ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1486.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1486/2019-881
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně V. M. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova 82/27, proti žalovanému V. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 269/2010, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018, č. j. 18 Co 339/2016-789, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. K dovolání žalovaného se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018, č. j. 18 Co 339/2016-789, ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, výroky I. až IV. přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále též „SJM“) do výlučného vlastnictví účastníků řízení tam specifikované movité a nemovité věci, výrokem V. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 178 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a ve výrocích VI. – VIII. rozhodl o nákladech řízení. Usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-522, soud prvního stupně žalobkyni uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. Soud prvního stupně v protokolu o jednání konaném dne 20. 5. 2015 (č. l. 411b) uvedl, že právní zástupce žalovaného zakládá do spisu mimo jiné zprávu České spořitelny ze dne 23. 4. 2010, která se čte k důkazu a zakládá do spisu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 18 Co 339, 340/2016-652, změnil ve výroku V. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-515, částku, kterou uložil žalovanému v dvouměsíční lhůtě zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů, na 678 157 Kč a jinak výrok V. a ostatní výroky rozsudku potvrdil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a změnil usnesení ze dne 16. 3. 2016, č. j. 10 C 269/2010-522, tak, že žalobkyni prominul pořádkovou pokutu (výrok III.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 22 Cdo 5649/2017-737, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 18 Co 339/2016-789, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV., VI. a VII. potvrdil a ve výrocích I., II. a V. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů 808 157,50 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud ve vztahu ke zprávě České spořitelny uvedl, že z předloženého spisu vyplývá, že soud prvního stupně skutkové zjištění, že částka 396 000 Kč byla uložena v období od konce roku 1996 do koupě nemovitostí v srpnu 2000 na účtu u České spořitelny a že tento peněžní ústav potvrdil existenci účtu i jeho zrušení v „inkriminované době“, avšak s odkazem na ztrátu vyplavení archivu nebylo možné dohledat informace o konkrétních zůstatcích na tomto účtu, neučinil. Dále podotkl, že spis ani neobsahuje žádnou žalovaným tvrzenou zprávu České spořitelny uvedeného obsahu.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci dovolání.
Žalobkyně považuje své dovolání za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a sice otázky, zda jsou ve smyslu §205a písm. d) a e) občanského soudního řádu přípustná konkrétní tvrzení (zde číslo účtu u banky) učiněná v odvolacím řízení, která doplňují obecná tvrzení (existence úspor) uvedená v řízení před soudem prvního stupně, a zda jsou přípustné důkazní návrhy k těmto tvrzením, a to za situace, kdy tato tvrzení a důkazní prostředky vyjdou najevo po koncentraci řízení. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení zjistila z tehdy probíhajícího exekučního řízení, že žalovaný má účet vedený u Expobank CZ a. s., a podáním ze dne 26. 4. 2018 učinila důkazní návrh na zjištění zůstatku na účtu č. XY (případně na jiných účtech) postupem podle §38 zákona o bankách. Odvolací soud tento důkaz neprovedl pro jeho procesní nepřípustnost s odkazem na §119a odst. 1 a §205a písm. d) a e) o. s. ř. Žalobkyně již před soudem prvního stupně tvrdila, že součástí SJM jsou i úspory, jejichž zdrojem byly příjmy žalovaného dosažené v průběhu manželství, a dožadovala se zjištění bankovních účtů, na nichž by úspory byly uloženy. Sama informace o účtech neměla a nebyla schopna vyčíslit přesnou výši úspor. Vycházela z tohoto, že si žalovaný krátce po rozvodu pořídil byt a dům a že tedy ke dni zániku SJM musely existovat úspory, za něž žalovaný nemovitosti koupil. Na výzvu soudu se jí podařilo označit pouze Raiffeisenbank, a. s. a Českou spořitelnu a. s. Odvolací soud vzal v úvahu informační deficit žalobkyně a využil ve vztahu k těmto dvěma bankám postup podle §38 zákona o bankách. Odvolací soud však odmítl provést důkaz zůstatkem na účtu žalovaného vedeného u Expobank CZ a. s. proto, že tvrzení uplatnila žalobkyně ve fázi odvolacího řízení následujícího po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje své dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Žalovaný navrhl k otázce zohlednění vnosů ve vypořádacím podílu důkaz svým výslechem a výslechem prodejce nemovitostí. Přesto, že tyto důkazy nebyly zohledněny, odvolací soud uzavřel, že žalovaný k prokázání vnosů do SJM, resp. k existenci předmanželských úspor ke dni 24. 8. 2000 „nenavrhl žádný přímý důkaz“. Dále uplatnil eventuální nárok na stanovení disparity podílů – pokud by částky 300 000 Kč a 396 000 Kč neměl odvolací soud za prokázané vnosy do nemovitostí ve XY, lze mít s podstatnou mírou pravděpodobnosti za prokázané, že se o tyto částky zasloužil výlučné sám žalovaný. Odvolací soud se s otázkou disparity vypořádal poměrně lakonicky a bez dokazování uzavřel, že nejde o vynaložení mimořádných schopností formou činnosti žalovaného, která není kompenzována běžným pracovním nasazením žalobkyně. Tento závěr je v rozporu s dokazováním – jeho předmětem nebyla péče žalobkyně o rodinu a o společný majetek. Žalobkyně naopak na čas rodinu opustila a s finančními prostředky nakládala nehospodárně až marnotratně. Dále odvolací soud uvedl, že spis neobsahuje žádnou žalovaným tvrzenou zprávu České spořitelny, a. s. uvedeného obsahu. Tato listina se přitom nachází v přílohové obálce žalovaného a byla soudem prvního stupně konstatována při jednání dne 20. 5. 2015. Řízení je tak stiženo zásadní vadou a zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud dále na několika místech uvádí nesprávné označení katastrálního území „XY“. Odvolací soud se odchýlil jednak od závazného právního názoru Nejvyššího soudu v rozsudku č. j. 22 Cdo 5649/2017-737, jakož i od dalších citovaných rozhodnutí. Toto procesní pochybení vedlo i k nesprávnému posouzení ohledně vnosů a uplatnění disparity podílů. Dále vytýká, že odvolací soud nechal rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž vypořádal nemovitosti náležející do SJM, nedotčen, byť byly nemovitosti v mezidobí prodány třetí osobě. V závěru se vymezuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Připojil návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žádný z účastníků se k dovolání protistrany nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně ve svém dovolání vymezila otázku, zda jsou ve smyslu §205a písm. d) a e) o. s. ř. procesně přípustná konkrétní tvrzení (zde číslo účtu u banky) učiněná v odvolacím řízení, která doplňují obecná tvrzení (existence úspor) učiněná v řízení před soudem prvního stupně, a zda jsou přípustné důkazní návrhy k těmto tvrzením, a to za situace, kdy tato tvrzení a důkazní prostředky vyjdou najevo po koncentraci řízení.
Dovolání žalobkyně pro řešení této otázky není přípustné, neboť její posouzení je v daném řízení bezpředmětné.
Podle §150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zákonný požadavek vyžadující uplatnění nároků na vypořádání SJM do tří let od zániku SJM brání tomu, aby se po uplynutí této lhůty účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání. Při posouzení toho, co má být předmětem vypořádání, soud vychází z žalobních tvrzení a všeho, co v řízení vyšlo najevo s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Samotná nesprávná právní kvalifikace uplatněného nároku nemusí v poměrech konkrétního případu být na překážku závěru, že se jednalo o nárok uplatněný k vypořádání včas [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 (uveřejněný pod č. C 15 513 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Žalobkyně měla podle odvolacího soudu v řízení uplatnit obecný požadavek na vypořádání úspor (č. l. 110). Soud prvního stupně o návrhu žalobkyně formulovaném jako „změna žaloby“ rozhodl tak, že se změna nepřipouští a dále se návrhem nezabýval. V odvolacím řízení na výzvu odvolacího soudu k označení bank, v nichž měl mít žalovaný před zánikem SJM vedený účet, žalobkyně navrhla provedení důkazu výpisy z účtů žalovaného vedených u České spořitelny, a. s. a Raiffeisenbank, a. s. Později, v odvolacím řízení následujícím po zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem, se měla žalobkyně z exekučního příkazu dozvědět o účtu žalovaného u Expobank CZ a. s.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl: „Tvrzení, že úspory vytvořené žalovaným za trvání manželství a existující ke dni zániku SJM byly umístěny na účtech vedených u Expobank CZ a. s., uplatnila žalobkyně ve fázi odvolacího řízení následující po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem; návrh na provedení důkazu zjištěním o příslušném zůstatku postupem podle §38 zákona o bankách odvolací soud neprovedl pro jeho procesní nepřípustnost (§119a odst. 1, §205a písm. d) a e) o. s. ř.)“.
Dovolací soud, který posoudil námitku žalobkyně, dospěl k závěru, že je její vyřešení pro danou věc bezpředmětné, a to z důvodu, že žalobkyně do tří let od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků v řízení neuplatnila nárok na vypořádání úspor žalovaného na bankovních účtech.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že by takový požadavek bylo možné dovodit z podání žalobkyně na č. l. 108–110 ze dne 9. 3. 2012. V uvedeném podání, označeném jako „návrh na změnu žalobního petitu“ se žalobkyně domáhala, aby majetek, který měli účastníci ve společném jmění manželů, byl vypořádán tak, že: 1) žalobkyni připadne hodnota ideální poloviny nemovitostí č. p. XY ve XY s tím, že finanční vypořádání bude vyčísleno na základě znaleckého ocenění tržní ceny nemovitosti a do vlastnictví žalovaného „připadne nemovitost jako taková“, 2) žalobkyni připadne hodnota ideální poloviny bytu č. 10 ve XY, který žalovaný privatizoval po rozvodu manželství v době, kdy ještě nebylo vypořádáno společné jmění manželů, z prostředků tohoto společného jmění, s tím, že finanční vypořádání bude vyčísleno na základě znaleckého ocenění tržní ceny nemovitosti.
Z uvedeného žalobního petitu jednoznačně vyplývá, že v prvním případě chtěla žalobkyně vypořádat nemovitost, kterou považovala za součást společného jmění manželů tak, že bude přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného a jí připadne přiměřená náhrada z obvyklé ceny této nemovitosti, v druhém případě naznačuje, že žalovaný měl nabýt byt po rozvodu manželství z prostředků tvořících společné jmění manželů a žalobkyni měla „připadnout hodnota ideální poloviny bytu“. Aniž by dovolací soud jakkoliv posuzoval důvodnost takového požadavku, která není předmětem dovolacího přezkumu, dodává, že pokud žalobkyně naznačuje, že má jít o věc, která by měla náležet pouze žalovanému, ale byla pořízena z prostředků tvořících společné jmění manželů, mohlo by se jednat o tzv. investici ze společného majetku do majetku výlučného. Z takto navržené změny žalobního návrhu se v žádném případě nepodává – oproti úsudku odvolacího soudu – že by se žalobkyně domáhala „vypořádání úspor, o nichž tvrdila, že náležejí do SJM“. Ani z odůvodnění tohoto návrhu nelze dovodit, že by jím měl být uplatněn požadavek na vypořádání úspor. Žalobkyně totiž jednoznačně uvádí, že se jednalo o byt zakoupený žalovaným do jeho výlučného vlastnictví z prostředků, které měl žalovaný k dispozici „z doby trvání manželství“. Výslovně pak dále uvádí, že se domáhá „jen vypořádání za poměrnou část zakoupeného bytu“.
I z odůvodnění návrhu na změnu žalobního návrhu je patrné, že smyslem je vypořádání tzv. investice ze společného majetku do majetku výlučného ve vztahu k uvedenému bytu, nikoliv vypořádání prostředků na účtech žalovaného tvořících součást SJM. To vyplývá ostatně již z toho, že žalobkyně nezpochybňuje samotné použití těchto prostředků na zakoupení bytu, takže ke dni rozhodování soudů se nemohlo jednat o prostředky, které by stále tvořily součást společného jmění právě proto, že by byly použity na zakoupení bytu. Pokud by pak žalobkyně v průběhu řízení po uplynutí tří let od zániku SJM naznačovala, že vedle takto použitých finančních prostředků by měl mít žalovaný k dispozici ještě další finanční prostředky na účtech, pak z podání ze dne 9. 3. 2012 nelze v žádném případě učinit závěr, že by se tímto podáním domáhala vypořádání právě těchto finančních prostředků jakožto prostředků nacházejících se na některém z účtů žalovaného u peněžního ústavu.
V podání nazvaném jako „návrh na změnu žalobního petitu“ se tedy žalobkyně domáhala vypořádání tam specifikovaných nemovitostí. Podání sice obsahuje zmínky typu: „na pořízení bytu byly použity prostředky, které měl bývalý manžel naspořené z doby trvání manželství“, „si musel našetřit poměrně nemalou částku“, z nich ovšem podle dovolacího soudu nelze v kontextu učiněného projevu dovozovat, že by žalobkyně uplatnila návrh na vypořádání úspor žalovaného. Ani z jiných podání a listin založených ve spise do tří let od zániku SJM nelze podle názoru dovolacího soudu dovozovat uplatnění takového požadavku.
Nebyl-li požadavek na vypořádání úspor na bankovních účtech žalovaného uplatněn v řízení řádně a včas, nemá žalobkyně ve vedeném řízení o vypořádání SJM nárok na vypořádání částek na tvrzeném účtu žalovaného u Expobank CZ a. s., a proto je dále zcela bezpředmětné se zabývat dovolací námitkou žalobkyně o procesní přípustnosti důkazního návrhu na zjištění zůstatku na účtu žalovaného u Expobank CZ a. s. K tomu dovolací soud podotýká, že tím nárok žalobkyně na vypořádání tvrzených úspor (případně pohledávky za peněžním ústavem) bez dalšího nezaniká, neboť za splnění dalších podmínek se pro tyto finanční prostředky uplatní režim vyplývající ze zákonné domněnky vypořádání SJM ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák.).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Žalovaný ve svém dovolání namítl nesprávné posouzení uplatněných vnosů a jejich vadné dokazování.
Tato námitka je přípustná a zároveň i důvodná.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném v Souboru pod č. C 9 821), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ [k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (dostupném na www.nsoud.cz )].
Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že závěr o přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí je formulován vždy na základě konkrétní procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly potřebu řešení skutkových či právních otázek, jimiž se soudy zabývaly, a svá rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14. (dostupný na http://nalus.usoud.cz )]. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva [srovnej rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42 (citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int )]. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
V řešené věci odvolací soud uvedl, že žalovaný nepředložil žádný přímý důkaz k prokázání toho, že částka 396 000 Kč, kterou disponoval již před vstupem do manželství, nebyla spotřebována ke dni 24. 8. 2000 (kdy byla uzavřena kupní smlouva na koupi nemovitostí v k. ú. XY). Žalovaný tvrdil, že předmětná částka byla uložena do srpna 2000 na účtu u České spořitelny, a. s. Avšak odvolací soud k tomu konstatoval, že soud prvního stupně takové skutkové zjištění neučinil a spis ani neobsahuje žádnou žalovaným tvrzenou zprávu České spořitelny, a. s. s obsahem, že prostředky byly uloženy v období od konce roku 1996 do koupě nemovitostí v srpnu 2000 na účtu u České spořitelny, a. s. a že tento peněžní ústav potvrdil existenci účtu i jeho zrušení v „inkriminované době“, avšak s odkazem na vyplavení archívu nebylo možné dohledat informace o konkrétních zůstatcích na tomto účtu. Odvolací soud proto uzavřel, že konstrukce, jíž žalovaný zpochybňuje skutkovou úvahu odvolacího soudu, vychází z předpokladu, který neodpovídá skutečnosti, a již proto nemůže vést ke správným závěrům. Z tohoto důvodu je nutno považovat za nadbytečné i v odvolacím řízení nově navržené důkazy účastnickým výslechem žalovaného a výslechem prodávajícího k prokázání tvrzení, že důvodem sjednání úhrady kupní ceny ve splátkách byla různá data splatnosti dílčích částek uložených na účtu ve vazbě na podmínky banky vztahující se k tvrzenému účtu.
Tuto argumentaci dovolatel uplatnil zjevně proto, aby navrženými důkazy prokázal existenci jím tvrzeného vnosu z výlučného majetku do majetku společného.
Žalovaný v dovolání uvedl, že zpráva České spořitelny, a. s. ze dne 23. 4. 2010 se nachází ve spise založená v přílohové obálce a že byla k důkazu konstatována soudem prvního stupně při jednání konaném dne 20. 5. 2015 (č. l. 411b). Není tedy pravdou, že se listina ve spisu nenachází. Dovolací soud po prostudování spisu konstatuje, že se předmětná zpráva skutečně nachází v přílohové obálce soudního spisu a v řízení před soudem prvního stupně jí byl proveden důkaz. Jelikož ve vztahu k této námitce žalovaný vymezil předpoklad přípustnosti dovolání, a zároveň je z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu patrné, že pokud by měl soud listinu k dispozici, jeho úvahy o skutkovém stavu věci by se mohly ubírat jiným směrem, musel dovolací soud shledat, aniž by jakkoliv předjímal dopad zohlednění této zprávy do poměrů hodnocení důkazů a učinění skutkového závěru, námitku jako důvodnou, protože odvolací soud nevyhověl požadavkům na řádné odůvodnění svého rozhodnutí.
Dále žalovaný namítl, že by se měla uplatnit disparita podílů účastníků.
Tato námitka však již přípustnost dovolání nezakládá.
Od tzv. vnosů je třeba rozlišovat (ne)rovnost vypořádacích podílů (tzv. disparitu). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 3, 2010, str. 100)]. V rozsudku ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 10, 2005, str. 374), Nejvyšší soud dovodil, že pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není významné, čím vším některý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku, neboť zohlednění použití výlučného majetku na majetek společný se realizuje nárokem na vypořádání této investice (vnosu). V rozsudku ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 4, 2006, str. 152), Nejvyšší soud uvedl, že odklon od rovnosti podílů manželů na majetku ve společném jmění manželů je namístě jen za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty. V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (publikovaném v Souboru pod č. C 13 323), Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému manželovi nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a v mezích jeho možností o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu.
V této souvislosti dovolací soud uzavírá, že pokud by použité výlučné prostředky měly povahu vnosu do majetku společného, nebylo by možné je zohlednit v rámci úvahy o disparitě podílů právě proto, že k jejich promítnutí se do vypořádání SJM slouží zákonný nárok na vypořádání tohoto vnosu. Potud tedy rozhodnutí odvolacího soudu obstojí. V rámci dovolání pak nicméně dovolatel namítá, že pokud by nebylo možné výlučné finanční prostředky zohlednit jako vnos, mělo k nim být přihlédnuto v rámci disparity podílů z toho hlediska, že byly výlučné finanční prostředky použity ve prospěch SJM. Neuvádí však, jakým způsobem by měly být použity ve prospěch SJM. Dovolací soud v této souvislosti v obecné rovině dodává, že může jít např. o situaci, kdy z těchto výlučných prostředků byly uspokojovány potřeby rodiny a jejich členů, aniž by tyto byly hrazeny z prostředků tvořících společné jmění. Byť použití výlučných prostředků obecně nezakládá důvod pro disparitu podílů, nelze v poměrech konkrétního případu úvahu o disparitě zcela vyloučit za situace, kdy by použitím výlučných prostředků jednoho z manželů na úhradu potřeb rodiny a jejích členů došlo k úspoře prostředků tvořících součást SJM. Jestli však má jít z pohledu disparity o tento případ, není z dovolání jasné, jestliže se dovolací argumentace omezuje – pro případ, že prostředky tvrzené žalovaným nebude možno zohlednit jako vnos do společných nemovitostí – pouze na obecné konstatování, že v takovém případě „byly použity ve prospěch SJM“. Jestliže odvolací soud dospěje k závěru, že o vnos nejde, bude na žalovaném, aby toto své obecné tvrzení blíže konkretizoval. V této fázi dovolacího řízení je však úvaha o disparitě z tohoto důvodu předčasná, a to proto, že žalovaný primárně uplatnil zohlednění jeho výlučných finančních prostředků jako vnosu. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno.
Vzhledem k tomu, že v mezidobí od prvního rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 652) do nyní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 789) došlo ke kvalitativní změně vypořádávané masy SJM tím, že žalovaný zcizil původně jemu do výlučného vlastnictví přikázané nemovitosti v k. ú. XY, včetně přikázaných movitých věcí v domě se nacházejících, vyšel odvolací soud z toho, že do vypořádávané masy SJM náleží pouze hodnota tohoto majetku, a to ve výši odpovídající jeho ocenění v době rozhodování (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, či rozsudek ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008, dostupné na www.nsoud.cz ). V důsledku toho odvolací soud v novém řízení změnil výroky I. a II. o přikázání těchto nemovitostí a výrok V. o vypořádacím podílu rozsudku soudu prvního stupně a nahradil je jediným výrokem, v němž navýšil vypořádací podíl o polovinu ceny zcizených věcí. S tímto postupem dovolací soud souhlasí; vzhledem ke zrušení rozsudku odvolacího soudu z jiného důvodu je ostatně tato námitka odklizena rušícím rozhodnutím dovolacího soudu.
Námitkou žalovaného směřující do nákladů řízení se dovolací soud nemohl blíže zabývat, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. S námitkami týkajícími se výroků o náhradě nákladů řízení se nicméně odvolací soud vypořádá ve svém dalším rozhodnutí ve věci.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zrušeno, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017 (dostupný na www.nsoud.cz )].
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu