Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.06.2018, sp. zn. 8 Tdo 709/2018 [ usnesení / výz-D EU ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.709.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.709.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 709/2018-34 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2018 o dovolání obviněného M. U. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 1 To 61/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2017, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. U. odmítá . Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 43 T 5/2017, byl obviněný M. U. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 1 To 61/2017, na podkladě odvolání obviněného M. U. podaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku, za který ho odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. 3. Odvolací soud skutek, jímž obviněného uznal vinným, popsal tak, že obviněný „dne 16. 12. 2016 v době kolem 23.25 hod. v zadní části diskotéky hotelu B. ve Z. na M. n., v prostoru sloužícím k tanci, po předchozí slovní rozepři úmyslně napadl poškozeného P. F., kterého ostrou částí skleněné lahve od alkoholu o objemu 1 l s uraženým dnem jednou cíleně bodnul do krku v oblasti ohryzku, a tím mu způsobil dvě řezné rány z obou stran ohryzku vpravo o délce 3 až 4 cm a hloubce 0,5 cm do podkoží a vlevo o délce 5 až 6 cm a hloubce 1 cm do podkoží, bez známek tepenného krvácení, přičemž vzhledem k charakteru útoku, zejména jeho intenzitě, místu, kam byl veden, použitému nástroji, si byl obviněný vědom, že mohlo dojít k poškození velkých cév, dýchacích cest, nervů a štítné žlázy a pouze shodou okolností nezávislých na obviněném nedošlo u poškozeného k vážné poruše zdraví“. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že se soudy dostatečně nevypořádaly s výpověďmi všech svědků z hlavního líčení, které jsou rozporuplné a neshodují se zejména v tom, jakým způsobem se měl incident odehrát, či šlo o jedno bodnutí, o němž hovořil poškozený. Obviněný poukázal z obsahu výpovědi poškozeného na jednotlivé pasáže, z nichž dovozoval, že v nich není shoda, např. když vypověděl, že „… otočil jsem se, šel jsem zpátky ke stolu a v tom mě otočil za rameno, držel tu flašku v ruce a bodnul mě přímo do krku“. Tuto výpověď porovnával s výpovědí svědkyně T. S., „… pán vrazil P. lahev do krku. Já jsem byla přímo u toho, stála jsem vedle P. Prvně byl jenom lehký náznak a pak bodnutí“, a jejího manžela, který uváděl, že spolu s manželkou odešli opodál, tudíž jeho manželka nemohla stát vedle poškozeného. Obviněný též zmínil výpověď svědkyně I. F., v níž spatřoval rozpor s popisem události ve výpovědích dalších svědků, podle nichž nebyly uváděné okolnosti shodné a nebylo z nich možné usuzovat na způsob, jakým byl poškozený napaden. 5. Obviněný poukázal i na obsahy dalších svědeckých výpovědí, které podle jeho názoru rovněž vykazovaly odchylky, především v údajích o tom, kde se který ze svědků v okamžiku útoku nacházel, jak samotný útok probíhal, případně, že někteří ze svědků nemohli na vlastní oči průběh útoku vůbec vidět, když například svědek R. M. vypověděl, že zazmatkoval a točil se a viděl, že útočník držel lahev v ruce a ta byla pod krkem P., úder však neviděl, jen tu flašku pod krkem, nevěděl, co má dělat. Obviněný tuto výpověď zpochybnil tvrzením o tom, že tento svědek se nacházel ve velké vzdálenosti od poškozeného, a proto nemohl událost dostatečně detailně vnímat, zvláště za situace, kdy v celém prostoru je tma a blikají tam světla. Jestliže svědkyně T. S., roz. L., uvedla, že viděla, že P. padá, tak ho chytala, a viděla, že se držel za krk, zatímco svědkyně I. F. tutéž situaci popsala tak, že poškozený hned spadl na zem a žádná láhev zabodnutá v jeho krku nebyla, přičemž svědek R. S. viděl, jak „P. couvnul dva kroky zpátky, předklonil se, spadl na kolena, chytil se za krk …“, je zjevné, že žádný ze svědků incident pořádně neviděl. Obviněný naznačil, že výpovědi kamarádů poškozeného jsou popsané tak, aby si udělali společný závěr o útoku, který ve skutečnosti žádný z nich neviděl. Těmito skutečnostmi, jakož i tím, zda někdo ze svědků mohl reálně vidět, že láhev je rozbitá a chybí jí dno, se však žádný ze soudů nižšího stupně nezabýval. V návaznosti na to poukázal na svoji dosavadní obhajobu založenou na tvrzení, že o tom, že byla láhev rozbitá, nevěděl, a pouze láhev přiložil ke krku poškozeného, který se díky nenadálému pohybu na střep napíchl. 6. Ze všech těchto důvodů dovolatel označil svědecké výpovědi za nevěrohodné i se zřetelem na závěry znaleckého posudku MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., podle nichž se jednalo o povrchové zranění, které sice hrozilo vážnější újmou, ale nedošlo k ní, a tudíž nemůže být pravdivá výpověď svědkyně I. F., sestry poškozeného, podle níž mu musela vložit prsty do rány, aby zastavila krvácení. Zpochybnil i závěry tohoto znalce, neboť ten podle něj v odvolacím řízení své dosavadní závěry poněkud korigoval, když uváděl, že pokud by láhev zasáhla jiná místa na krku, zejména tepny, mohly by být následky na zdraví poškozeného daleko větší, ne-li smrtelné. Vzhledem k tomu, že svědecké výpovědi neměly vypovídající úroveň a otázka intenzity útoku je v posuzované věci naprosto směrodatná, obviněný navrhl výslech svědka M. C., barmana M. K., L. S., který pracoval předmětného večera jako ochranka diskotéky, i N. U. a A. H., které daný večer navštívily diskotéku jako hosté. Tyto důkazy svědeckými výpověďmi však byly odvolacím soudem prohlášeny za nadbytečné a navrhovaní svědci vyslechnuti nebyli, přestože se jednalo o stěžejní výpovědi přímých účastníků incidentu. Stejně tak nebyl proveden výslech ppor. Františka Šmákala a por. Mgr. Dušana Svedíka k ohledání věci, tzn. láhve od skotské whisky, která byla nalezena v odpadu s ostatními láhvemi, aniž bylo zřejmé, že se jedná o předmět doličný, jímž bylo poškození zdraví způsobeno. Neprovedením navrhovaných důkazů bylo porušeno i právo obviněného na spravedlivý proces. 7. Odvolacímu řízení obviněný vytkl jeho přílišnou formálnost spatřovanou v tom, že odvolací soud provedl pouze doplnění výslechu znalce z oboru zdravotnictví. Závěr o nebezpečnosti ostrých hran a hrotů rozbité sklenice považoval za nepřezkoumatelný, neboť se soud nezabýval tím, jak vypadalo dno rozbité láhve a střepy na ní. Pokud by totiž dno láhve bylo uražené do roviny, nemohlo by těžkou újmu na zdraví či dokonce smrt způsobit. Podle jeho názoru mohly být doličné věci před nafocením kýmkoli upraveny tak, aby vypadaly co nejnebezpečněji. 8. Protože nebyla vyvrácena domněnka obviněného, že poškozenému láhev ke krku pouze přiložil, aniž by věděl, že je rozbitá, a k pořezání došlo při nenadálém pohybu poškozeného, a když ze skutkových zjištění vyplývá, že útok byl veden prakticky s nulovou intenzitou a k poškození zdraví došlo pouze nešťastnou shodou okolností, mělo být jeho jednání posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Při pochybnostech, zda bylo způsobení škody na zdraví úmyslné a s jakou intenzitou byl útok veden, měla být použita zásada in dubio pro reo , kterou však soudy v této věci nerespektovaly, když naopak veškeré pochybnosti hodnotily v neprospěch obviněného. 9. Ke své osobě obviněný uvedl, že vede spořádaný život, svého činu lituje, což projevil i osobní omluvou poškozenému. Je zaměstnaný jako krupiér v kasinu a vydělané peníze posílá nemocné matce a studující sestře na U. Ze všech uvedených důvodů proto navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny. 10. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. konstatovalo, že námitky obviněného jsou opakováním jeho dosavadní obhajoby uplatňované v podstatě od počátku trestního řízení, na něž oba soudy nižších stupňů již adekvátně reagovaly. Právní kvalifikaci státní zástupkyně označila za přiléhavou, včetně posouzení subjektivní stránky jako přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože obviněný znal povahu nástroje, který použil, a věděl o jeho nebezpečnosti. I přesto jej zaměřil proti místu na těle poškozeného, jehož zranitelnost je všeobecně známá. Jeho jednání proto bylo cílevědomé, aktivní, fyzicky agresivní a provedené bez známky zaváhání. Vzhledem k tomu, že zvolený dovolací důvod vznesenými námitkami naplněn nebyl, státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, který však tohoto svého práva nevyužil. III. Přípustnost a další podmínky dovolání 12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto základních formálních podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat, jen když je dovolání relevantně opřené o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. 13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro jeho naplnění zásadně nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. 14. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02]. 15. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. 16. Lze pro úplnost zmínit, že Nejvyšší soud může zasáhnout na základě uvedených hledisek do skutkových zjištění jen při zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, atp. IV. K obsahu výhrad obviněného 17. Nejvyšší soud z hlediska těchto zásad posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal, že v něm nejsou uvedeny žádné námitky, které by směřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, jak důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jeho zákonné dikce stanoví. Obviněný veškeré své námitky soustředil výhradně proti postupu soudů při vedení dokazování, neboť vytýkal vady zejména v hodnocení věrohodnosti a případných rozporů ve svědeckých výpovědích osob současně přítomných na místě činu v době incidentu, a v souvislosti s tím poukazoval na porušení principu in dubio pro reo . Pokud obviněný zmínil nedostatek úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví v návaznosti na malou intenzitu použité síly a razanci útoku, čímž se domáhal mírnější právní kvalifikace svého jednání podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, vycházela tato jeho obhajoba z tvrzení, že nevěděl o tom, že lahev, jíž ke krku poškozeného přiložil, je střep bez dna. Tedy sice zdánlivě vytýkali nedostatky hmotněprávní povahy, avšak na jiném skutkovém základě a i takto formulovanými výhradami ve skutečnosti vyjadřoval nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, když jimi zpochybňoval jeho správnost i způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, především ve vztahu k již zmíněné věrohodnosti svědeckých výpovědí a své vědomosti o tom, že k útoku použitá láhev měla rozbité, a tudíž ostré dno. Těmito argumenty důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplnil. 18. Přestože jde o výhrady zaměřené primárně proti nedostatkům procesní povahy, jejichž podstatou byly postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud při respektu k výše citované judikatuře Ústavního soudu zkoumal, zda byly dodrženy zásady spravedlivého procesu. 19. Nejprve je třeba předeslat, že obdobným výhradám, které jsou uvedeny v dovolání, se již věnoval i odvolací soud, jenž námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním posuzoval a žádné podstatné vady řízení před soudem prvního stupně neshledal. Zdůraznil, že soud prvního stupně respektoval zejména ustanovení zajišťující řádné objasnění věci a obhajobu obviněného, a proto se u významné části skutkových zjištění ztotožnil se způsobem i výsledkem hodnotící činnosti soudu prvního stupně, konkrétně ohledně místa a času spáchání skutku i událostí mu předcházejících, zejména okolností, za nichž došlo k rozbití láhve L. B., následné slovní rozepři i průběhu samotného skutku. V podrobnostech týkajících se vlastního způsobu napadení poškozeného obviněným a mechanismu útoku odvolací soud odkázal na strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně zhodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, které ani odvolací soud nepovažoval za rozporné. Případné nevýznamné rozdíly považoval toliko za drobné nesrovnalosti odpovídající různé míře pozornosti, s jakou svědci událost pozorovali, a různé úrovni jejich schopnosti tuto událost popsat. V souhrnu jejich svědectví poskytovala ucelený, plastický obrázek o celém ději, při kterém nešlo jen o pouhé přiložení rozbité láhve ke krku poškozeného, jak se snažil předestřít obviněný, ale o zjevně úmyslné jednání s cílem zaútočit na poškozeného bodnutím do krku. Z uvedeného plyne, že ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obviněný k útoku proti krku poškozeného užil střep lahve, protože tato skutečnost vyplynula z výpovědí svědků, kteří čin obviněného sledovali a potvrdil to i nález lahve v odpadcích, který uvedeným popisům odpovídal. 20. Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v právním závěru, důvodem bylo odlišné vyvození intenzity útoku obviněného a jeho význam pro vznik utrpěného zranění, což spočívalo na odlišně od soudu prvního stupně posouzených závěrech znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., kterého v rámci veřejného zasedání vyslechl. Doplněním dokazování ve veřejném zasedání odvolací soud odstranil nejasnosti a nesoulad mezi vyzněním písemného vyhotovení posudku z oboru zdravotnictví a jeho ústním přednesem v hlavním líčení ve vztahu k intenzitě útoku a možnému poškození životně důležitých orgánů. Tato změna pramenící z doplněného dokazování provedeného přímo soudem druhého stupně tomuto umožnila při splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v daném směru upravit skutková zjištění a nově rozhodnout. Další návrhy na doplnění dokazování vznášené obhajobou odvolací soud zamítl, s podrobným vysvětlením, že rozsah dokazování provedený soudem prvního stupně byl po doplnění dokazování o výslech znalec MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., dostatečný a navrhované důkazy by nemohly přinést nic nového, když skutečnosti, o nichž měl vypovídat František Šmákal a por. Mgr. Dušan Svedík jsou zřejmé z protokolů z místa činu a ostatní navrhovaní svědci incident přímo neviděli (srov. strany 5 a 8 rozsudku odvolacího soudu). 21. Podle Nejvyššího soudu z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že odvolací soud ani soud prvního stupně neopomenuly reagovat na námitky a důkazní návrhy obviněným vznesené v průběhu dokazování (srov. strany 2 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 10 rozsudku odvolacího soudu). 22. K popsanému postupu soudů Nejvyšší soud poznamenává, že své závěry o vině vystavěly na vzájemně se doplňujících důkazech, které hodnotily na základě logiky, s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a tudíž jimi učiněné skutkové i právní závěry jsou výsledkem řádného řízení, neboť soud prvního ani druhého stupně při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků nepochybil, když oba též dostatečným způsobem a v potřebné míře vyložily, proč některým z nich uvěřily a jiným nikoli. Soudy přitom ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily a zvažovaly všechny důkazy ve vzájemných souvislostech a své úvahy a závěry v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. 23. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností, a to ani v podobě tzv. opomenutých důkazů, protože veškeré důkazní prostředky, které soud prvního stupně prováděl s nezbytnou pečlivostí, a když návrhy obviněného na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl, vysvětlil, z jakých důvodů tak učinil. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. Splněno bylo i to, že soudy jsou vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. 24. Jelikož soudy z hlediska obviněným vznesených námitek všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor ani pro aplikaci dovolatelem zmiňované zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. 25. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci byla vyloučena existence případných rozporů, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obviněný vytýkal, neboť při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a to i přesto, že se jednalo pouze o rozpory nepodstatné, které se v žádném případě netýkaly rozhodných skutkových okolností, relevantních z hlediska ustálení skutkového děje a navazujícího právního posouzení. Současně je třeba připomenout, že v dané trestní věci výpověď obviněného byla v rozporu nikoliv s jedním, ale s více důkazními prostředky, a to jak ústními, tak listinnými. Soudy obou stupňů se i k výhradám obviněného důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily důkazy, jež vyznívaly ve prospěch obviněného, i ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, o čemž svědčí zejména opakovaný výslech znalce z oboru zdravotnictví za účelem odstranění pochybností ohledně intenzity a lokalizace útoku, který vyústil ve změnu skutkových zjištění ve prospěch obviněného, jež se promítla i do změny právní kvalifikace z původního zločinu vraždy ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku na pokus přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Veškeré podstatné úvahy o hodnocení důkazů a výsledném skutkovém stavu v napadených rozhodnutích také náležitě vysvětlily. V posuzované věci proti výpovědi obviněného stál řetězec jeho osobu usvědčujících důkazů, které soudy měly k dispozici, na jejichž základě bylo možno dospět ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud tedy po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících, řádně provedených důkazů soudy dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědí poškozeného a svědků T. S., R. M., R. S. a I. F., nevznikají ani pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, přičemž navíc oba soudy své úvahy vedoucí k závěru o věrohodnosti jednotlivých svědků zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí (srov. stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 5 rozsudku odvolacího soudu), a tudíž podmínky pro využití zásady „v pochybnostech ve prospěch“ zde nebyly dány (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). 26. Je třeba poznamenat, že na základě provedeného dokazování, které obsáhlo více důkazních prostředků, nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou, nadto poměrně početnou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazů, přičemž měly na zřeteli i to, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější provádí zásadně soud prvního stupně, eventuálně ve vztahu k důkazům, které sám provedl, též soud odvolací, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. 27. Z uvedeného plyne, že principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, protože právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovoláním domáhal, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). 28. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného vyhovět, protože nezjistil známky libovůle ani kardinální logické rozpory mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Když bylo zjištěno, že řízení netrpí namítanými vadami a přitom v dovolání obviněného nebyly vytknuty žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 27. 6. 2018 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/27/2018
Spisová značka:8 Tdo 709/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.709.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§21 odst. 1 tr. zákoníku
§145 odst. 1 tr. zákoníku
§2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D EU
Staženo pro jurilogie.cz:2018-09-14