ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1026.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1026/2019-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce EKOTREND AG, s. r. o. , identifikační číslo osoby 49455087, se sídlem v Brně, Trnkova 3035/131, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23b, proti žalovanému ENERGZET, a. s. , identifikační číslo osoby 63483823, se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 332, zastoupenému Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem se sídlem v Brně, Průchodní 377/2, o zaplacení 600 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 38/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 70 Co 4/2018-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 310,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Tomáše Krejčího.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 600 000 Kč s příslušenstvím od 21. 5. 2015 do zaplacení. Žalobce je vlastníkem pozemku par. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p./č. e., na listu vlastnictví XY, v katastrálním území XY; v této nemovité věci se nachází technické zařízení (trafostanice), jejímž vlastníkem je žalovaný. Žalobce požaduje úhradu za bezesmluvní užívání části budovy žalovaným. Trafostanice se nachází v budově ve dvou místnostech (první o výměře 202 m², druhá o výměře 253 m²); žalovaný tyto místnosti uzamkl a žalobce má do nich omezený přístup.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve smyslu §22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), vzniklo roce 1988 ve prospěch státního podniku Zetor ze zákona věcné břemeno veřejnoprávního charakteru na nemovitosti ve vlastnictví státu (Zetor, n. p., měl právo hospodaření), které trvá dodnes. Ve smyslu §509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.”), je součástí liniové stavby (kam patří také zařízení pro rozvod elektřiny podle §3 elektrisačního zákona) i odpovídající část budovy. Žalobce měl správně požadovat úplatu týkající se pouze výdajů spojených se zachováním věci a jejími opravami.
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 233 C 38/2015-121, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 600 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 11. 2015 do zaplacení. Výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 8,05% úrok z prodlení z 600 000,- Kč od 21. 5. 2015 do 10. 11. 2015. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Podle soudu prvního stupně elektrisační zákon vymezuje případy zákonných věcných břemen – jedním z nich je i případ, že se musí jednat o malé stanice do rozlohy 30 m². V řízení bylo mezi účastníky učiněno nesporným, že výměra plochy, kde je umístěna trafostanice, přesahuje 400 m². Omezení vlastnického práva zákonnými věcnými břemeny ve smyslu §22 elektrisačního zákona nelze vykládat extenzivně; takový výklad by znamenal omezení vlastnického práva žalobce. Žalovaný (podnikatel užívající trafostanici ke komerčním účelům) má jako uživatel trafostanice povinnost platit za omezení vlastnického práva žalobce přiměřenou náhradu. Žalovaný užívá prostory v objektu žalobce, žalobce do těchto prostor nemá přístup, ten má pouze žalovaný. Funkčnost trafostanice nemá vliv na závěr, že žalovaný bez právního důvodu užívá majetek žalobce, aniž by mu poskytl adekvátní náhradu. Je tak dán nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 70 Co 4/2018-191, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení.
Podle odvolacího soudu by věcné břemeno vzniklo, pokud by právní předchůdce žalovaného vybudoval elektrické vedení či malou stanici do 30 m². Podle soudu je důležité, jakou trafostanice zabírala rozlohu v době uvedení do provozu. Ačkoliv soud prvního stupně vycházel z podlahové plochy místnosti, to však nic nemění na závěru, že nejde o malou trafostanici – ta má rozměr minimálně 184 m 2 . Odvolací soud se vypořádal i se znaleckým posudkem předloženým žalovaným. Odvolací soud dále odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. První nevyřešenou otázkou je definice „malé stanice“ (transformátoru) do 30 m² ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona. Druhou doposud neřešenou otázkou související se vznikem věcného břemene je otázka „nabytí oprávnění podle §22 odst. 1 písm. a), b), c) elektrisačního zákona, organizacemi státního socialistického sektoru, a to nejen na základě povolení ke stavbě zařízení pro rozvod elektřiny věta první §22 odst. 3 elektrisačního zákona, ale také nabytím správy vedení ve smyslu věty třetí §22 odst. 3 elektrisačního zákona.“ Poslední, třetí, dosud neřešenou otázku spatřuje dovolatel v posouzení „do jaké míry Zápisy o převzetí strojů nebo zařízení, které představují splnění dodávky a přechod práva hospodaření předmětu dodávky na odběratele ve smyslu §293 odst. 2 hospodářského zákoníku, jsou vedle originárního způsobu nabytí oprávnění podle §22 odst. 3 věta třetí, dalším, právně relevantním, nepřímým důkazem vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby.“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.; dovolací důvod konkrétně vymezuje jako nesprávnou aplikaci §22 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 5 a §26 elektrisačního zákona.
Obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tři důvody.
První otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je podle dovolatele definice „malé stanice“ (transformátoru) do 30m² ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona.
Takto položená otázka přípustnost dovolání založit nemůže.
Podle §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona energetickým podnikům přísluší oprávnění: stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 metrů čtverečních, s příslušenstvím (dále jen "vedení"), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich vedení.
Je zřejmé, že „malá stanice“ ve smyslu uvedeného ustanovení je taková stanice, jejíž rozloha nepřevyšuje 30 m 2 . Dovolatel podle obsahu dovolání ve skutečnosti žádá, aby dovolací soud přezkoumal závěr, že v dané věci stanice tuto plochu podstatně převyšovala, podle odvolacího soudu měla rozlohu minimálně 184 m 2 .
Otázka, jakou výměru má v konkrétní věci stanice uvedená v §22 odst. 1 písm. a) elektrisačního zákona není otázkou právní, ale skutkovou; odpověď na ni se musí vyplynout z dokazování. Protože dovolání je přípustné jen pro řešení právních otázek a jediný přípustný dovolací důvod spočívá ve tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nemůže polemika se skutkovým závěrem o tom, jaká měla stanice rozlohu, založit přípustnost dovolání. Jen na okraj se poznamenává, že závěr o tom, že trafostanice měla rozlohu minimálně 184 m 2 , učinil odvolací soud i ze znaleckého posudku (bod 17 rozsudku) a že vysvětlil, proč nepřihlédl k posudku USI (bod 20. rozsudku) a nevyslechl navrženého svědka (bod 19).
Druhou, podle dovolatele doposud neřešenou otázkou související se vznikem věcného břemene, je otázka „nabytí oprávnění podle §22 odst. 1 písm. a), b), c) elektrisačního zákona, organizacemi státního socialistického sektoru, a to nejen na základě povolení ke stavbě zařízení pro rozvod elektřiny věta první §22 odst. 3 elektrisačního zákona, ale také nabytím správy vedení ve smyslu věty třetí §22 odst. 3 elektrisačního zákona.“
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7.2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). To platí i pro rozhodování o přípustnosti dovolání.
Žalovaný sice v odvolání uvedl, že soud prvního stupně pominul pojem „elektrická vedení“, uvedený v §22 odst. 1 písm. b) elektrisačního zákona a „zcela pominul technické příslušenství trafostanice“; neuvedl však, jak konkrétně se toto opomenutí mohlo vztahovat k právu užívat plochu o výměře 445 m 2 (zjištění soudu prvního stupně – nejde tu zjevně o plochu, kterou zaujímá trafostanice, ale o celkovou výměru plochy užívané žalovaným), přičemž podle odvolacího soudu měla trafostanice rozlohu minimálně 184 m 2 a už vůbec netvrdil, že by věcné břemeno opravňující jej užívat nemovitost žalobce v celém rozsahu vzniklo v důsledku „správy vedení“. Odvolací soud tak neměl důvod se touto otázkou zabývat a jeho rozhodnutí na jejím řešení nespočívá.
Jen na okraj se dodává, že „vedení“ a „stanice“ ve smyslu §22 odst. 1 písm. b) elektrisačního zákona jsou dvě různé věci; i kdyby snad žalovaný oprávnění nabyl správou vedení, mohlo by se týkat jen vedení, nikoliv stanice.
Třetí, dosud neřešenou otázku spatřuje dovolatel v posouzení „do jaké míry Zápisy o převzetí strojů nebo zařízení, které představují splnění dodávky a přechod práva hospodaření předmětu dodávky na odběratele ve smyslu §293 odst. 2 hospodářského zákoníku, jsou vedle originárního způsobu nabytí oprávnění podle §22 odst. 3 věta třetí, dalším, právně relevantním, nepřímým důkazem vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby“.
Takto vymezená otázka však není otázkou právní, nejde o otázku „hmotného nebo procesního práva“, ale jde o způsob hodnocení důkazů v konkrétní věci; dovolatel se za pomoci této formulace zjevně snaží dosáhnout přezkoumání hodnocení důkazů v této věci. Nejde o způsobilý dovolací důvod a tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu