ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3818.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 3818/2017-181
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce: V. L. , narozený XY, bytem XY, proti žalovanému: A. V. , advokát se sídlem XY, o 97.734 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 189/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2017, č. j. 57 Co 584/2016-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2017, č. j. 57 Co 584/2016-150, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2016, č. j. 37 C 189/2015-90, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 37 C 189/2015-90, zamítl žalobu o zaplacení 97.734 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody způsobené výkonem advokacie ze strany žalovaného, který měl způsobit škodu tím, že jako advokát řádně a včas neuplatnil nárok žalobce na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí proti státu ve výši 97.734 Kč u Ministerstva spravedlnosti ČR (dále též jen „ministerstvo“), v důsledku čehož se tento nárok promlčel. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, byla usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 50 E 1571/2006-13, nařízena exekuce na majetek povinného V. L. k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti LAPOS PZ spol. s. r. o. ve výši 527.029 Kč společně s 2% úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení v celkové výši 88.390 Kč a pro náklady předcházejícího výkonu rozhodnutí ve výši 34.167 Kč. Pověřený soudní exekutor následně určil náklady exekuce částkou ve výši 97.734 Kč. Pohledávka oprávněné společnosti LAPOS PZ spol. s. r. o. byla zcela vymožena včetně příslušenství a nákladů exekuce, neboť ji povinný dne 9. 5. 2008 uhradil. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 33 Odo 1071/2006-88, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve výrocích, jimiž byla žalovanému V. L. uložena povinnost zaplatit žalobkyni LAPOS PZ spol. s. r. o. částku 527.029 Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v rozhodnutí, které bylo žalovanému doručeno 27. 8. 2008, vyslovil právní názor, že žalovaný není v řízení pasivně legitimován. Dále byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 28 Cdo 496/2011-242, zrušeny výroky Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2010, č. j. 8 Co 271/2010-214, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 24 C 268/2008-174, jimiž byla žalobkyni LAPOS PZ spol. s. r. o. ke vzájemnému návrhu žalovaného uložena povinnost zaplatit V. L. 97.734 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně; Nejvyšší soud zde vyslovil závazný právní názor, že za situace, kdy žalovaný musel zaplatit náklady exekuce ve výši 97.734 Kč na základě později zrušeného rozhodnutí, nelze za škůdce považovat žalobkyni, která neporušila žádnou právní povinnost, neboť se v exekučním řízení domáhala zaplacení částky, kterou jí přiznávalo pravomocné soudní rozhodnutí. Toto řízení bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 6. 2012, č. j. 24 C 268/2008-262, na základě zpětvzetí vzájemného návrhu žalobcem (v tehdejším sporu žalovaným) ohledně předmětné částky. Dne 19. 6. 2013 žalobce požádal žalovaného o podání žádosti o náhradu škody ve výši 97.734 Kč s příslušenstvím způsobené nezákonným postupem vůči ministerstvu. K návrhu, který za něj žalovaný podal dne 20. 9. 2013, sdělilo ministerstvo dne 29. 9. 2014, že nárok je promlčen podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť tříletá objektivní promlčecí doba začala běžet dnem doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008 žadateli, resp. jeho právnímu zástupci, zatímco žádost o náhradu škody byla úřadu doručena až 4. 10. 2013. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody proti advokátovi se promlčel uplynutím objektivní tříleté promlčecí doby, aniž bylo potřeba provádět dokazování k počátku běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby, která podle žalobce počala běžet dne 29. 9. 2014, kdy se dozvěděl o zamítnutí žádosti na náhradu škody ze strany ministerstva. Ta začíná běžet od škodné událostí, jíž je v tomto případě jednání žalovaného, spočívající v tom, že nekonal a v zákonné lhůtě nepodal u příslušného úřadu žádost o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. V tomto případě se jedná o usnesení o nařízení exekuce na majetek žalobce ze dne 19. 2. 2008, č. j. 53 Nc 236/2008-15, přičemž neexistuje-li žádný zákonný prostředek, jak zrušit toto nezákonné rozhodnutí poté, kdy soudní exekutor zcela vymohl pohledávku oprávněného včetně příslušenství (zaniklo tak jeho pověření k provedení exekuce ex lege), je nutno počátek běhu promlčecí doby vázat ke dni doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, č. j. 33 Odo 1071/2006-88, kterým byly zrušeny exekuční tituly, tedy ke dni 27. 8. 2008. Ode dne následujícího tak počala běžet tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., která skončila 28. 8. 2011. Nepodal-li právní zástupce žalobce v promlčecí době žádost ministerstvu, porušil tímto dnem zákonnou povinnost a způsobil žalobci škodu. Od tohoto data pak běžela objektivní tříletá promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému podle §24 zákona o advokacii a skončila marným uplynutím dne 28. 8. 2014, zatímco žaloba proti právnímu zástupci byla podána až dne 29. 6. 2015.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 3. 2017, č. j. 57 Co 584/2016-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením otázky promlčení soudem prvního stupně, na něž odkázal, a navíc dodal, že i kdyby nárok žalobce promlčen nebyl, nemohla by být žaloba důvodná pro nedostatek příčinné souvislosti mezi pochybením advokáta a vzniklou škodou. Jestliže totiž žalobce dne 19. 6. 2013 kontaktoval žalovaného, který jej zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 268/2008, jehož pravomocným skončením plná moc zanikla, a požádal jej o podání žádosti o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím co do částky 97.734 Kč (téhož dne byla uzavřena dohoda o zastupování), pak již v době, kdy žalobce zmocnil žalovaného k zastupování, byl jeho nárok promlčen, a tudíž pochybení žalovaného (opožděné podání žádosti vůči ministerstvu) nebylo příčinou promlčení nároku žalobce, tj. nebylo příčinou nevymahatelnosti nároku. Závazek advokáta vyplývající ze smlouvy s klientem spočívá pouze v provedení činnosti, která je smluvně vymezena, nikoli v dosažení určitého výsledku. Žalovaný sice pochybil, že o promlčení nároku žalobce vůči státu uplynutím promlčecí doby ke dni 28. 8. 2011 neinformoval, avšak toto pochybení nebylo příčinou promlčení jeho nároku. Pro úplnost pak odvolací soud dodal, že v řízení o žalobách na náhradu škody je soud povinen vždy zkoumat, zda jsou dány důvody pro omezení odpovědnosti žalovaného v důsledku spoluzavinění poškozeného, což je i tento případ. Vzhledem k tomu, že žalobce nerespektoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, a v důsledku toho jej stihla povinnost k náhradě nákladů exekuce, výlučně tak zavinil vznik škody. V daném případě tak chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a chybným výkonem advokacie ze strany žalovaného. Na výše uvedeném pak nemění nic ani tvrzení žalobce, že vznik nákladů exekuce nezavinil, neboť současně s dovoláním byl podán dovolacímu soudu návrh na odklad vykonatelnosti, o němž soud vůbec nerozhodl, což žalobce nemohl ovlivnit, přičemž dále žádal o odklad nařízené exekuce, ale soud mu nevyhověl. K námitce žalobce obsažené v odvolání ohledně možné podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, která byla spolužačkou žalovaného na vysoké škole, odvolací soud uvedl, že není významná, neboť Mgr. Schmidtová se s žalovaným stýká toliko v souvislosti s výkonem jeho profesní činnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pochybení spočívá podle žalobce v tom, že odvolací soud nedůvodně odmítl k prokázání jeho tvrzení důkaz exekučním spisem, kdy odvolatel v rámci odvolacího řízení poukazoval na skutečnost, že jeho návrhu na odklad exekuce nikdo nevyhověl, načež mu následně odvolací soud ve svém rozhodnutí dává za vinu, že připustil nařízení exekuce. Domnívá se, že namísto toho, aby odvolací soud konstatoval, že došlo k fatálnímu opakovanému pochybení na straně soudů (nejprve nesprávné rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně ve věci 24 C 247/2003 – exekuční titul proti žalobci, poté usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně o nařízení exekuce – sp. zn. 53 Nc 236/2008), završenému pochybením advokáta v podobě pozdního uplatnění nároku na náhradu škody vůči ministerstvu, shodně s žalovaným tvrdí, že celou situaci zavinil dovolatel. Dále též dovolatel poukazuje na selektivní výběr důkazů ze strany soudů obou stupňů ve prospěch žalovaného. Domnívá se, že měl být ze strany soudkyně Mgr. Schmidtové, před vznesením jejího dotazu, zda žalobce vznáší námitku podjatosti, upozorněn na okolnost, že se soudkyně s žalovaným zná z doby studia na stejné fakultě. K tvrzení odvolacího soudu, že zde není dána příčinná souvislost mezi jednáním advokáta a vznikem škody proto, že žalobce nárok u advokáta uplatnil písemně až dne 19. 6. 2013, pak dovolatel uvádí, že žalovaný měl procesní plnou moc k celému řízení a jako odborník nepotřeboval žádné instrukce. Jako advokát znalý práva měl v okamžiku, kdy soud rozhodl o částce 97.734 Kč, svého klienta poučit a žalobu podat. Další skutečností, kterou se soud vůbec nezabýval, je okolnost případného stavení běhu promlčecí doby ve vztahu k možnému uplatnění nároku náhrady škody žalobcem u žalovaného. Uplatnil-li žalovaný jako advokát žalobce u ministerstva nárok na náhradu škody (bez ohledu na to, zda se tak stalo včas nebo po lhůtě), žalobce v takové situaci musel nutně vyčkat stanoviska ministerstva a v tomto období nemohl uplatnit nárok na náhradu škody u žalovaného a ani účinně podat žalobu, když nemohl predikovat obsah stanoviska ministerstva. Ve vztahu k nedobytnosti pohledávky žalobce vůči žalovanému a k běhu případné lhůty k promlčení dovolatel cituje z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, podle nějž „škoda spočívající v nedobytnosti pohledávky věřiteli nevzniká pouhým uplynutím promlčecí lhůty, nýbrž okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že dlužník dobrovolně plnit odmítá a neuspokojená pohledávka věřitele je soudně nevymahatelná. To platí jak v případě, že o nároku na plnění promlčené pohledávky neproběhlo vůbec soudní řízení, tak v případě, že pohledávka byla sice po uplynutí promlčecí doby u soudu uplatněna, avšak soud ji nemůže věřiteli přiznat, neboť poté co dlužník důvodně namítl její promlčení, se stala nevymahatelnou. Nastala-li taková situace již dříve, pak škoda způsobená neuspokojením promlčené pohledávky vzniká v okamžiku, kdy námitka promlčení byla dlužníkem vznesena, a k tomuto okamžiku se váže počátek běhu objektivní promlčecí doby. Před vznikem škody pak nemůže započít ani běh subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody, neboť dokud škoda nevznikla, nemohl se poškozený o jejím vzniku ani dozvědět.“ Dovolatel k otázce vzniku škody způsobené advokátem klientovi včasným neuplatněním nároku, jenž se promlčel, odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. 25 Cdo 948/2007, 25 Cdo 129/2010, 25 Cdo 1242/2006 a další). Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, a v případě, že dovolací soud neshledá splnění podmínek pro změnu napadeného rozhodnutí, nechť napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl dovolání odmítnout, protože žalobce v dovolání zcela pregnantně nevylíčil, v čem spatřuje jeho přípustnost podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který je osobou s právnickým vzděláním ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř., a je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem advokacie, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
Podle §24 odst. 1 věty první zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2013, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení advokát nebo společnost se odpovědnosti podle odstavců 1 a 2 zprostí, prokáží-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikován pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor”). Protože zákon o advokacii nestanoví nic o promlčení nároku, použijí se příslušná ustanovení obecného předpisu, tj. občanského zákoníku.
Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014; pro řešení otázky promlčení je pak rozhodné přechodné ustanovení §3036 o. z., podle nějž se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Pro posouzení otázky, zda se v posuzovaném případě promlčel nárok žalobce na náhradu škody, kterou mu způsobil žalovaný advokát tím, že včas neuplatnil a nechal promlčet nárok na náhradu škody proti státu, je rozhodující, kdy žalobci v důsledku nečinnosti žalovaného škoda ztrátou pohledávky vznikla. Vznik škody na straně žalobce, který měl nárok na náhradu škody proti státu, v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění není uspokojeno, nebylo u soudu včas uplatněno a nelze je již vymáhat na dlužníkovi (státu), protože ten by se v soudním řízení úspěšně ubránil námitkou promlčení, a dobrovolně plnit odmítá. Otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti státu i otázku promlčení tohoto práva lze samozřejmě řešit v řízení o náhradu škody jako otázku předběžnou, aniž by muselo o tomto nároku proběhnout řízení, v němž by byla otázka promlčení nároku posouzena.
Námitka promlčení může sice být škůdcem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní účinky, to však neznamená, že by se soud v jiném řízení nemohl po skutkové stránce otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na poškozeném, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný závěr, že škůdce odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči poškozenému a na jeho dosavadní vztah k němu zřejmé, že by se v rámci obrany proti žalobě důvodně dovolal promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, Soubor C 1721). Na rozdíl od prekluze (§583 obč. zák.), k níž soud přihlíží z úřední povinnosti a jejímž důsledkem je zánik nároku přímo ze zákona, k promlčení soud přihlédne, jen je-li škůdcem namítnuto, a promlčením pohledávka nezaniká, nýbrž se stává naturální obligací, která není soudně vymožitelná. Samotný fakt uplynutí promlčecí doby k uplatnění nároku na plnění bez toho, že nedobytnost pohledávky je zřejmá, popř. bez toho, že v soudním řízení byla dlužníkem vznesena námitka promlčení pohledávky, proto nepředstavuje vznik škody, tj. majetkové újmy poškozeného (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, Soubor C 6878, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 129/2010, Soubor C 11107, nebo ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1242/2006, Soubor C 6316). Protože v posuzovaném případě k soudnímu sporu o náhradu škody proti státu nedošlo, je rozhodující, kdy z chování orgánu státu vyšlo najevo, že plnit nehodlá a v případě soudního sporu uplatní námitku promlčení.
Z uvedeného vyplývá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že již samotným okamžikem uplynutí promlčecí doby nároku na náhradu škody vůči státu začala plynout tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody za ztrátu této pohledávky vůči žalovanému advokátovi; pouhé marné uplynutí promlčecí doby totiž právní důsledek nedobytnosti nároku nepřináší (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 5/2014, str. 175). Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení, kterou vznesl žalovaný advokát, je tak rozhodující, že teprve ke dni 29. 9. 2014 bylo vzhledem k vyjádřenému postoji ministerstva zřejmé, že pohledávka žalobce vůči státu z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, na jehož základě mu byla odčerpána z majetku žalovaná částka, není soudně vymožitelná a že ministerstvo uplatněný nárok dobrovolně neuspokojí. Bez ohledu na to, kdy se žalobce dozvěděl o této objektivní okolnosti, která představuje vznik škody, je zřejmé, že žalobu vůči advokátovi podal dne 29. 6. 2015 před uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby.
Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že žalobce zmocnil žalovaného k zastupování proti státu až v okamžiku, kdy byl již jeho nárok z titulu nezákonného rozhodnutí promlčen a že tudíž pochybení žalovaného, který podal opožděně předmětnou žádost, nebylo příčinou promlčení nároku žalobce, tedy nebylo důvodem nevymahatelnosti nároku. Tento závěr totiž přehlíží okolnost, že žalovaný zastupoval žalobce ve sporu i po zrušení exekučního titulu, kdy uplatnil proti LAPOS PZ spol. s r. o. vzájemný návrh na vrácení vymoženého plnění včetně částky nákladů exekutora, jež je předmětem tohoto sporu. Jestliže tedy v době od 30. 3. 2009 do října 2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, vedl za žalobce neúspěšný spor, přičemž teprve rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, byl vysloven závazný právní názor, že k zaplacení této částky není povinován původní oprávněný, nýbrž stát, nelze dovodit, že zcela bez přičinění žalovaného a jím zvoleného právního řešení se na něj žalobce dne 19. 6. 2013 obrátil se žádostí o uplatnění nároku na náhradu proti státu opožděně.
Odvolacímu soudu je možno v obecné rovině přisvědčit, že klient, jemuž byla vykonatelným rozhodnutím uložena povinnost, kterou dobrovolně nesplnil, sám odpovídá za nepříznivé následky vzniklé na jeho majetku nařízením a provedením výkonu rozhodnutí (exekuce) bez ohledu na to, že k vydání exekučního titulu případně došlo též nesprávným výkonem advokacie jeho zástupce (o tento případ se zde však nejedná). Uvedený obecný závěr se uplatní, jestliže povinný bez opodstatněného důvodu nerespektoval pro něj nepříznivé soudní rozhodnutí, tedy ač mu ve splnění rozhodnutím uložené povinnosti nebránily žádné objektivní okolnosti, šlo o jeho vlastní rozhodnutí neplnit. V posuzovaném případě je však situace specifická v tom, že žalobce se domohl zrušení exekučního titulu pro nezákonnost, přičemž v době, kdy jej žalovaný stále zastupoval, se bránil nařízené exekuci všemi dostupnými prostředky (návrh na odklad vykonatelnosti, jemuž nebylo vyhověno, přestože dovolací soud následně napadené rozhodnutí zrušil, i návrhem na odklad výkonu rozhodnutí), přesto neuspěl a exekuce byla nařízena a těsně před zrušovacím rozhodnutím dovolacího soudu i provedena. Nelze tedy zatím jednoznačně dovodit, že důvodem provedení exekuce, na jejímž základě byla odvedena i částka, která je předmětem nynějšího řízení, bylo výlučně počínání žalobce, které by bylo nedbalé či liknavé a které by znamenalo nerespektování soudního rozhodnutí. Ostatně tvrdí-li žalovaný tzv. spoluzavinění na straně poškozeného jako důvod pro zamítnutí žaloby (§441 obč. zák.), musí tvrdit a prokázat, že tento postup byl výlučným rozhodnutím žalobce, že byl rozhodující příčinou vzniku škody, případně že jej na tyto důsledky v rámci stále trvajícího zastoupení upozornil a že mu doporučil jinou variantu. Nelze přehlédnout, že pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu §16 zákona o advokacii lze podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací [k požadavkům na hloubku a rozsah právních znalostí advokáta srov. Balarin, J. in Tichý, L. (ed.) Odpovědnost advokáta za škodu. Praha: C. H. Beck 2013, str. 113 a 125 – 132, a k jeho povinnosti poučit klienta o možných rizicích navrženého postupu tamtéž str. 119]. V tomto směru ovšem odvolací soud svůj zcela stručný závěr neodůvodnil a ani nepodložil skutkovým zjištěním o důvodech postupu žalobce ve složité situaci hrozící exekuce rozhodnutí, které bylo později pro nezákonnost zrušeno. Pak je ovšem tento závěr předčasný a tím také nesprávný.
Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody zrušení platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu