ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1730.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 1730/2018-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Janíkové , se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, jako insolvenční správkyně dlužníka STAVOKOMP, stavební a. s., identifikační číslo osoby 25826379, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, proti žalovanému A. P. Capital s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Třanovského 320/9, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 27077021, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o zaplacení částky 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 108/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2017, č. j. 1 Cmo 331/2013-204, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. října 2011 se původní žalobce (Ing. Jaromír Vaněk jako insolvenční správce dlužníka STAVOKOMP, stavební a. s.) domáhal po žalovaném A. P. Capital s. r. o. zaplacení částky 4 000 000 Kč z titulu neoprávněně čerpané bankovní záruky poskytnuté Československou obchodní bankou, a. s. (dále jen „banka“), kterou dlužník zajistil své dluhy plynoucí ze smlouvy o dílo.
Rozsudkem ze dne 13. června 2013, č. j. 31 Cm 108/2011-123, Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit původnímu žalobci částku 4 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 19. března 2009 do zaplacení (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Jako s žalobkyní přitom již jednal s JUDr. Evou Janíkovou, novou insolvenční správkyní dlužníka.
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první rozhodnutí – usnesení ze dne 24. června 2014, č. j. 1 Cmo 331/2013-176, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. ledna 2017, č. j. 29 Cdo 868/2015-193.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro zodpovězení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňujíc dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhujíc, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „se odvolání žalovaného zamítá“, nebo aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku, „zda oprávněný z bankovní záruky musí přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení či se může z bankovní záruky uspokojit mimo samotné insolvenční řízení“.
Dovolatelka míní, že uspokojování žalovaného jako oprávněného z bankovní záruky mimo insolvenční řízení (plněním bankou) odporuje samotné podstatě tohoto řízení i zásadám, na nichž stojí. Žalovaný totiž nemůže být uspokojen jinak než spolu s dalšími nezajištěnými věřiteli (tím, že uplatní svou pohledávku přihláškou). Jiný postup jej nedovoleně zvýhodňuje a poškozuje ostatní věřitele. Dovolatelka proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na práva plynoucí z bankovní záruky nemá průběh insolvenčního řízení žádný dopad.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že již v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněném pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud - cituje důvodovou zprávu k vládnímu návrhu insolvenčního zákona (jenž projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120) - dospěl k závěru, že §183 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), výslovně počítá s tím, že je-li osobní dlužník v úpadku, nebrání to jeho věřiteli v tom, domáhat se mimo rámec insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka uspokojení své pohledávky po ručiteli.
Úvaha, že citovaný závěr se uplatní i na „ručitele“ z bankovní záruky, plyne nejen z pojetí bankovní záruky, která je právní teorií i soudní praxí chápána jako zvláštní druh ručení (zvláštní zejména potud, že jde typově o ručení za úplatu a že ručitelem může být jen banka) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 176/2001, uveřejněný pod číslem 84/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 834/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 157], ale také z doslovného znění §183 odst. 2 insolvenčního zákona, jež navíc bankovní záruku použitím příslovce „včetně“ zahrnuje mezi ručení.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které předpokládá, že pro čerpání bankovní záruky žalovaným není rozhodná okolnost, zda svou pohledávku přihlásil jako věřitel rovněž do insolvenčního řízení dlužníka, je tak s označenou judikaturou v souladu.
K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu