ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.607.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 607/2019-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. T ., narozené XY, bytem XY, a b) M. T ., narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Pavlem Polákem, advokátem se sídlem v Liběšicích 89, proti žalovaným 1) V. D. , narozenému XY, bytem XY, a 2) J. P ., narozené XY, bytem XY, zastoupeným JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 99/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 10 Co 182/2018-505, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobců JUDr. Pavla Poláka.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9. 3. 2018, č. j. 20 C 99/2014-417, výrokem I. určil, že vlastníky pozemku v rozsudku specifikovaného jsou žalobkyně a) s podílem id. 3/4 a žalobce b) s podílem id. 1/4. Ve výroku II. zamítl žalobu na určení, že vlastníky pozemku jsou žalovaní. Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 10 Co 182/2018-505, k odvolání žalované 2) výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. až IV. ve vztahu k žalované 2) a ve výroku I. v plném rozsahu. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost vymezují tak, že vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Zároveň mají za to, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu”, a dodávají, že „toto porušení se týká jak nesprávného právního posouzení norem procesního, tak hmotného práva”. Dovolatelé též odkazují na svá podání učiněná před nalézacími soudy. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnil tak, že „se žaloba žalobců zamítá a protinávrhu žalovaných se vyhovuje v plném rozsahu”.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné. Dovolatelé v dané věci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkové námitky (a ty tvoří značnou část podaného dovolání) jsou v zásadě nepřípustné. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především konkrétně vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat požadované náležitosti (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Dovolatelé přípustnost dovolání vymezují tak, že v podstatě odkazují na poučení, které jim odvolací soud poskytl ohledně obsahu §237 o. s. ř., aniž by jednotlivé důvody přípustnosti konkretizovali; taková konkretizace se nepodává ani z obsahu dovolání. Ustanovení §237 o. s. ř. též nesprávně vykládají. Pokud tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak nejen že takovou otázku nevymezují, ale ani neuvádějí rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soudu odchýlit, a dovolacímu soudu takové rozhodnutí není známo. Nijak nekonkretizují tvrzení, že rozhodnutí závisí na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Důvodem „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ se míní otázka, kterou již dovolací soud řešil, avšak měl by se od tohoto svého řešení odchýlit; dovolatelé však zjevně míní, že tento důvod směřuje k jinému vyřešení otázky, než z jakého vyšel odvolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění občanského soudního řádu (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sen. zn. 29 Cdo 2488/2013). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). K těmto otázkám viz podrobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolatelé tvrdí, že hodnocení důkazů neobstojí z hlediska ústavněprávního, a poukazují na judikaturu Ústavního soudu týkající se „sofistikovaného odůvodnění zjevné nespravedlnosti“ a „přepjatého formalismu“ apod., a citují další obecné normy. V této souvislosti však nepodávají konkrétní a jasnou formulací toho, v čem spatřují přípustnost dovolání; jde jim patrně a nepřípustně o to dosáhnout pomocí obecných frází přezkumu celého řízení včetně dokazování a hodnocení důkazů. Pokud odkazují na podání, která učinili v řízení, činí tak nepřípustně (§241a odst. 4 o. s. ř.). Již jen na okraj se k jejich argumentaci uvádí, že podle konstantní judikatury platí: „Sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 83/99).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není přípustné [§237 o. s. ř. a §238 odst. 1 písm. c)]. Nejvyšší soud jej proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu