domáhat přezkumu správnosti soudy provedeného dokazování z hlediska např. zpochybňování rozsahu dokazování či postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů. Stejně tak se prostřednictvím něj nelze domáhat ani opravy skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je Nejvyšší soud v zásadě vázán.
8. Státní zástupce dále uvedl, že klíčová dovolací výhrada je založena na zpochybnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou. Její údajnou absenci však dovozuje výlučně prostřednictvím námitek proti hodnocení důkazů soudem, resp. proti skutkovým zjištěním, které po provedeném dokazování učinil nalézací soud a jejichž správnost potvrdil soud odvolací. Závěr obou soudů, že jednala úmyslně, a to v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, totiž rozporuje jen na podkladě výhrady, že o pravém původu platební karty nevěděla. To je však v příkrém rozporu se zjištěními obou soudů. Ačkoli obviněná tuto skutečnost popírá, je zřejmé, že velmi dobře věděla, že platební karta byla získána nekalým způsobem, resp. patří jiné osobě a je užívána neoprávněně. K tomuto zjištění soudy dospěly nikoli jen po zohlednění její poměrně bohaté trestní minulosti, ale rovněž a zejména ze způsobu, jakým se trestné činnosti (spolu s dalšími shora jmenovanými spolupachateli) dopustila. Kamerové záznamy jednoznačně prokazují, že byla přímo účastna u všech sedmi nákupů cigaret uskutečněných v krátkém časovém úseku cca patnácti minut prostřednictvím neoprávněně opatřené a držené platební karty. Všichni pachatelé přitom pokaždé záměrně nakoupili cigarety (a to opakovaně i stejnou značku) v hodnotě nepřesahující 500 Kč. Už z tohoto postupu je naprosto zřejmý, že tak činili proto, aby nemusel být zadáván PIN kód, který neznali. Tvrzení obviněné o neznalosti pravého původu platební karty a o absenci úmyslu tak z jejích úst vyznívá přinejmenším účelově.
9. Pokud obviněná krom toho soudu prvního stupně vytkla, že nevyhověl jejímu návrhu na doplnění dokazování výslechem A. S. a M. K. v pozici svědků, státní zástupce uvedl, že následkem pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů (tedy stavu, kdy by soud bezdůvodně neprovedl důležitý důkaz, dokazování by zůstalo neúplným, a skutková zjištění by nebyla dostatečně podložená) by zpravidla bylo porušení práva na spravedlivý proces. To sice samo o sobě dovolacím důvodem není, nicméně jeho existence by byla argumentem pro zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění. Rozhodnutí soudů však takovým nedostatkem zatížena nejsou. V obecné rovině – v trestním řízení závisí výlučně na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Není tedy jeho povinností akceptovat jakýkoli důkazní návrh, a vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze dovozovat jen z toho, že soud navržené důkazy neprovede. Nicméně pokud by některému z důkazních návrhů vyhověno nebylo, soud by měl tento svůj postup také náležitě zdůvodnit. To soud prvního stupně také učinil, když řádně zdůvodnil, proč uvedeným návrhům pro nadbytečnost nevyhověl. Pokud pak jde o další výtku obviněné, že soud nevyhověl ani jejímu návrhu na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, je třeba uvést jednak to, že takový návrh učinila až v podaném odvolání, a především to, že rovněž odvolací soud řádně a srozumitelně odůvodnil, proč považuje doplnění dokazování v naznačeném směru za zcela nadbytečné (viz str. 7 jeho rozsudku). Pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů se proto žádný ze soudů nižších instancí nedopustil.
10. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podle názoru státního zástupce také výhrady obviněné směřující proti trestu, který považuje – z důvodů již výše zmíněných – za příliš přísný. S přihlédnutím ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a další) připomněl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž by bylo založeno rozhodnutí, je pak možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Žádnou takovou výhradu, kterou by z hlediska výroku o trestu bylo možno podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [event. pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který sice neuplatnila, nicméně i ta se vztahuje k trestu], nevznesla.
11. S uplatněným dovolacím důvodem se podle názoru státního zástupce zcela míjí rovněž závěrečná výhrada obviněné, pokud dovozuje porušení práva na spravedlivý proces s odkazem na to, že odvolacím soudem jí nebyla poskytnuta možnost se k věci vyjádřit. Takové její tvrzení dokonce označil za lživé. Obviněná se totiž účastnila hlavního líčení dne 10. 4. 2017, kde dostala plný prostor se k věci vyjádřit (čehož také využila). Veřejné zasedání o podaných odvoláních se posléze konalo dne 31. 5. 2017. Obviněná k němu byla řádně předvedena a účastnila se ho, po přednesené zprávě o stavu věci neměla žádného návrhu na doplnění, přičemž v rámci svého závěrečného návrhu uvedla jen tolik, že souhlasí s tím, co podrobně rozvedla její obhájkyně. Není tedy rozhodně pravdou, že by jí soud neposkytl prostor k věci se vyjádřit. Rozhodně nebylo povinností odvolacího soudu ji opětovně vyslýchat k tomu, co již v průběhu trestního řízení uváděla.
12. Konečně pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupce uvedl, že ačkoli argumentace ve vztahu k němu v dovolání v podstatě chybí, z jeho obsahu lze dovodit, že obviněná ho uplatnila v jeho druhé variantě, tj. s odůvodněním, že Městským soudem v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud však, jak uvedeno výše, uplatněné námitky obviněné nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř, nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
13. Státní zástupce proto dovodil, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájkyně, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatelky je zřejmé, že se rozhodla pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
17. Jako další uplatnila obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
18. V tomto světle je s ohledem na obsah dovolací argumentace zjevné, že uplatněné námitky posléze uvedený dovolací důvod nenaplňují. Obviněná zde totiž pouze polemizuje s hodnocením důkazů ze strany soudů nižších instancí, následně požaduje revizi jejich skutkových závěrů a teprve v přímé návaznosti na to se domáhá též odlišného právního posouzení skutku. Jak bylo uvedeno výše, toto není úloha Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, když tento je povinen respektovat skutková zjištění nižších soudů a nikoliv do nich zasahovat.
19. Z podaného dovolání je tedy zřejmé, že obviněnou uplatněné námitky jsou převážně charakteru skutkového, a pod citovaný dovolací důvod v zásadě nespadají. To se týká i výhrady obviněné, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když jí prý nebyla odvolacím soudem poskytnuta možnost se k věci vyjádřit. K tomu, že jde o tvrzení nepravdivé, se již výše vyjádřil státní zástupce, proto postačí i na tuto část jeho vyjádření jen odkázat (srov. shora odstavec 11.).
20. Jedinou výjimkou, opravňující Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, by byla existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, resp. následným právním posouzení skutku, což by ve svém důsledku znamenalo porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
21. Pochybení tohoto druhu ale Nejvyšší soud neshledal. Naopak se plně ztotožnil se soudy nižších instancí v hodnocení provedených důkazů, které nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným §2 odst. 5 tr. ř. Charakter trestné činnosti obviněné pak nevyvolává ani žádné pochybnosti o její trestní odpovědnosti, neboť si počínala (i se dvěma spolupachateli) naprosto racionálně. Proto ani nebyl důvod doplňovat dokazování zkoumáním jejího duševního zdraví, jak se toho i v podaném dovolání domáhala.
22. Lze tedy shrnout, že dovolací soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu. Naopak jím byl při svém rozhodování vázán a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již dále nezabýval. Nejvyšší soud tedy neshledal ničeho, co by oběma soudům v tomto ohledu vytkl a z důvodu procesní ekonomie považuje za dostatečné odkázat jak na příslušné pasáže jejich rozhodnutí (především na str. 3 až 5 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 a 6 rozsudku soudu odvolacího), tak na přiléhavé vyjádření státního zástupce (srov. shora odstavce 8. až 11.), s nímž se takřka bezezbytku ztotožnil (proto je také obsáhle rekapituloval).
23. To se týká i námitek obviněné o (ne)naplnění subjektivní stránky. Závěr obou nižších soudů, že jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, se totiž pokusila zpochybnit pouze na podkladě námitky, že o pravém původu platební karty nic nevěděla. Takové tvrzení je ovšem v zásadním rozporu se skutkovými zjištěními obou soudů nižších instancí, které po zhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že obviněná velmi dobře věděla, že platební karta byla získána nekalým způsobem a je užívána neoprávněně. Pro takový závěr svědčí již způsob, jakým se trestné činnosti (spolu s dalšími spolupachateli) dopustila. Kamerové záznamy spolehlivě prokazují, že byla osobně účastna u všech sedmi nákupů cigaret uskutečněných v krátkém časovém úseku cca patnácti minut prostřednictvím neoprávněně opatřené a držené platební karty. Všichni pachatelé (tedy nejen spolupachatel A. S., který platby prováděl) pokaždé záměrně nakoupili cigarety (a to opakovaně i stejnou značku) v hodnotě nepřesahující právě částku 500 Kč. Už z tohoto postupu je naprosto zřejmý, že tak činili proto, aby při takové bezkontaktní platbě nemusel být zadáván PIN kód, který neznali. Tvrzení obviněné o neznalosti pravého původu platební karty a o absenci úmyslu tak z jejích úst vyznívá přinejmenším účelově, jak výstižně vyjádřil již státní zástupce.
24. V samém závěru je ještě třeba uvést, že mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je i námitka obviněné směřující proti uloženému trestu, který považuje za příliš přísný. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím je reagováno na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, např. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž by bylo založeno rozhodnutí, je pak možno – pokud jde o výrok o trestu – považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. (K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu