ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2095.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2095/2019-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalovanému R. D. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Magdalenou Havlasovou, advokátkou se sídlem Chrudimi, Topol 31, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 151/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 1. 2019, č. j. 18 Co 315/2018-462, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2019, č. j. 18 Co 315/2018-462, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. 15 C 151/2014-409, přikázal z věcí tvořících rozvodem zaniklé společné jmění manželů (dále též „SJM“) účastníků do podílového spoluvlastnictví účastníků, každému v rozsahu ½, budovu č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY v obci XY, část XY, a k. ú. XY (výrok I.), žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví vyjmenované movité věci (výrok II.), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému vypořádací podíl 19 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. – VI.)
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 30. 4. 1999, zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 9 C 26/2011, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2013. Žalobkyně v roce 1998 nabyla darem pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, na kterém účastníci za trvání manželství postavili dům č. p. XY, nyní na pozemku st. p. č. XY (oddělený z původního pozemku, zahrada, který dům obklopuje a přes který je přístup do domu). O výchově a výživě jejich nezletilých dětí AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, pro dobu po rozvodu rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 19 P124/2011-118. Schválil dohodu rodičů, že nezl. AAAAA (pseudonym) se svěřuje do výchovy otce a nezl. BBBBB (pseudonym) do výchovy matky. Oběma rodičům bylo současně uloženo napomenutí. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 10. 2012, č. j. 2T 27/2012-39, byl žalovanému pro trestný čin týrání žalobkyně podle §199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku v době od počátku roku 2007 do 8. 9. 2011, uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém výroku o trestu a za zločin týrání, který zůstal nezměněn, uložil žalobci trest odnětí svobody v délce dvou let, jehož výkon podmíněn odložil na dobu tří let. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2016, č. j. 19 P 124/2011-972, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2017, č. j. 27 Co 113/2017-1097, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2012, č. j. 19 P 124/2011-118, ohledně nezl. BBBBB (pseudonym) tak, že byla svěřena do péče otce, nad výchovou nezletilé byl stanoven dohled, otci vysloveno napomenutí. Odvolací soud uvedl, že rozchod účastníků postihuje negativně jejich děti a zásadní podíl má na tomto vývoji otec. Byl pravomocně odsouzen za její týrání, a je tedy zřejmé, že to nebyla matka, kdo by se svévolně rozhodl bez příčiny opustit rodinu. U nezletilé došlo vlivem otce a jeho rodiny k vybudování syndromu zavržení rodiče – matky v jeho nejtěžší formě. Žalovaný žije s oběma dětmi v domě účastníků. Žalobkyně uzavřela 10. 1. 2015 manželství s J. D. a s ním a jeho dcerou CCCCC (pseudonym), nar. XY, žije ve Spolkové republice Německo. Manžel má ještě dceru D., nar. XY, a syna DDDDD (pseudonym), nar. XY, který byl svěřen do výchovy matky. Žalobkyni se dne 18. 2. 2017 narodil syn EEEEE (pseudonym). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zánikem manželství účastníků zaniklo podle §149 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších změn (dále obč. zák.“), také jejich SJM k domu a movitým věcem. O jeho vypořádání rozhodl podle §149 odst. 2 a 3 obč. zák. Dům přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, každému id. ½. Uvedl, že si je vědom následujících těžkostí pro účastníky z toho plynoucích, ale přikázání domu žalobkyni koliduje s tím, že v domě žije žalovaný s dětmi, a přikázání domu žalovanému brání to, že není vlastníkem pozemku, na kterém se dům nachází, a pozemku, který dům obklopuje. Žalovanému také přikázal movité věci. Vycházel z rovnosti podílů účastníků. Důvod pro disparitu podílů neshledal v trestním odsouzení žalovaného, neboť nemělo dopad do majetkového společenství účastníků. Za důvod pro disparitu nepovažoval jeho podnikání, zatímco žalobkyně byla zaměstnána a následně na rodičovské dovolené, jak namítal žalovaný. Jeho výhrady k volbě jejího zaměstnání a péči o domácnost nepovažoval za opodstatněné. Vycházel z ceny movitých věcí 131 400 Kč a vnosu žalovaného 150 000 Kč (půjčka od M. Č.) a uložil žalobkyni, aby na vypořádání zaplatila žalovanému 19 300 Kč.
K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 18 Co 315/2018-462, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal budovu - rodinný dům č. p. XY zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, část XY, katastrální území XY, stojící na pozemku žalobkyně st. p. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal specifikované movité věci a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému vypořádací podíl ve výši 1 231 215 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II.-IV.).
Odvolací soud uvedl, že přikázání domu do výlučného vlastnictví žalobkyně jako vlastnice pozemku, na kterém se dům nachází, je jediným možným řešením, neboť tak zajišťuje totožnost vlastníka stavby a pozemku. Přikázání domu do podílového spoluvlastnictví účastníků by znamenalo jen další spor o jeho zrušení. Žalovaný v domě bydlí s oběma dětmi účastníků, které mu byly svěřeny do výchovy za situace, kdy u nich vytvořil ve vztahu k žalobkyni jako matce syndrom zavrženého rodiče. Žalobkyně žije v SRN a má další dítě. Její nabídku na odkup pozemků žalovaný odmítl. Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 629/2000, 22 Cdo 1342/2005 a 22 Cdo 36/2013) uzavřel, že v daném případě tak nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly vypořádání SJM přikázáním společného domu, nacházejícího se na pozemku jednoho z bývalých manželů, do jejich podílového spoluvlastnictví. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že není důvod k disparitě vypořádacích podílů. Jednání žalovaného (týrání žalobkyně) se nepromítlo do hospodaření se společným majetkem a tvrzení žalovaného, že žalobkyně nepečovala řádně o domácnost, nebylo prokázáno; k výslechu účastníků, jak navrhoval žalovaný, odvolací soud nepřistoupil i vzhledem k tomu, že bylo naopak prokázáno, že sám se vůči žalobkyni dopustil trestněprávního jednání a vypěstoval u dětí vůči ní syndrom zavrženého rodiče. Po doplnění dokazování výslechem M. Č. hodnotil tohoto svědka jako nevěrohodného ohledně poskytnutí půjčky 170 000 Kč žalovanému. Uvedl také, že i kdyby půjčka byla poskytnuta, pak jí nelze považovat za závazek obou manželů, neboť žalobkyně o ní nevěděla a nebyla svou výší přiměřená majetkovým poměrům účastníků. Odvolací soud tak přikázal žalobkyni dům v hodnotě 2 593 830 Kč a movité věci v hodnotě 65 700 Kč a žalovanému movité věci v hodnotě 131 400 Kč. Při rovnosti podílů uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vypořádání částku 1 231 215 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Jde o posouzení závažných výjimečných důvodů pro přikázání stavby v SJM stojící na pozemku, který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, do podílového spoluvlastnictví manželů či do výlučného vlastnictví jednoho z nich (SJM). Konkretizuje otázky, zda závažnými (výjimečnými) skutečnostmi proti přikázání stavby v SJM stojící na pozemku jednoho z manželů, v daném případě do vlastnictví žalobkyně, jsou skutečnosti, že žalovaný v domě řádně pečuje o dvě společné děti účastníků, které v domě od dětství žijí a vnímají ho jako domov, že žalovaný nemá jinou možnost bydlení, více se zasloužil o vybudování domu, jak osobní prací tak finančně, zatímco žalobkyně nemá o bydlení v domě zájem. Další otázka je, zda trestněprávní jednání manžela k manželce, které nemá vliv na hospodaření s majetkem v SJM, a vybudování syndromu zavrženého rodiče, je důvodem pro neuplatnění disparity ve prospěch manžela.
a) Odvolací soud rozhodl o přikázání domu do výlučného vlastnictví žalobkyně jen z toho důvodu, že se nachází na jejím pozemku a že tak předejde budoucímu sporu o vypořádání spoluvlastnictví. I když rozhodovací praxe k takovému postupu směřuje, nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013, uvedl, že výjimečně lze takovou stavbu přikázat do podílového spoluvlastnictví obou účastníků, jestliže takový postup odůvodňují závažné skutečnosti, takže by přikázání stavby vlastníkovi pozemku bylo v rozporu s §149 obč. zák. nebo že by jiné řešení bylo zjevně nepřijatelné. Žalovaný poukazuje na to, že odvolací soud argumentoval tím, že děti byly svěřeny do jeho výchovy za situace, kdy k žalobkyni jako k matce ztratily vztah v důsledku jím vybudovaného syndromu zavrženého rodiče. Takový závěr však nemůže obstát, neboť převažuje zájem dětí na kontinuálnosti zázemí, v němž vyrůstají. Odvolací soud také nepřihlédl k jeho zásluhám na výstavbě domu a k tomu, že za vypořádací podíl, který má žalobkyně zaplatit, nelze pořídit bydlení pro otce s dvěma dětmi. Sám žádný jiný nemovitý majetek nevlastní. Případné přikázání domu do podílového spoluvlastnictví by také naplnilo princip, že věci je třeba vypořádat tak, aby částka, která má být jedním z manželů zaplacena, byla co nejmenší (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). Úvaha odvolacího soudu o přikázání domu žalobkyni je tak zjevně nepřiměřená a je namístě, aby ji dovolací soud v souladu s rozsudkem ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 391/2009 zpochybnil.
b) Odvolací soud dospěl k závěru, že důvod pro disparitu podílů, které se ve svůj prospěch domáhal s tvrzením, že žalobkyně nepečovala o rodinu a společnou domácnost, není namístě, neboť žalobkyně tyto skutečnosti popírala a nebyly ani prokázány. Uvedl, že proto také neprovedl ani žalovaným navrhované výslechy účastníků. To i proto, že žalovaný se vůči žalobkyni dopustil trestněprávního jednání, za které byl pravomocně odsouzen, a u dvou dětí, které žalobkyně porodila a pečovala o ně, vytvořil vůči ní syndrom zavrženého rodiče. Odklon od parity podílů v neprospěch žalobkyně nepovažoval za přiměřený.
Dovolatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepovedl důkaz výslechem účastníků, neboť domněnka, že by nic nepřinesly, je založena na subjektivním dojmu a žalobkyně se navíc ani jednání u soudu nezúčastnila. Nesouhlasí s tím, že odklon od parity podílů v neprospěch žalobkyně nebyl namístě pro jeho trestněprávní jednání a vytvoření syndromu zavrženého rodiče vůči žalobkyni. Tyto skutečnosti nemohou mít dopad na hospodaření s majetkem v SJM a pro úvahu o disparitě podílů. Neprovedení výslechu účastníků považuje žalovaný za vadu řízení, která vedla k nesprávnému právnímu závěru o disparitě podílu. Nepostačuje také pouhý odkaz odvolacího soudu na nesouhlas žalobkyně s jeho tvrzením o její nikoli řádné péči o děti. Odvolací soud tak nesprávně aplikoval §149 odst. 3 obč. zák., podle kterého soud při vypořádání přihlíží k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného majetku a musí vzít zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu. Má obavy z toho, že žalobkyně nemovitosti prodá, neboť se zdržuje trvale ve Spolkové republice Německo a nehodlá se do České republiky vrátit.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017(viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017- dále jen „o. s. ř.“)
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání tak, že uvádí individuální rysy této věci a tvrdí, že vypořádání za takového skutkového stavu dovolací soud neřešil. Pokud by bylo možno přistoupit takto k přípustnosti dovolání, pak by každé dovolání bylo přípustné, protože při vypořádání SJM prakticky neexistují naprosto shodné případy. Proto dovolací soud zásadně judikuje, že by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení o vypořádání mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). A pokud jde o obecné rysy této věci, řešil je odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K přikázání domu do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Dovolací soud neshledává, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3565/2013, na který také odkázal. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „soud primárně nemá vypořádat společné jmění manželů, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto stavbu přikázal do podílového spoluvlastnictví obou účastníků, ledaže by tento postup odůvodňovaly natolik závažné skutečnosti, že by přikázání stavby vlastníkovi pozemku bylo ve zjevném rozporu s §149 obč. zák., například ve zjevném rozporu se zájmem nezletilých dětí, nebo že by jiné řešení bylo zjevně nepřijatelné.“
Nejvyšší soud dále dovodil, že soud nemůže vypořádat bezpodílové spoluvlastnictví (obdobně společné jmění manželů), jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto stavbu přikázal do výlučného vlastnictví druhému z účastníků, neboť soud nemůže rozhodnutím vytvořit právní stav, kdy by nebylo jisto, zda a jaké má vlastník stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí, a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn ani přístup ke stavbě [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 180/2005). Žalobkyně též tvrdila, že pokud by byl dům přikázán do podílového spoluvlastnictví účastníků, žádala by o zrušení spoluvlastnictví; nelze též přehlédnout potíže vzniklé v důsledku toho, že stavba a pozemek by měly rozdílný vlastnický stav, a vlastníky by byly osoby, jejichž vztahy jsou zjevně špatné.
Odvolací soud odůvodnil, proč přikázal dům žalobkyni jako vlastnici pozemku, na kterém se dům nachází, a pozemku, přes který je přístup k domu. Žalobkyně sice v domě nebydlí a nehodlá se vrátit, zatímco žalovaný v domě žije s dětmi účastníků, z nichž dcera je dosud nezletilá (nar. XY). Poukázal na to, že to byl žalovaný, kdo u nich vypěstoval ve vztahu k žalobkyni syndrom zavrženého rodiče, a že žalobkyně se vyjádřila tak, že ani v podílovém spoluvlastnictví by se žalovaným nesetrvala. Pokud žalovaný namítá, že vypořádací podíl není dostatečný k tomu, aby zajistil bydlení pro něj a děti, nemusí bydlení řešit koupí vlastní nemovitosti nebo bytu; ostatně je třeba vzít v úvahu, že pokud by dům byl přikázán jemu, musel by mít částku na vyplacení žalobkyně; tuto částku tak může spolu s vypořádacím podílem použít na zajištění bydlení.
Dovolací soud nepopírá, že vzhledem k dětem účastníků mohlo přicházet do úvahy i jiné řešení. I ve vypořádání SJM jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Vzhledem k okolnostem uvedeným výše není postup odvolacího soudu zjevně nepřiměřený a rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
K otázce disparity vypořádacích podílů.
Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu, zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání SJM jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Především je třeba poukázat na to, že odvolací soud neuvedl, že odklon od disparity v neprospěch žalobkyně nebyl namístě vzhledem k tomu, že se žalovaný dopustil trestného činu jejího týrání a že u dětí vypěstoval vůči ní syndrom zavrženého rodiče. Odvolací soud naopak uvedl, že se trestná činnost žalovaného nepromítla do hospodaření se společným majetkem a nemůže znamenat odklon v jeho neprospěch. Vycházel také shodně se soudem prvního stupně z toho, že nebylo prokázáno, že žalobkyně zanedbávala péči o děti, zatímco žalovaný ve výchově dětí pochybil právě vypěstováním syndromu zavrženého rodiče ve vztahu k matce. Tímto chováním žalovaného, včetně jeho trestního odsouzení, také odvolací soud odůvodnil, proč nepovažoval za účelné provedení výslechu účastníků, které navrhoval žalovaný. Už soud prvního stupně rovněž uvedl, že zatímco žalovaný podnikal, žalobkyně pracovala a posléze pečovala o děti, takže neshledává větší zásluhy žalovaného o nabytí společného majetku.
Jen na okraj tak lze citovat z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013: „Aktuálně se dovolací soud vyjádřil k disparitě podílů z hlediska aktuálního fenoménu tzv. domácího násilí v poměrech zákonného majetkového společenství (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 – www.nsoud.cz ). Vyložil, že „občanský zákoník pro vypořádání nestanoví přesná pravidla, nýbrž směrnice, jež mají soudce vést k tomu, aby vypořádání majetkového společenství manželů bylo spravedlivé. Otevírá tak prostor pro to, aby součástí úvahy o vypořádání byl i ohled na protiprávní jednání jednoho z manželů proti členům (užší) rodiny; takovým protiprávním jednáním je i tzv. domácí násilí (viz např. §76b o. s. ř. nebo zákon č. 135/2006 Sb.). Na protiprávnosti domácího násilí nic nemění ani skutečnost, že k němu došlo v době, kdy tyto předpisy neplatily; lze odkázat především na §11 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Požadavek, aby při vypořádání bylo zohledněno nežádoucí chování některého z manželů, je též v souladu s principem dobrých mravů. „Pojem ‚dobré mravy‘ nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti” (nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, uveřejněné na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). „Praxe nepřehlíží ani okolnosti rozvodu a pečlivě váží, zda při nich nevznikaly morální momenty tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim nebylo při vypořádání přiměřeně přihlédnuto“ (Bičovský J., Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, Linde, 1993, s. 204). Domácí násilí je protiprávní a neomluvitelné. Je protikladem péče o rodinu, kterou zákon výslovně uvádí jako jednu z okolností, jež jsou pro vypořádání BSM významné. Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci) a také pro její protiklad, neboť jde o různé strany téhož. Není rozhodující, zda násilí mělo přímý dopad na společný majetek; takový požadavek nestanoví ani zákon, když vedle sebe staví péči o rodinu na jedné straně a zásluhy o nabytí a udržení majetkového společenství na druhé straně. Pokud přitom péče o rodinu může vyvážit zásluhy o nabytí a udržení společného majetku, může je zcela jistě i převážit.
Lze uzavřít, že při vypořádání BSM je třeba při úvaze o stanovení výše podílů zohlednit i skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči členům rodiny násilného jednání (domácího násilí); přitom je třeba vzít do úvahy i jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů“.
Dovolatel polemizuje se skutkovým stavem, ze kterého soudy vyšly. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Tvrzené pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen, pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, a řada dalších rozhodnutí). Odvolací soud zdůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu