ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1260.2017.5
sp. zn. 29 Cdo 1260/2017-224
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Metrostav a. s. , se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupeného Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o vydání bankovní záruky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 59/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 258/2016-162, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 258/2016-162, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. dubna 2016, č. j. 28 C 59/2015-102, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. dubna 2016, č. j. 28 C 59/2015-102, uložil původnímu žalovanému (S., identifikační číslo osoby XY), aby žalobci (Metrostav a. s.) vydal originál bankovní záruky č. 090856, vystavené Raiffeisenbank a. s. dne 8. prosince „2019“ (správně „2009“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Původní žalovaný (jako objednatel – dále též jen „společnost S“) uzavřel se žalobcem (jako zhotovitelem) dne 26. června 2008 smlouvu o dílo č. 200608 (dále též jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“), v níž se žalobce (jako jeden ze zhotovitelů) zavázal provést pro objednatele dílo specifikované v článku 4 smlouvy (soubor stavebních objektů pracovně označených jako „Nákupní centrum XY“, včetně zhotovení realizační dokumentace zhotovitelem a dokumentace skutečného provedení). V článku 11 smlouvy bylo dohodnuto, že zhotovitel poskytuje objednateli záruku za jakost díla (v rozsahu zde blíže specifikovaném).
2/ Smlouvu o dílo podepsal za společnost S pouze jeden ze dvou jejích jednatelů – K. R. (dále jen „K. R.“).
3/ Plnou mocí ze dne 24. ledna 2007 společnost S, jednající oběma svými jednateli (K. R. a W. W.), zmocnila K. R., aby za společnost S jednal „ve všech věcech souvisejících s výstavbou obchodního centra v XY (…), zejména uzavíral jakékoli smlouvy související s výstavbou obchodního centra, a to především smlouvy o dílo, smlouvy o výstavbě, nájemní smlouvy a rezervační smlouvy na jednotlivé části obchodního centra, smlouvy o úvěru, pojistné smlouvy, smlouvy o zřízení věcných břemen, smlouvy na dodávky energií“.
4/ Podle zápisu v obchodním rejstříku byli v době podpisu smlouvy o dílo oprávněni jednat jménem společnosti S (v souladu se společenskou smlouvou) vždy dva jednatelé společně.
5/ Dne 8. prosince 2009 Raiffeisenbank a. s. na žádost žalobce vystavila ve prospěch společnosti S bankovní záruku č. 090856 (dále jen „sporná bankovní záruka“), která měla zajišťovat řádné splnění závazků zhotovitele z odpovědnosti za vady díla po dobu záruční lhůty.
Na takto ustaveném základě dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům:
1/ Rozsah zmocnění, které bylo společností S uděleno jejímu jednateli K. R. dle plné moci ze dne 24. ledna 2007, byl tak široký, že de facto pokrýval všechny úkony související s podnikatelskou činností původního žalovaného (společnost S byla založena výlučně za účelem správy shora označeného realitního projektu). Šlo proto o generální plnou moc, jejíž udělení v rozhodné době judikatura nepřipouštěla; taková plná moc je neplatná a na jejím základě nemohl K. R. samostatně jednat za společnost S. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2008“).
2/ Jestliže jménem společnosti S nepodepsali smlouvu o dílo (v souladu se zapsaným způsobem jednání v obchodním rejstříku) oba jednatelé, ale pouze sám K. R., je smlouva o dílo z tohoto důvodu neplatná pro nedostatek písemné formy.
3/ Záruka za jakost díla, kterou zhotovitel může poskytnout objednateli podle ustanovení §563 ve spojení s §429 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), mohla být buď součástí písemného smluvního ujednání smluvních stran, nebo mohla být převzata jednostranným písemným prohlášením – tzv. záručním listem. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byla záruka součástí neplatné smlouvy o dílo, je neplatné i smluvní ujednání o záruce za jakost. Za tohoto stavu se pak objednatel nemůže domáhat ani plnění z vystavené bankovní záruky (jež měla zajišťovat závazky z neexistující záruky za jakost díla) a tuto listinu drží bez právního důvodu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 258/2016-162, k odvolání původního žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – předesílaje, že předmětem daného sporu není plnění z bankovní záruky, na které dopadá úprava obsažená v ustanovení §313 a násl. obch. zák., nýbrž jde o spor mezi věřitelem a dlužníkem z hlavního závazkového vztahu (ze smlouvy o dílo) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že smlouva o dílo nebyla platně uzavřena v písemné formě, neboť jménem objednatele nebyla podepsána oběma jeho jednateli, přičemž k podpisu smlouvy za společnost S neopravňovala K. R. ani udělená plná moc ze dne 24. ledna 2007. Odvolací soud nicméně současně uzavřel, že „nedostatek písemné smlouvy o dílo nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako takové, smlouva byla platně uzavřena minimálně v konkludentní podobě a strany si na jejím základě poskytly plnění“.
K platnému poskytnutí záruky za jakost provedeného díla přesto v posuzované věci ani podle odvolacího soudu nemohlo dojít. Záruka za jakost má podle §429 odst. 1 obch. zák. (přiměřeně použitelném podle §563 odst. 2 obch. zák. i pro smlouvu o dílo) totiž obligatorně písemnou formu, smlouva o dílo však písemně uzavřena nebyla. Neplatné smluvní ujednání pak nelze ani „vytrhávat z kontextu smlouvy“ a považovat jej za jednostranný právní úkon zhotovitele (záruční list), neboť „chybí jednostranný projev vůle vydat takové prohlášení o záruce“.
Vycházeje z toho, že na bankovní záruku lze přiměřeně aplikovat ustanovení §304 odst. 1 obch. zák. o ručení, odvolací soud uzavírá, že není-li platný bankovní zárukou zajištěný závazek (nebyla-li platně poskytnuta záruka za jakost díla), nemohla být k zajištění takového (neexistujícího) závazku vydána ani sporná bankovní záruka a „jako taková nemůže samostatně existovat“. Nárok žalobce na vydání bankovní záruky proto shledal oprávněným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil především otázku platnosti záruky za jakost, která byla žalobcem poskytnuta dovolateli v uzavřené smlouvě o dílo. S odkazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 13. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 1470/2012, a Ústavním soudem v nálezu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 571/2006, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dovozuje, že jednoznačný projev vůle žalobce zachycený ve smlouvě o dílo měl být interpretován tak, že skutečnou vůlí žalobce bylo poskytnout objednateli záruku za jakost díla.
Odvolací soud měl podle dovolatele v této souvislosti při výkladu sporného právního úkonu přihlédnout též k následnému chování smluvních stran, z něhož je zřejmé, že oba účastníci právního vztahu se obsahem smlouvy, v níž bylo poskytnutí záruky zachyceno, řídili, když zhotovitel prováděl dílo ve smlouvě zachycené, vystavoval faktury za provedenou práci, které dovolatel proplácel, a žalobce zpočátku dokonce odstraňoval i záruční vady vytknuté dovolatelem.
Záruka za jakost přitom nemusí být podle ustanovení §429 obch. zák. ujednána v písemné smlouvě o dílo, plně postačující je i jednostranné písemné prohlášení poskytovatele záruky, nebo dokonce i méně formální nepřímý doklad o jejím poskytnutí. Z tohoto pohledu je třeba mít v posuzovaném případě formální požadavek pro poskytnutí záruky za splněný, když prohlášení o záruce bylo zachyceno v listině řádně podepsané žalobcem. S odvolacím soudem proto nelze souhlasit, že zde chybí jednostranný projev vůle záruku za jakost poskytnout.
Takový projev, pokračuje dovolatel, byl ostatně obsažen již v návrhu žalobce na uzavření smlouvy o dílo, který dovolatel akceptoval (když už ne podpisem smlouvy o dílo, jak dovodil odvolací soud) minimálně „jiným včasným jednáním“ ve smyslu §43c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), popřípadě §275 odst. 4 obch. zák. Je tedy nepochybné, že mezi účastníky byla v každém případě uzavřena smlouva o dílo ve znění listiny, v níž je tato smlouva zachycena.
Vůle poskytnout záruku za jakost díla pak podle dovolatele plyne z celého kontextu celého obchodního případu, mimo jiné též z dohodnuté ceny díla, neboť bez poskytnuté záruky by byla tato cena výrazně nižší.
Za nesprávný má dovolatel rovněž závěr soudů nižších stupňů, podle kterého smlouva o dílo nebyla platně uzavřena v písemné formě. Odvolací soud se podle něj dostatečně nevypořádal s otázkou, nakolik plná moc, na jejímž základě mělo ze strany objednatele dojít k uzavření smlouvy, představuje opravdu nepřípustnou generální plnou moc.
Dovolatel konečně nesouhlasí ani se závěrem, že bankovní záruka nemohla být vydána (a jestliže se tak stalo, pak nemůže samostatně existovat) v situaci, kdy hlavní závazek nebyl platný. Potud odvolací soud přehlédl, že bankovní záruka neopravňovala banku k jakékoliv námitce ve smyslu §317 obch. zák. a banka byla povinna plnit podle bankovní záruky i přes případné pochybnosti o trvání nebo platnosti dlužníkova závazku.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí odvolacího soudu (oproti mínění dovolatele) za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jestliže smlouva o dílo nebyla platně písemně uzavřena, nebyla platně poskytnuta ani záruka za jakost a dovolatel proto drží bankovní záruku vystavenou k zajištění neexistujícího závazku bez právního důvodu.
V průběhu dovolacího řízení ztratil původní žalovaný výmazem z obchodního rejstříku právní osobnost (§185 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 25. července 2019, č. j. 29 Cdo 1260/2017-221, podle ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno se společností S., jakožto procesním nástupcem původního žalovaného.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Z ustanovení §237 o. s. ř. se podává, že dovolání je přípustné (není-li stanoveno jinak) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řešení otázky, zda smlouvu o dílo mohl jménem objednatele uzavřít jen jeden z jeho jednatelů (K. R.), ačkoli podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku nebyl oprávněn jednat jménem společnosti S samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, dovolání přípustným nečiní, neboť potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. v této souvislosti především důvody R 17/2008, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 (včetně judikatury tam dále označené).
Právní úkon, při kterém nebyl dodržen způsob jednání určený stanovami a zapsaný v obchodním rejstříku, nebyl právním úkonem společnosti (nešlo jej společnosti přičítat) a nezavazoval ji (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 51, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010).
Ustálené judikatuře odpovídá taktéž závěr, podle něhož jednatel společnosti s ručením omezeným, který není oprávněn jednat jménem společnosti samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nemůže jednat za společnost samostatně jako zmocněnec ani na základě generální plné moci; takto udělená plná moc je absolutně neplatná a oprávnění „zmocněného“ jednatele samostatně jednat za společnost (jako zmocněnec) z ní neplyne. Srov. opět důvody R 17/2008 a usnesení sp. zn. 29 Cdo 4432/2013.
O tom, že v poměrech projednávané věci nebylo přípustné, aby společnost S (v rozporu s principem vzájemné kontroly a odpovědnosti) zmocnila jen jednoho ze svých jednatelů k zastupování společnosti „ve všech věcech souvisejících s výstavbou obchodního centra v XY“ (jež podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů představovalo hlavní náplň podnikatelské činnosti objednatele) a K. R. tak nebyl na základě plné moci ze dne 24. ledna 2007 oprávněn samostatně zastoupit společnost S při podpisu smlouvy o dílo, nemá žádné pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Důvod ke změně výše uvedených závěrů pak Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání.
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z pohledu argumentace dovolatele ohledně povahy bankovní záruky (zejména s důrazem na její samostatnost a oddělenost od hlavního, bankovní zárukou zajištěného, závazku).
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny (§317 obch. zák.).
Nevyplývá-li z obsahu bankovní záruky něco jiného, má tato záruka povahu bezpodmínečné bankovní záruky (tj. záruky na první výzvu a bez námitek). Při této formě bankovní záruky se neuplatní ani princip akcesority, ani princip subsidiarity. K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2387/2007, uveřejněného pod číslem 18/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. května 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2012, ze dne 30. března 2016, sp. zn. 29 Cdo 2171/2014, uveřejněného pod číslem 92/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 32 Cdo 4752/2014.
Současně však nepochybně také platí (srov. v judikatuře např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018, sp. zn. 31 Cdo 3936/2016, uveřejněného pod číslem 79/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 79/2019“), že právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem není právně závislý na právním vztahu mezi dlužníkem a bankou, když paralelní existence těchto právních vztahů vyplývá právě z (výše popsané) podstaty bankovní záruky jakožto abstraktního zajišťovacího prostředku.
Jinak řečeno, jen z toho, že bance vzniká z bankovní záruky samostatný závazek, jenž není (neplyne-li z obsahu záruční listiny něco jiného) závislý na existenci zajišťovaného závazku, ještě nelze dovozovat, že by dlužník byl povinen bez dalšího snášet to, že věřitel dosáhl (či může dosáhnout) prostřednictvím bankovní záruky plnění, na něž neměl nárok (např. tehdy, splnil-li dlužník již dříve svůj závazek zajištěný bankovní zárukou, nebo když takový závazek vůbec nevznikl apod.). Jestliže může dlužník v situaci, kdy banka věřiteli již plnění z bankovní záruky poskytla, požadovat po věřiteli vrácení toho, co na jeho úkor neoprávněně (na základě bankovní záruky) získal (srov. ustanovení §321 odst. 4 obch. zák. a v judikatuře opět závěry formulované v R 79/2019), může se také nepochybně (aby popsaným nežádoucím důsledkům spojeným s plněním bankovní záruky předešel) domáhat po věřiteli vydání vystavené (ale již neoprávněně držené) záruční listiny.
Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení otázky, zda žalobce jako zhotovitel díla poskytl společnosti S jako objednateli záruku za jakost díla. Tuto otázku totiž odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §563 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013, které bylo se zřetelem k okamžiku, kdy měla být smlouva o dílo uzavřena, pro věc rozhodné) pro záruku za jakost díla jinak platí přiměřeně ustanovení §429 až 431 (obch. zák.).
Z ustanovení §429 odst. 2 obch. zák. se podává, že převzetí závazku ze záruky může vyplynout ze smlouvy nebo z prohlášení prodávajícího, zejména ve formě záručního listu. Účinky převzetí tohoto závazku má i vyznačení délky záruční doby nebo doby trvanlivosti nebo použitelnosti dodaného zboží na jeho obalu. Je-li ve smlouvě nebo v záručním prohlášení prodávajícího uvedena záruční doba odlišná, platí tato doba.
Podle ustanovení §35 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (odstavec 1). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec 2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (odstavec 3).
Z ustanovení §266 obch. zák. pak plyne, že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, formuluje zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení §35 obč. zák. a jde-li o obchodní závazkové vztahy – k nimž patří rovněž posuzovaný vztah, jenž měl být založen uzavřenou smlouvou o dílo – především v ustanovení §266 obch. zák.) pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, včetně návodu, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento výklad rozhodná). K zásadám pro výklad právních úkonů srov. dále v judikatuře např. závěry formulované v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Nejvyšší soud rovněž ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že projev vůle může být učiněn jednáním (komisivně) nebo opomenutím (omisivně) a může se stát výslovně (pomocí slov) nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (konkludentně). O konkludentně projevenou vůli jde tehdy, je-li tu jakýkoli nevýslovný komisivní nebo omisivní projev vůle (projev učiněný jinak než slovy), z něhož lze (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezpečně usoudit, co chtěl účastník vyjádřit. Závěr o tom, že smlouva (dohoda) byla uzavřena konkludentně, pak předpokládá, že došlo k projevu vůle jinak než pomocí slov, že nevýslovně byla projevena vůle vyjadřující návrh (ofertu) a jeho přijetí (akceptaci) a že se tedy účastníci nevýslovně (jinak než pomocí slov) shodli na jejím obsahu (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 427/2015).
Na tomto místě je rovněž nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (viz např. rozsudek ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 894/2013), přejímá závěry formulované k výkladu právních úkonů Ústavním soudem (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03), který ve své rozhodovací činnosti zřetelně upřednostňuje jako jeden ze základních principů výkladu smluv, reflektujících autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci smlouvy, výklad, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný. Při výkladu právních úkonů je přitom nepsaným pravidlem též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky; jestliže výklad smlouvy vede z pohledu stran touto smlouvou vázaných k absurdním výsledkům, je třeba se jim vyhnout jinou aplikací příslušného ustanovení. Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede.
V poměrech projednávané věci ovšem odvolací soud v intencích výše uvedených závěrů při řešení otázky, zda žalobce převzal za jakost díla záruku ve smyslu ustanovení §563 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanovením §429 odst. 2 obch. zák., důsledně nepostupoval.
Obchodní zákoník v rozhodné době neupravoval zákonnou záruku za jakost, nýbrž ponechával poskytnutí takové záruky výlučně na účastnících obchodního závazkového vztahu. Záruka přitom mohla být přímo součástí písemně uzavřené smlouvy, nebo mohla být poskytnuta též jednostranným právním úkonem zhotovitele, zejména ve formě záručního listu (srov. v této souvislosti důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, a ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2861/2009, v odborné literatuře pak např. dílo Štenglová, I. Smlouva o dílo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 104).
Odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že: 1/ smluvní strany (společnost S jako objednatel a žalobce jako zhotovitel) neuzavřely dne 26. června 2008 smlouvu o dílo v písemné formě (vzhledem k tomu, že jménem objednavatele smlouvu v rozporu se způsobem jednání určeným stanovami a zapsaným v obchodním rejstříku podepsal pouze jeden z jeho jednatelů), 2/ smlouva, jejímž předmětem bylo zhotovení stejného (tj. v článku 4 smlouvy specifikovaného) díla, byla smluvními stranami přesto uzavřena „minimálně v konkludentní podobě“ a 3/ k platnému poskytnutí záruky za jakost díla za tohoto stavu dojít nemohlo, neboť ustanovení §429 odst. 2 obch. zák. vyžaduje pro záruku obligatorně písemnou formu.
Pro posouzení otázky, zda žalobce jako zhotovitel v poměrech dané věci převzal (mohl převzít) za jakost díla záruku a zda se smluvní strany též dohodly, že splnění závazků zhotovitele z odpovědnosti za případné vady díla po dobu záruční lhůty bude zajištěno vystavenou bankovní zárukou, jsou skutečnosti, z nichž odvolací soud vycházel, zjevně nedostatečné.
Jestliže smluvní strany projevily svou vůli uzavřít smlouvu o dílo konkludentně, bylo i v projednávané věci nezbytné, aby se soud zabýval tím, jaký byl (se zřetelem ke všem okolnostem daného případu) obsah takto vyjádřených právních úkonů (jakou vůli smluvní strany ve skutečnosti projevily). Soudy nižších stupňů tak měly zejména posoudit, zda skutečnou vůlí smluvních stran (při uzavření smlouvy o dílo formou konkludentní dohody) bylo (jak dovozoval žalobce) uzavření smlouvy o dílo bez současného převzetí záruky za jakost díla zhotovitelem, nebo zda vůlí smluvních stran naopak bylo (jak tvrdil zhotovitel) považovat za součást vznikajícího závazkového vztahu rovněž písemné (tedy v předepsané formě projevené) prohlášení zhotovitele o poskytnutí záruky za jakost díla obsažené v listině (již dříve řádně) podepsané zhotovitelem dne 26. června 2008 (tj. prohlášení obsažené v písemně vypracované smlouvě o dílo č. 200608, k jejímuž uzavření ovšem z výše uvedených důvodů nedošlo). Při posuzování této otázky pak nemohly být ponechány stranou ani úvahy o tom, jaký byl další obsah uzavřené smlouvy o dílo, zejména co se týče dohodnuté ceny díla, včetně případného ujednání o tzv. zádržném (pozastávce), bankovní záruky a vzájemné vazby jednotlivých částí uzavřené smlouvy (např. jakým způsobem se práva na zaplacení ceny díla v rozsahu dohodnuté pozastávky dotýká ujednání o bankovní záruce apod.), ani to, jaké bylo následné chování smluvních stran.
Jestliže by odvolací soud i poté (po objasnění výše uvedených skutečností) dospěl k závěru, že smluvní strany sice uzavřely (jinak než písemně) smlouvu o dílo, jejíž obsah byl v zásadě (minimálně co se týče předmětu zhotovovaného díla, dohodnuté ceny díla a způsobu její úhrady) shodný s obsahem zachyceným v písemně vyhotovené (ovšem neuzavřené) smlouvě o dílo č. 200608, musel by se vypořádat rovněž s tím, zda za tohoto stavu závěr, podle kterého vůlí zhotovitele nebylo převzít záruku za jakost provedeného díla, nevede k problematickým, či dokonce zcela absurdním důsledkům. Jistě by nebylo možné rozumně uvažovat o tom, že na jedné straně vůle smluvních stran nesměřovala k poskytnutí záruky za jakost díla, na druhé straně však smluvní strany učinily obsahem (konkludentně) uzavřené smlouvy o dílo (shodně s obsahem listiny ze dne 26. června 2008) např. ujednání, ve kterém je pro případ prohlášení konkursu na majetek zhotovitele provedeno vyčíslení hodnoty poskytnuté záruky (částkou odpovídající 15 % dohodnuté ceny díla, viz článek 6. 6 smlouvy), nebo ujednání o tom, že tzv. zádržné (část ceny díla), které byl objednatel povinen zaplatit zhotoviteli, bude nahrazeno vystavenými bankovními zárukami (srov. články 7 a 13 smlouvy).
Jelikož odvolací soud z tohoto pohledu výklad vůle stran neprovedl (a při jejím zjišťování nepřihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně následného chování stran), je jeho právní posouzení věci neúplné, a proto nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu