ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.110.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 110/2017-244
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce PSJ, a. s. , se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 25337220, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Císařkou 3242/5, PSČ 150 00, proti žalovanému T. N. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem v Holasicích, J. Fučíka 154, PSČ 664 61, o náhradu jiné újmy vzniklé podáním zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 72/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 3 Cmo 260/2015-219, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2016, č. j. 3 Cmo 260/2015-219, se s výjimkou té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé ohledně omluvy a ohledně částky 150 000 Kč, zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 24. října 2013 se žalobce (PSJ, a. s.) domáhal po žalovaném (T. N. jako statutárnímu orgánu A.) náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným (šikanózním) insolvenčním návrhem podaným společností A., a to ve formě omluvy (uveřejněné v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny) a dále v penězích (ve výši 20 000 000 Kč).
Rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 21 Cm 72/2013-168, Městský soud v Praze:
1/ Uložil žalovanému uveřejnit v celostátním vydání deníku Hospodářské noviny za společnost A. (ve výroku specifikovanou) omluvu žalobci (bod I. výroku).
2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci 200 000 Kč (bod II. výroku).
3/ Zamítl žalobu co do dalších 19 800 000 Kč (bod III. výroku).
4/ Rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Insolvenční řízení ve věci dlužníka PSJ, a. s. bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele A. podaným 14. května 2012.
2/ Usnesením ze dne 9. srpna 2012, č. j. 40 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) vydal na návrh dlužníka ze dne 6. srpna 2012 předběžné opatření, kterým se ruší veškeré účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka. K odvolání věřitele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. listopadu 2012 potvrdil usnesení insolvenčního soudu.
3/ Usnesením ze dne 25. dubna 2013, č. j. 40 INS XY, insolvenční soud odmítl insolvenční návrh věřitele A. pro zjevnou bezdůvodnost. Usnesení nabylo právní moci dne 15. května 2013.
4/ Žalovaný je (od října 2010) členem představenstva A.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v souvislosti s podaným insolvenčním návrhem“ žalobci vznikla újma, za níž odpovídá žalovaný, který (jako jediný člen představenstva A.) podal insolvenční návrh. Podle soudu prvního stupně je dobrou pověst žalobce způsobilá poškodit již „informace o zahájeném insolvenčním řízení, z níž lze dovodit nesolventnost žalobce a jeho neschopnost dostát svým závazkům“. Dále uvedl, že žalobce „byl v očích svých zákazníků, kteří měli zájem o byty v jeho bytovém domě, poškozen na svém renomé, pochybnosti o něm měly banky, podaný insolvenční návrh mu komplikoval účast ve výběrových řízeních“ a způsobil „zásah do pracovní pohody“ jeho zaměstnanců. S přihlédnutím k době (jednoho roku), po kterou byly údaje o insolvenčním řízení veřejně přístupné, soud prvního stupně dovodil, že újmu žalobce je třeba reparovat nejen omluvou v deníku Hospodářské noviny, ale i v penězích.
Při úvahách o výši finančního zadostiučinění zohlednil soud prvního stupně (kromě reparace omluvou) také skutečnost, že žalovaný významně ovlivnil délku insolvenčního řízení, když rozhodnutí insolvenčního soudu napadal opravnými prostředky a „lpěl na podaném insolvenčním návrhu přesto, že mu přinejmenším z vydaného předběžného opatření muselo být již zřejmé, že jeho návrh nebude moci být úspěšný“. Současně přihlédl k tomu, že v insolvenčním rejstříku bylo již v září 2012 zveřejněno usnesení o vydání předběžného opatření, které obsahovalo informace o solventnosti žalobce, což důsledky vzniklé újmy snižovalo a usnadňovalo jednání žalobce se smluvními partnery. Za odpovídající finanční náhradu považoval soud prvního stupně částku 200 000 Kč s tím, že žalovaný „podniká jako zvukař“, za omluvu „vydá“ minimálně 100 000 Kč a stejnou částku zaplatí na náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce a žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2016, č. j. 3 Cmo 260/2015-219:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku s tím, že z textu omluvy se vypouští slovo „jednatelem“.
2/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 150 000 Kč.
3/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu II. výroku, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci dalších 50 000 Kč, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
4/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. výroku (co do zamítnutí žaloby ohledně dalších 19 800 000 Kč) [první výrok].
5/ Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce §147 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že podáním insolvenčního návrhu věřitelem A. vznikla žalobci újma, k jejímuž vyrovnání je žalovaný (jako ručitel ve smyslu §147 odst. 3 insolvenčního zákona) povinen žalobci poskytnout zadostiučinění ve formě omluvy i zaplacení peněžité částky. Odvolací soud zdůraznil, že účelem zadostiučinění je vyrovnání nemajetkové újmy, avšak nelze odhlédnout od toho, že přiměřené zadostiučinění v penězích nejčastěji přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce (omluva) tuto ztrátu vyrovná. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 4661/2007, který je (stejně jako další níže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu) veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v jeho hodnocení konkrétních okolností věci. Při stanovení výše zadostiučinění v penězích (150 000 Kč) vyjádřil názor, že rozsah zásahu a újmy je nižší (než dovodil soud prvního stupně) s ohledem na význam přiznané omluvy a skutečnost, že „v krátké době bylo podáno různými subjekty několik insolvenčních návrhů proti žalobci (i když žádnému nebylo vyhověno)“ a že insolvenční návrh „společnosti A. byl asi čtvrtým v pořadí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky, jaká konkrétní hlediska mají být zohledněna při posuzování nároku dlužníka proti neúspěšnému insolvenčnímu navrhovateli, pokud se dlužník domáhá náhrady jiné újmy podle §147 odst. 1 insolvenčního zákona.
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel namítá, že soudy obou stupňů nedostatečně posoudily, jaký vliv má podaný insolvenční návrh na pověst právnické osoby. Tvrdí-li insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu, že dlužník vůči většímu počtu věřitelů neplní své splatné peněžité závazky po dobu delší než tři měsíce, pak tím zpochybňuje samotnou schopnost dlužníka plnit své smluvní i jiné povinnosti. Podání insolvenčního návrhu nelze považovat za běžnou formu pomluvy. Podle dovolatele jde o zvláštní druh útoku na dobrou pověst dlužníka - právnické osoby, kdy negativní informace obsažené v insolvenčním návrhu jsou během několika hodin k dispozici velkému okruhu subjektů včetně bankovních institucí a kdy výsledkem insolvenčního řízení má být de facto likvidace dlužníka. Vedení nedůvodného insolvenčního řízení má pro dlužníka zcela zásadní význam. Přiznané zadostiučinění ve výši 150 000 Kč neodpovídá zásahu způsobenému neoprávněným a šikanózním insolvenčním návrhem do právní sféry žalobce, který je (jak bylo prokázáno) významnou stavební společností v České republice i zahraničí. V tomto směru dovolatel poukazuje na ustanovení §178 a §179 insolvenčního zákona, která stanoví sankce pro věřitele, jenž přihlásil pohledávku v neoprávněné výši.
Žalovaný ve vyjádření souhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje dovolání „nevyhovět“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že žalobu co do částky 50 000 Kč zamítl a dále proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. výroku. Nejvyšší soud se proto zbývající částí výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku „v rozsahu zaplacení 150 000 Kč“, nezabýval. Ostatně, dovolání žalobce proti této části výroku napadeného rozhodnutí by nebylo subjektivně přípustné (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněného pod číslem 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovolatelem předestřené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právní otázky vymezené dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
V rozsudku ze dne 28. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, Nejvyšší soud řešil otázku, k jakým okolnostem je třeba přihlížet při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích za imateriální újmu na dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, způsobenou insolvenčním návrhem, který byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele (§147 odst. 1 insolvenčního zákona). V tomto rozhodnutí vysvětlil, že právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích (§147 odst. 1 insolvenčního zákona). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku.
Přitom šlo o typově shodnou věc (žalobce PSJ, a. s. proti žalovanému Mgr. Pavlu Čvančarovi, správci konkursní podstaty úpadce TERRIMA s. r. o. o zaplacení nemajetkové újmy způsobené neoprávněným insolvenčním návrhem).
Závěry vyslovené v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 5640/2015, na nějž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje, se v dané věci promítají tak, že odvolací soud nesprávně posoudil kritéria rozhodná pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou dovolateli podáním insolvenčního návrhu. Předně odvolací soud nezohlednil vyšší rozsah způsobené újmy v důsledku medializace zahájeného insolvenčního řízení. V této souvislosti nedostatečně přihlédl k tomu, že již samotné uveřejnění informace o podaném insolvenčním návrhu, který insolvenční soud odmítl pro zjevnou bezdůvodnost (§128a odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), je způsobilé závažně zpochybnit dobrou pověst podnikatele.
Stejně tak odvolací soud patřičně neposoudil význam postavení dovolatele společnosti podnikající ve stavebnictví) na trhu pro rozsah (závažnost) jemu způsobené imateriální újmy.
Jelikož při posuzování rozsahu (intenzity) způsobené újmy je významná též délka doby, po kterou by byla dobrá pověst podnikatele (zasažená neoprávněným insolvenčním návrhem) zpochybňována, odvolací soud vzal správně v úvahu delší dobu, která uplynula mezi zveřejněním vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (a uveřejněním této informace v médiích) a zveřejněním usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu. Na jedné straně odvolací soud dospěl k závěru, že „důsledky vzniklé újmy jistě snižovala skutečnost, že obsahem insolvenčního rejstříku již od září 2012 byla informace obsažená v usnesení o vydání předběžného opatření, že žalobce je solventní“. Přitom odvolací soud nevzal v potaz postoj žalovaného, který setrval na podaném insolvenčním návrhu a rozhodnutí insolvenčního soudu (usnesení ze dne 18. května 2012 o odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady, usnesení ze dne 9. srpna 2012 o předběžném opatření) napadal odvoláními, přestože dovolatel již v podání ze dne 16. května 2012 (vyjádření k insolvenčnímu návrhu a návrh na vydání předběžného opatření, dokument A-4) oponoval insolvenčnímu návrhu (kromě jiného) tím, že výše věřitelem tvrzených závazků dovolatele činí cca 1 100 000 Kč a dovolatel disponuje prostředky v řádech sta miliónů korun českých.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že výši přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu lze hodnotit taktéž z pohledu insolvenčních řízení vedených proti dovolateli v době předcházející podání neoprávněného insolvenčního návrhu. Hodnocení tohoto hlediska v dané věci však není úplné. Odvolací soud vybudoval své závěry na základě shodných tvrzení účastníků, že „v krátké době bylo podáno různými subjekty několik insolvenčních návrhů proti žalobci, všechny byly odmítnuty či zamítnuty, návrh společnosti A. byl asi čtvrtým v pořadí“. Pouhé tyto skutečnosti Nejvyšší soud nepokládá za způsobilý podklad pro úvahy o výši přiměřeného zadostiučinění, neboť nevypovídají ničeho o osobách navrhujících věřitelů ani důvodech rozhodnutí insolvenčního soudu o insolvenčních návrzích.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu