ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4118.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 4118/2019-459
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Měření emisí s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 02854686, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) P. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Douskem, advokátem, se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, PSČ 460 05 a 2) P. S. , narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 48/2016, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2019, č. j. 12 Cmo 100/2019-428, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 3. ledna 2019, č. j. 7 Cm 48/2016-412, jímž Městský soud v Praze – odkazuje na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – zastavil řízení o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. ledna 2017, č. j. 7 Cm 48/2016-242.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že nezaplatil-li první žalovaný soudní poplatek za podané odvolání (ani poté, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 3. srpna 2017, č. j. 7 Cm 48/2016-302, jímž soud prvního stupně zamítl návrh prvního žalovaného na přiznání osvobození od soudních poplatků, usnesení ze dne 12. dubna 2018, č. j. 7 Cm 48/2016-359, jímž bylo zastaveno řízení o dalším návrhu prvního žalovaného na přiznání osvobození od soudního poplatku, a kdy marně uběhla i dodatečná lhůta poskytnutá prvnímu žalovanému k zaplacení soudního poplatku), nebylo možné v odvolacím řízení (ve vztahu k prvnímu žalovanému) pokračovat a řízení muselo být podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastaveno.
Současně odvolací soud nepřehlédl, že první žalovaný podal spolu s odvoláním v pořadí již třetí žádost o osvobození od soudního poplatku za odvolání, přičemž zdůraznil, že ani v této žádosti, stejně jako tomu bylo u žádosti předchozí, však první žalovaný neuvedl o svých příjmových, majetkových a výdělkových poměrech žádné nové skutečnosti, jimiž by bylo třeba se zabývat (zejména netvrdil, že by od doby rozhodnutí o předchozích žádostech došlo k jakékoli změně jeho majetkových poměrů). Potud odvolací soud odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 10/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, totiž odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. Šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno (srov. usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4239/2013, uveřejněná pod číslem 99/2013 a 49/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“ a „R 49/2014“).
2) Nezmění-li se u účastníka (žadatele) poměry, ze kterých soud vycházel v usnesení, jímž zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník důvodně uplatnit obranu proti (následnému) usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, založenou na argumentaci, že předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků splňuje (R 49/2014).
3) V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Viz usnesení ze dne 29. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. července 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13.
4) Postup soudu (při posuzování následné žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků), založený výlučně na hodnocení aktuálních poměrů žadatele a pomíjející závěry předchozího rozhodnutí, de facto znamená opětovné hodnocení skutečností, z nichž toto rozhodnutí vycházelo, a tedy nepřípustný přezkum jeho závěrů (k tomu srov. důvody usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016).
5) K nezbytnosti verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Dále též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu