Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5765.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5765.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5765/2017-203 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: 1) J. M. , narozen XY, bytem XY, a 2) M. M. , narozena XY, bytem tamtéž, oba zastoupeni Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti žalovanému: město Vimperk , se sídlem úřadu Steinbrenerova 6, Vimperk, zastoupen JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, o 2.617.088 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 14/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2017, č. j. 19 Co 1080/2017-177, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 27. 5. 2017, č. j. 2 C 14/2016-148, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zaplacení 2.617.088 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené tvrzeným znehodnocením pozemků v důsledku nezajištění přístupu k nim. Vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli vlastnictví k pozemkům parc. č. XY a XY v k. ú. XY kupní smlouvou ze dne 31. 1. 1995 za 25.000 Kč. Je nesporné, že nyní k pozemkům není přístup, neboť původní přístupová cesta končí nad pekárnou, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím v roce 1992, ačkoliv byla postavena v rozporu se stavebním povolením. Pozemky se nacházejí v lokalitě určené pro smíšenou zástavbu a v roce 1995 k nim vedla pouze provizorní cesta přes sousední pozemky, kterou jejich vlastníci zahradili v roce 2002. V roce 2003 proběhlo mezi žalobci, spoluvlastníky sousedních pozemků a starostou, místostarostou a zástupci odborů městského úřadu žalovaného jednání s cílem obnovit přístup na pozemky žalobců; výsledkem byla dohoda, že zastupitelstvo a rada obce se budou zabývat investiční přípravou a vybudováním části základní technické vybavenosti tak, aby byly vytvořeny podmínky pro rodinou výstavbu zhruba do dvou let a že bude projednán návrh spoluvlastníků sousedních pozemků na směnu či prodej jejich pozemků a požadavek žalobců na zajištění provizorní dočasné komunikace k jejich pozemkům. Sousední pozemky žalovaný od spoluvlastníků koupil v roce 2005 a v roce 2007 místostarosta z pověření rady města žalobcům sdělil, že žalovaný vybuduje provizorní komunikaci na své náklady do 30. 10. 2007. Následně v roce 2009 žalobci navrhli žalovanému prodej svých pozemků za stejných podmínek, za kterých byly odkoupeny uvedené sousední pozemky. V témže roce rada nedoporučila městskému zastupitelstvu převod parcel pro jejich nepotřebnost a zastupitelstvo usnesením rozhodlo tento převod neuskutečnit. V roce 2013 při jednání mezi žalobci, starostou a zástupci rady seznámil starosta žalobce s tím, že z projektové dokumentace vyplývá nemožnost komunikačního propojení z ulice XY. Na základě toho zahájil jednání o odkoupení části jiných pozemků, přes které bylo možné napojit pozemky žalobců. Z jednání vyplynulo, že pokud se žalovaný stane vlastníkem předmětných pozemků, nechá neprodleně vypracovat studii komunikačního připojení pozemků žalobců a uzavře se žalobci smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene, kterým zajistí budoucímu investorovi připojení kanalizačního řadu. V říjnu téhož roku byla uzavřena kupní smlouva. Žalovaný schválil rozpočet na rok 2014 včetně položky zajištění přístupu k pozemku žalobců. V roce 2014 souhlasila rada žalovaného usnesením s návrhem občanského sdružení vybudovat park nad pekárnou, a to i na území zahrnujícím pozemky odkoupené za účelem zajištění přístupu k pozemkům žalobců. V srpnu téhož roku žalobci oznámili žalovanému, že se chtějí domáhat soudní cestou přístupu na pozemky, a že jim nezajištěním přístupu vzniká újma, protože zájemci nemohou započít výstavbu objektů, které mohou být na pozemcích vystavěny. Starosta žalovaného reagoval tím, že při jednání na místě v červnu 2014 žalobci souhlasili s vybudováním přístupu z ulice Pod Pekárnou, ten však k datu rozhodnutí soudu nebyl zajištěn. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žalované město za škodu na majetku žalobců neodpovídá, protože neporušilo žádnou smluvní ani zákonnou povinnost. Soud vyložil, že žalovaný sice dlouhodobě jednal o řešení přístupu na pozemky žalobců, neprojevil však vůli zřídit či jinak zajistit žalobcům příjezd na jejich pozemky a v tomto směru nebylo přijato žádné usnesení příslušného orgánu žalovaného. Rozhodnutí zastupitelstva či rady obce nelze považovat za právní jednání, jedná se pouze o právní podmínku pro projev vůle obce, který se stává perfektním podpisem příslušné smlouvy starostou. Starosta obce přitom nemá povahu statutárního orgánu, jakkoliv obec zastupuje a na podkladě předchozího rozhodnutí orgánu obce vyjadřuje vůli obce navenek. Vůli obce ale sám vytvářet nemůže, pouze ji navenek projevuje. Jednání zástupců města tak lze hodnotit pouze jako snahu pomoci žalobcům, nikoliv jako jednání zakládající závazek, který by žalovaný porušil. Rovněž neexistovala žádná jiná zákonná povinnost, kterou by žalovaný porušil tím, že nezřídil či nezajistil komunikační připojení k pozemkům žalobců, a stejně tak nedošlo jeho jednáním ani k úmyslnému porušení dobrých mravů. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 19 Co 1080/2017-177, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, který správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalovaný neuzavřel se žalobci žádnou smlouvu zavazující ho ke zřízení či zajištění přístupové cesty k pozemkům žalobců a že nenastala ani žádná jiná právní skutečnost, která by zakládala povinnost žalovaného tuto přístupovou komunikaci zřídit či zajistit. Stejně tak nebyla zjištěna žádná zákonná povinnost, kterou by žalovaný porušil tím, že nezřídil nebo nezajistil přístupovou cestu k pozemkům žalobců, resp. tím, že souhlasil s realizací parku v místech, kudy podle tvrzení žalobců takové komunikační připojení mohlo vést. Nelze totiž jednání žalovaného považovat za porušení §3 odst. 2 písm. d), §6 odst. 1, §8 nebo §1012 o. z.), jak namítají žalobci. Stejně tak se nejedná o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Probíhající jednání mezi žalovaným a žalobci odvolací soud hodnotil jako projev dobré vůle žalovaného a snahu napravit situaci, kterou však nezapříčinil. Poukázal též na to, že žalobci dotyčné pozemky koupili již za situace, kdy původní přístupová cesta byla zastavěna. Nelze tak shledat v jednání žalovaného ani úmyslné porušení dobrých mravů. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o hmotněprávní otázku závaznosti a vynutitelnosti vydaných rozhodnutí orgánů žalovaného (usnesení zastupitelstva a rady), jejichž nenaplnění představuje porušení povinnosti žalovaného, resp. protiprávní jednání ve smyslu §1723 o. z., a je v příčinné souvislosti se vznikem škody v podobě znehodnocení pozemků žalobců. Jedná se konkrétně o usnesení rady č. 450 ze dne 23. 4. 2007, usnesení zastupitelstva č. 94 ze dne 14. 5. 2007, usnesení rady č. 592 ze dne 15. 6. 2009, usnesení zastupitelstva č. 572 ze dne 29. 6. 2009 a usnesení zastupitelstva č. 629 ze dne 16. 12. 2013. Další, dosud neřešenou hmotněprávní otázkou v rozhodování dovolacího soudu, je naplnění odpovědnosti obce za škodu v důsledku porušení ustanovení §3 odst. 2 písm. d) o. z., podle nějž daný slib zavazuje, dále porušení §6 odst. 1 o. z., podle nějž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě., a §8 o. z., podle nějž zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Toho se měl žalovaný dopustit tím, že prodal část pozemku města, umožnil zastavění komunikace a následně nerealizoval přístupové cesty i přes schválená řešení radou a zastupitelstvem. Celé protiprávní jednání mělo být završeno stavbou a následnou kolaudací parku a hřiště nad pekárnou v srpnu roku 2014, a to bez jakýchkoli podmínek stanovených odbory městského úřadu a respektování schváleného rozpočtu na rok 2014. Odvolací soud tak věc posoudil po právní stránce nesprávně, pokud uzavřel, že nebyly naplněny všechny předpoklady nutné k tomu, aby vznikla odpovědnost žalovaného za škodu, neboť došlo k porušení zákonné či smluvní povinnosti nebo úmyslnému porušení dobrých mravů. Z toho důvodu dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 8. 2017, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.dále též jeno. s. ř.“. Shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné podle §237 o. s. ř., a to k řešení otázky, zda nenaplnění usnesení orgánu obce lze považovat za protiprávní jednání a k řešení otázky naplnění odpovědnosti obce za škodu v důsledku porušení povinností plynoucích z ustanovení §3 odst. 2 písm. d), §6 odst. 1 a §8 o. z. Dovolání není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Žalobci spatřují protiprávní jednání žalovaného v dlouhodobě nezajištěném přístupu k vlastním pozemkům, které mělo být završeno stavbou a následnou kolaudací parku a hřiště nad pekárnou v srpnu roku 2014, jímž byly poměry na pozemcích definitivně uspořádány v neprospěch žalobců. Podle §2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Podle §3 odst. 2 písm. d) o. z. soukromé právo spočívá i na zásadě, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny. Podle §6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Úprava obsažená v §3 odst. 2 písm. d) o. z. kodifikuje právní zásadu pacta sunt servanda, pocházející již z dob římského práva a na níž je založeno především fungování závazkových právních vztahů. Smyslem je zajistit i v obecné rovině, aby povinnosti, k nimž se strana smluvně zavázala, byly plněny. Doplňující formulace, že daný slib zavazuje, je pak určitou proklamací, z níž nelze dovozovat konkrétní právní důsledky, neboť zákon stanoví výslovně případy, kdy jednostranné jednání (navenek projevená vůle) skutečně zavazuje v tom smyslu, že nesplnění povinnosti je provázeno nepříznivými právními důsledky. Má tedy význam spíše morální, neboť spojovat vznik právní povinnosti bez dalšího s jakýmkoliv jednostranným prohlášením ve formě slibu by odporovalo systému vzniku závazkových právních vztahů a vedlo by k závažným důsledkům (srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2014, str. 28-29, shodně též Melzer, F., Tégl, P., a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek I. Praha: Leges, 2013, str. 85). Porušení slibu daného mimo právně relevantní rámec proto nepředstavuje porušení zákona ve smyslu §2910 o. z. a nezakládá ani povinnost k náhradě újmy. Odvolací soud správně dovodil, že k zajištění cesty se žalovaná nezavázala, byť o této možnosti s žalobci dlouhou dobu jednala a v rámci místních poměrů usilovala. Podle čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen ,,Ústava“) jsou územní samosprávné celky veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Podle §103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“), starosta zastupuje obec navenek. Právní jednání obcí je oproti jednání jiných subjektů vystupujících v soukromém právu provázeno specifiky ohledně utváření vůle a jejího projevu. Ani při vystupování obcí v oblasti soukromoprávních vztahů totiž není možné odhlédnout od jejich veřejnoprávní povahy. Obce jsou veřejnoprávními korporacemi, a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvorbu a projev jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti (nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000). Jestliže podle §103 odst. 1 zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek, projevuje a sděluje tím navenek její vůli, sám ale utvářet vůli obce nesmí. Oprávnění rozhodovat o samotném právním jednání, tedy tvorba vůle, je beze zbytku rozděleno mezi zastupitelstvo obce a radu obce. Tyto orgány obce však neschvalují v usnesení konkrétní znění právního jednání. Podstatné je, aby z usnesení zastupitelstva nebo rady, jímž je vytvářena vůle obce posléze projevená starostou, bylo zřejmé, jaké právní jednání a jakého obsahu obec učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4937/2008, či ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 720/2005). Vůle tak musí být vytvořena alespoň v zásadních bodech, a pokud již takto vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v jejích intencích (nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/14). Naopak zastupitelstvo obce ani rada obce nemůže vystupovat jménem obce navenek a toto oprávnění přísluší výlučně starostovi (za splnění zákonem stanovených předpokladů místostarostovi). Samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady obce tedy ještě nepředstavuje právní jednání, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení příslušeného orgánu obce představuje toliko materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě uzavření (podpisu) smlouvy starostou, případně za podmínek stanovených zákonem o obcích místostarostou obce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, publikovaný pod č. 23/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V uvedeném případě nebyla mezi účastníky uzavřena žádná smlouva ohledně zajištění přístupu na pozemky žalobců. Zastupitelstvo i rada se sice opakovaně zaobíraly koupí sousedních pozemků a možným následným vybudováním pozemní komunikace, nebylo však prokázáno, že by jeden z těchto orgánů obce vyjádřil vůli uzavřít jakoukoliv smlouvu se žalobci, a to ani v těch nejobecnějších bodech. Pokud starosta přislíbil žalobcům vybudování přístupové komunikace, mohlo jít nanejvýš o tlumočení záměrů orgánů obce, nikoliv o obec zavazující právní jednání, které by bez podkladu v podobě usnesení zastupitelstva nebo rady obce bylo absolutně neplatné. Jestliže odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi žalobci a žalovaným nebyla uzavřena žádná smlouva ani se žalovaný k ničemu jednostranně nezavázal, důvodně dovodil, že neexistovala žádná smluvní povinnost, kterou by mohl žalovaný svým jednáním porušit. K dovolatelem namítané závaznosti a vynutitelnosti usnesení zastupitelstva a usnesení rady obce lze již jen doplnit, že rozhodnutí zastupitelstva nebo rady v majetkoprávních věcech je třeba považovat za pouhou hospodářskou dispozicí a nikoliv za konstitutivní správní akt. Nemůže nabýt právní moci a může být měněno, kdykoliv je taková změna v zájmu obce (nález Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 1921, č. 13.256/20, Boh. A 653/21). Jde o rozhodnutí, které má povahu interního aktu obce a ke své vnější závaznosti potřebuje akt dalšího orgánu obce – starosty. Usnesení zastupitelstva nebo rady obce tak nemá vůči žalovanému žádné právní účinky a žalobcům na jejich základě nemohl vzniknout právní nárok, aby mu žalovaný zajistil přístup k jejich pozemkům. Podle §2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného. Podle skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, nelze ze strany žalovaného dovodit ani úmyslné jednání proti dobrým mravům (stejný závěr se týká i případných kroků čí úkonů před 1. 1. 2014, neboť konstrukce tohoto typu odpovědnosti podle §424 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je stejná). Žalovaný vykonával své ústavně zaručené právo hospodařit s majetkem (čl. 101 odst. 3 Ústavy), zároveň byl povinen dostát obecné povinnosti obce pečovat o rozvoj území, jak mu ukládá §35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona o obcích, a ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně nelze nalézt oporu pro závěr, že by hlavním účelem počínání žalovaného bylo poškodit žalobce. Podle §35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Ani z této úpravy nelze dovodit povinnost žalované zabezpečovat vlastníkům pozemků v území obce přístup na jejich pozemky. Ostatně zájmy a potřeby obyvatel obce jsou natolik široké, různorodé a leckdy navzájem protichůdné, že obecnou povinnost péče o rozvoj území nelze vykládat tak, že je obec povinna postupovat konkrétním způsobem ve prospěch některé ze skupin obyvatel. Ani z tohoto pohledu nelze žalovanému vytýkat, že v konečném důsledku řešil stav celého souboru pozemků, k nimž náleží i pozemky žalobců, způsobem upřednostňujícím jiný zájem, totiž zřízení parku a hřiště. Odvolací soud v souladu s touto úpravou dovodil, že to byli především sami žalobci, kdo měli a mohli využít prostředků, které ji jako vlastníkům dává právní řád ke zjednání si přístupu na své pozemky. Porušení zákonné povinnosti žalovaným nelze spatřovat ani ve vydání kolaudačního rozhodnutí na park a hřiště nad pekárnou. Rozhodnutí o kolaudaci je výkonem veřejné moci, při němž orgány obce vystupují vůči adresátovi v nadřazeném postavení, tedy nevystupují v rámci soukromého práva, ale v rámci práva veřejného. Na případ náhrady škody způsobené takovým rozhodnutím dopadá speciální právní předpis, zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Za specifických podmínek stanovených tímto zákonem (mimo jiné zrušení či změna rozhodnutí pro nezákonnost) je ve sporu o náhradu škody pasivně legitimován stát, nikoliv obec, neboť výkon pravomoci stavebního úřadu se odehrává v rámci přenesené působnosti [§3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.]. Lze tedy souhlasit s odvolacím soudem, že v daném případě chybí jeden z předpokladů pro vznik povinnosti nahradit škodu, a sice protiprávní jednání. Konečně je zřejmé, že žaloba nemůže být opodstatněná pro absenci škodlivého následku, jak naznačil odvolací soud poukazem na okolnost, že žalobci koupili pozemky bez přístupové cesty a počínání žalovaného na tomto jejich charakteru nic nezměnilo. Ačkoliv v řízení nebyla zjišťována cena pozemků v různých časových obdobích, je zřejmé, že nedostatkem přístupu trpěly předmětné pozemky již v okamžiku jejich nabytí žalobci. Tím, že následně nebyl zajištěn řádný a kvalitní přístup, nemohla se jejich hodnota oproti tomuto stavu zmenšit. Jestliže žalobci dovozují, že v důsledku nečinnosti žalovaného pozemky nedosáhly tržní hodnoty srovnatelné s jinými obdobnými pozemky nezatíženými problémy s přístupem, požadují náhradu ušlého zisku (rozdílu mezi původní hodnotou a hodnotou předpokládanou pro případ, že by byl přístup zajištěn). O ušlý zisk se však může jednat, jen pokud nedošlo ke zvýšení majetkového stavu poškozeného vlivem škodné události, která nepříznivě zasáhla do pravidelného běhu událostí, které by vedly k majetkovému přínosu. Odvolací soud dovodil, že tomu tak v dané věci nebylo. Tento závěr, který není dovoláním žalobců napaden, postačuje samostatně k zamítnutí žaloby, a i z toho důvodu je zřejmé, že dovolání není důvodné. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. ledna 2019 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2019
Spisová značka:25 Cdo 5765/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5765.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Obec
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§3 odst. 1 písm. d) o. z.
§6 odst. 1 o. z.
§2909 o. z.
§103 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb.
§35 předpisu č. 128/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost sp. zn. II. ÚS 1724/19
Staženo pro jurilogie.cz:2019-06-14