Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2019, sp. zn. 25 Cdo 1788/2017 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1788.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1788.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 1788/2017-436 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) K. S. , nar. XY, bytem XY, b) B. S. , nar. XY, bytem XY, c) J. G. , nar. XY, bytem XY, a d) M. O. , nar. XY, bytem XY, společně zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici Tábor, a. s., se sídlem Tábor, Kpt. Jaroše 2000, IČO 26095203, zastoupené Mgr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem Tábor, Údolní 2997, o 1.300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 16 C 154/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 11. 2016, č. j. 15 Co 421/2016-390, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované k rukám jejího zástupce advokáta Mgr. Pavla Šedivého na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 3.091,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobci jsou blízkými osobami K. S., narozeného XY, zemřelého 20. 2. 2014 ve zdravotnickém zařízení žalované, kde byl hospitalizován od 3. 2. 2014 za účelem extrakce totální endoprotézy pravého kolenního kloubu. Žalobci žádali poskytnutí zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jeho úmrtím, a to žalobce a) ve výši 400.000 Kč a žalobkyně b) až d) každá ve výši 300.000 Kč. Žalobci měli za to, že žalovaná v průběhu pooperační péče nepostupovala s péčí řádného odborníka a porušila své povinnosti vyplývající pro ni ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). Žalovaná tedy zasáhla do práva pacienta na život a zdraví a do práv žalobců na soukromí a na rodinný život. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 5. 2016, č. j. 16 C 154/2014-349, soud žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení. Po skutkové stránce soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a uzavřel, že žalovaná postupovala při poskytování pooperační péče řádně (lege artis). Jedinou výjimkou, již znalec vytkl postupu žalované, byla nedostatečná reakce na nález RTG snímku, který měl indikovat vyšetření krevních plynů. Avšak toto vyšetření by nezabránilo úmrtí pacienta, neboť jeho hlavní příčinou byl srdeční infarkt. Další významnou příčinou byl samotný operační výkon, který byl však nezbytný. Soud posuzoval nárok žalobců dle obecných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) o náhradě újmy, konkrétně dle §2894 odst. 2 o. z., jenž stanoví, že nemajetková újma se odčiní jen v případech, kdy je to ujednáno nebo kdy to stanoví zákon. Pokud to zákon stanoví (dle §2956 o. z. se odškodní újma v případě zásahu do přirozených práv člověka), jsou předpokladem pro vznik povinnosti nahradit nemajetkovou újmu a) porušení právní povinnosti, b) vznik škodlivého následku a c) příčinná souvislost mezi prvními dvěma uvedenými předpoklady, případně zavinění, podle toho, zda se jedná o porušení smluvní či zákonné povinnosti. Povinnost k náhradě nemajetkové újmy může vzniknout jen naplněním všech předpokladů pro vznik povinnosti nahradit škodu či nemajetkovou újmu. Okresní soud však na základě skutkového závěru, že ani správná indikace k vyšetření krevních plynů by úmrtí poškozeného neodvrátila, uzavřel, že neexistuje příčinná souvislost mezi non lege artis postupem žalované a úmrtím pacienta. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 15 Co 421/2016-390, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud nepovažoval za důvodné námitky proti skutkovému stavu zjištěnému okresním soudem, neboť žalobci nezpochybňovali, že bezprostřední příčinnou úmrtí pacienta byl srdeční infarkt, a byť lze označit skutková zjištění okresního soudu za stručná, nejsou nepřezkoumatelná. Po právní stránce přisvědčil okresnímu soudu ohledně posouzení věci dle zákona č. 89/2012 Sb. i ve výkladu předpokladů povinnosti hradit újmu. Není-li dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy, není dána povinnost žalované k náhradě této újmy. Odvolací soud též odmítl žalobci předkládanou interpretaci zásady, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání, neboť úmrtí pacienta nelze chápat jako prospěch žalované, a tuto zásadu hmotného práva nelze překlopit do práva procesního tak, že žalovaná bude prokazovat negativní skutečnost (neexistenci příčinné souvislosti). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud dovolacím soudem nebyly vyřešeny, a to zda podle nového občanského zákoníku představuje nemajetkovou újmu ohrožení osobnostního práva fyzické osoby na zdraví a život, popřípadě na soukromí a rodinný život, když ošetřující lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí zvolit mohl a měl. Dovolatelé dále předestřeli k vyřešení otázky procesního práva, jež jsou dle jejich názoru dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně od jejichž řešení se odvolací soud odchýlil. Jde o otázky, zda má zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu, procesní reflexi v rozložení důkazního břemene, zda má vliv v takovém případě skutečnost, že žalovanou je zdravotnické zařízení, jež vyšetření neprovedlo či jinak manipulovalo se zdravotnickou dokumentací, a konečně otázka, zda musí písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu odpovídat obecným zásadám logiky. Podle dovolateli citované judikatury Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti za zásah do osobnostních práv dle §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, postačovalo pro vznik nemajetkové újmy již ohrožení osobnostního práva fyzické osoby a tento výklad má být zastáván i za nové právní úpravy. Ze všech uvedených důvodů navrhují dovolatelé, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, jež převzal i odvolací soud. Na rozdíl od původní úpravy zákonem č. 40/1964 Sb. obsahuje nový občanský zákoník ucelenou úpravu nemajetkové újmy včetně konkrétního vymezení předpokladů pro vznik odpovědnostního závazku. Je-li jedním z těchto nezbytných předpokladů i příčinná souvislost, je bezpředmětné zabývat se otázkou, jak předchozí judikatura vyložila podmínky vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s ohrožením osobnostního práva. Žalovaná nesouhlasí se závěry, které žalobci dovozují z dosavadní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, a má za to, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s požadavkem logiky. Navrhuje proto, aby dovolací soud podané dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není přípustné. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi postupem žalované při poskytování zdravotní péče a škodním následkem (úmrtím pacienta), a tedy nezávisí na vyřešení dovolateli formulované právní otázky, zda pro vznik povinnosti poskytovatele zdravotní péče nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění za zásah do absolutních osobnostních práv pacienta, popřípadě jemu blízkých osob, postačuje ohrožení osobnostního práva. K tomu lze dodat, že soudní praxe netrvá na prokázání příčinné souvislosti s „absolutní“ či „stoprocentní“ jistotou, nýbrž postačuje její prokázání v míře blížící se praktické jistotě, čímž je ponechán prostor soudu k volnému hodnocení důkazů a racionální úvaze, aniž by byly na poškozené kladeny nesplnitelné požadavky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 14503). Tento závěr lze uplatnit i pro posouzení nároků odvozených, tedy nároků žalobců, kteří uplatňují odškodnění nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké, tedy zásahem do práva na soukromí a na rodinný život. Druhou otázkou, kterou dovolatelé předložili k rozhodnutí dovolacímu soudu jako dosud neřešenou, je otázka, zda jedna ze základních zásad občanského práva, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání (§6 odst. 1 o. z.), se projevuje v procesním právu a má vliv na rozložení důkazního břemene. Na řešení této otázky však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil ani nevyslovil závěr, že tato zásada nemá reflexi v procesním právu. Odvolací soud pouze uvedl, že žalovaná neměla žádný prospěch ze svého pochybení při léčení K. S., a dále odmítl akceptovat názor dovolatelů, že bylo-li prokázáno pochybení v léčebném postupu žalované, musí žalovaná prokazovat nedostatek příčinné souvislosti. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002). Nebylo-li však rozhodnuto v důsledku neunesení důkazního břemene tím z účastníků, který má procesní povinnost navrhnout důkazy k prokázání právně významných skutečností, ohledně nichž má břemeno tvrzení, nýbrž na základě skutečností, které vyšly najevo z provedených důkazů, pak rozhodnutí není založeno na nesprávném posouzení rozložení důkazního břemene (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 61/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5927/2016). A právě v projednávané věci není rozhodnutí soudu obou stupňů založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobci, nýbrž na závěru, že z provedených důkazů bylo zjištěno, že mezi postupem žalovaného a smrtí pacienta není příčinná souvislost – skutkový stav byl tedy zjištěn jinak, než žalobci tvrdili. Rozhodnutí odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) tedy nespočívá na nesprávném posouzení otázky rozložení či unesení důkazního břemene, a tato dovolateli vymezená právní otázka tak přípustnost dovolání nezakládá. Dovolateli citovaná judikatura zabývající se přenesením důkazního břemene na zdravotnické zařízení v případě neúplné či ztracené zdravotní dokumentace je tudíž v projednávané věci nepoužitelná. V projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že ani provedení indikovaných vyšetření by úmrtí pacienta nezabránilo. Oba soudy neshledaly nedostatky ve vedení zdravotní dokumentace, ani že by bylo se zdravotnickou dokumentací nepřípustně manipulováno. Tyto skutkové závěry nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout. Otázka předestřená dovolateli, zda musí písemné vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu odpovídat obecným zásadám logiky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť v obecné rovině je odpověď na tuto otázku samozřejmě kladná, avšak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na odlišném řešení této otázky a její zodpovězení vždy závisí na konkrétních okolnostech případu, a není tudíž zobecnitelné a způsobilé založit přípustnost dovolání. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá názor, že infarkt myokardu je onemocněním se 100% úmrtností či léčbou neodvratitelné. Námitka dovolatelů vůči myšlenkovému postupu odvolacího soudu, jenž má být v rozporu s obecnými zásadami logiky, proto není případná. Lze tedy uzavřít, že předpoklady přípustnosti dovolání nejsou naplněny, Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobcům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Advokát učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání, za který mu náleží odměna podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. a) a §12 odst. 4 vyhlášky a činí 9.920 Kč (4 x 3.100 Kč - 20 %). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle §13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhrada za DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.146 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů dovolacího řízení činí 12.366 Kč (na každého žalobce tedy připadá 3.091,50 Kč) a je splatná v zákonné třídenní lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 1. 2019 JUDr. Robert Waltr předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2019
Spisová značka:25 Cdo 1788/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1788.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Absolutní majetková práva (o. z.)
Náhrada nemajetkové újmy (o. z.)
Náhrada při újmě na přirozených právech člověka (o. z.)
Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení (o. z.)
Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§2894 odst. 2 o. z.
§2910 o. z.
§6 o. z.
§2951 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 1341/19
Staženo pro jurilogie.cz:2019-12-31