ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3580.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 3580/2017-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení částky 3.981.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 118 C 25/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. března 2017, č. j. 23 Co 9/2017-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 118 C 25/2016-194, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně (Mgr. Ivana Rychnovská, LL.M., insolvenční správkyně dlužníka J. K.) domáhala po žalovaném zaplacení částky 3.981.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 8. července 2015 do zaplacení (bod I. výroku); dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ J. K. (dále též jen „J. K.“) jako pojistník uzavřel se žalovaným jako pojistitelem dne 12. května 2010 pojistnou smlouvu č. 8042777719, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou J. K. z blíže vymezené činnosti (vztahu).
2/ J. K. způsobil dne 13. prosince 2012 škodu na nemovitostech ve vlastnictví společnosti TSR Czech Republic s. r. o. (dále jen „společnost T“). Za tuto škodnou událost vyplatila (na základě pojistné smlouvy č. 7720699978, uzavřené dne 19. srpna 2012) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen „pojišťovna K“) společnosti T pojistné plnění ve výši 14.922.017 Kč.
3/ Usnesením ze dne 12. června 2014, č. j. MSPH 93 INS 34643/2013-A-15, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka J. K. a prohlásil na jeho majetek konkurs.
4/ Pohledávku ve výši 14.922.017 Kč z titulu regresního nároku za pojistné plnění vyplacené společnosti T přihlásila pojišťovna K do insolvenčního řízení dlužníka. Původní žalobkyně při přezkumném jednání přihlášenou pohledávku popřela co do výše 10.941.017 Kč (incidenční žalobu na určení výše popřené pohledávky pojišťovna K nepodala), co do částky 3.981.000 Kč pak byla pohledávka zjištěna.
5/ Usnesením ze dne 15. června 2015, č. j. MSPH 93 INS 34643/2013-P8-14, insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §178 odst. 1 a §185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), odmítl přihlášku pohledávky pojišťovny K a určil, že právní mocí rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí, neboť skutečná výše přihlášené pohledávky činila méně než 50 % přihlášené částky a k přihlášené pohledávce tudíž nelze přihlížet ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná.
Přitom zdůraznil, že z ustanovení §44 odst. 1 a 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“) jasně vyplývá, že pojištěný má pouze nárok na to, aby za něj pojistitel v případě vzniku pojistné události uhradil škodu, za kterou odpovídá, a nikoli právo na výplatu pojistného plnění. Toto právo by měl jedině tehdy, uhradil-li by sám škodu poškozenému.
V projednávané věci, pokračoval soud prvního stupně, vyplatila pojistné plnění poškozenému pojišťovna K, na ni proto také přešel regresní nárok na pojistné plnění vůči žalovanému. Dlužník sám oproti tomu způsobenou škodu nenahradil, nemůže proto mít vůči žalovanému z tohoto titulu ani žádný nárok.
Soud prvního stupně konečně nepřisvědčil ani názoru původní žalobkyně, podle kterého odmítnutím přihlášky pojišťovny K došlo k „vypořádání“ nároku na náhradu škody ze strany dlužníka, věřiteli tím zanikl nárok na pojistné plnění a předmětná částka by za tohoto stavu měla být vydána do majetkové podstaty dlužníka. Podle soudu prvního stupně odmítnutí přihlášky nemůže nijak změnit hmotněprávní vztahy účastníků a vést (jak dovozuje původní žalobkyně) k přechodu práva na výplatu pojistného plnění. Odmítnutí přihlášky pro věřitele pouze znamená, že jeho účast v insolvenčním řízení končí a přihlášená pohledávka již nemůže být v tomto řízení uspokojena. Pohledávka však nezaniká ani nepřechází na dlužníka.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání původní žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování a ztotožnil se i s jeho závěrem, že původní žalobkyni nesvědčila pro uplatněný nárok aktivní věcná legitimace. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně vycházel z toho, že kdyby původní žalobkyně chtěla být v dané věci úspěšná, musela by prokázat, že dlužník nahradil poškozenému, resp. jeho právnímu nástupci, způsobenou škodu. K takovému právnímu jednání však v posuzovaném případě vůbec nedošlo.
Za správný měl též závěr soudu prvního stupně, podle kterého odmítnutí přihlášky právní nástupkyně poškozené v insolvenčním řízení dlužníka nepředstavuje právní skutečnost, která by měla za následek vznik práva pojištěného dlužníka na úhradu vyplacené částky dle §44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě. I v průběhu insolvenčního řízení je třeba respektovat, že žalovaná není povinna plnit přímo dlužníku, musí pouze za dlužníka uhradit škodu (v daném případě pojišťovně K). Jestliže požadavek na náhradu škodu nebyl v insolvenčním řízení vypořádán (přihláška pojišťovny K byla odmítnuta), nevzniklo insolvenční správkyni právo požadovat po žalovaném vyplacení pojistného plnění do majetkové podstaty dlužníka.
K výše řečenému odvolací soud doplnil, že vypořádání nároků z pojistné události má vyústit v reparaci majetkové újmy poškozeného, přičemž majetek pojištěného škůdce (nepřesáhne-li škoda limit pojistného plnění) nemá být pojistnou událostí dotčen. Současně však platí, že jeho majetek nemůže být v souvislosti s pojistnou událostí ani navýšen. Není žádného rozumného důvodu, pro který by se měl škůdce (pojištěný dlužník) domoci nároku na výplatu pojistného plnění v průběhu insolvenčního řízení, aniž by byla pohledávka věřitele na náhradu škody jakkoli uspokojena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle dovolatelky přitom jde o otázku, „zda plnění třetí osoby, pojistitele, náleží do majetkové podstaty dlužníka v případě, že pohledávka poškozeného, resp. jeho právního nástupce byla vypořádána v insolvenčním řízení tak, že byla odmítnuta“.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého insolvenční správkyni dlužníka nesvědčila v projednávané věci aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na zaplacení pojistného plnění vůči žalovanému. Dovozuje, že „v režimu insolvenčního zákona přešlo dispoziční oprávnění na dovolatelku, a ta nárok poškozeného vypořádala v rámci insolvenčního řízení tak, že pohledávku odmítla“. Za tohoto stavu „žalovaný plnit musí a musí plnit do majetkové podstaty“.
Z uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že nepřihlédl k návrhu dovolatelky (obsaženém v podání ze dne 7. února 2019), aby do řízení na její místo vstoupil podle ustanovení §107a o. s. ř. označený procesní nástupce, jemuž měla postoupit pohledávku, o níž v dané věci jde. Dovolatelka totiž zjevně přehlíží, že ustanovení §107a o. s. ř. (upravující procesní nástupnictví při singulární sukcesi) pro dovolací řízení neplatí (srov. §243b věta za středníkem o. s. ř.) a její návrh na procesní nástupnictví je tak úkonem, který je za dovolacího řízení nepřípustný (§41a odst. 3 o. s. ř.).
Dále Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 13. února 2019, č. j. MSPH 93 INS 34643/2013-B-60, které nabylo právní moci dne 1. března 2019, zrušil (po splnění rozvrhového usnesení) konkurs na majetek dlužníka. Na místo původní žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka) tak vstoupil do řízení dlužník [§229 odst. 1 a 3 písm. c), §312 odst. 1 věta první a §313 odst. 1 insolvenčního zákona]. Nejvyšší soud proto jako s žalobcem (dovolatelem) dále jednal s J. K.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Je nutno rozlišovat mezi právem oprávněné osoby na pojistné plnění a právem poškozeného na náhradu škody. Jde o dva odlišné nároky. Pojistitel není škůdcem a neodpovídá za škodu škůdcem způsobenou, tudíž právo směřující vůči němu je vždy právem na pojistné plnění, nikoli právem na náhradu škody (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012, a ze dne 23. října 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012).
2/ Záměrem zákonodárce bylo upravit postup, podle nějž má škodu za pojištěného škůdce, za níž je pojištěný odpovědný a na níž se vztahuje předmětné pojištění, nahradit zásadně pojistitel v souladu s obsahem pojistné smlouvy, přičemž tuto škodu má pojistitel nahradit přímo poškozenému (srov. §43 odst. 3 a §44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě). Pouze v případě, že pojištěný sám (dobrovolně) uhradí škodu přímo poškozenému, vzniká mu (pojištěnému) proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, tj. částky, kterou by jinak v souladu s pojistnou smlouvou a zákonem měl povinnost plnit pojistitel (srov. §44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě). Srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 4058/2015, a ze dne 12. prosince 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017 (který byl dne 12. června 2019 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ Pojištěný z odpovědnosti za škodu je oprávněn domáhat se v soudním řízení po pojistiteli toho, aby za něj uhradil škodu přímo poškozenému (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5969/2017).
Při absenci výslovného pravidla, jež by pro poměry insolvenčního řízení modifikovalo závěr, že žalobce nemá (a nikdy neměl) vůči žalovanému v souvislosti s výše popsanou škodní událostí právo na vyplacení pojistného plnění, je pak úsudek odvolacího soudu o tom, že takové právo nemohlo vzniknout ani insolvenční správkyni v důsledku odmítnutí přihlášky pojišťovny K, úsudkem triviálním.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu