ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2422.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 2422/2017-553
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Carlswell & Co. s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nad Palatou 2844/30, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27149617, zastoupeného Mgr. Marií Látovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, proti žalované JUDr. Ing. Světlaně Semrádové Zvolánkové , advokátce, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, PSČ 120 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce CESS s. r. o., identifikační číslo osoby 61503177, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o zaplacení 737 576,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 80/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 25 Co 328,431/2016-495, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. 25 Co 328,431/2016-495, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2016, č. j. 16 C 80/2010-452, ve znění opravného usnesení ze dne 15. července 2016, č. j. 16 C 80/2010-462, a doplňujícího usnesení ze dne 16. září 2016, č. j. 16 C 80/2010-480, v bodě I. výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci tam specifikovaný úrok z prodlení, a v bodech IV. a V. výroku, a dále ve druhém výroku, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou dne 1. července 2010 Obvodnímu soudu pro Prahu 2 se žalobce (Carlswell & Co. s. r. o.) domáhal po žalované (JUDr. Ing. Světlaně Semrádové Zvolánkové jako správkyni konkursní podstaty úpadce CESS s. r. o.) vydání movitých věcí – palet, sudů a piva v žalobě blíže specifikovaných (dále jen „zboží“).
V žalobě žalobce tvrdil, že mezi ním a úpadcem byla uzavřena smlouva o nájmu, která je podle svého obsahu smlouvou o skladování, na jejímž základě úpadce skladoval pro žalobce zboží. Poté, co úpadce prohlásil, že sklad již provozovat nebude (v květnu 2005), byla smlouva ukončena a uzavřena nová smlouva se společností CESS – Celní služby a. s. (dále jen „společnost C“), které žalobce za skladování řádně hradil skladné (od června 2005). Po prohlášení konkursu na majetek úpadce oznámila žalovaná žalobci, že je ve skladu, který provozoval úpadce, uskladněno zboží žalobce, toto však odmítla vydat z důvodu nedoplacení skladného za měsíce květen 2005 až leden 2006.
Podáním ze dne 3. května 2013, doručeným soudu dne 9. května 2013, navrhl žalobce změnu žaloby, když požadoval vydání zboží, eventuálně zaplacení částky 57 354,63 EUR. Tento požadavek odůvodnil tím, že žalovaná je jako správkyně konkursní podstaty povinna zboží opatrovat a nakládat s ním s péčí řádného hospodáře a pokud tuto povinnost porušila a zboží z nějakého důvodu nelze vydat, je její povinností nahradit jeho cenu.
Usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 16 C 80/2010-179, soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby.
Rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 16 C 80/2010-207, soud prvního stupně žalobu o vydání zboží zamítl, neboť dospěl ke skutkovému zjištění, že žalovaná již zbožím nedisponuje.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. září 2014, č. j. 25 Co 282/2014-239, rozsudek soudu prvního stupně z 11. prosince 2013 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí byl podle odvolacího soudu nesprávný postup soudu prvního stupně, který zamítl návrh žalobce na změnu žaloby.
Návrhem učiněným při jednání konaném dne 11. února 2015 žalobce navrhl shodnou změnu žaloby jako v podání ze dne 3. května 2013, s tím však, že eventuálně požaduje zaplatit částku 58 524,63 EUR.
Usnesením ze dne 11. února 2015 vydaným při jednání soud připustil změnu žaloby ve znění podání ze dne 3. května 2013 a 11. února 2015.
Podáním ze dne 23. března 2016 navrhl žalobce změnu žaloby spočívající ve změně požadované částky (pro případ, že nebude možné vydat zboží), a to z částky 58 524,63 EUR na částku 746 187,75 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení).
Podáním ze dne 6. dubna 2016 navrhl žalobce změnu žaloby, a to tak, že již nepožaduje vydání zboží, ale pouze zaplacení částky 746 187,75 Kč s příslušenstvím.
Při jednání konaném dne 13. dubna 2016 vzal žalobce žalobu zpět v rozsahu rozdílu mezi částkou 58 524,63 EUR a částkou 746 187,75 Kč; žalovaná s tímto zpětvzetím vyslovila souhlas.
Usneseními ze dne 13. dubna 2016 vydanými při jednání soud prvního stupně připustil změnu žaloby tak, že žalobce požaduje vydání zboží, eventuálně zaplacení částky 746 187,75 Kč, a dále připustil změnu žaloby tak, že žalobce požaduje pouze zaplacení částky 746 187,75 Kč.
Rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 16 C 80/2010-452, ve znění opravného usnesení ze dne 15. července 2016, č. j. 16 C 80/2010-462, a usnesení ze dne 16. září 2016, č. j. 16 C 80/2010-480, soud prvního stupně rozhodl o žalobě tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 737 576,90 Kč se specifikovaným příslušenstvím ve formě úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. února 2006 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 8 610,85 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), zastavil řízení co do částky 28 755,294 EUR (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. a V. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Předmětem podnikání žalobce je mimo jiné velkoobchod a specializovaný maloobchod. Předmětem podnikání úpadce je mimo jiné celní deklarace, zasílatelství a skladovací služby. Předmětem podnikání společnosti C bylo do 25. května 2007 zasílatelství, činnost celního deklaranta a provozování skladu.
2/ Žalobce je vlastníkem zboží, jehož vydání požadoval žalobou ze dne 1. července 2010.
3/ Smlouvou o nájmu ze dne 8. února 2005 se pozdější úpadce jako pronajímatel zavázal pronajmout žalobci jako nájemci prostory na adrese XY a nájemce se zavázal platit nájemné ve výši dle zvláštní přílohy této smlouvy. Tato smlouva však neobsahovala žádné přílohy.
4/ Mezi žalobcem a pozdějším úpadcem probíhala spolupráce, jejímž předmětem bylo poskytování skladovacích a celních služeb ze strany pozdějšího úpadce; žalobce za tyto služby poskytoval úpadci úplatu.
5/ V květnu 2005 oznámil pozdější úpadce žalobci, že poskytovatelem skladovacích a celních služeb žalobci bude od května 2005 společnost C.
6/ Společnost C vystavovala žalobci od května 2005 faktury za služby související se skladováním a celními službami a žalobce tyto faktury hradil.
7/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. ledna 2006, sp. zn. 59 K 48/2005, prohlásil konkurs na majetek úpadce společnosti CESS s. r. o. a správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou.
8/ Žalovaná v březnu 2006 kontaktovala žalobce, oznámila mu prohlášení konkursu na majetek úpadce, s tím, že ve skladu je umístěno zboží žalobce. Zboží však odmítla vydat do doby, než žalobce zaplatí do konkursní podstaty skladné za poskytované služby za měsíce květen 2005 až leden 2006.
9/ Dne 20. června 2008 žalobce a žalovaná uskutečnili za účelem kontroly prohlídku celního skladu na adrese XY. Zboží požadované žalobcem se v té době ve skladu nacházelo.
10/ V době od 12. do 14. srpna 2008 byly nebytové prostory na adrese XY vyklizeny v rámci exekučního řízení ve věci oprávněného Praha Plaza s. r. o. proti povinné, kterou byla žalovaná. Není patrné, zda bylo zboží odstraněno před zahájením exekučního řízení či v rámci tohoto exekučního řízení. Po skončení exekučního řízení se zboží ve skladě již nenacházelo.
11/ Obvyklá cena zboží podle znaleckého posudku činila 737 576,90 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobcem a pozdějším úpadcem byla uzavřena, jak lze dovodit s ohledem na praxi a obchodní zvyklosti, ústní smlouva, jejímž předmětem bylo poskytování skladovacích a celních služeb. Šlo tak o smlouvu o skladování podle §527 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a též o inominátní kontrakt podle §269 odst. 2 obch. zák. Tato smlouva pak byla na základě ústního oznámení úpadce v květnu 2005 změněna tak, že skladovací a celní služby poskytuje pro žalobce společnost C.
Písemná smlouva o nájmu ze dne 8. února 2005 je absolutně neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť nesplňuje náležitosti nájemní smlouvy podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (neobsahuje předmět a účel nájmu ani výši nájemného a úhrad za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru, ani způsob jejich určení), ani nejde o smlouvu o skladování, neboť neobsahuje vymezení skladovaných věcí, ani povinnost skladovatele věc převzít a opatrovat.
S ohledem na faktury za skladové služby vystavené společností C, jakož i na příjmové pokladní doklady o uhrazení účtovaných částek žalobcem je prokázáno, že žalovaná jako správkyně konkursní podstaty úpadce zadržovala zboží bez právního důvodu a žalobce tak měl podle §126 obč. zák. právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména právo na vydání věcí. Žalovaná však nemá předmětné zboží ve svém držení, proto se soud zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu.
V této souvislosti se soud nejdříve zabýval vznesenou námitkou promlčení nároku na náhradu škody a dospěl k závěru, že není důvodná.
S poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2096/2008, podle nichž platí, že činí-li úkon potřebný k provozování podniku úpadce správce konkursní podstaty [a to ve smyslu §14a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), za úpadce], podléhá tento právní úkon a právní vztah jím založený režimu toho kodexu, kterému by byl podřízen právní vztah vzniklý z téhož úkonu, který by činil úpadce (nebýt prohlášení konkursu na jeho majetek), soud dospěl k závěru, že promlčení se řídí obchodním zákoníkem. Pro řešení shora vymezené otázky, kterému kodexu je právní vztah vzniklý z předmětné smlouvy podřízen, je totiž významné postavení úpadce jako podnikatele, nikoli postavení správce konkursní podstaty.
Promlčecí doba, podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, uveřejněného pod číslem 98/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, běží až ode dne, kdy se žalobce od žalované dozvěděl, že žalovaná nemá zboží ve své dispozici, což bylo v roce 2013. Přitom ke změně žaloby došlo dne 9. května 2013, kdy žalobce začal uplatňovat náhradu škody. Nemohlo pak dojít ani k uplynutí desetileté promlčecí doby, neboť k zadržení zboží žalovanou došlo v lednu roku 2006.
Tvrdí-li žalovaná, že vůči žalobci uplatnila zadržovací právo podle §175 a násl. obč. zák., není takové uplatnění po právu, neboť neexistuje zajišťovaná pohledávka, zadržovací právo nebylo žalovanou uplatněno písemně a žalovaná pohledávku neuplatnila u soudu (nevymáhá ji).
Žalovaná jednala protiprávně, neboť se nestarala řádně o osud uskladněného zboží žalobce, které zadržovala – nevykonávala funkci správce s péčí řádného hospodáře, čímž porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák. a je tak podle §420 obč. zák. povinna nahradit žalobci škodu v podobě ztráty zboží, jehož vydání se žalobou domáhal. Je tak dána příčinná souvislost a výše škody určená znaleckým posudkem představuje částku 737 576,90 Kč.
Úrok z prodlení pak soud prvního stupně přiznal žalobci ode dne, kdy bylo jeho zboží zadržováno, tj. od 1. února 2006.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2016, č. j. 25 Co 328, 431/2016-495, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodech I., IV. a V. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním posouzením učiněným soudem prvního stupně.
Žalovaná jako správkyně konkursní podstaty úpadce zadržovala věci patřící žalobci s odůvodněním, že je nevydá, dokud žalobce jako podnikatel nezaplatí (neexistující) pohledávku úpadce související s podnikatelskou činností úpadce. Takový vztah je tak nutné posuzovat jako obchodněprávní a otázka počátku a běhu promlčecí lhůty se tedy řídí §397 a §398 obch. zák.
Písemná nájemní smlouva z 8. února 2005 je neplatná, neboť nemá ani náležitosti smlouvy nájemní ani smlouvy „skladové“. Žalobce a úpadce realizovali svůj obchodní vztah na základě ústní inominátní smlouvy, jež byla ústně ukončena, a byl navázán nový smluvní vztah žalobce s jinou společností, jehož obsahem byla stejná obchodní praxe a zvyklosti. Žalobce svůj závazek ze smluvního vztahu s úpadcem splnil, žádný dluh nezůstal a pohledávka úpadce za žalobcem za měsíce květen 2005 až leden 2006 neexistovala, proto nebylo možné ani uplatnit zadržovací právo.
Žalovaná tak odpovídá za škodu podle §8 odst. 2 ZKV za neoprávněné zadržení věcí a nemožnost je vydat.
Ve vztahu k úroku z prodlení odvolací soud uvedl, že ho žalobce může požadovat ode dne, kdy byla žalovaná požádána o vydání zboží. Prodlení je nutné posuzovat jako jakékoliv jiné prodlení s plněním věci podle §517 odst. 3 obč. zák. „případně“ per analogiam a žalovaná, která nesplnila povinnost vydat věci, neboť ztratila možnost s nimi disponovat, nese odpovědnost za škodu, která v důsledku toho vznikla. V tomto směru odkázal na odbornou literaturu (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 694).
Konečně námitky žalované o nedostatku pasivní legitimace, když zboží nebylo zahrnuto do soupisu konkursní podstaty a za jeho zmizení nelze dovodit odpovědnost žalované, odvolací soud odmítl jako nedůvodné, s tím, že správkyně konkursní podstaty zadržovala žalobcovo zboží, činila tak protiprávně a pokud se zbožím následně ztratila možnost disponovat a vydat je žalobci, pak je pasivně legitimována k náhradě škody vzniklé žalobci tím, že neprávem zadržované zboží nelze vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma výrokům, podala žalovaná dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek hmotného práva, které „dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, resp. závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i to, že řízení bylo zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Za otázky dosud dovolacím soudem neřešené, resp. vyřešené v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí považuje:
1/ Určení právního režimu, kterému podléhá nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí.
2/ Řešení vztahu písemné smlouvy (listiny), která dle zjištění nalézacího soudu není dostatečně určitá a následného chování smluvních stran, a to za situace, kdy zákon nestanoví pro daný smluvní typ požadavek písemné formy smlouvy.
3/ Určení okamžiku, kdy vzniká prodlení správce konkursní podstaty se zaplacením náhrady škody způsobené porušením jeho povinnosti postupovat s odbornou péčí.
4/ Podmínky věcné příslušnosti soudů ve sporech o nároku na náhradu škody v rámci podnikatelské činnosti.
K jednotlivým otázkám dovolatelka předkládá tuto argumentaci.
Ad 1/ Odvolacímu soudu vytýká chybné právní posouzení námitky promlčení, neboť nesprávně určil právní režim, kterému podléhá nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí.
Podle dovolatelky je pro posouzení, kterým právním předpisem se řídí odpovědnost za škodu, podstatné, v jakých okolnostech jsou spatřovány předpoklady odpovědnosti za škodu. Cituje §373 a §757 obch. zák. tvrdí, že soudy obou stupňů neshledaly, že žalovaná porušila svou povinnost ze závazkového vztahu, ani povinnost stanovenou obchodním zákoníkem, ale soud prvního stupně spatřoval protiprávnost jednání v porušení obecné prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) a odvolací soud v porušení povinnosti postupovat s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV). Na tento vztah pak nelze nahlížet ani jako na obchodněprávní podle §261 obch. zák., neboť nešlo o právní vztah mezi podnikateli (žalovaná podnikatelkou není) při výkonu podnikatelské činnosti.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2003“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, uvádí, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci zákonem (včetně povinnosti provádět funkci řádně a odborně) nebo soudem (buď soudním rozhodnutím anebo opatřením v rámci dohlédací činnosti) v souvislosti s výkonem funkce odpovídá správce podle §420 odst. 1 obč. zák. jako fyzická osoba.
Porušení obecné prevenční povinnosti, resp. povinnosti postupovat s odbornou péčí, tak nemůže být podrobeno režimu obchodního zákoníku.
Otázku promlčení je pak nutné posuzovat podle §100 a 106 obč. zák. Ke vzniku škody došlo podle dovolatelky k okamžiku, kdy přestala mít v držbě zboží žalobce (14. srpna 2008) a k promlčení tak došlo uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby (14. srpna 2011). Právo na náhradu škody bylo uplatněno u soudu až dne 9. května 2013.
Ad 2/ Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením smlouvy o nájmu ze dne 8. února 2005 jako absolutně neplatné. Jestliže soudy obou stupňů uvedly, že na základě faktického jednání smluvních stran byla uzavřena nepojmenovaná smlouva, pak je nutno dovodit, že byly dostatečně odstraněny nejasnosti písemného vyhotovení smlouvy, a je nutno vycházet především z písemného projevu vůle smluvních stran. Pokud strany uzavřely, že smlouvu je možné ukončit jedině písemně, pak je nutno tuto vůli respektovat.
Z judikatury Nejvyššího soudu (např. z usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 1614/2011) plyne, že požadavek, aby určitost obsahu projevu vůle vyplývala přímo z textu listiny, se uplatní jedině v případě, kdy zákon pro tento právní úkon stanoví požadavek písemné formy. A contrario lze dovodit, že pokud zákon pro právní úkon požadavek písemné formy nestanoví, pak určitost projevu vůle lze dovozovat i z jiných podkladů, např. z následného jednání stran. Takový závěr respektuje autonomii vůle smluvních stran i zásadu pacta sunt servanda a respektuje i Ústavním soudem akcentovaný princip výkladu smluv, upřednostňující výklad vedoucí k platnosti smlouvy, před výkladem vedoucím k neplatnosti.
Smlouvu, kterou strany uzavřely, bylo možné vypovědět pouze písemnou formou a toto ujednání je nutné respektovat a nelze je obcházet „vytvořením konstrukce, kdy písemný projev vůle je shledán bezvýznamným a obsah smlouvy je dovozován z ústně uzavřené smlouvy“.
Pokud soudy obou stupňů uzavřely, že písemná smlouva je neplatná a k okamžiku zahájení konkursu měl žalobce uzavřenu smlouvu na poskytování skladovacích a celních služeb se společností C, pak žalovaná neměla nikdy povinnost zboží opatrovat a nemohla porušit své povinnosti; nemůže tudíž nést odpovědnost za jeho ztrátu. Smlouvu neuzavřela žalovaná, nýbrž úpadce před prohlášením konkursu. Žalovaná tak nebyla pasivně legitimována a žalobce měl svá práva uplatňovat vůči společnosti C.
Ad 3/ Nesprávnost rozhodnutí podle dovolatelky spočívá i v určení okamžiku vzniku nároku žalobce na úrok z prodlení, jestliže se eventuálním petitem vedle vydání věcí domáhá náhrady škody. Nesouhlasí se závěrem, že prodlení nastává už od doručení výzvy k vydání věci.
S poukazem na §517 odst. 2 obč. zák. dovolatelka uvádí, že úrok z prodlení lze požadovat pouze u peněžitého dluhu, nikoliv nepeněžitého plnění v případě prodlení s plněním nepeněžité povinnosti, jako je vydání věci. Opačný závěr by byl nepřípustnou normotvorbou.
Okamžik splatnosti náhrady škody nebyl dohodnut, proto „nárok na plnění z titulu způsobené škody“ je podle §563 obč. zák. splatný první den poté, kdy byla žalovaná věřitelem o plnění požádána.
Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000, dovolatelka namítá, že vznik nároku na úrok za prodlení se zaplacením náhrady škody nelze odvozovat od okamžiku, kdy je škůdce vyzván k vydání věci, ale až od okamžiku, kdy je vyzván k náhradě škody.
Vzhledem ke skutečnosti, že právo na náhradu škody bylo uplatněno až na jednání dne 9. května 2013, má žalobce, pokud vůbec, nárok na úrok z prodlení za dobu od 10. května 2013 do zaplacení.
Ad 4/ Přípustnost dovolání je podle dovolatelky dána i tím, že je napadené rozhodnutí závislé na vyřešení otázky procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a též s ohledem na skutečnost, že bylo porušeno ústavně zaručené právo žalované na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Touto otázkou je věcná příslušnost okresního soudu jako soudu prvního stupně k projednávání této věci.
Soudy obou stupňů nepovažovaly věc z hlediska věcné příslušnosti za obchodní, neboť vycházely z toho, že žalovaná jako správkyně konkursní podstaty není podnikatelkou a nejde tak o obchodní věc. Nepřihlédly ani k tomu, že předmětem sporu jsou nároky týkající se majetkové podstaty úpadce, které spadají věcně do příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně. Pokud však obstojí konstrukce odvolacího soudu dovozující status žalované jako podnikatelky z postavení úpadce, pak je nutné dovodit, že šlo o obchodní věc podle §9 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném k 1. červenci 2010.
Závěrem dovolatelka poukazuje na vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, kdy odvolací soud na jedné straně považuje právní vztah mezi účastníky za obchodněprávní na základě postavení úpadce jako podnikatele (a z toho dovozuje, že nárok není promlčen), na druhé straně shledává věcnou příslušnost okresních soudů, kterou odvozuje od postavení správce konkursní podstaty coby osoby, která není podnikatelem. Rozporné je i směšování nároku plynoucího z právního vztahu mezi konkursním věřitelem a majetkovou podstatou vzniklého ze smlouvy uzavřené úpadcem před prohlášením konkursu na jeho majetek, a nároku z titulu odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou při výkonu jeho funkce. Jde přitom o dva samostatné nároky.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, která dosud nebyla Nejvyšším soudem beze zbytku zodpovězena, konkrétně otázky odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným zadržením věci správcem konkursní podstaty.
Vady, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, proto se Nejvyšší soud zabýval vadami, jež vytýká napadenému rozhodnutí dovolatelka.
Dovolatelka v tomto směru namítá, že věcně příslušnými jsou s ohledem na §9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř., ve znění účinném ke dni 1. července 2010 (den podání žaloby), krajské soudy. Ve věci přitom v prvním stupni rozhodoval okresní soud – Obvodní soud pro Prahu 2.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Podle §9 odst. 3 písm. r/ bodu 4. o. s. ř. krajské soudy rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů o práva k cizím věcem.
Podanou žalobou se žalobce původně domáhal vydání zboží. Podle tvrzení uvedených v žalobě měl žalobce uzavřenu smlouvu se společností C, která mu poskytovala skladové a celní služby a žalovaná se věcí zmocnila bez právního důvodu s tím, že zboží nevydá bez doplacení skladného za měsíce květen 2005 až leden 2006. Předmětem řízení, tak jak jej žalobce vymezil v žalobě, tak byl spor o existenci zadržovacího práva zajišťujícího údajný obchodní závazkový vztah. Zadržovací právo bylo podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (a je i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), věcným právem, charakterizovaným jako právo k věci cizí. Z této charakteristiky vycházelo zařazení právní úpravy zadržovacího práva do hlavy třetí druhé části občanského zákoníku označené Práva k cizím věcem (srov. §151s až 151v občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000) a na této jeho povaze nic nezměnilo ani to, že právní úprava zadržovacího práva byla (spolu s právní úpravou zástavního práva) s účinností od 1. ledna 2001 zařazena v občanském zákoníku v části druhé do nové hlavy třetí (HLAVA TŘETÍ A). Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že spory o zadržovací právo nepatří vzhledem k §9 odst. 3 písm. r/ bodu 4. o. s. ř. do věcné příslušnosti krajských soudů a že je proto, i když jsou zadržovacím právem zajištěny pohledávky z obchodních závazkových vztahů, v prvním stupni projednávají a rozhodují okresní soudy.
Ve věci tak rozhodoval, s ohledem na to, že pro určení věcné příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§11 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), věcně příslušný soud.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval správností právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na daný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda žalovaná měla právní titul pro zadržení zboží.
Podle §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 18. října 2005 (pro věc rozhodném s ohledem na datum uzavření nájemní smlouvy), pronajímatel může nebytový prostor přenechat k užívání jinému (dále jen „nájemce“) smlouvou o nájmu (dále jen „smlouva“) [odstavec 1]. Nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny (odstavec 2). Smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se nájem uzavírá (odstavec 3). Pokud smlouva neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná (odstavec 4).
Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).
Podle §272 obch. zák. smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně, nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě (odstavec 1). Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně (odstavec 2).
Podle §40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.
Podle §527 obch. zák. smlouvou o skladování zavazuje se skladovatel převzít věc, aby ji uložil a opatroval, a ukladatel se zavazuje zaplatit mu za to úplatu (skladné).
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněného pod číslem 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plyne, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je tzv. kombinovaným obchodem, jenž se řídí zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a obchodním zákoníkem.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle (v občanskoprávních i obchodněprávních vztazích) dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, která musí být písemná, není-li toto seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 1997, str. 145., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, a judikaturu v něm citovanou, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2018, sp. zn. 32 Cdo 2043/2018).
Ze shora uvedeného vyplývá, že jsou nedůvodné námitky dovolatelky, podle nichž se odvolací soud měl zabývat tím, zda podstatné náležitosti smlouvy byly určeny faktickým jednáním smluvních stran. Pro posouzení náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor je totiž nerozhodné, zda jsou její náležitosti sjednány jinak než písemně (např. ústní formou, faktickým jednáním).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které nebyly dovolatelkou zpochybněny, se podává, že smlouva o nájmu ze dne 8. února 2005 neobsahovala následující náležitosti: předmět a účel nájmu ani výši nájemného a úhrad za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru, ani způsob jejich určení.
Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 8. února 2005 tak je neplatná a závazkový právní vztah mezi žalobcem a úpadcem z této smlouvy nevznikl.
Projevené vůli žalobce a úpadce tak, jak zjistily soudy nižších stupňů, odpovídá, že strany mezi sebou uzavřely (neplatnou) nájemní smlouvu a dále smlouvu, jejímž předmětem bylo poskytování skladovacích a celních služeb.
Soudy obou stupňů měly dále za to, že ústně uzavřená smlouva o poskytování skladovacích a celních služeb byla v květnu 2005 ústně ukončena a následně uzavřena nová smlouva stejného obsahu se společností C, jež začala poskytovat žalobci služby. Tento skutkový a právní závěr dovolatelka nezpochybňuje (zpochybňuje pouze nemožnost ukončení písemně uzavřené smlouvy ústní formou – platná písemná smlouva však uzavřena nebyla), proto z něj Nejvyšší soud vychází.
Byla-li smlouva o poskytování skladovacích a celních služeb ukončena a úpadce neměl žádné pohledávky z této smlouvy plynoucí vůči žalobci, pak neexistoval právní důvod k zadržení zboží žalovanou.
Zadrží-li někdo věc, aniž by byly splněny podmínky uvedené v §175 obč. zák. nebo v případě, kdy je vznik zadržovacího práva vyloučen (§176 obč. zák.), jde o svévolné zadržování cizí věci.
Neoprávněné zadržování věci je porušením povinnosti nerušit vlastníka ve výkonu vlastnického práva. Základním právem vlastníka na ochranu proti zásahům do jeho vlastnického práva je právo domáhat se vydání věci (§126 obč. zák.). Nárok na finanční náhradu (na zaplacení obvyklé ceny věci v penězích) za věc, kterou mu jiný neoprávněně zadržuje, vzniká vlastníkovi v situaci, že věc již nelze vydat, protože již neexistuje, byla zničena, není známo, kde se nachází apod. Jde o nárok na náhradu škody podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§420 a násl. obč. zák.), spočívající v tom, že jiná osoba věc neoprávněně zadržovala, vlastníka o ni připravila a její ztrátou mu způsobila škodu, a tedy o obecnou odpovědnost za přímé porušení právní povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1453/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 25 Cdo 4771/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 25 Cdo 1061/2011).
Odvolací soud dále uvedl, že tento odpovědnostní vztah je podřízen obchodnímu zákoníku, jehož promlčení se řídí §397 a 398 obch. zák., a dále se řídí §8 odst. 2 ZKV a §420 obč. zák.
Podle §8 odst. 2 věta první ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena následovně:
1/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle §420 odst. 1 obč. zák. [R 88/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), R 22/2014].
2/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (R 63/2009, R 96/2013, R 22/2014).
3/ Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R 22/2014).
4/ Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i R 22/2014).
5/ Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného hospodáře“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012).
6/ Měl-li by výsledek sporu jít k tíži konkursní podstaty úpadce, pak by byly nesprávné jakékoli úvahy opírající případné přiznání pohledávky o §8 odst. 2 ZKV (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 3281/2010).
Z citované judikatury plyne, že odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností, které správci konkursní podstaty ukládá zákon nebo uloží soud, je občanskoprávní odpovědností, při níž správce konkursní podstaty nevystupuje jako podnikatel (tento vztah nepodléhá režimu obchodního zákoníku), neodpovídá jako zástupce podstaty (jako správce konkursní podstaty), ale jde o osobní odpovědnost této osoby, a je-li žalována z daného jednání podstata (fyzická osoba jako správce konkursní podstaty), pak musí být taková žaloba pro nedostatek pasivní legitimace zamítnuta (konkursní podstata za porušení povinností správce podle §8 odst. 2 ZKV neodpovídá).
Nárok na náhradu škody proti fyzické osobě jako správci konkursní podstaty spočívající v tom, že správce konkursní podstaty porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo uložil soud, však žalobce neuplatnil.
Žalobce se původní žalobou domáhal vydání zboží, které žalovaná jako správkyně konkursní podstaty neoprávněně zadržovala. Poté, kdy nabyl pochybnosti o tom, zda žalovaná jako správkyně konkursní podstaty má ještě zboží v držení, podal dne 9. května 2013 návrh na změnu žaloby, v němž uvedl, že „žalovaná jako správkyně konkursní podstaty je povinna zboží opatrovat a nakládat s ním s péčí řádného hospodáře. Pokud tuto svou povinnost porušila, je nepochybně její povinností nahradit žalobci cenu tohoto zboží“.
V návrhu učiněném při jednání dne 11. února 2015 odkázal žalobce na návrh z 3. května 2013 s tím, že „pro případ, že by nebylo možno přisoudit žalované plnění z důvodu, že žalovaná nesdělí, zda má zboží ve své dispozici a kde se nachází tak, aby soud uložil povinnost žalované uhradit žalobci částku za zadržované věci“.
Soud změnu žaloby dle tohoto návrhu usnesením ze dne 11. února 2015 vydaným při jednání připustil.
V návrhu na změnu žaloby ze dne 23. března 2016 zopakoval, že žádá vydání zboží a pro případ, že nebude možno přisoudit žalované plnění z toho důvodu, že žalovaná nesdělí, zda má zboží ve své dispozici a kde se nachází, navrhuje, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit cenu zboží určenou znaleckým posudkem.
V návrhu na změnu žaloby ze dne 6. dubna 2016 pak žalobce uvedl, že z důvodu, že žalovaná výslovně uvedla, že nemá věci, kterých se žalobce domáhá, ve svém držení, ani neví, kde se nacházejí, má žalobce zájem pouze na rozhodnutí o náhradě škody.
Soud změnu žaloby dle návrhů ze dne 23. března 2016 a 6. dubna 2016 připustil usnesením učiněným při jednání dne 13. dubna 2016.
Z žaloby tak vyplývá, že žalobce se domáhal náhrady škody vůči konkursní podstatě reprezentované (s ohledem na to, že na úpadce byl prohlášen konkurs) správkyní konkursní podstaty a porušení povinností nespočívalo v porušení povinností souvisejících s konkursním řízením, ale v porušení povinnosti vydat neoprávněně zadržované zboží (resp. zaplatit náhradu škody za věci, které nelze vydat). Jde tak o odpovědnost za škodu za nevydané věci, která by – nebýt prohlášení konkursu – stíhala přímo úpadce (takto je dotčena konkursní podstata reprezentovaná správcem konkursní podstaty), nikoliv o přímou osobní odpovědnost žalované.
Podle §14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních. Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny.
Podle §27 odst. 4 věta první ZKV peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku, je správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty; to platí přiměřeně i pro nepeněžité pohledávky úpadce, pokud je možné ocenit je penězi.
Není pochyb o tom, že prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty (§14a odst. 1 věta první ZKV). V souvislosti s tím je správce oprávněn (a povinen) uplatňovat a vymáhat peněžité pohledávky, které má úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které zajišťují tuto pohledávku (srov. §27 odst. 4 ZKV). Správce konkursní podstaty je tak rovněž oprávněn k existujícím pohledávkám úpadce za jeho věřiteli uplatnit a realizovat zadržovací právo. Pokud správce konkursní podstaty věc zadrží, nesepisuje ji do konkursní podstaty, neboť pro takový sepis nejsou splněny podmínky (nejde o majetek úpadce, ani o majetek třetí osoby, o němž zákon stanoví, že patří do konkursní podstaty).
Není-li zadržení věci oprávněné, může se vlastník nebo osoba, která je oprávněna mít věc u sebe, domáhat jejího vydání. Své právo na vydání věci uplatňuje vůči podstatě (reprezentované správkyní konkursní podstaty). Dojde-li při neoprávněném zadržení věci k její ztrátě, odpovídá za škodu osoba, která věc neoprávněně zadržela. Učinila-li tak žalovaná jako správkyně konkursní podstaty, pak také takto (jako správkyně konkursní podstaty) odpovídá za škodu.
Z uvedeného plyne, že pasivně legitimovanou v předmětném sporu byla žalovaná jako správkyně konkursní podstaty úpadce.
Námitka dovolatelky, že byla-li platně uzavřená smlouva o poskytování služeb se společností C, pak neměla nikdy povinnost zboží opatrovat, by byla namístě, pouze kdyby se žalovaná (konkursní podstata, kterou reprezentuje) zboží nezmocnila a nezačala nad ním vykonávat faktickou moc (spočívající v tom, že zboží zadržela do úhrady domnělého skladného a odmítla je vydat).
Povaha závazkového právního vztahu se pak neodvíjí od postavení správce konkursní podstaty, ale od postavení úpadce. V tomto směru soudy obou stupňů přiléhavě odkázaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2096/2008, podle něhož, činí-li úkon potřebný k provozování podniku úpadce správce konkursní podstaty (a to ve smyslu §14a odst. 1 ZKV za úpadce), podléhá tento právní úkon a právní vztah jím založený režimu toho kodexu, kterému by byl podřízen právní vztah vzniklý z téhož úkonu, který by činil úpadce (nebýt prohlášení konkursu na jeho majetek). Pro řešení otázky, kterému kodexu je právní vztah vzniklý z předmětné smlouvy podřízen, je proto významné postavení úpadce, nikoli postavení správce konkursní podstaty.
Zbývá vyřešit, jakým režimem se řídí uvedený závazkový vztah a posoudit vznesenou námitku promlčení.
Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Rozhodující pro řešení této otázky je podstata závazkového vztahu, v němž podnikatel vystupoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99).
Podmiňuje-li §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku tím, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku; ze slovního spojení „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 1437/2008, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 280/2009).
Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu (např. nájem nebytových prostor určených pro podnikání), a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku (viz Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání, Praha, C. H. Beck 2010, strana 896).
Podle §489 obč. zák., který platí i pro obchodní závazky, závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Z posléze citovaného ustanovení obsahujícího demonstrativní výčet právních skutečností, které jsou právním důvodem vzniku závazkových právních vztahů, a to jak smluvních, tak mimosmluvních, je třeba dovodit, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 2436/2009). Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn, neboť ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud označil za správná, vyplývá, že úpadce i žalobce byli podnikateli, kdy žalobce měl u úpadce uskladněné věci a poté, co tento vztah skončil, zadržela žalovaná, jež jednala za úpadce, ve skladu, v němž úpadce provozoval svou skladovací činnost, zboží, jež bylo předtím předmětem skladování, k úhradě (domnělého) dlužného skladného (a škoda vznikla tak, že se zboží ze skladu provozovaného úpadcem ztratilo).
Z uvedeného vyplývá, že posuzovaný právní vztah je závazkovým vztahem (ze způsobené škody) mezi podnikateli (žalobcem a konkursní podstatou úpadce reprezentovanou správkyní konkursní podstaty), při jehož vzniku bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti.
Na tento právní vztah je tak nutné aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, a teprve tehdy, kdy některou z otázek nelze řešit podle obchodního zákoníku, uplatnit předpisy občanského práva (§1 odst. 2 obch. zák.).
Podle §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Podle §757 obch. zák. pro odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených tímto zákonem platí obdobně ustanovení §373 a násl.
Podle §420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Samotná odpovědnost se pak nebude řídit ani §373 obch. zák., neboť škoda nevznikla porušením smluvního závazkového vztahu, ani §757 obch. zák., neboť nedošlo k porušení povinností stanovených obchodním zákoníkem, ale obecnou úpravou náhrady škody podle §420 obč. zák. Konkrétní skutková podstata, podle níž se odpovědnost za škodu řídí, však ničeho nemění na závěru, že jde v souladu s §261 odst. 1 obch. zák. o obchodní závazkový vztah, jehož promlčení se (vzhledem k tomu, že obchodní zákoník obsahuje samostatnou úpravu promlčení) řídí obchodním zákoníkem, tj. především §397 a 398 obch. zák.
Podle §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle §398 obch. zák. u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
K porušení povinnosti, z níž vznikla škoda, došlo nejdříve 20. června 2008 (zboží se ztratilo nejdříve po prohlídce zboží učiněné žalobcem a žalovanou) a o této škodě se žalobce dozvěděl nejdříve v roce 2013. Pokud tak žalobce uplatnil nárok na náhradu škody podáním (návrhem na změnu žaloby) došlým soudu dne 9. května 2013, pak tuto povinnost uplatnil před uplynutím promlčecí doby (subjektivní promlčecí doba uplynula až v roce 2017, objektivní pak nejdříve 20. června 2018).
Napadené rozhodnutí je tak v části, v níž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 737 576,90 Kč (jistina bez příslušenství) věcně správné, a to přesto, že odvolací soud nesprávně podřadil odpovědnost za škodu také pod §8 odst. 2 ZKV.
Napadené rozhodnutí však neobstojí v části, v níž odvolací soud potvrdil bod I. výroku ohledně přiznaného příslušenství (úroku z prodlení).
Dovolatelka v tomto směru nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo na úrok z prodlení s plněním náhrady škody za věc, která se ztratila, vzniká již výzvou k vydání této věci, když tvrdí, že o vzniku práva na úrok z prodlení nelze uvažovat u nepeněžitého dluhu.
Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Z textu zákona zcela jasně a bez jakýchkoliv pochybností plyne, že právo na úrok z prodlení vzniká pouze u peněžitých závazků. O tom není pochyb ani v soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2014, sp. zn. 32 Cdo 1560/2014), ani v odborné literatuře (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1550).
Odvolací soud dospěl k závěru o právu na úrok z prodlení u nepeněžitého závazku na základě aplikace §517 odst. 3 obč. zák. „případně“ per analogiam. Tato úvaha však neobstojí, neboť §517 odst. 3 obč. zák. neupravuje právo na úrok z prodlení, ale odpovědnost za škodu na věci při prodlení se splněním nepeněžitého dluhu.
U prodlení s nepeněžitým plněním však není ani důvod k analogické aplikaci §517 odst. 2 obč. zák. Jak již Nejvyšší soud několikrát vysvětlil ve své judikatuře, analogie přichází v úvahu tehdy, vyskytne-li se v právu situace zákonem neřešená (tzv. mezera v zákoně). A naopak platí, že podle analogie nelze postupovat tehdy, pokud se v právním vztahu vyskytne otázka, u které zákon řešení nabízí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 866/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2008, pod číslem 131, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3790/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012).
V zákoně se v tomto směru žádná mezera nevyskytuje, když prodlení s nepeněžitým plněním upravuje v §517 odst. 3 obč. zák.
Ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a vznik práva na úrok z prodlení, tak připadá v úvahu pouze u peněžitých plnění (u nichž je i patrné, z jaké částky se bude tento úrok počítat), a §517 odst. 3 obč. zák. pak platí pouze pro plnění nepeněžitá.
V tomto směru odvolací soud nesprávně reprodukoval odbornou literaturu, z níž při svém rozhodování vycházel. I podle odvolacím soudem zmiňovaného komentáře platí, že neoprávněný držitel, který nesplní svou povinnost vydat věc vlastníkovi, odpovídá za ztrátu, poškození nebo zničení věci, ledaže by ke škodě došlo i jinak, když tuto odpovědnost dovodili autoři komentáře podle §517 odst. 3 obč. zák. per analogiam. Z citované literatury se tak podává pouze to, že u neoprávněné držby odpovídá neoprávněný držitel (jehož povinností je vydat neoprávněně drženou věc), také za ztrátu, poškození a zničení věci, z ničeho však neplyne, že v případě prodlení s nepeněžitým plněním (s vydáním věci) vzniká věřiteli (bez dalšího) právo na úrok z prodlení.
Nesprávnost právního názoru odvolacího soudu je o to zjevnější, že pohledávka na náhradu škody vznikla nejdříve v červnu 2008, kdežto úrok z prodlení byl přiznán již od 1. února 2006. Přitom pohledávka, která neexistuje, nemůže být splatná. Splatnost pohledávky tak nemohla nastat již 1. února 2006, neboť v této době pohledávka na náhradu škody dosud neexistovala (zboží nebylo ztraceno, odpovědnost za škodu za ztracenou věc dosud nevznikla).
Z ustálené judikatury plyne, že doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem ani určena rozhodnutím, a nebyla-li ani dohodnuta, nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění (§563 obč. zák.). Osoba odpovědná za škodu se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následujícím po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, nebo ze dne 27. července 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004).
K prodlení se zaplacením náhrady škody tak došlo teprve poté, co byla žalovaná k náhradě škody vyzvána, ať samostatnou výzvou či v souladu s §41 odst. 3 o. s. ř. okamžikem, kdy se o požadavku na náhradu škodu dozvěděla z písemnosti učiněné žalobcem vůči soudu (či při jednání).
Přiznal-li odvolací soud úrok z prodlení již od 1. února 2006, tj. k datu neoprávněného zadržení věcí, a nikoliv od prodlení se zaplacením škody, tj. ode dne, následujícího po dni, kdy byla žalovaná vyzvána k náhradě škody, je jeho rozhodnutí v této části nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání, které směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil bod I. výroku rozsudku v části, v níž soud prvního stupně rozhodl o povinnosti zaplatit částku 737 576,60 Kč, zamítl podle §243d písm. a/ o. s. ř. V té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného a doplňujícího usnesení) v bodu I. výroku ohledně povinnosti žalované zaplatit úrok z prodlení, a dále v závislých nákladových výrocích (tj. v části prvního výroku, kterým odvolací soud potvrdil bod IV. a V. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a ve druhém výroku rozsudku odvolacího soudu), napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu