ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4147.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4147/2018-334
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49 61 34 64, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovanému J. J. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 147 00, o zaplacení částky 748.424,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 51 C 119/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. března 2018, č. j. 36 Co 303/2017-243, ve znění usnesení ze dne 18. května 2018, č. j. 36 Co 303/2017-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. března 2018, č. j. 36 Co 303/2017-243, ve znění usnesení ze dne 18. května 2018, č. j. 36 Co 303/2017-254, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 1. června 2017, č. j. 51 C 119/2014-157, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Brenntag CR s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (J. J.) zaplacení částky 748.424,14 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. prosince 2013 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 118.301,31 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ústí nad Labem − pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. března 2018, č. j. 36 Co 303/2017 – 243, ve znění usnesení ze dne 18. května 2018, č. j. 36 Co 303/2017-254, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 748.424,14 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 5. prosince 2013 do zaplacení (první výrok); dále žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 150.915,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 51.458,- Kč (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 27. června 1994 (správně „27. července 1994“) byla do obchodního rejstříku zapsána společnost S.-S.-Ž. (dále jen „dlužník“); žalovaný (J. J.) byl v obchodním rejstříku zapsán jako jednatel dlužníka v období od 27. července 1994 do 30. října 2013.
2) Právní předchůdce žalobkyně [společnost HCI Chemicals ČR s. r. o. (po změně obchodní firmy HCI ČR s. r. o.)] dodala dlužníku dne 26. srpna 1999 a dne 29. října 1999 objednané zboží za sjednanou kupní cenu, kterou dlužník nezaplatil; pohledávka z tohoto titulu (včetně nákladů spojených s jejím vymáháním) činí 748.424,14 Kč (dále jen „pohledávka“).
3) Na základě věřitelského návrhu (podaného 13. března 2003) a návrhu dlužníka (podaného dne 19. března 2003) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 2. dubna 2003, č. j. 35 K 7/2003-23, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila do konkursního řízení pohledávku, která byla „v celém přihlášeném rozsahu“ zjištěna. Usnesením ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 35 K 7/2003-28, konkursní soud rozhodl, že na místě právního předchůdce žalobkyně bude v řízení pokračováno s žalobkyní.
4) Dne 2. září 2003 se konalo přezkumné jednání, na němž byl přítomen (i) právní předchůdce žalobkyně, který se účastnil i schůze věřitelů a byl zvolen členem věřitelského výboru.
5) Dne 9. srpna 2004 požádal správce konkursní podstaty dlužníka o souhlas ke zpeněžení majetku; „zástupce věřitele“ souhlasil s navrženým způsobem zpeněžení konkursní podstaty, včetně podmínek kupní smlouvy. Znaleckým posudkem č. 2966/03 byla stanovena „objektivní tržní hodnota podniku“ dlužníka (k 2. dubnu 2003) částkou 12.574.000,- Kč.
6) Usnesením ze dne 17. září 2004, č. j. 35 K 7/2003-468, které nabylo právní moci dne 22. září 2004, konkursní soud udělil správci konkursní podstaty dlužníka souhlas k prodeji podniku (jako souboru majetku), a to společnosti KARAK s. r. o. za kupní cenu „ve výši 3.100.000,- Kč + DPH před podpisem kupní smlouvy“. Následným usnesením ze dne 22. listopadu 2006 udělil souhlas správci konkursní podstaty dlužníka „k výplatě 70 % výtěžku zpeněžení nemovitostí z konkursní podstaty odděleným věřitelům“.
7) Dne 1. února 2010 správce konkursní podstaty zaslal konkursnímu soudu konečnou zprávu spolu s vyúčtováním odměny a výdajů správce. Podle ní „se do konkursu přihlásilo 87 (z toho 6 opožděně) věřitelů s celkem přihlašovanou částkou 50.100.927,09 Kč, pohledávky oddělených věřitelů ve výši 23.355.476,81 Kč“. Dne 14. října 2010 proběhlo jednání o konečné zprávě a téhož dne byla schválena konečná zpráva o zpeněžování majetku z konkursní podstaty tak, že výtěžek ze zpeněžení majetku konkursní podstaty + ostatní příjmy činí 5.489.487,55 Kč, celkové výdaje konkursní podstaty činí 5.070.292,10 Kč. „K rozdělení mezi věřitele zůstala částka 915.509,24 Kč − mezi věřitele II. třídy částka ve výši 419.195,45 Kč“. Proti konečné zprávě žádný z věřitelů nepodal námitky. Usnesení o schválení konečné zprávy „nabylo právní moci dne 13. ledna 2012 po podaném odvolání, přičemž usnesení o schválení konečné zprávy bylo odvolacím soudem potvrzeno“. Rozvrhovým usnesením ze dne 11. září 2012, č. j. 35 K 7/2003-612, konkursní soud uložil správci konkursní podstaty, aby zaplatil Úřadu práce v Hradci Králové částku 342.357,18 Kč a České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové částku 78.332,16 Kč (rozhodnutí nabylo právní moci ve výrocích týkajících se uspokojovaných věřitelů dne 12. října 2012). Usnesením ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 35 K 7/2003-618, které nabylo právní moci 28. prosince 2012, konkursní soud zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení.
8) K 31. prosinci 1997 byl dlužník v úpadku ve formě předlužení, když měl více věřitelů a jeho splatné závazky byly vyšší než jeho majetek.
Na tomto základě měl soud prvního stupně sice za splněné předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni včasným nepodáním návrhu na konkurs na majetek dlužníka podle ustanovení §68a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve znění účinném do 31. března 1998, avšak dospěl k závěru o tom, že žalobou uplatněný nárok je promlčen [§100 odst. 1 a §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], jelikož v intencích závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a v rozsudcích ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněných pod čísly 93/2012 a 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2012“ a „R 103/2014“), se počátek běhu objektivní promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku zahájení konkursního řízení na majetek dlužníka (v poměrech dané věci od 13. března 2003) a žaloba v dané věci byla podána až 6. prosince 2013.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že námitka promlčení uplatněná žalovaným není důvodná.
Přitom akcentoval, že za stavu, kdy pohledávky žalobkyně vznikly až v době prodlení žalovaného se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se žalobkyně mohla dozvědět o tom, zda a v jaké výši jí vznikla škoda, nikoli v okamžiku zahájení konkursního řízení (13. března 2003), nýbrž až z usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy ze dne 14. dubna 2010, které nabylo právní moci dne 13. ledna 2012. Jelikož promlčecí doba (subjektivní a objektivní) nemohla začít běžet dříve než žalobkyni (jako věřitelce) vznikla škoda, neshledal odvolací soud žalobou uplatněný nárok (dne 6. prosince 2013) promlčeným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (ne)promlčení žalobou uplatněného nároku, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněným pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“), jakož i s R 93/2012 a R 103/2014.
Dovolatel s poukazem na průběh konkursního řízení ve shodě se soudem prvního stupně snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož promlčecí doba začala běžet dnem podání návrhu na konkurs na majetek dlužníka. Podle jeho názoru musela žalobkyně (její právní předchůdkyně) již od 6. srpna 2004 (kdy udělila souhlas s prodejem podniku dlužníka za částku 3.100.000,- Kč) vědět, že její pohledávka za dlužníkem nebude uspokojena vůbec. Potud poukázal i na časové okolnosti týkající se vyvěšení konečné zprávy o zpeněžování majetku dlužníka (1. června 2010), respektive jejího schválení (dne 14. října 2010), jakož i na obsah konečné zprávy.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, popřípadě, aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožňuje s důvody rozhodnutí odvolacího soudu, které má za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Současně je přesvědčena o subjektivní nepřípustnosti dovolání, když se žalovaný v dohodě o úhradě dluhu (mimo jiné) zavázal, že nepodá dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se (ne)promlčení žalobou uplatněné pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o subjektivní přípustnosti dovolání, když (žalobkyní tvrzený) závazek dovolatele „nepodat“ dovolání nemá na posouzení otázky, zda je žalovaný oprávněn podat dovolání, vliv; důvod odmítnout dovolání žalovaného jako podané neoprávněnou osobou [§243c odst. 3 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.] tak není dán.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §1 ZKV (ve znění účinném do 31. března 1998) účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (odstavec 1). Dlužník je v úpadku, jestliže má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Jestliže dlužník zastavil platby, má se za to, že není schopen plnit své splatné závazky (odstavec 2). Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i tehdy, jestliže je předlužena. O předlužení jde tehdy, jestliže tato osoba má více věřitelů a jestliže její splatné závazky jsou vyšší než její majetek; do ocenění dlužníkova majetku se zahrne i očekávaný výnos z pokračující podnikatelské činnosti, lze-li příjem převyšující náklady při pokračování podnikatelské činnosti důvodně předpokládat (odstavec 3).
Podle ustanovení §68a ZKV (v témže znění) v případě, že dojde k úpadku dlužníka jeho předlužením (§1 odst. 3), je dlužník povinen bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Tuto povinnost nemá nucený správce podle zvláštních předpisů (odstavec 1). Povinnost uvedenou v odstavci 1 mají i všechny osoby, které jsou jménem dlužníka oprávněny podat návrh na zahájení soudního řízení (s výjimkou nuceného správce podle zvláštních předpisů); pokud ji nesplní, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu, která jim tím vznikne (odstavec 2).
Podle ustanovení §4a ZKV (ve znění účinném do 30. dubna 2000) pokud je právnická osoba nebo fyzická osoba - podnikatel v úpadku (§1), je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i osoby, které jsou oprávněny podat jménem dlužníka návrh na zahájení soudního řízení, s výjimkou nuceného správce podle zvláštních předpisů, a likvidátor právnické osoby, pokud právnická osoba v likvidaci je předlužena (odstavec 2). Pokud osoby uvedené v odstavci 2 nesplní svou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu nebo nesplní-li tuto povinnost alespoň některá z nich, odpovídají věřitelům společně a nerozdílně za škodu, která tím věřitelům vznikne (odstavec 3). Zpětvzetí návrhu podaného podle odstavce 1 nebo 2 není přípustné (odstavec 4).
Podle ustanovení §420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Podle ustanovení §106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle nichž:
1) Odpovědnost osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit; z občanskoprávní povahy této odpovědnosti zcela zjevně plyne i závěr, podle něhož se promlčení pohledávky z tohoto titulu řídí občanským zákoníkem.
Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát dle §3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007), se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné. U věřitelů, jejichž pohledávky vznikly až v době prodlení osob uvedených v §3 odst. 2 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se takovou škodou rozumí rozdíl mezi tím, co dlužníku zbývá splnit věřiteli v době, kdy je návrh na prohlášení konkursu podán, a částkou, kterou věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky.
Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v §3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) nemůže uspět, nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku.
Srov. např. R 33/2008, R 103/2014, R 93/2012, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005.
2) Má-li být náhrada škody ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu, v němž se pohledávka věřitele vůči jeho dlužníku stala nedobytnou v důsledku porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007), pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl skutečně podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Srov. R 103/2014, jakož např. i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, ve spojení s důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 3230/16.
3) Povinnost podat návrh na prohlášení konkursu (§3 ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007), respektive povinnost podat insolvenční návrh [§98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], je povinností trvající (nikoli jednorázovou).
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.
4) Výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením. V konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). Především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 657/2006). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§29 ZKV), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§31 odst. 2 ZKV) a pracovních nároků (§31 odst. 3 ZKV), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§32 odst. 1 ZKV).
Srov. opět R 33/2008, R 93/2012, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1774/2014, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2017, pod číslem 25.
Přitom závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení §3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) jsou uplatnitelné též při výkladu obsahově srovnatelných úprav dle §68a ZKV (ve znění účinném do 31. března 1998) a dle §4a ZKV (ve znění účinném od 1. dubna 1998 do 30. dubna 2000); na těchto závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v poměrech dané věci.
K objektivní promlčecí době.
Ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. váže počátek běhu objektivní promlčecí doby ke dni, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pojem událost, z níž škoda vznikla (škodní událost), ve smyslu označeného ustanovení zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90), jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, uveřejněného pod číslem 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tříletá objektivní promlčecí doba k uplatnění práva žalobkyně na náhradu škody (§106 odst. 2 obč. zák.) počala běžet dnem podání (věřitelského) návrhu na konkurs na majetek dlužníka (13. března 2003), když k tomuto datu (vzhledem ke stavu úpadku dlužníka ve formě předlužení, který nastal již k 31. prosinci 1997) žalobkyni nepochybně škoda (vyjádřitelná v penězích) vznikla; známa byla i v úvahu přicházející (maximální) výše škody (v rozsahu neuhrazené pohledávky s případným příslušenstvím).
Žalobu v dané věci žalobkyně podala (až) dne 6. prosince 2013, tj. po marném uplynutí objektivní promlčecí doby.
K subjektivní promlčecí době.
Jde-li o běh subjektivní promlčecí doby (§106 odst. 1 obč. zák.), nemá Nejvyšší soud (vzhledem ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů) žádné pochybnosti o tom, že za stavu, kdy byl právní předchůdce žalobkyně členem věřitelského výboru, majetek (podnik) dlužníka byl zpeněžen smlouvou „se souhlasem věřitele“ a žádný z věřitelů nepodal námitky proti konečné zprávě ze dne 27. května 2010 (předložené správcem konkursní podstaty dlužníka konkursnímu soudu dne 28. května 2010), žalobkyně již na základě obsahu konečné zprávy věděla o škodě, včetně její (přibližné) výše i o tom, kdo za ni odpovídá.
Případná nejistota žalobkyně o přesné výši škody, je pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby nevýznamná, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2017, sp. zn. 21 Cdo 151/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2018, pod číslem 33, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014, včetně judikatury označené v jeho důvodech).
Navíc se z obsahu spisu (konkrétně z důvodů usnesení ze dne 28. listopadu 2011, č. j. 2 Ko 33/2011-592, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 14. října 2010 o schválení konečné zprávy − č. l. 71 až 73 spisu) podává i okolnost, že již podle konečné zprávy byl zůstatek výtěžku zpeněžení konkursní podstaty (po odečtení výdajů konkursní podstaty) ve výši 419.195,45 Kč určen k uspokojení pohledávek podle ustanovení §31 a §32 ZKV a nikoli pohledávek věřitelů druhé třídy, mezi které patřila i pohledávka žalobkyně za dlužníkem. V takovém případě by dokonce byla známa přesná výše škody (v plné výši pohledávky žalobkyně za dlužníkem). Následné pochybení konkursního soudu při schválení konečné zprávy nemohlo mít vliv na vědomost žalobkyně o (přesné) výši škody.
Ke dni podání žaloby tak marně uplynula i dvouletá subjektivní promlčecí doba práva žalobkyně na náhradu škody.
Konečně Nejvyšší soud (s ohledem obsah vyjádření žalobkyně k dovolání) dodává, že žalobkyně dílem judikaturu Nejvyššího soudu v tomto vyjádření citovanou nesprávně vykládá, dílem se tato judikatura na skutkové poměry dané věci (promlčení práva žalobkyně na náhradu škody způsobené nepodáním návrhu na konkurs vůči osobě, která je jménem dlužníka oprávněna podat návrh na zahájení soudního řízení, ve spojení se stavem úpadku dlužníka ve formě předlužení a s obsahem konečné zprávy, proti které žádný z věřitelů nepodal námitky) nevztahuje.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu