Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. 22 Cdo 1066/2019 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1066.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1066.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1066/2019-229 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Tyršova 521, proti žalovanému J. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 46/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 23 Co 307/2018-183, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 23 Co 307/2018-183, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 8 C 46/2018-134, zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro obec a k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem předmětných pozemků. K 1. 1. 1992, kdy byl obnoven institut vydržení, nemohl být žalobce v dobré víře, neboť nejpozději v roce 1990 byl v rámci zaměření pozemků informován o vlastnických vztazích k pozemkům, a nemohl tedy splnit podmínky pro vydržení. Ve vztahu k možnému vydržení podle obecného občanského zákoníku č. 946/1811 Sb. z. s. svá tvrzení o držbě v dobré víře nijak neprokázal. Z odevzdací listiny z roku 1920 ani dalších listin pak nevyplývá, že by se jeho právní předchůdci ujali držby rovněž předmětných sousedících pozemků. Držbu předmětných pozemků po roce 1950 sice žalovaný nijak nerozporoval, avšak z předložených důkazů vyplynulo, že od roku 1950 do roku 1993 byly pozemky v držení socialistického sektoru a žalovaný (popř. jeho právní předchůdci) nemohl rozporovat držbu za situace, kdy neměl oprávnění pozemky užívat, neboť byly předány k užívání JZD. Poté, co byly předmětné pozemky předány zpět žalovanému, řešil situaci nejprve uzavřením nájemní smlouvy a následně požadavkem na vyklizení a předání pozemků. Proto soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal splnění podmínek vydržení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 23 Co 307/2018-183, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2019, č. j. 23 Co 307/2018-219, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně a dospěl k odlišnému závěru. Vydržení upravoval i zákon č. 141/1950 Sb., který stanovil pro nemovitosti desetiletou vydržecí lhůtu. Podle novely č. 509/1991 Sb. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. byla s účinností od 1. 1. 1992 opětovně stanovena desetiletá vydržecí doba, do které bylo možné opětovně započíst i dobu držení nemovitosti právními předchůdci vydržitele. Pozemky byly nepochybně užívány právními předchůdci žalobce, tedy jeho prarodiči, a to nejméně od roku 1950, a poté žalobcem, nejméně do roku 1990. Odvolací soud měl za to, že se toto užívání dělo v dobré víře; pozemky byly vždy oploceny jako zahrada přiléhající k nemovitostem žalobce a jeho právních předchůdců. Ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců nebyly činěny či prokázány žádné kroky, kterými by byla dobrá víra zpochybněna. Předmětné pozemky byly zřejmě v období 50. let 20. století dány k užívání JZD, které však tyto pozemky nikdy nevyužívalo a zřejmě si stejně jako žalovaný ani nebylo vědomo toho, kde se tyto pozemky v terénu nalézají. V žádných nabývacích titulech, ať již na straně žalobce nebo žalovaného, nejsou uváděny výměry pozemků a případný nepoměr toho, že pozemky žalobce mají výměru pouze okolo 400 m 2 a vydržené předmětné pozemky okolo 800 m 2 ; nemuselo to tedy být momentem zpochybňujícím dobrou víru žalobce a jeho právních předchůdců. Zohlednil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004, kde byl vydržením získán pozemek větší než pozemky původně vlastněné žalobcem a jeho právními předchůdci. Předmětné pozemky byly po celou řadu let připloceny k pozemkům právních předchůdců žalobce a při přechodu vlastnictví děděním, případně prodejem mezi osobami blízkými nikde nebyly uváděny výměry pozemků. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobcem a zejména jeho právními předchůdci byla dodržena desetiletá vydržecí doba (činila nejméně 40 let) a ničím nebyla zpochybněna ani jejich dobrá víra. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl ke zcela opačným závěrům než soud prvního stupně a jeho odůvodnění je v podstatě vloženo do jediného odstavce a je zcela nepřezkoumatelné. Odvolací soud konkrétně a jasně neuvedl, kdo z právních předchůdců žalobce předmětné pozemky vydržel a kdy k tomu došlo. Celé odůvodnění odkazuje pouze na subjektivní domněnky a závěry soudu nejsou podloženy relevantními důkazy. Odvolací soud navíc zcela nereflektoval, že předmětné pozemky byly za dobu účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. v trvalém užívání socialistické organizace, a nebyla tedy splněna podmínka způsobilého předmětu vydržení. Z provedeného dokazování vyplývá, že po roce 1989 žalovaný a jeho právní předchůdci aktivně žádali o vydání pozemků v rámci transformačního zákona a rodinu žalobce o vyklizení. Na straně žalobce navíc chybí nabývací titul. Pozemky historicky vlastněné žalobcem mají výměru kolem 400 m 2 a předmětné pozemky okolo 800 m 2 , to jednoznačně zpochybňuje dobrou víru žalobce a jeho předchůdců; v tomto ohledu nebylo respektováno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98 a následná rozhodnutí. Stejně tak z rozhodnutí o dědictví žalobce musel vědět, že předmětem dědictví nejsou předmětné pozemky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 496/2004, z něhož vyšel odvolací soud, je nepřiléhavé. Zcela bez povšimnutí odvolací soud nechal zápis o výsledku šetření a průběhu hranic z roku 1990 podepsaný žalobcem. Dále namítá nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce; nebyla prokázána právní skutečnost, na jejímž základě měl vlastnické právo k předmětným pozemkům od předchůdců nabýt. Žalobce nemohl být v dobré víře také proto, že v roce 2001 uzavřel s J. a R. B. nájemní smlouvu. Odkazuje i na otázku placení daní z nemovitosti. Je nepředstavitelné, že by mělo dojít k odnětí vlastnického práva žalovaného bez náhrady ve prospěch žalobce pouze proto, že toleroval užívání pozemků ze strany žalobce a jeho předchůdců a nežádal navrácení pozemků od ZD XY po roce 1989. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům zamítne a rozhodne o nákladech řízení, eventuálně aby rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jeno. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.). Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný ve svém dovolání odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2761/2012, v němž je řešena problematika vydržení právním předchůdcem současného držitele. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz §3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014, publikovaném (stejně jako další označená rozhodnutí dovolacího soudu) na www.nsoud.cz , vyslovil, že posouzení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku (resp. k jiné nemovitosti) je závislé na zjištění, zda ten, kdo se jej dovolává, byl oprávněným držitelem (§130 odst. 1 obč. zák.), a to po stanovenou desetiletou vydržecí dobu (§134 odst. 1 obč. zák.). Právnímu hodnocení věci musí nezbytně předcházet tato skutková zjištění: 1. Kdy se osoba, dovolávající se vydržení, ujala držby; teprve v případě, že sama tato osoba nedržela pozemek po stanovenou vydržecí dobu, je třeba zabývat se uchopením držby jejími předchůdci a kvalifikací této držby. Pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby, popřípadě vydržením jeho předchůdců [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. 2. Za jakých okolností k uchopení držby došlo; zpravidla je třeba zjistit, o jaký právní titul se držba opírala (a postačí i domnělý titul, „titul putativní“), důležité jsou i další okolnosti uchopení se držby, nasvědčující omluvitelnosti nebo naopak neomluvitelnosti omylu držitele. 3. Poté je třeba zvážit, zda osoba domáhající se vydržení věc držela (po případném započtení držby jejích předchůdců) po stanovenou vydržecí dobu. Ke shodným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015. Napadené rozhodnutí tyto náležitosti nenaplňuje. Není z něj patrné, kdo měl předmětné pozemky vydržet – zda žalobce nebo jeho právní předchůdci, kdo, jakým způsobem a na základě jakého důvodu se chopil držby předmětných pozemků, a ani není zřejmé, kdy přesně se tak mělo podle názoru odvolacího soudu stát a podle jakého předpisu mělo k vydržení vlastnického práva dojít. Již z tohoto pohledu nesplňuje rozhodnutí náležitosti §157 odst. 2 o. s. ř., což dovolatel namítal, a namítaný dovolací důvod byl v dané věci uplatněn právem. Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu se – z pohledu výše potřebných závěrů – omezuje na konstatování, že „sporné pozemky byly nepochybně užívány právními předchůdci žalobce, tedy jeho prarodiči, a to nejméně od roku 1950 a poté žalobcem, nejméně do roku 1990“, resp. že „v daném případě byla žalobcem a zejména jeho právními předchůdci, dodržena desetiletá vydržecí doba (podle názoru odvolacího soudu skutečná doba držby činila nejméně 40 let) a ničím nebyla zpochybněna ani dobrá víra žalobce a jeho právních předchůdců.“ Za určující lze pak považovat závěr odvolacího soudu naznačující, že žalobce se mohl chopit držby předmětných nemovitostí na základě schválené dědické dohody ze dne 13. 4. 1990 Státním notářstvím v XY. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se zřejmě podávají tři základní varianty, jak mohl odvolací soud na věc nahlížet: Zaprvé mohl uvažovat, že předmětné pozemky vydrželi právní předchůdci žalobce již za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Na to lze usuzovat z té části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde uvádí, že „vydržení upravoval i tzv. střední občanský zákoník, tedy zákon č. 141/1950 Sb., který stanovil pro nemovitosti vydržecí dobu desetiletou“. Nicméně jiným způsobem se možnost vydržení ve vztahu k tomuto právnímu předpisu z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepodává. Zde nemohlo jít o vydržení samotným žalobcem vzhledem k jeho věku (narozený 1958) a také proto, že jeho titulem pro držbu by mohlo být až dědické rozhodnutí ze dne 13. 4. 1990. Pokud by však vlastnické právo vydrželi právní předchůdci žalobce podle zákona č. 141/1950 Sb., aniž by byl dovolací soud nucen pro posouzení opodstatněnosti dovolání tuto otázku posuzovat, žalobce by si nemohl započítat vydržecí dobu svých předchůdců, neboť ti by se stali vlastníky předmětných pozemků, a pro závěr o tom, že je nyní jejich vlastníkem žalobce, by byl nutný jejich následný převod či přechod z právních předchůdců na žalobce, který v řízení netvrdí ani sám žalobce. Není tedy možné, aby samotné nabytí vlastnického práva vydržením u právních předchůdců účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, založilo bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka; dovolací důvod tedy byl uplatněn právem. Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že oprávněný držitel může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (uveřejněné pod č. C 10 356 v Souboru)]. Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, tedy nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 (uveřejněné pod č. C 3 719 v Souboru)]. Oprávněný držitel si může pro účely vydržení započíst vydržecí dobu toho předchůdce, od kterého nabyl držbu; pokud jeho bezprostřední předchůdce nebyl držitelem oprávněným, dobu oprávněné držby vzdálenějšího předchůdce si započíst nemůže [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 (uveřejněný pod č. C 406 v Souboru)]. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (uveřejněném pod č. C 10 333 v Souboru), Nejvyšší soud vysvětlil, že nabytí vlastnického práva vydržením právním předchůdcem účastníka, který se v soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího závěr o vlastnickém právu takového účastníka. Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti (smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi, nabyl (aktuálně se k uvedeným závěrům Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 90/2018). Takové skutečnosti však neuvádí ani sám žalobce. Zadruhé mohl odvolací soud uvažovat, že žalobce vydržel předmětné pozemky do roku 1990 se započtením vydržecí doby právních předchůdců. Této úvaze nasvědčuje ta část odůvodnění, ve které odvolací soud poukazuje na držbu trvající nejméně od roku 1950 do roku 1990. Zde by se zjevně jednalo o vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tato varianta je ovšem v poměrech dané věci zcela vyloučena, protože pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992 způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva jeho držitelem [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 781/2006, (publikovaný v Souboru pod č. C 5 045)]. Konečně zatřetí mohl odvolací soud uvažovat, že žalobce předmětné pozemky vydržel k 1. 1. 1992 či později. V takovém případě si mohl žalobce započíst dobu, po kterou předmětné pozemky drželi jeho právní předchůdci, nevydrželi-li je sami. Držba však musela být až do okamžiku vydržení oprávněná. Na odvolacím soudu by tedy při aplikaci této varianty bylo, aby se zabýval i namítanými událostmi zpochybňujícími dobrou víru žalobce a jeho právních předchůdců minimálně do roku 1992 (zejména informací o vlastnických vztazích při zaměření pozemků v roce 1990). Soud prvního stupně totiž výslovně vyšel z toho, že nejpozději v roce 1990 v rámci zaměření pozemků byl žalobce informován o vlastnických vztazích k pozemkům. K této okolnosti se odvolací soud nijak nevyjádřil, zřejmě proto, že ji nepovažoval v dané věci za významnou, když uzavřel, že k vydržení došlo i při držbě trvající do roku 1990. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 301a). Nebylo by možné se ztotožnit s náhledem, podle kterého splňoval-li držitel podmínky k vydržení pozemku do roku 1990, kdy následně přišel o dobrou víru, mohl by tento pozemek k 1. 1. 1992 vydržet s poukazem na oprávněnou držbu do roku 1990. V odborné literatuře není pochyb o tom, že držitel musel naplňovat podmínky pro vydržení minimálně do okamžiku, kdy zákon vydržení pozemku opětovně umožnil, tedy alespoň k 1. 1. 1992 (srov. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník: komentář I, §1-459 . 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2009, str. 776). Tento závěr ostatně sdílí bez pochybností i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 90/2018). Odvolací soud se tedy bude v novém řízení opětovně zabývat otázkou možného vydržení předmětných pozemků žalobcem a jeho právními předchůdci. Dospěje-li k závěru, že došlo k vydržení předmětných pozemků, v odůvodnění rozhodnutí pečlivě uvede všechny judikaturou požadované skutečnosti nezbytné pro závěr o vydržení, zejména kým měly být pozemky vydrženy, na základě jakých konkrétních skutečností a kdy mělo k vydržení dojít. Přitom přihlédne rovněž k okolnostem, které by mohly vyloučit dobrou víru žalobce či jeho právních předchůdců. To platí tím spíše, že pokud odvolací soud uzavírá, že „v daném případě byla žalobcem a zejména jeho právními předchůdci dodržena desetiletá vydržecí doba“, bez bližší konkretizace, nelze učinit závěr, zda odvolací soud uvažuje o tom, že podmínky pro vydržení splnil samostatně jak žalobce, tak jeho právní předchůdci, nebo o tom, že k vydržení došlo žalobcem, který si mohl započíst převážnou dobu vydržecí doby jeho právních předchůdců. Bez bližší konkretizace okolností rozhodných pro úvahu o vydržení nelze věcně posoudit závěry odvolací soudu o (případném) splnění podmínek pro vydržení z pohledu žalobcem uplatněného nároku o jeho vlastnickém právu. Jestliže se totiž žalobce domáhá určení svého vlastnického práva k pozemkům a odvolací soud uzavřel bez bližší konkretizace, že k vydržení došlo na základě držby trvající nejméně do roku 1990 (nikoliv od roku 1990), pak z výše uvedených důvodů nemůže být správný závěr o vydržení vlastnického práva samotným žalobcem, pokud se z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu naznačuje, že putativním titulem pro držbu žalobce byla schválená dědická dohoda ze dne 13. 4. 1990 Státním notářstvím v Benešově. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 4. 2019 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:22 Cdo 1066/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1066.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Vydržení
Dotčené předpisy:§134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2019-08-01