ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1168.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1168/2019-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně I. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jitkou Páskovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jiráskova 222/18, proti žalovanému M. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Brně, Královopolská 874/84, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního souduBrno-venkov pod sp. zn. 4 C 174/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2018, č. j. 13 Co 40/2018-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2017, č. j. 4 C 174/2014-86, určil, že budova č. p. XY, objekt bydlení, na pozemku parc. č. XY, o výměře 438 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, a budova č. p. XY, zem. stav. Na pozemku parc. č. XY, o výměře 116 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsané na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, náleží do společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 13 Co 40/2018-116, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku I., jímž bylo určeno, že budova č. p. XY, zemědělská stavba, na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 116 m 2 , zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY, pro obec a katastrální území XY (dále jen „zemědělské stavení“), náleží do společného jmění žalobkyně a žalovaného, potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud v rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně vytýká soudu prvního stupně, že učinil skutkový závěr, jenž z provedeného dokazování vůbec nevyplývá, a sice že by zapůjčené prostředky z úvěrů měly sloužit též na výstavbu zemědělského stavení. Za nesprávný, nelogický a rozporný jak se zněním zákona, tak i rozhodovací praxí, považuje závěr odvolacího soudu o tom, že pokud předmětná stavba byla vybudována svépomocí účastníků, za zjevně normálního průběhu manželství, kdy účastníci spolu žili, hospodařili atd., nelze tudíž hovořit o transformaci majetku ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), i kdyby „byla financována“ výhradně z prostředků žalovaného. Namítá, že to, jakým způsobem byla předmětná stavba zbudována a že k jejímu zbudování došlo za trvání manželství účastníků, nemůže ovlivnit skutečnost, zda patří do SJM. Podotýká, že se v předmětném případě nejedná o vnos, neboť k nabytí zemědělského stavení došlo toliko z prostředků spadajících do jeho výlučného vlastnictví a nikoliv z prostředků spadajících do SJM. Na daný případ proto dopadá §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Upřesňuje, že ve své podstatě šlo o transformaci finančních prostředků ve výlučném vlastnictví dovolatele na nemovitost a odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 5601/2016.
Soudům obou stupňů dále vytýká, že neprovedly důkaz výslechem rodičů dovolatele, čímž řízení zatížily vadou. Podle dovolatele jde o důkaz zásadní, z něhož by vyplynulo, že zemědělské stavení bylo vybudováno pouze z finančních prostředků nabytých darem od jeho rodičů. Závěrem navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel především namítá, že soud prvního stupně učinil skutkový závěr o užití finančních prostředků z úvěrů na výstavbu zemědělského stavení, který ovšem z provedeného dokazování nevyplývá.
Tato námitka nicméně přípustnost dovolání nezakládá.
Od 1. 1. 2013 totiž platí, že v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 nebo ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
V dané věci soud prvního stupně učinil závěr, že prostředky z překlenovacího úvěru ze dne 28. 11. 2002 a z půjčky ze dne 21. 12. 1990 byly užity jak na stavbu rodinného domu, tak i zemědělského stavení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nicméně uvedl, že závěr o financování zemědělské stavby učiněný soudem prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování. I přesto označil celkový závěr o tom, že daná stavba náleží do SJM účastníků, za věcně správný. Napadá-li tedy dovolatel závěr soudu prvního stupně, který i sám odvolací soud označuje za nesprávný, a jehož rozhodnutí na daném závěru nespočívá, nemůže předmětná námitka v dovolacím přezkumu obstát. Jinak řečeno, pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo podstatné, zda byly na vybudování zemědělského stavení použity prostředky tvořící součást SJM či nikoliv, neboť odvolací soud vysvětlil, že i kdyby se jednalo o použití i jenom prostředků ve vlastnictví žalovaného, přesto by byla stavba zemědělského stavení součástí SJM.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když dospěl k závěru, že se v předmětné věci nejedná o transformaci majetku ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., ale jde o vnos.
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §144 obč. zák. pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.
Podle §149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98 (uveřejněném pod č. 49/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem bezpodílového spoluvlastnictví, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. Tak je tomu v běžných případech koupě věci jedním z manželů z jeho výlučných zdrojů resp. prostředků, kdy ji od prodávajícího kupuje sám (svým jménem) pro sebe a kdy se druhý z manželů na takové koupi nijak nepodílí. Odlišné důsledky však nastávají v případě, kdy je sice kupní cena zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími jsou oba manželé a oba jasně projeví vůli nabýt koupenou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. V tomto případě výlučně „investující“ manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje. Tato vůle obou manželů je pak rozhodující z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví. Není zvláštního rozdílu mezi touto situací a situací, kdy dvě osoby koupí určitou věc za peníze pouze jedné z nich s tím, že budou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky. Těmi se pak stávají realizací platného převodu vlastnictví ke kupované věci bez ohledu na poměr jimi vynaložených prostředků na koupi věci.“
V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 410/2008 (uveřejněném pod č. C 7 180 a 7 181 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), Nejvyšší soud obdobně dovodil, že „jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to platí i pro společné jmění manželů. Pohnutky, které v takovém případě manžele vedly k tomu, že věc nabyli do společného jmění, jsou zásadně nevýznamné; ani skutečnost, že tak (snad) učinili v omylu o právní úpravě, nemůže být důvodem pro vyloučení nabytí do společného jmění (ostatně kdyby nabytí bylo v daném případě v rozporu s právními předpisy, nebylo by možno uvažovat o nabytí do výlučného vlastnictví toho z manželů, jehož prostředky byly na pořízení věci použity, ale o neplatnosti smlouvy a trvajícím vlastnictví převodce). Výlučné prostředky jen jednoho z manželů, vynaložené na pořízení věci ve společném jmění, představují jeho vnos do společného jmění.“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3708/2010 (dostupného na www.nsoud.cz ), dále vyplývá, že aplikace §149 odst. 2 obč. zák. míří pak zejména na případy, kdy jeden z manželů vynaloží část svého výlučného majetku do majetku již tvořícího společné jmění manželů (např. stavební materiál ve výlučném vlastnictví použije na rekonstrukci objektu ve společném jmění manželů) nebo použije část výlučného majetku k nabytí věcí a hodnot, které budou součást společného jmění manželů tvořit (kupní cena za věc, která bude nabyta do společného jmění manželů, bude uhrazena zčásti z prostředků tvořících společné jmění a zčásti z výlučných prostředků některého z manželů) a zpravidla zvýší touto majetkovou investicí hodnotu majetku ve společném jmění nebo se touto investicí podílí na nabytí majetku do společného jmění manželů. Smyslem uvedeného ustanovení je vypořádat majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku některého z manželů do majetku tvořícího součást společného jmění manželů nebo společné jmění zakládající, nikoliv samotná transformace majetku z výlučného vlastnictví na vlastnictví společné.
Z judikatury dovolacího soudu se – ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví – taktéž podává, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona, není samo o sobě rozhodné. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se tak stávají podílovými spoluvlastníky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1 536). Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1524).
Nalézací soudy učinily v procesu hodnocení důkazů zjištění, že zemědělské stavení bylo vybudováno za trvání manželství účastníků. Podle závěru soudu prvního stupně byly na jeho výstavbu, byť pouze z části, užity společné prostředky. Tento závěr označil odvolací soud za závěr nemající oporu v provedeném dokazování, nicméně ani přesto podle něj nemohl na věcně správném závěru o tom, že zemědělské stavení je součásti SJM účastníků, ničeho změnit. Z provedeného dokazování podle odvolacího soudu dále vyplynulo, že k vybudování zemědělského stavení došlo za zjevně normálního průběhu manželství, kdy spolu účastníci žili ve společné domácnosti, hospodařili spolu, finanční prostředky sdružovali na jediném účtu u peněžního ústavu, obě stavby realizovali v úmyslu užívat je do budoucna k uspokojování svých potřeb a výstavbu provedli svépomocí. Poznamenal, že žalovaný vystupoval ve stavebním řízení jako stavebník jen proto, že měl ve výlučném vlastnictví pozemky, na nichž bylo zemědělské stavení zbudováno, a nikoliv z toho důvodu, aby nabyl zemědělské stavení do výlučného vlastnictví.
Jak se podává z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 19. 2. 2015, dovolatel sám explicitně uvedl, že „v hospodářském stavení chtěli oba fungovat, že by zde soukromě hospodařili.“ Taktéž z žádosti o vydání stavebního povolení podaného dne 12. 11. 1990 na stavební úřad v Židlochovicích vyplývá, že ji podali a podepsali oba účastníci.
O výlučný majetek žalovaného ve smyslu tzv. transformace podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. nemůže jít již z toho důvodu, že zákonná úprava pojila výlučné vlastnické právo s transformací výlučného majetku pouze a jenom s případy, kdy se jednalo o majetek nabytý pouze jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. O tento případ však v posuzované věci nejde proto, že žalovaný nebyl osobou, která by měla nabýt zemědělské stavení do svého výlučného vlastnictví. Jestliže soudy vyšly ze zjištění, která ostatně potvrzuje v dovolání sám žalovaný, že stavba zemědělského stavení byla vybudována svépomocí oběma účastníky, a dále ze zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, že výstavba probíhala při „zjevně normálním průběhu manželství“ a společném hospodaření a soužití mimo jiné s úmyslem společného užívání k uspokojování potřeb manželů, pak je zřejmé, že v dané věci nešlo o nabytí majetku pouze jedním z manželů, ale oběma manžely společně, protože oba manželé stavbu zemědělského stavení za trvání manželství vybudovali s úmyslem užívat ji společně. To platí tím spíše, jestliže odvolací soud učinil další skutkový závěr, že z okolností nebylo zřejmé, že by se mělo jednat o stavbu ve výlučném vlastnictví pouze jednoho z manželů. Finanční prostředky, které byly na výstavbu použity, tak nebyly jedinou hodnotou, díky které vznikla nová věc (stavba zemědělského stavení), ale pouze jedním z dílčích prostředků sloužících k jejímu vybudování, jestliže se jednalo o stavbu zřízenou společně účastníky svépomocí. Nešlo tedy o transformaci majetku ve smyslu §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., i kdyby se jednalo o finanční prostředky pouze ve výlučném vlastnictví žalovaného.
Uvádí-li pak žalovaný, že na vybudování zemědělského stavení vynaložil peněžní prostředky ze svého výlučného vlastnictví, pročež se jedná pouze o jejich transformaci, nemůže tato námitka rovněž s ohledem na výše uvedené obstát. I kdyby vynaložené finanční prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného skutečně byly, na závěru odvolacího soudu, že jde pouze o tzv. vnos, by se nic neměnilo, neboť by šlo o situaci, kdy jsou výlučné prostředky jednoho z manželů vynaložené vedle dalších prostředků (u stavby se typicky bude jednat o svépomocné práce apod.) na pořízení věci v SJM.
Jestliže za této situace dospěly nalézací soudy k závěru, že zemědělské stavení je v SJM účastníků, nelze tomuto závěru nic vytknout. Takový závěr pak vyplývá i z jednoznačného znění §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, o které se však v daném případě nejedná. Rovněž závěr odvolacího soudu o povaze žalovaným vložených finančních prostředků coby vnosu, pokud by se jednalo o výlučné finanční prostředky žalovaného, s odkazem na shora uvedené obstojí.
Ani poslední námitka dovolatele směřující k neprovedení důkazu výslechem rodičů dovolatele přípustnost dovolání nezakládá.
Podle judikatury dovolacího soudu, není soud povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení. Provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008).
Odvolací soud označil provedení důkazu výslechem svědků za nadbytečné. Tento postup odvolací soud řádně odůvodnil (str. 6 rozsudku), a to tak, že na věcně správném závěru soudu prvního stupně by provedení důkazu stejně ničeho nemohlo změnit, jestliže navrženými důkazy měla být prokázána skutečnost, že na svépomocnou výstavbu zemědělského stavení měly být použity pouze finanční prostředky dovolatele.
Neprovedením navrženého důkazu tak nebyla práva dovolatele dotčena, odvolací soud řádně odůvodnil, proč v dané věci další důkaz nebylo nutné provádět; uzavřel, že i kdyby provedením důkazu bylo prokázáno tvrzení, ke kterému byl tento důkaz navržen, nemohlo by to vést k rozhodnutí příznivému pro dovolatele. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již ze znění §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02 (dostupný na https://nalus.usoud.cz ), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006 (uveřejněný pod č. C 5 978 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].
Dovolatel ve svém dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu. Z tohoto důvodu je podle dovolacího soudu vhodné rovněž poukázat na to, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu