ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1500.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1500/2019-473
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce I. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 564/6, proti žalované G. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Marcelou Královcovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Čelakovského 1859/6, o vypořádání podílového spoluvlastnictví k částce 2 600 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 110 C 52/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2018, č. j. 14 Co 69/2016-427, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2018, č. j. 14 Co 69/2016-427, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 110 C 52/2012-138, zamítl žalobu o zaplacení 1 300 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 63 951,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci byli manželé, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2007, č. j. 61 C 313/2006-15. Účastníci, tehdejší manželé, prohlásili, že jejich společné jmění manželů (dále také „SJM“) tvoří mimo jiné bytová jednotka č. 2524/10, nacházející se v budově č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, včetně spoluvlastnického podílu o velikosti id. XY na společných částech domu č. p. XY, vše zapsané na LV č. XY a č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY(dále jen „bytová jednotka“). V notářském zápisu NZ 75/2007, sepsaném dne 13. 3. 2007, dále prohlásili, že zužují rozsah svého SJM tak, že výlučným vlastníkem bytové jednotky bude žalovaná, a že veškeré v budoucnu vzniklé výnosy, plody, užitky a přírůstky bytové jednotky budou ve výlučném vlastnictví žalované a nebudou tvořit SJM. Rovněž prohlásili, že za vypořádání zúženého SJM nežádají vzájemné vyrovnání v penězích. Již předtím dne 24. 1. 2007 účastníci uzavřeli smlouvu o vypořádání majetkových vztahů, práv a povinností společného bydlení a vyživovací povinnosti po rozvodu. Žalobce se v ní vzdal práva k bytové jednotce ve prospěch žalované bez dalšího finančního vyrovnání. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoliv nedošlo ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, žalobce není oprávněn domáhat se zaplacení poloviny kupní ceny z prodeje bytové jednotky. Notářský zápis i smlouva ze dne 24. 1. 2007 stvrzují záměr účastníků, aby bytová jednotka byla ve výlučném vlastnictví žalované s tím, že se žalobce vzdává svého práva k bytové jednotce a nežádá finanční vyrovnání. Nárok žalobce shledal jako rozporný s dobrými mravy, neboť žalobce uzavřel s žalovanou shora uvedené smlouvy, kterými chtěl převést bytovou jednotku do jejího výlučného vlastnictví, a dovolává se zápisu v katastru nemovitostí, ačkoliv musel vědět, že neodpovídá skutečnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2016, č. j. 14 Co 69/2016-216, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a výrok II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 63 846,- Kč (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 41 400,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že z vůle žalobce projevené při uzavírání smlouvy o zúžení zákonného rozsahu SJM ze dne 13. 3. 2007 i při uzavření dvou předchozích smluv ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007, jejichž předmětem mělo být vypořádání celého SJM účastníků po dobu před rozvodem i po rozvodu, je namístě závěr o rozporu nároku žalobce s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k okolnostem nabytí a užívání bytové jednotky účastníky. Závěr o rozporu s dobrými mravy však závisí také na zjištění skutečností, zda po zániku SJM došlo k vypořádání dalších věcí jej tvořících, které byly předmětem smluv, a z jakého důvodu nedošlo ke vkladu smlouvy o zúžení SJM do katastru nemovitostí. Odvolací soud zjistil, že po zániku SJM nedošlo k žádnému vypořádání těchto věcí, neboť oba respektovali jejich faktické rozdělení podle uzavřených smluv, a že důvodem neúspěchu návrhu na vklad v roce 2007 byla skutečnost, že žalobce jako spolunavrhovatel nebyl oprávněn s tímto majetkem disponovat v důsledku exekučního příkazu. Zpětvzetí návrhu na vklad nebylo projevem změny původní vůle účastníků, ale důsledkem skutečnosti, že vklad nebylo možné povolit z důvodu, který byl jednoznačně na straně žalobce. Z hlediska dobrých mravů je podle odvolacího soudu zcela nepřijatelné, aby žalobce uplatňoval své právo na výtěžek z takto převedené bytové jednotky ve spoluvlastnictví.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 6058/2017-329, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že výtěžek z prodeje bytové jednotky se stal předmětem spoluvlastnictví účastníků. Nebylo pochyb o tom, že účastníci projevili společnou vůli, že se žalovaná stane výlučnou vlastnicí bytové jednotky, přičemž žalobce se několikrát zřekl práva na finanční vyrovnání za přikázání bytové jednotky žalované, a že dohoda nebyla ve vztahu k bytové jednotce naplněna z hlediska jejího vkladu do katastru nemovitostí. Uvedl, že odepření přiměřené náhrady spoluvlastníkovi je postupem výjimečným, při němž je potřeba vzít do úvahy všechny okolnosti, jež vyšly v řízení najevo, byly tvrzeny či zjištěny. Některé z nich však odvolací soud nedocenil, nezohlednil nebo je nepovažoval za právně významné. Dovolací soud poznamenal, že u smlouvy ze dne 1. 3. 2007 není zřejmé, o jaký typ smlouvy se jedná a zda měla vyvolat změnu ve vlastnických vztazích či nikoli. Pokud by změnu ve vlastnických vztazích neměla vyvolávat, nelze jí přikládat takový význam. Ve vztahu ke smlouvě ze dne 24. 1. 2007 zase není zřejmé, zda řízení o rozvod manželství účastníků proběhlo podle §24a zákona o rodině či nikoli. Pokud by řízení podle dotčeného ustanovení proběhlo, bylo by nutné se zabývat posouzením, z jakého důvodu nebyla dohoda vložena do katastru nemovitostí. V opačném případě by bylo potřeba zkoumat, proč k rozvodu podle citovaného ustanovení nedošlo. Podle dovolacího soudu rovněž není zřejmé, zda část rozhodnutí odvolacího soudu, v níž uvádí, že žalobce projevil vůli vzdát se svých vlastnických práv k bytové jednotce, s přihlédnutím k tomu, že ji účastníci získali od otce žalované, slouží k bydlení žalované, jejich nezletilých dětí a otce žalované, je skutkovým zjištěním, domněnkou nebo hodnotícím soudem. Vzhledem k významu těchto skutečností, o něž odvolací soud primárně opřel svůj závěr o rozpornosti nároku žalobce s dobrými mravy, je podle dovolacího soudu nezbytné, aby bylo postaveno najisto, zda tyto důvody byly skutečně motivací k uzavření daných smluv.
Dovolací soud zdůraznil, že okolností řešené věci, jež mohla mít vliv na přiznání či nesnížení výše přiměřené náhrady, je i posouzení důvodu k uzavření předmětných smluv z hlediska možného dopadu do poměrů ochrany věřitelů. V případě existence exekucí vedených na majetek žalobce zahájených před uzavřením smluv a možných účelových dohod o nabytí bytové jednotky do výlučného vlastnictví žalované bez náhrady by totiž bylo nutné posoudit, zda takový postup nemohl vést ke zkrácení uspokojení pohledávek věřitelů v exekuci. Za podstatné označil dovolací soud dále potřebu zjištění, z jakého důvodu v roce 2010 bylo již možné vložit vlastnické právo ve prospěch kupující (viz kupní smlouva ze dne 23. 4. 2010). Odvolacímu soudu dále vytkl, že z jeho rozhodnutí vůbec nevyplývá, proč došlo k udělení plné moci ze dne 1. 4. 2009. Poznamenal, že neobstál-li by stěžejní důvod pro nepřiznání přiměřené náhrady naznačovaný odvolacím soudem, bylo by nutné do právních úvah promítnout i námitku žalobce o tvrzeném zfalšovaném podpisu na návrhu na vklad ze dne 24. 3. 2010. Na druhé straně by pak bylo potřeba zohlednit skutečnost, že žalovaná měla na své výlučné náklady získané z hypotečního úvěru provést rekonstrukci bytu, kdy jeho prodejní cena činila až 2 600 000,- Kč.
Po zrušení rozsudku odvolací soud v dalším rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I. a), ve výroku II. jej změnil co do výše nákladů řízení (výrok I. b) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy a jsou dány okolnosti pro výjimečné snížení nároku žalobce na vypořádání, tak že mu nebude přiznáno nic. Z výpovědi svědka Z. K. a s tím korespondujícího prokázaného poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 600 000,- Kč jednoznačně vyplývá skutečnost, že žalovaná bez účasti žalobce provedla zásadní rekonstrukci bytu před jeho prodejem, kdy náklady hradila především z půjčené částky. Uvedl, že rekonstrukce provedená žalovanou měla za následek výrazné zvýšení hodnoty bytu, což vyplývá z ocenění bytu před provedením rekonstrukce, k němuž došlo na základě odhadu tržní hodnoty nemovitosti č. XY ze dne 24. 1. 2007, a po ní, jež byla provedena znaleckým posudkem č. 1451-12/10 ze dne 23. 5. 2010. Odvolací soud v druhé fázi odvolacího řízení nově zjistil, že účastníci učinili ohledně bytu další smluvní ujednání, kdy dne 1. 4. 2009 uzavřeli smlouvu o převodu bytové jednotky, podle níž žalobce převádí svůj id. podíl na bytové jednotce na žalovanou a žalovaná se nezavazuje k vyplacení jakékoliv ekvivalentní finanční částky. Za nadbytečné označil odvolací soud provedení dokazování navržené žalobcem k pravosti jeho podpisu pod návrhem na vklad ze dne 24. 3. 2010 či ze dne 15. 4. 2009, protože žalovaná falšování žalobcova podpisu připustila. I přesto podle odvolacího soudu její počínání nedosahuje výrazné intenzity a nemělo by na právní stav věcí prakticky žádný vliv. Poznamenal, že plná moc a smlouva o převodu bytové jednotky ze dne 1. 4. 2009 spolu zjevně nekorespondují. Na základě smlouvy ze dne 1. 4. 2009 byla žalobcem opět (již po čtvrté a právně neúčinně) vyjádřena vůle přenechat výlučné vlastnické právo k bytové jednotce žalované bez jakékoliv finanční náhrady. Odvolací soud se dále neztotožnil s názorem žalobce, že by v souladu s dobrými mravy byl jen ten postup žalované, jímž by použila celý zůstatek obdržené kupní ceny za bytovou jednotku po zakoupení rodinného domu na jednorázové splacení úvěru. Odvolací soud má dále za to, že smlouva ze dne 13. 3. 2007 byla perfektní a jejímu vložení do katastru nemovitostí bránila zprvu exekuce vedená na majetek žalobce a následně skutečnost, že v mezidobí došlo k rozvodu účastníků a zániku SJM. Námitka, že oba účastníci nejpozději k 1. 4. 2009 rezignovali na svou původně projevenou vůli, byla dokazováním vyvrácena. Závěr odvolacího soudu je pak podpořen i tím, že se žalovaná nedomáhá podílu žalobce na dluhu vzniklého za manželství ze shora uvedeného hypotečního úvěru nebo úvěru ze dne 18. 12. 2006 na částku 130 000,- Kč, ač by takovýto nárok mohl být právně důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které shledává přípustným podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že je jeho rozhodnutí v rozporu s rozsudkem dovolacího soudu vydaným v předcházejícím řízení, kdy odvolací soud předmětné rozhodnutí pouze formálně zmiňuje, nicméně jej nezohledňuje. Jednotlivé skutečnosti zjištěné odvolacím soudem z doplněného dokazování jsou hodnoceny naprosto v rozporu s pravidly logického myšlení, s obecnou zkušeností a jsou z nich dovozovány skutečnosti v rozporu s dodatečně provedenými důkazy, což nekoresponduje s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2649/2014. Dovolatel spatřuje shora popsané hodnocení v tom, že po provedeném dokazování byly všechny skutečnosti svědčící proti žalované hodnoceny v její prospěch. Jako příklad uvádí postup při falšování podpisů, který odvolací soud na jedné straně označuje za neakceptovatelný a v rozporu s dobrými mravy, na straně druhé z toho pro žalovanou nevyvozuje žádné důsledky a nemravnost jednání podle něj nedosahuje v daných souvislostech výrazné intenzity. Soudu dále vytýká, že přehlíží obsah plné moci ze dne 1. 4. 2009, jakož i kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010, v nichž žalovaná vyjadřuje svou vůli a považuje bytovou jednotku za společný majetek.
Druhá námitka dovolatele směřuje proti odepření přiměřené náhrady u vypořádání spoluvlastnictví. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu se v této otázce dostává do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 a sp. zn. 22 Cdo 5124/2016. Odvolací soud považuje všechny jím zjištěné skutečnosti paušálně za okolnosti odůvodňující výjimečné snížení nároku žalobce na vypořádání, i když se o takové skutečnosti ve smyslu shora citovaných rozhodnutí nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí je pak zřejmé, že byť posuzuje celou záležitost právně jinak než ve svém původním rozhodnutí, názor nemění. Uzavírá, že mu odvolací soud právo na vypořádání odepřel bez jakéhokoliv odůvodnění a odkazu na příslušné zákonné ustanovení a nepřihlédl k podstatným okolnostem.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že i přes opětovné upozornění na to, že je ve všech dokumentech zmiňován prodej a nikoliv bezúplatný převod, opět ve svém rozhodnutí poukazuje na údajnou vůli dovolatele převést na žalovanou bezplatně podíl na bytové jednotce. Takový závěr nekoresponduje jednak s plnou mocí ze dne 1. 4. 2009, s falšováním podpisů, ani se samotným prodejem bytové jednotky na základě smlouvy ze dne 23. 4. 2010. Dodává, že se uzavřením jakýchkoliv dohod právně účinně majetku v SJM nevzdal, a kdyby tak učinil, nemohlo by nikdy dojít k jeho prodeji. Nadto plná moc ze dne 1. 4. 2009 a smlouva o převodu bytové jednotky z téhož dne spolu nijak nesouvisí. Uvádí, že po ukončení exekuce žalované nic nebránilo v tom, aby smlouvu ze dne 13. 3. 2007 vložila do katastru nemovitostí. Místo toho však uzavřela kupní smlouvu na bytovou jednotku se třetí osobou, která zrušila všechny ostatní předchozí dohody o vypořádání SJM. Odvolací soud podle dovolatele v bodu 27. odůvodnění rozhodnutí fabuluje, že žalovaná považovala bytovou jednotku za „svou“, což je spolehlivě vyvráceno plnou mocí ze dne 1. 4. 2019 a kupní smlouvou ze dne 23. 4. 2010.
Poslední námitka dovolatele směřuje proti tomu, že žalovaná rekonstruovala společnou bytovou jednotku a činila tak v době trvání manželství. Úvěr ve výši 600 000,- Kč si rovněž vzala za trvání manželství a nic jí nebránilo v tom, aby se po dovolateli domáhala splnění z toho plynoucího závazku. Podotýká, že to byl právě on, kdo na rozdíl od žalované nic nefalšoval a vždy postupoval v souladu se zákonem. Závěrem navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná s důvody podaného dovolání nesouhlasí. Odvolací soud zcela uposlechl názor dovolacího soudu, doplnil dokazování, na jehož základě dospěl ke správným věcným i právním závěrům. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu byla vydáno po 29. 9. 2017.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle §3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle §3030 o. z. i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.
Při posuzování práv a povinností vzniklých z uzavřených smluv a domněnky vypořádání společného jmění manželů postupoval dovolací soud podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Ve vztahu k otázce vypořádání spoluvlastnictví postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení o. z. – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z předložených námitek je rozhodná pro posouzení věci především námitka, podle níž měla být žalobcem na základě smlouvy ze dne 1. 4. 2009 opět, již po čtvrté a právně neúčinně, vyjádřena vůle přenechat výlučné vlastnické právo k bytové jednotce žalované bez jakékoliv finanční náhrady. Tato námitka se pak vztahuje k závěru odvolacího soudu, že jsou dány důvody pro odepření přiměřené náhrady za zrušené spoluvlastnictví z důvodu rozporu s dobrými mravy.
Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti také od předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci.
Podle §143a obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §149 odst. 1 – 4 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. V případech uvedených v §143a odst. 1 a §148 odst. 1 se použijí ustanovení odstavců 2 a 3 obdobně.
Podle §150 odst. 1 až 4 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98 (uveřejněném pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dospěl k závěru, že „byl-li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pro závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s jejím předmětem (§5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad. Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí – jak výše uvedeno – nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího) společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem, omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí ve společném jmění manželů [srovnej například stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], ale pouze právo k ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo uplynutím lhůty podle ustanovení §150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení §141 a §142 obč. zák. Výjimku tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem na probíhající soudní řízení, nastat (§150 odst. 4 obč. zák.)“ [obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95, a ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005 (uveřejněném pod číslem 87/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v němž se zabýval povahou smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřenou podle §24a odst. l zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. o rod.“) a jejího vztahu k zákonné domněnce vypořádání podle §150 odst. 4 obč. zák., uvedl: „Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená podle ustanovení §24a odst. l zák. o rod. je sice zvláštním institutem ve vztahu k ustanovením §149 a §150 obč. zák., pojmově ovšem nevylučuje dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Ta má povahu jen jiného typu smlouvy, než který je upraven v ustanovení §150 obč. zák. Posuzováno z hlediska vymezených odlišných znaků dohody o vypořádání společného jmění manželů, uzavřené v rámci smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle ustanovení §24a odst. l zák. o rod., nelze výkladem ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. dovodit, že by se nevztahovalo i na tento smluvní institut. Ve smyslu tohoto závěru je zřejmé, že rovněž pro projednávanou věc lze uplatnit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné pod číslem 44, ročník 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000, uveřejněné ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, usnesení č. 29, str. 279. Byl-li tedy návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřené podle ustanovení §24a zák. o rod., jejímž předmětem je i vypořádání společného jmění manželů k nemovitosti, podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. vyžaduje, aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů, nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, váže zákon věcněprávní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke vkladu práv do katastru nemovitostí (srov. §1 a §2 zákona č. 265/1992 Sb., obdobně §133 odst. 2 obč. zák. a §150 odst. 1 obč. zák.). Nestačí tudíž, aby byla uzavřena dohoda o vypořádání, jak dovozuje dovolatel.“
Jak již dovolací soud uvedl v předcházejícím kasačním rozhodnutí v této věci, při aplikaci shora uvedených závěrů na posuzovaný případ, je zjevné, že pokud ve lhůtě tří let od zániku SJM rozvodem manželství nepodal některý z bývalých manželů návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce podle dohody o vypořádání SJM nebo dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle §24a zák. o rod., pak se po uplynutí této lhůty stává bytová jednotka předmětem spoluvlastnictví účastníků řízení. Dohoda o vypořádání v části, v níž se bytová jednotka vypořádávala, pak nemohla nabýt účinnosti.
Nutno ovšem poznamenat, že v posuzovaném případě došlo před uplynutím shora uvedené lhůty k prodeji bytové jednotky na základě kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2010, přičemž až výtěžek tohoto prodeje ve výši 2 600 000,- Kč nebyl do tří let od zániku SJM předmětem soudního řízení a ani ohledně něj žalobce a žalovaná neuzavřeli žádnou dohodu. Předmětem spoluvlastnictví se proto podle §150 odst. 4 in fine obč. zák. stal dotčený výtěžek.
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010 (uveřejněném pod č. C 11 071 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) akceptoval názor vyslovený v odborné literatuře: „Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně“ (Dvořák, J., Spáčil, J., Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str. 173). V uvedené publikaci se dále uvádí: „Zde však nastávají těžkosti. Manželé se zpravidla dohodnou na tom, které věci budou ze SJM vyňaty a komu připadnou, o náhradě za ně však zpravidla výslovně nejednají. To je celkem pochopitelné; v době, kdy jsou schopni se takto dohodnout, mají dobré vztahy a patrně o náhradě ani nepřemýšlejí. Nastanou-li později v jejich vztazích neshody, situace se mění a dochází ke sporům. Je pak otázka, zda manžel, který takto věci nabyl, je povinen v rámci vypořádání zaplatit druhému na vyrovnání podílu k nim … Může tu jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně) anebo o vypořádání částečné (jde jen o dohodu o prvním kroku, náhrada za věc bude určena později). Rozhodující pro určení toho, o který z těchto případů jde, je vůle účastníků smlouvy o zúžení SJM. V případě, že vznikne spor o obsah této vůle, bude třeba věc posoudit podle pravidel o důkazním břemenu.“
V rozsudku ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 183/2009, dostupném na www.nsoud.cz , pak Nejvyšší soud vysvětlil, že dojde-li k zániku či zúžení společného jmění, je třeba provést vypořádání; jestliže však účastníci v dohodě o zúžení společného jmění (§143a odst. 1 obč. zák.) sjednají, že k dalšímu vypořádání nemá již dojít, nelze jej provést.
Odvolací soud ve druhé fázi odvolacího řízení konstatoval, že k doposud zjištěným smlouvám ze dne 24. 1. 2007 a ze dne 1. 3. 2007 nemá přihlížet. Smlouva ze dne 13. 3. 2007 byla právně perfektní a jejímu vložení do katastru nemovitostí a nabytí zamýšlených právních účinků bránila toliko exekuce a po jejím ukončení bránilo vkladu to, že došlo k rozvodu účastníků a zániku SJM. Učinil závěr, že dne 1. 4. 2009 byla mezi účastníky uzavřena další smlouva, kterou byla již počtvrté, nicméně opět právně neúčinně, vyjádřena vůle žalobce přenechat žalované výlučné vlastnické právo k bytové jednotce bez jakékoliv finanční náhrady.
S učiněným závěrem o opakovaném projevu vůle žalobce přenechat žalované výlučné vlastnické právo k bytové jednotce bez náhrady se dovolací soud v této fázi řízení neztotožnil. Jak uvedl správně odvolací soud, ke smlouvám ze dne 24. 1. 2007 a ze dne 1. 3. 2007 by na základě předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu nemělo být přihlíženo. Dovolací soud v předcházejícím kasačním rozhodnutí v této věci již uvedl, že u prvně jmenované smlouvy není zjevné, o jaký typ smlouvy jde a zda měla vyvolat změnu ve vlastnických vztazích. To odvolací soud v druhé fázi odvolacího řízení ani nijak neřeší. U posledně uvedené smlouvy pak nebylo zřejmé, zda řízení o rozvod manželství proběhlo podle §24a zák. o rodině či nikoliv. Ani tímto se odvolací soud dále nezabývá. Smlouva ze dne 13. 3. 2007 nenabyla účinnosti, neboť nebyla vložena do katastru nemovitostí. Odvolací soud uvádí, že tomuto kroku nejprve bránila exekuce a následně skutečnost, že došlo k rozvodu manželství. Jak se ovšem podává z obsahu spisu, exekuce byla pravomocně skončena ke dni 25. 6. 2007, manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno až ke dni 22. 10. 2007. Minimálně po ukončení exekučního řízení tak mohla žalovaná návrh na vklad příslušné smlouvy do katastru nemovitostí podat. V samotné smlouvě o převodu bytové jednotky ze dne 1. 4. 2009 pak není peněžitá náhrada za převod podílu na bytové jednotce vůbec řešena. Ani z obsahu smlouvy nelze bez dalšího vůli žalobce přenechat výlučné vlastnické právo k bytové jednotce žalované bez jakékoliv finanční náhrady dovodit. Není-li tudíž ve smlouvě o převodu bytové jednotky řešena otázka, zda žalobci za převod podílu na ní náleží náhrada, nelze bez dalšího podle názoru dovolacího soudu dovodit, že tomu tak není. V předmětném případě by bylo potřeba vyjít spíše z toho, že se jedná o tzv. vypořádání částečné, které však samo o sobě v konečném důsledku právo na vypořádací podíl nevylučuje. To ostatně koresponduje i s výslovným požadavkem žalobce, který se žalobou domáhá zaplacení částky 1 300 000,- Kč, jež odpovídá 1/2 výtěžku z prodeje bytové jednotky, který se stal spoluvlastnictvím účastníků.
Další námitka dovolatele směřuje proti závěru odvolacího soudu, že jsou dány okolnosti, jež odůvodňují výjimečné snížení nároku žalobce na náhradu tak, že je důvodné žalobci nepřiznat ničeho s poukazem na rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti se dovolací soud shoduje se závěry odvolacího soudu pouze zčásti.
Z §1147 věty první o. z. vyplývá, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti. Nad rámec dovolací soud opět pouze poznamenává, že soudní praxe nevyžaduje v případě, že je věc druhově určena (jako je tomu v projednávaném případě, kdy se jedná o peníze), aby k ní soud zrušil podílové spoluvlastnictví a tuto věc přikázal některému z dosavadních spoluvlastníků. Vypořádání se zde provádí toliko uložením povinnosti zaplatit konkrétní částku.
Judikatura Nejvyššího soudu pak za účinnosti obč. zák. odmítala snížit náhradu za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. v situaci, kdy manželé uzavřeli dohodu o vypořádání SJM či dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů podle §24a zák. o rod., která dopadala i na společné nemovitosti, s tím, že následně došlo ohledně těchto nemovitostí k uplatnění nevyvratitelné domněnky podle §150 obč. zák. z důvodu absence vkladu práva do katastru nemovitostí. Bylo zdůrazněno, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, když se na jeho základě mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., neboť aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněný pod č. C 5 059 v Souboru)]. K prolomení uvedených závěrů mohlo v poměrech do 31. 12. 2013 dojít toliko zcela výjimečně [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněný pod č. C 12 698 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013 (uveřejněný pod č. C 14 625 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155 a násl.)].
K zásadní změně zmíněné judikatury Nejvyššího soudu pak došlo po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. Konkrétně v usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014 (uveřejněném pod č. C 14 425 v Souboru), dovolací soud zdůraznil, že nová úprava odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i pro právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Zatímco dřívější judikatura vycházela z toho, že podle striktního výkladu nelze na vydání konstitutivních rozhodnutí soudu aplikovat §3 odst. 1 obč. zák., po 1. 1. 2014 je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (srov. §3030 o. z.) aplikovat i §2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy jdoucí nad rámec §3 odst. 1 obč. zák.; zákonodárce tu výslovně vyřešil otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci §3 odst. 1, resp. §39 obč. zák. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přiklonil následně i v usnesení ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), kde současně vysvětlil, že přiměřenou náhradu za přikázaný spoluvlastnický podíl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví lze ve výjimečných případech zásadního rozporu jednání účastníků s dobrými mravy snížit.
V rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 5, str. 155), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu postavená na závěrech obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), se stala obsoletní a současně opětovně poukázal na skutečnost, že ustanovení §2 odst. 3 o. z. zakotvuje zásadu dobrých mravů jako obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba přihlížet i při vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž soud může výjimečně s odkazem na princip dobrých mravů modifikovat (změnit) vypořádací podíly účastníků řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oproti výši spoluvlastnických podílů. V tomto rozhodnutí současně Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a nyní §2 odst. 3 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace dobrých mravů z pohledu uvedených ustanovení předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
Jak bylo opět uvedeno již v předcházejícím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec.
Odvolací soud se v daném případě již podruhé velmi podrobně zabýval posouzením podmínek, zda s ohledem na dobré mravy lze žalobci nepřiznat náhradu. Učinil závěr, že jsou dány okolnosti, jež tento postup odůvodňují. Uvedl, že jednou z těchto okolností je mimo jiné i žalobcem opakovaně projevená vůle přenechat bytovou jednotku žalované bez jakékoliv finanční náhrady. Ta pak vyplývá i ze smlouvy ze dne 1. 4. 2009. Závěru o rozpornosti s dobrými mravy podle odvolacího soudu dále nasvědčuje i to, že předchozí smlouvy z března 2007 obsahovaly vypořádání celého SJM, přičemž kromě bytové jednotky bylo vypořádání účastníky respektováno. Konstatoval, že je nepřijatelné, aby s ohledem na nemožnost vkladu kvůli právní nezpůsobilosti smluv zaviněné oběma účastníky byla část vypořádána jako podílové spoluvlastnictví bez ohledu na předtím opakovaně projevenou vůli účastníků.
Z výše citované judikatury se podává, že úsudek soudu o rozporu s dobrými mravy musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je skutečně s dobrými mravy v rozporu. Jedná se o postup výjimečný a než je k němu přistoupeno, je vždy potřeba vzít do úvahy všechny okolnosti, jež vyšly v řízení najevo, byly tvrzeny či dokázány. Předmětem přezkumu dovolacího soudu pak může být otázka aplikace dobrých mravů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení.
Již ze shora uvedeného vyplývá, že ze smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 1. 4. 2009 nelze bez dalšího usuzovat na opakovanou vůli žalobce přenechat výlučné vlastnické právo žalované bez jakékoliv finanční náhrady. Učinil-li v předmětném případě odvolací soud závěr o tom, že je nárok žalobce v rozporu s dobrými mravy i proto, že opět v dané smlouvě vyjádřil svou vůli k bezplatnému převodu bytové jednotky, jedná se podle dovolacího soudu v intencích shora uvedeného o závěr, který není v této části podložen skutkovými zjištěními. Odkazuje-li pak odvolací soud v dané souvislosti na dvě smlouvy z března 2007, není ani takovýto odkaz na místě. Jak správně sám odvolací soud konstatuje na str. 9 odůvodnění rozhodnutí, ke smlouvám ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007 nemá na základě závazného právního názoru dovolacího soudu přihlížet, i přesto tak ale v dané souvislosti činí. Podle názoru dovolacího soudu tak byly minimálně shora uvedené okolnosti, o něž odvolací soud částečně opřel svůj závěr, nesprávně posouzeny a zhodnoceny, a nemohou tak vést bez dalšího k závěru o nepřiznání přiměřené náhrady s odkazem na rozpor s dobrými mravy.
Při úvaze o tom, zda je požadavek žalobce v rozporu s dobrými mravy či nikoliv, je třeba přihlédnout zejména k následujícím skutečnostem, vyplývajícím ze skutkových zjištění odvolacího soudu.
Exekučním příkazem Finančního úřadu Brno II z 8. 11. 2005 byla nařízena exekuce vykonatelného nedoplatku v částce 34 463,- Kč proti žalobci jako dlužníkovi, a to prodejem předmětné bytové jednotky v SJM žalobce a žalované, přičemž bylo žalobci mimo jiné zakázáno, aby tuto nemovitost převedl na někoho jiného. S vědomím těchto důsledků pak byly uzavírány první dvě smlouvy ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007, které v době svého uzavření nemohly vyvolat zamýšlené účinky. Smlouva o zúžení SJM ze dne 13. 3. 2007 mohla být po ukončení exekuce (25. 6. 2007) před rozvodem manželství účastníků předložena ke vkladu do katastru nemovitostí a v případě zápisu práv podle obsahu této dohody by předmět sporu zjevně odpadl, neboť žalovaná by byla zapsána jako vlastník bytové jednotky. Proč tento návrh žalovaná nepodala, není zřejmé, ač o ukončení exekuce musela vědět již z toho důvodu, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu daňové nedoplatky uhradil otec žalované, a opakovaně se pokoušela provést vklad vlastnického práva podle průběžně uzavíraných smluv. Nicméně všechny tři smlouvy byly uzavřeny v době, kdy žalobce vlastnicky disponovat s předmětnou bytovou jednotkou v SJM kvůli nařízené exekuci nesměl.
Odvolací soud ve prospěch závěru, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy, zohlednil i to, že žalovaná na její náklady zajistila „zásadní zvýšení hodnoty předmětného bytu“ a nepožadovala po žalobci „splnění části závazku“ v celkové výši 600 000,- Kč z úvěrové smlouvy u Raiffeisen bank, a. s., kterou použila právě na rekonstrukci předmětného bytu.
S hodnocením této skutečnosti se dovolací soud neztotožnil. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, uvedená úvěrová smlouva byla uzavřena dne 24. 2. 2007 a rekonstrukce bytové jednotky měla proběhnout v jarních měsících roku 2007. Vklad práva do katastru nemovitostí podle smlouvy o zúžení rozsahu SJM ze dne 13. 3. 2007 na návrh podaný dne 14. 3. 2007 proveden pro zpětvzetí návrhu oběma účastníky nebyl. Rekonstrukce bytové jednotky tak časově probíhala v období, kdy byl podán návrh na vklad práva podle smlouvy o zúžení SJM ze dne 13. 3. 2007, ač tato smlouva nemohla vést ke změně právních poměrů a účastníci také návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalované vzali zpět. Rekonstrukce bytové jednotky tak probíhala v období, kdy bytová jednotka byla nepochybně součástí společného jmění manželů, a neexistoval smluvní titul, který by v době jeho uzavření mohl založit výlučné vlastnické právo žalované k této bytové jednotce.
Z hlediska právního režimu tak rekonstrukce bytové jednotky probíhala v období trvajícího manželství a režimu společného jmění. Jestliže tato rekonstrukce byla financována především z úvěru, kde je smluvní stranou pouze žalovaná, nic to nemění na tom, že finanční prostředky získané takovou půjčkou tvoří součást společného jmění manželů (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4408/2008, dostupné na www.nsoud.cz ). Oproti úsudku odvolacího soudu tak nešlo o rekonstrukci provedenou žalovanou „na její náklady“, neboť se jednalo o zdroj tvořící součást společného jmění manželů.
V této souvislosti ve prospěch závěru o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy odvolací soud také poukázal na to, že hypotéční úvěr „žalovaná dosud splácí a teoreticky by se mohla domáhat po žalobci splnění části tohoto závazku“. Pokud tak nečiní, protože „úvěr považuje za svůj“, jde o okolnost, která podporuje závěr o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí.
Aby mohla žalovaná požadovat ve vztahu k uvedené smlouvě o úvěru jakékoliv plnění odvolacím soudem naznačené, muselo by se jednat o dluh tvořící součást společného jmění. Pokud by šlo o výlučný dluh žalované, který by následně hradila ze svých výlučných prostředků, šlo by o plnění výlučných finančních prostředků na výlučný dluh; zde by žádný nárok vůči žalobci nemohl vzniknout. Pokud by výlučný dluh byl hrazen z prostředků tvořících součást SJM, šlo by o vnos ze společného majetku na výlučný dluh žalované, který by mohl naopak uplatnit žalobce v rámci vypořádání SJM. Aby se jednalo o závazek tvořící součást SJM ve smyslu §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., i když smlouvu o úvěru uzavřela toliko žalovaná, muselo by se jednat o dluh nepřesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů (o tento případ však v dané věci zjevně nejde) anebo o dluh, který by byl nejpozději při jeho vzniku odsouhlasen žalobcem. Bez jeho souhlasu se jedná o výlučný dluh žalované, která se nemůže vůči žalobci domáhat, jak uvádí odvolací soud, „splnění části tohoto závazku“. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu žádný podklad pro závěr, že nejpozději při sjednání úvěru žalovanou s tímto závazkem vyjádřil žalobce souhlas, neobsahuje. Bez tohoto souhlasu však dluh z úvěrové smlouvy nemůže být součástí SJM. Případné plnění ve vztahu k dluhu z úvěrové smlouvy, které by mohla žalovaná vůči žalobci v obecné rovině uplatňovat, by vycházelo ze stavu, kdy by dluh byl součástí SJM a žalovaná jej hradila (případně uhradila) z jejích výlučných prostředků.
Z výše uvedených důvodů nemůže být ve prospěch závěru o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy zohledněn obsah smlouvy ze dne 1. 4. 2009, jestliže jej odvolací soud hodnotí jako další smlouvu, ve které žalobce „vyjádřil (již počtvrté) vůli přenechat bytovou jednotku žalované bez finanční náhrady“, neboť tento závěr je zjevně předčasný.
Vedle toho se odvolací soud správně zabýval motivy, které vedly účastníky k uzavření smluv ze dne 24. 1. 2007 a 1. 3. 2007. Tyto závěry dovolání nijak relevantně nenapadá, naopak sám dovolatel uvádí, že „v době po rozvodu manželství upustil od svého původního záměru, nechat svůj ‚podíl‘ na jednotce ve prospěch nezletilého syna, který v důsledku neplatnosti uzavřených smluv a zamítnutí všech dosavadních návrhů na vklad za trvání manželství nebyl realizován…“
V této souvislosti pro úplnost dovolací soud dodává, že není opodstatněná opakovaná výtka žalobce adresovaná odvolacímu soudu, že se podle jeho závěrů „vzdal svého podílu na nemovitostech“. Takový závěr odvolací soud neučinil. Odvolací soud pouze konstatoval, že při uzavírání jednotlivých smluv žalobce „jednal v souladu se svou vůli přenechat výlučné vlastnické právo k předmětné bytové jednotce žalované“. Tím však odvolací soud nevyjádřil nic jiného, než co podle jeho názoru uvedené smlouvy vyjádřily, tj. vůli žalobce změnit vlastnický režim předmětné bytové jednotky z režimu společného jmění na výlučný vlastnický režim žalované, nikoliv platně provedenou změnu spoluvlastnického režimu na režim výlučný.
Dovolací soud opětovně uvádí, že odvolací soud se po zrušení jeho rozhodnutí podrobně zabýval skutečnostmi významnými pro jeho rozhodnutí tak, jak je naznačilo kasační rozhodnutí dovolacího soudu; protože se však dovolací soud s částí názorů odvolacího soudu, o které odvolací soud opřel závěr o rozporu požadavku žalobce s dobrými mravy, neztotožnil, nemůže dosud obstát ani celkový závěr o tom, že žalobcem uplatněný nárok je skutečně v rozporu s dobrými mravy, a to tím spíše, že odvolací soud pouze nesnížil výši přiměřené náhrady, ale zcela ji odepřel.
Dovolací soud tak uzavírá, že závěr odvolacího soudu o opakovaném projevu vůle žalobce převést výlučné vlastnické právo k bytové jednotce na žalovanou bez jakékoliv náhrady a odepření přiměřené náhrady s odkazem na dobré mravy v dovolacím přezkumu v současné fázi neobstojí, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto právem uplatněn.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V novém řízení proto odvolací soud přihlédne jednak k tomu, že ze smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 1. 4. 2009 nelze bez dalšího vyvozovat žalobcovu vůli o převodu na žalovanou bez jakékoliv náhrady, k dalším skutečnostem uvedeným dovolacím soudem výše, a opětovně zváží, zda je na místě žalobci uplatněný nárok na vypořádání s poukazem na rozpor s dobrými mravy v plném rozsahu nepřiznat. Přihlédne přitom ke všem podstatným okolnostem dané věci.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu