ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.694.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 694/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2018 o dovolání obviněného J. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 13 To 508/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 18 T 183/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 18 T 183/2017, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 13 To 508/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 18. 7. 2017 kolem 15:35 hodin mezi obcemi L. a O., okres Ú. n. O., na silnici č. II/315 v rozporu s ustanovením §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, jako řidič motorového vozidla zn. Ford Focus, které řídil po předchozím vědomém požití alkoholických nápojů, kdy dechovými zkouškami provedenými v 16:03 a 16:08 hodin byla u něj zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,56 g/kg a 0,58 g/kg, nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci a svým schopnostem, ovlivněným požitím alkoholu, přičemž narazil do zadní části před ním jedoucího vozidla zn. BMW 530d, řízeného K. V., které tak způsobil zranění v podobě těžkého zhmoždění krční páteře, s nutností nosit krční límec a omezením v obvyklém způsobu života nejméně do 29. 8. 2017, spočívajícím v bolestivosti a omezení hybnosti krční páteře a následnou rehabilitací.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 13 To 508/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Vytkl, že soudy nižších stupňů přijaly verzi nehodového děje popisovanou poškozenou K. V., která svou výpověď v průběhu řízení měnila, ačkoliv stopy zjištěné na místě činu, zejména poškození vozidel a jejich postavení, odpovídají verzi obviněného. O tom, že dopravní nehodu zavinila poškozená, když obviněnému zabránila předjíždět, svědčí postavení vozidla obviněného v pravém jízdním pruhu a postavení vozidla poškozené v levém jízdním pruhu a pár metrů za vozidlem obviněného. K poškození levé přední části vozidla obviněného došlo tak, že poškozená při předjíždění vozidla vezoucího palety, které odbočovalo na prašnou cestu, a mělo tudíž takřka nulovou rychlost, si ve zpětném zrcátku neověřila, že vozidlo jedoucí za ní již chce provést předjíždění kolony způsobené vozidlem vezoucím palety. Soudem uváděná rychlost vozidla obviněného je čistě spekulativní a ničím nepodložená. Obviněný přesně nevěděl, jakou rychlostí jel. Při svém manévru zařadil třetí rychlostní stupeň; svou rychlost odhadoval na 50 až 80 km/h. Poškozená nejdřív tvrdila, že aby nenarazila do vozidla před sebou, strhla volant doleva. Poté uváděla, že došlo ke dvěma nárazům. Účelovost jejího jednání dokládá i skutečnost, že původně požadovala náhradu za rozbitý telefon, poté, co si k nehodě přivolala svého manžela, náhradu již nepožadovala. Její manžel, který ačkoliv se nehody neúčastnil, byl policejním orgánem po dobu více než 30 minut nepochopitelně vyslýchán, na místě činu vyhrožoval nejen obviněnému, ale i jeho otci, jenž se tam dostavil za účelem zajištění vozidla obviněného. Obviněný si sice byl vědom, že po obědě vypil necelé pivo, výsledek dechové zkoušky ovšem zpochybnil a požádal o odběr krve. Protože policie krevní vzorek z nemocnice nevyzvedla, došlo k jeho znehodnocení. Navzdory tomu soudy naznaly, že obviněný požil alkohol a zavinil dopravní nehodu. Podle obviněného měly být ve věci vypracovány znalecké posudky z oboru dopravy a zdravotnictví. První by vyřešil sporné otázky skutkového charakteru, druhý by najisto popsal zranění poškozené a zodpověděl by, zda mohla vzniknout v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Poškozená totiž po nehodě žádná zranění neměla a o žádných se nezmiňovala. Teprve na základě těchto znaleckých posudků mohly soudy uzavřít, kdo a jakým způsobem porušil právní povinnost a zda lze ve vztahu k obviněnému dovozovat trestněprávní odpovědnost. Nutnost provedení uvedených důkazů však soudy ignorovaly.
6. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 13 To 508/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 18 T 183/2017, zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po připomenutí, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily, uvedl, že výhrady obviněného nelze pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit. Byť obviněný formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku potažmo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ve skutečnosti své výhrady směřuje jen proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů soudy. Výlučně prostřednictvím takto formulovaných námitek pak zpochybňuje učiněná skutková zjištění a předkládá vlastní verzi skutkového děje založenou na tom, že viníkem nehody být nemohl, neboť do vozidla poškozené narazil proto, že mu vjela do jeho jízdního pruhu v okamžiku, kdy předjížděl kolonu. Státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy hodnotil řádně, striktně podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Odsuzující rozsudek pak také logicky a srozumitelně odůvodnil. Obdobně i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podané odvolání řádně přezkoumal a vyjádřil se v podstatě ke všem výhradám obviněného. Rovněž on pak přiléhavě zdůvodnil, proč bylo namístě podané odvolání zamítnout. To, že je obviněný s hodnocením jednotlivých důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními nespokojen a dožaduje se zásahů do nich, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné.
8. Podle státního zástupce průběh nehodového děje popsaný ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplynul z protokolu o dopravní nehodě, stop zajištěných na místě nehody a také z výpovědi poškozené K. V., kterou v základních rysech podporuje i výpověď svědkyně Z. K. (především pokud jde o závěr svědčící o tom, že poškozená jela v koloně celou dobu souvisle za ní). Požadavek obviněného na přibrání znalce z oboru silniční dopravy pro další zkoumání průběhu nehodového děje proto ve shodě s oběma soudy považoval za nadbytečný. Újma na zdraví poškozené – jako následek vzniklý v příčinné souvislosti s nehodou způsobenou obviněným – byla náležitě objasněna nejen samotnou poškozenou, ale i lékařskými zprávami dokumentujícími její zranění. Vzhledem ke skutečnosti, že omezení v obvyklém způsobu života významně přesáhlo dobu jednoho týdne, bylo namístě takové zranění označit za újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Požadavek obviněného na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, který by opětovně hodnotil povahu a charakter zranění poškozené, tudíž ve shodě s oběma soudy shledal taktéž nadbytečným.
9. S přihlédnutím k tomu, že jedinou a nezpochybnitelnou příčinou nehody a škodlivého následku na zdraví poškozené bylo porušení důležitých povinností uložených obviněnému jako řidiči zákonem [a dovolatel ani nezpochybňuje, že nerespektování §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o silničním provozu, je v posuzovaném případě namístě označit za porušení důležitých povinností řidiče], soudy svůj závěr, že dovolatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, učinily důvodně.
10. Státní zástupce uzavřel, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. S ohledem na to, že dovolací výtky stojí mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný J. R. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dána existence opomenutých důkazů. V této souvislosti lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 11. 2017 vyplývá, že návrhy obviněného na provedení důkazů znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, znaleckým posudkem z oboru dopravy a potvrzením policie o tom, že krev obviněného byla znehodnocena, byly usnesením zamítnuty (č. listu 100). Nalézací soud shledal uvedené důkazní návrhy nadbytečnými, neboť dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout na základě ostatních provedených důkazů, byť odporujících obhajobě obviněného. Naznal, že rozpory je schopen překlenout hodnocením důkazů, nadto usoudil, že pořízení znaleckých posudků by řízení v relativně jednoduché trestní věci neúměrně protáhlo a zatížilo dalšími náklady, u nichž není vyloučeno, že by se na nich v konečném důsledku podílel i obviněný (str. 6 rozsudku). Pokud jde o obviněným vyžadované potvrzení policie, upozornil na v rozhodovací praxi nikterak neobvyklý způsob obhajoby spočívající v tvrzení o záměně či ztrátě krevních vzorků a konstatoval, že zmíněný důkaz by nepřinesl zásadní skutková zjištění, poněvadž obviněný nebyl stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. I kdyby byla v jeho krvi v řádech hodin po nehodě zjištěna nižší nebo nulová hladina alkoholu, nesvědčilo by to o nižší nebo nulové hladině alkoholu v době řízení vozidla (str. 8 a 9 rozsudku). Ani odvolací soud důkazním návrhům na vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a dopravy nevyhověl a dne 16. 1. 2018 ve veřejném zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněného, vyhlásil v tomto směru negativní rozhodnutí (č. listu 116 a 117). Podle soudu nevyvstaly žádné pochybnosti, že poškozená svá zranění, jejichž charakter je prokazován její výpovědí korespondující s obsahem lékařské zprávy, utrpěla při dopravní nehodě, tudíž není třeba znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (str. 4 usnesení). Co se týče průběhu nehodového děje, verze podávaná obviněným je nelogická a technicky nepřijatelná, proto není nutné přibírat znalce z oboru dopravy (str. 3 usnesení). Z uvedeného se podává, že soudy nižších stupňů o důkazních návrzích obviněného rozhodly, přičemž svá zamítavá rozhodnutí také řádně zdůvodnily.
18. Co se dále případného extrémního rozporu týče, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 6 až 9 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 až 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že průběh nehodového děje vyplývá zejména z podrobné, konzistentní a jako celek přesvědčivé výpovědi poškozené K. V., podporované výpovědí svědkyně Z. K.. Poškozená, u níž rozhodně nelze shledat známky tendenční výpovědi v neprospěch obviněného (viz též její postoj k otázkám náhrady škody), opakovaně uváděla, že předmětného dne dojela osobní motorové vozidlo, které jelo pomalu za vozidlem vezoucím na připojeném vozíku palety. Poškozená neměla v úmyslu kolonu dvou vozidel jedoucích přibližně 40km/hod. předjíždět. Nikam nespěchala, navíc vezla svou pětiletou dceru, přičemž s dětmi ze zásady nepředjíždí. Stejně jako si vozidlo před ní udržovalo od vozidla vezoucího palety dostatečný odstup, udržovala si bezpečný odstup (cca 4 metry) od tohoto před ní jedoucího vozidla ona sama. V návaznosti na jednání vozidla vezoucího palety, které začalo odbočovat doprava, začala ona i před ní jedoucí vozidlo přibržďovat. V tom okamžiku do ní zezadu narazilo vozidlo, které ve zpětném zrcátku již předtím zaznamenala a o němž se domnívala, že ji vzhledem k poměrně vysoké rychlosti, jakou se k ní přibližovalo, předjede. Poškozená zcela jednoznačně popsala dva nárazy, kdy po prvním – v úmyslu vyhnout se střetu s vozidlem jedoucím před ní – strhla volant na levou stranu a dupla na brzdu. Následkem druhého nárazu směřujícího do pravého boku jejího vozidla se dostala do protisměru, přičemž vozidlo, jež do ní narazilo, ji předjelo a zastavilo. Svědkyně Z. K. verzi poškozené potvrdila, když vypověděla, že všechna tři vozidla (vozidlo vezoucí palety, její vozidlo jedoucí za ním i vozidle poškozené uzavírající kolonu) jela velmi pomalu a v dostatečném odstupu a že v okamžiku, kdy řidič s paletami začal odbočovat doprava, v důsledku čehož musela začít přibržďovat, ozvala se zezadu rána způsobená nárazem do vozidla jedoucího po celou dobu za ní. Svědkyně uvedla, že řidička jedoucí za ní se poté, co do ní zezadu narazilo vozidlo, vyhnula jejímu vozidlu tím, že vybočila do protisměru, kde zastavila, tedy že vyhýbacím manévrem zabránila další nehodě. Vzhledem k tomu, že na místě činu byly zjištěny brzdné stopy (viz protokol o nehodě v silničním provozu, č. listu 48 až 55), které nesvědčí o tom, že by poškozená chtěla, jak obviněný tvrdí, kolonu předjíždět, nelze o skutkových závěrech soudů stran vzniku dopravní nehody pochybovat. Stejně tak nelze pochybovat ani o závěrech soudů týkajících se zranění, která obviněná v důsledku této nehody utrpěla. Nejen z výpovědi poškozené, ale i z lékařských zpráv (č. listu 40 až 43, 89 až 97) těžké zhmoždění krční páteře, s nutností nosit krční límec a omezením v obvyklém způsobu života nejméně do 29. 8. 2017, spočívajícím v bolestivosti a omezení hybnosti krční páteře a následnou rehabilitací, vyplývá. Dovolací soud má s ohledem na shora uvedené za to, že skutková zjištění soudů mohou obstát i přesto, že nebyla opřena o závěry znaleckých posudků z oboru dopravy a zdravotnictví.
20. Pokud jde o výtku obviněného vztahující se k míře ovlivnění alkoholem, nutno ve shodě se soudy nižších stupňů poukázat na to, že obviněný alkohol před jízdou prokazatelně požil, což se podává nejen z jeho doznání, ale i z výsledků dvou dechových zkoušek provedených zhruba půl hodiny po nehodě, při nichž byla zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,56 g/kg a 0,58 g/kg. Vzhledem k tomu, že obviněný není stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku a není mu kladeno za vinu, že motorové vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost takovou činnost vykonávat, nepovažuje Nejvyšší soud argumentaci týkající se údajného znehodnocení vzorku jeho krve za podstatnou. Navíc nelze přehlédnout, že z provedených důkazů se nepodává, že by obviněnému byla odebrána krev. Podle záznamu o dechové zkoušce odběr vzorku krve nebyl proveden (č. listu 33), podle úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky před anebo během jízdy nebyla provedena výzva k lékařskému vyšetření s následným odběrem biologických materiálů a osoba podrobující se této kontrole nepožadovala lékařské vyšetření s následným odběrem biologického materiálu (č. listu 37).
21. Protože obviněný svoji domněnku nesprávné právní kvalifikace skutku, resp. neprokázané příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, založil v podstatě na přesvědčení o nedostatečných skutkových zjištěních, dovolací soud toliko v krátkosti konstatuje, že se se závěry soudů stran užité právní kvalifikace plně ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, potažmo v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, výstižně obsahují všechny znaky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný tím, že jako řidič motorového vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravní situaci a svým schopnostem, ovlivněným požitím alkoholu, a narazil do zadní části před ním jedoucího vozidla řízeného poškozenou, které tak způsobil zranění popsané ve skutkové větě výroku o vině, jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem je dána příčinná souvislost, a obviněný za tento následek tudíž odpovídá. Poněvadž omezení poškozené v obvyklém způsobu života trvalo déle než jeden týden, nelze mít závěr o újmě na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za vadný.
22. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
23. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 6. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu