ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.5828.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 5828/2017-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) M. H. , narozená XY, bytem XY, b) T. H. , narozený XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, IČO 49240480, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 131/2015, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-122, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-128, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-122, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-128, se v části výroku I o věci samé, jíž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, mění takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2016, č. j. 13 C 131/2015-86, se v zamítavém výroku III mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 500.000 Kč na náhradě za bolest do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývající části tohoto výroku se potvrzuje.
II. Dovolání žalobkyně a) se ve zbývajícím rozsahu odmítá .
III. Dovolání žalobce b) se v celém rozsahu odmítá .
IV. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-122, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-128, se spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2016, č. j. 13 C 131/2015-86, ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou a ve výrocích o soudním poplatku zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 13 C 131/2015-86, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 926.100 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti žalované k zaplacení poměrné části soudního poplatku. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně a) domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 3.500.000 Kč, bolestného ve výši 500.000 Kč, doplatku za ztrátu na výdělku při invaliditě ve výši 80.000 Kč s příslušenstvím, pravidelného měsíčního příspěvku za ztrátu na výdělku ve výši 11.840 Kč a spolu se žalobcem b) náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč, a jíž se žalobce b) domáhal doplatku příspěvku na péči ve výši 277.200 Kč, pravidelného měsíčního příspěvku na péči ve výši 12.000 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 181.000 Kč a spolu se žalobkyní a) náhrady nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) byla dne 19. 7. 2013 ve věku 22 let těžce zraněna při dopravní nehodě, když cestovala jako spolujezdkyně motorovým vozidlem zn. XY řízeným L. D. Utrpěla poranění mozku a vnitřních orgánů, několik týdnů byla ve vigilním kómatu a až do 4. 2. 2014 hospitalizována; v současné době dochází na pravidelné lékařské kontroly na neurologii, psychiatrii a psychologii. Po úrazu navštěvovala rovněž logopedii, kde se naučila znovu mluvit. Užívá léky na zklidnění nervové soustavy, po úrazu hůře mluví a chodí, pociťuje únavu, zhoršila se jí paměť, špatně se soustředí, má psychické problémy a viditelnou jizvu na krku a břiše. Před úrazem nebyla nikde zaměstnána a následně otěhotněla. Její dvě nezletilé děti byly rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 9. 2013, č. j. 4 P 112/2013-36, svěřeny do pěstounské péče žalobce b), bratra žalobkyně a), která je tak vídá pravidelně dvakrát týdně, avšak plnou péči o ně zajistit nedokáže. Péči o sebe zvládá, s nákupy a vařením jí pomáhá otec, s nímž žije ve společné domácnosti. Od nehody je vyčleněna z některých zájmových aktivit, které provozovala dříve, kdy např. rekreačně sportovala, řídila auto či jezdila s dětmi na výlety. V současné době je evidována na úřadu práce a je poživatelkou invalidního důchodu druhého stupně. Znaleckým posudkem bylo ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) ohodnoceno 3087 body [vč. 47% navýšení zohledňujícího věk žalobkyně a) v době škodné události], čemuž odpovídá základní náhrada ve výši 370.440 Kč, jež byla žalobkyni již vyplacena. Bolestné pak bylo ohodnoceno celkem 1933 body, tzn. částkou 231.960 Kč, jež byla rovněž žalovanou uhrazena. Soud prvního stupně shledal důvody pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně a) o dalších 926.100,- Kč, ve zbylém rozsahu pak žalobu obou žalobců zamítl. Ve vztahu k nároku žalobkyně a) na náhradu za vytrpěnou bolest uzavřel, že v řízení nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti zvláštního zřetele hodné odůvodňující výjimečné zvýšení základního odškodnění, u nároku na náhradu za ztrátu na výdělku pak chybí naplnění stěžejní podmínky pro jeho přiznání, neboť žalobkyně a) nebyla v době nehody v zaměstnaneckém poměru a od ukončení studia nikdy nepracovala. Žalobcem b) uplatněný nárok na příspěvek na péči shledal nedůvodným jednak proto, že náklady vznikající v souvislosti s péčí o dcery žalobkyně a) jsou mu kompenzovány dávkami pěstounské péče, zčásti pak rovněž proto, že předmětný nárok nelze přiznat do budoucna ve formě pravidelné renty. Žalobce b) navíc ani netvrdil, že by jemu osobně vznikla zvláštní škoda či náklady projevující se např. sníženými možnostmi pracovního uplatnění, sníženým výdělkem, zmenšením časového prostoru pro odpočinek a rekreaci či vyšší fyzickou a psychickou únavou. U nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobci ani přes poučení neuvedli žádná konkrétní skutková tvrzení ohledně toho, jakým jednáním žalované jim měla být újma způsobena, resp. v čem mají spočívat důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-122, ve spojení s usnesením ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobkyni a) přiznal na náhradě za ztížení společenského uplatnění dalších 550.000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, opět včetně povinnosti žalované k zaplacení poměrné části soudního poplatku za řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými a převážně i s právními závěry soudu prvního stupně, odlišným způsobem vyhodnotil pouze rozsah náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně a). Obvodním soudem přiznané odškodnění označil za nepřiměřeně nízké, a to zejména s ohledem na okolnost, že žalobkyně je v důsledku utrpěných poranění vyřazena z péče o své dvě nezletilé dcery a nemůže tak plnit jedno ze základních poslání ženy, tj. být matkou. Vzhledem k tomu, jakož i s přihlédnutím k věku žalobkyně a) v době nehody a k omezeným možnostem jejího dalšího uplatnění v životě, označil za adekvátní zvýšení základní náhrady za ztížení společenského uplatnění o celkem 1.476.100 Kč, tj. zhruba o čtyřnásobek. Ohledně nároku na příspěvek na péči uplatněného žalobcem b) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že náklady spojené s péčí o děti žalobkyně a) jsou dotyčnému hrazeny dávkami pěstounské péče, potažmo že předmětný nárok nelze uplatnit formou renty do budoucna, a dále doplnil, že žalobce b) není ani osobou, jež by byla k uplatnění tohoto nároku aktivně věcně legitimována, neboť tou může být pouze ten, do jehož zdraví bylo zasaženo.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci dovoláním. Ohledně otázky mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné do 31. 12. 2013 (dále též jen „vyhláška“), namítají, že náhrada přiznaná odvolacím soudem neodpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, nekoreluje s rozsahem trvalých následků úrazu žalobkyně a) a není v souladu s principem proporcionality. Obdobně u náhrady za vytrpěné bolesti mají za to, že odškodnění označené odvolacím soudem za dostačující je nepřiměřeně nízké, neodpovídá intenzitě a dlouhodobosti žalobkyní a) vytrpěných bolestí ani úsilí, jež musela vynaložit v rámci dlouhotrvající rehabilitace. Ve vztahu k právnímu posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku pak namítají především to, že po žalobkyni a) nelze požadovat, aby prokazovala svůj výdělek, resp. faktickou možnost nástupu do konkrétního zaměstnání v době nehody, neboť tehdy byla na mateřské dovolené. Jde-li o nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný oběma žalobci, mají za to, že ve věci je na místě aplikovat ustanovení §3079 odst. 2 o. z., v souvislosti s čímž namítají, že se nalézací soudy žádným způsobem nezabývaly žalobními tvrzeními a předloženými důkazy směřujícími k prokázání bezohledného a krutého jednání žalované v průběhu likvidace pojistné události. K nároku na příspěvek na péči uplatněnému žalobcem b), uvádějí, že tento nárok spadá pod režim ustanovení §443 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a dále poukazují na to, že v dané věci byly naplněny předpoklady vzniku povinnosti žalované k poskytnutí pojistného plnění, tj. zaviněné porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Závěrem pak vznáší námitky rovněž ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Mají za to, že dosáhne-li žalobce v řízení o náhradu škody, jejíž výše závisí na úvaze soudu či na znaleckém posudku, alespoň konstatování porušení práva, lze takovou situaci z hlediska výroku o náhradě nákladů řízení vyhodnotit jako plný úspěch ve věci, byť požadované plnění nebo jeho výše není žalobci přiznáno. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právním posouzením věci soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a je zčásti přípustné k řešení otázky mimořádného zvýšení náhrady za vytrpěnou bolest, která byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně a) je v této části důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 o. z. se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět též jen „obč. zák.“).
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odstavce 2 téhož ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
Podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále opět též jen „vyhláška“), výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odstavce 2 téhož ustanovení hodnota 1 bodu činí 120 Kč. Podle odstavce 3 téhož ustanovení ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Odškodnění bolesti již samo o sobě v základní výměře představuje náhradu za nepříznivé následky poškození zdraví spočívající ve vytrpěné bolesti. Okolnost, že takto stanovená výše náhrady nevystihuje extrémní intenzitu bolesti, její dlouhodobost či opakování při více zákrocích či jiné důvody zostřeného vnímání bolesti poškozeným, lze pak promítnout do případné aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky a do mimořádného zvýšení náhrady (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 376/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4296/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008, publikované pod C 8370 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4369/2011). Soudu potom přísluší, aby po zhodnocení důkazu znaleckým posudkem a jím uváděných skutečností, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.), sám ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky uvážil, zda posuzovanou věc považuje z hlediska výše odškodnění bolesti za zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, a v kladném případě, jaké zvýšení považuje za přiměřené.
Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou, a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách. Nárokem na odškodnění bolesti je tedy myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tj. jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které řeší úpravu odčinění bolesti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, vychází však z kontinuálního pojetí bolesti, jak byla chápána i podle předchozí úpravy).
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů plyne, že žalobkyně a) utrpěla při autonehodě dne 19. 7. 2013 řadu závažných poranění, jejichž léčba si vyžádala několikaměsíční hospitalizaci, přičemž bezprostředně po nehodě byla po několik týdnů v bezvědomí (vigilní kóma), bylo jí zavedeno nitrolební čidlo a provedena gastrostomie a tracheostomie. Následkem utrpěných poranění se jí zhoršila paměť a koncentrace a musela se rovněž učit znovu mluvit. Je tedy zřejmé, že v důsledku utrpěného zranění se ocitla na prahu smrti a že v rámci své dlouhotrvající léčby a následné rehabilitace byla nucena vynaložit značně intenzivní úsilí ve snaze navrátit se zpět do běžného života a docílit maximálního zlepšení svého zdravotního stavu. Její duševní útrapy pak nepochybně významným způsobem prohloubila nově nastalá rodinná situace, kdy žalobkyně a) pozbyla schopnost pečovat o své dvě nezletilé dcery, jejichž otec navíc zahynul při předmětné dopravní nehodě. Za daného skutkového stavu věci, s přihlédnutím ke shora uvedeným východiskům ustálené rozhodovací praxe, dospěl dovolací soud k závěru, že obtíže spojené s překonáváním dočasných následků závažného poranění se vymykají standardnímu průběhu rekonvalescence v obdobných případech a že nalézacími soudy deklarovaná základní výše náhrady za bolest není adekvátní skutečně vytrpěným bolestem, neboť nepokrývá veškeré podstatné aspekty věci, především pak intenzitu a dlouhodobost stresu, resp. duševních útrap žalobkyně a) plynoucích z popsaných skutečností, jež je nutno považovat za okolnosti významně zostřující vnímání bolesti žalobkyní a), zakládající důvod pro mimořádné zvýšení náhrady ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky. Je sice pravdou, že znalecký posudek vypracovaný pro účely stanovení výše odškodnění operuje s aspektem mimořádně náročného způsobu léčení ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky, dovolací soud však nesdílí názor soudů nalézacích, že by tím byly zcela pokryty veškeré okolnosti významné z hlediska určení výše odškodnění bolesti žalobkyně a) v tzv. širším smyslu. Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady – a to jak v případě ztížení společenského uplatnění, tak při odškodňování vytrpěné bolesti – vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor C 9037). Po zohlednění těchto kritérií dospěl dovolací soud k závěru, že za adekvátní lze v posuzovaném případě považovat náhradu bolestného v celkové výši odpovídající zhruba trojnásobku základního odškodnění stanoveného znaleckým posudkem (231.960 Kč). Vzhledem k tomu, že žalobkyně a) již tuto základní částku obdržela, zbývá jí doplatit požadovanou částku 500.000 Kč, tj. přibližně další dvojnásobek.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud – po zohlednění žalovanou již vyplacené částky ve výši 231.960 Kč – napadené rozhodnutí v části týkající se nároku žalobkyně a) na náhradu za vytrpěnou bolest tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
Ve zbylém rozsahu není dovolání žalobkyně a) přípustné podle §237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené. Dovolání žalobce b) proti výrokům, jimiž bylo rozhodováno o nárocích žalobkyně a) není přípustné pro nedostatek subjektivní legitimace dovolatele, který napadá rozhodnutí, jehož zrušením či změnou nemůže dojít ke zlepšení právních poměrů dovolatele.
Ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění dospěl dovolací soud k závěru, že částku stanovenou odvolacím soudem lze mít v daném případě za dostatečnou satisfakci za trvale sníženou kvalitu života žalobkyně a), zejména pak ve srovnání s obdobnými případy, ve kterých Nejvyšší soud již rozhodoval. Konkrétně lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, Soubor C 9037, v němž byl řešen případ muže, který ve věku 25 let utrpěl v důsledku dopravní nehody velmi vážná zranění, která si vyžádala náročné, dlouhodobé a bolestivé léčení a rehabilitaci, bez příznivé prognózy budoucího vývoje v podobě endoprotézy, v důsledku úrazu byl výrazně omezen v běžném pracovním a společenském životě, neboť trpěl bolestmi zad a častou únavou, psychickými potížemi, utrpěl mnohočetné jizvy, byl vyřazen z dosavadních sportovních aktivit a výrazně limitován ve výkonu domácích a jiných náročnějších prací. Ztížení společenského uplatnění bylo v daném případě znalcem ohodnoceno celkem 2910 body, čemuž odpovídala částka základní náhrady 349.200 Kč, přičemž za adekvátní vzniklým trvalým následkům bylo soudy shledáno mimořádné zvýšení náhrady o dalších 615.000 Kč, tedy o necelý dvojnásobek základní náhrady. Uvést lze dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 253/2014, Soubor C 14717, a na něj navazující rozsudek ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016, Soubor C 16287, v nichž byl řešen případ muže, který ve věku 23 let utrpěl při dopravní nehodě poranění mozku, v jehož důsledku trpí trvalou a léčebně neovlivnitelnou duševní poruchou, a dále somatická poranění mající za následek omezení dýchacích pohybů, omezení hybnosti páteře, loketního a kolenního kloubu a rozsáhlé jizvy po těle. V důsledku poranění, která byla znalecky ohodnocena celkem 3075 body, se nemohl mimo jiné plnohodnotně zařadit do pracovního procesu a byl tudíž shledán částečně invalidním. Dovolací soud v tomto případě judikoval, že přiměřeným okolnostem případu je přiznání náhrady ve výši dalšího jednonásobku základního ohodnocení, tj. ve výši dalších 369.000 Kč. Porovnávané případy se shodují nejen v nízkém věku osoby, která utrpěla úraz, v obdobné výši bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění, ale v obecné rovině i v rozsahu omezení dosavadních aktivit a způsobu života poškozeného, neboť v žádném z uvedených případů nebyl dotyčný zcela vyloučen z dosavadního pracovního, kulturního ani rodinného života, a může se v těchto oblastech nadále realizovat, byť se značným omezením. Zásadní rozdíl u žalobkyně a) lze spatřovat především v rozsahu jejího omezení, neboť na rozdíl od poškozených ve zbylých dvou případech před nehodou zastávala rovněž roli matky dvou nezletilých dětí, do níž bylo důsledkem úrazu velmi výrazným způsobem zasaženo. Dospěl-li na tomto podkladě odvolací soud k závěru o adekvátnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění o další čtyřnásobek základní náhrady za situace, kdy se kompenzace v jinak obdobných případech pohybuje v rozmezí od dalšího jedno až dvojnásobku, nelze jeho úvaze vytknout zjevnou nepřiměřenost, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Odkaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3475/2015, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2487/2013, či ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 290/2012, není přiléhavý, neboť uvedené případy nelze považovat za obdobné s právě projednávaným. Byly v nich řešeny závažnější poruchy zdraví, u kterých bylo ztížení společenského uplatnění poškozených osob ohodnoceno podstatně vyšším počtem bodů. Úvahy soudu o mimořádném zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky se přitom odvíjejí právě od výše bodového ohodnocení, kdy u případů z tohoto hlediska závažnějších přichází zpravidla v úvahu výraznější zvýšení odškodnění, samozřejmě za současného zohlednění míry omezení v dosavadním způsobu života (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2356/2013).
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, že po žalobkyni a) nelze spravedlivě požadovat, aby prokázala svůj výdělek, resp. faktickou možnost nástupu do konkrétního zaměstnání v době nehody. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že náhradou za ztrátu na výdělku je vždy odškodňován konkrétní výdělek, který v příčinné souvislosti se škodnou událostí prokazatelně ušel, přičemž lze odškodnit i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, avšak pouze tehdy, jestliže k realizaci dané výdělečné činnosti nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával. Jestliže v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce, je rozhodující, zda měl poškozený před úrazem skutečně u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele vykonával. K závěru, že ke ztrátě takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003, a ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2295/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1704/2013 a ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 917/2015). Bylo-li v projednávané věci prokázáno, že žalobkyně a) od ukončení studia na středním odborném učilišti v roce 2009 nikdy nepracovala a k datu nehody ani neměla sjednán nástup do konkrétního zaměstnání, postupovaly soudy plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud nárok na náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyni a) nepřiznaly. Odkaz dovolatelů na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, a ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, je nepřípadný, neboť v nich dovolací soud řešil zcela odlišnou situaci, konkrétně otázku výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti poškozeného zaměstnance poté, kdy skončil jeho pracovní poměr u zaměstnavatele, který mu odpovídá za škodu podle §190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o žalobcem b) uplatněném nároku na příspěvek na péči o děti žalobkyně a) mimo jiné na závěru, že dotyčnému jakožto pečující osobě jsou náklady na předmětnou péči kompenzovány formou dávek pěstounské péče, potažmo že předmětný nárok nelze uplatnit formou pravidelné budoucí renty. Nenapadají-li dovolatelé správnost těchto závěrů, nejsou tyto samostatné důvody pro zamítnutí žaloby na náhradu škody předmětem dovolacího přezkumu (dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), tudíž nemůže mít ostatní dovolací argumentace vliv na výsledek řízení, neboť řešení dovolateli formulovaných otázek za této situace nemá význam a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. u snesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) .
Napadají-li pak dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu výslovně rovněž v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč, neobsahuje jejich dovolání zákonem požadované údaje o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v této části pokračovat. Uplatněné námitky sice směřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem (proti závěru, že ve věci nejsou dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §3079 odst. 2 o. z.) a jeho odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, nevymezují však vůbec, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, která z tam uvedených hledisek považuje za splněná, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace, byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14 ). Z obsahu podaného dovolání je navíc zřejmé, že dovolatelé činí ve vztahu k posouzení tohoto nároku vlastní skutkové závěry, resp. namítají, že nalézací soudy nepřihlédly k jimi tvrzeným skutečnostem a předloženým důkazům. Pro úplnost dovolací soud v tomto směru uvádí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. opět např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
K podání dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a žalovanou, potažmo proti výroku V napadeného rozsudku (doplněnému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017, č. j. 72 Co 40/2017-128), kterým bylo ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není žalobce b) subjektivně legitimován, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2280/2008). Jelikož soudy obou stupňů ve věci aplikovaly §150 o. s. ř., podle kterého nepřiznaly plně procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení, rozhodly ve prospěch žalobce b), jemuž tak nevznikla žádná újma odstranitelná zrušením napadených výroků. O dovolání podaném proti výroku IV rozsudku odvolacího soudu pak dovolací soud nerozhodoval, neboť s ohledem na změnu rozhodnutí ve věci samé pozbyl předmětný výrok své opodstatnění.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně a) s výjimkou části, v níž směřovala proti výroku o náhradě za bolest, a dovolání žalobce b) v celém rozsahu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k částečné změně rozsudku odvolacího soudu neobstojí výroky o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou a výroky o poplatkové povinnosti žalované. Dovolací soud nevyužil zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i v těchto výrocích, proto rozsudky soudů obou stupňů v uvedených nákladových výrocích spolu s výroky o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu