ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4809.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4809/2017-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem v Liberci, 1. máje 97/25, PSČ 460 07, proti žalovanému O. M. , narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 11.551 EUR s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 EVCm 10/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016, č. j. 5 Cmo 332/2016-124, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. května 2016, č. j. 8 EVCm 10/2014-107, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 11.551 EUR s 6% úrokem od 26. října 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 370,99 EUR (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného [odkazuje potud na ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že žádost o odročení jednání odůvodněná tvrzením, že zástupce žalovaného JUDr. Tibor Sojka vypověděl plnou moc, není důvodná, neboť ukončení právního zastoupení nelze považovat za důležitý důvod pro odročení jednání], uzavřel, že v posuzovaném případě nebyly splněny zákonné podmínky umožňující věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti žalovaného.
Přitom zdůraznil, že žalovaný doručil soudu prvního stupně žádost o odročení jednání 5 dní před nařízeným termínem jednání (dříve než JUDr. Tibor Sojka doručil soudu oznámení o vypovězení plné moci žalovanému). Žalovaný se tak „těsně před jednáním soudu prvního stupně bez své viny ocitl v situaci, kdy přestal mít k ochraně svých práv právního zástupce. Jeho postup tedy nelze považovat za obstrukční.“ Podle odvolacího soudu konečně nelze přehlédnout ani to, že žalovaný „je po celý průběh řízení aktivní, se soudem prvního stupně komunikuje (a) uvádí tvrzení na svoji obranu“.
Jelikož soud prvního stupně uvedeným postupem (tím, že věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného) „odňal žalovanému možnost označit a předložit důkazy k prokázání případné důvodnosti jeho obrany proti žalobnímu nároku“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním předestřené otázky (posouzení splnění podmínek, za nichž může soud podle ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že v nepřítomnosti účastníka řízení může soud věc projednat a rozhodnout tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité (za důvod vyžadující odročení jednání). Za důležitý důvod, pro který účastník (jeho zástupce) může požádat o odročení jednání, se tedy ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. považuje jak okolnost (událost), která účastníku (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání zúčastnit se jednání (například zdravotní indispozice, účast u jiného jednání nebo služební cesta), tak i okolnost účastníkem (jeho zástupcem) případně způsobená nebo jinak zaviněná, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka (jeho zástupce) – za důležitou. K tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2001, pod číslem 124, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. 21 Cdo 1834/2015 (včetně judikatury tam citované).
V usnesení ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2009, pod číslem 21, Nejvyšší soud dále doplnil, že důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož ukončení zastupování účastníka ze strany právního zástupce lze v poměrech dané věci považovat za důležitý důvod pro odročení jednání, výše uvedené judikatorní závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani v nyní projednávané věci) plně respektuje. Odvolací soud uvedený závěr učinil s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu, přičemž jeho úvahy nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Ani Nejvyšší soud ostatně – se zřetelem k dosavadnímu průběhu řízení – neshledává v předmětné žádosti žalovaného o odročení (dalšího) jednání záměrnou procesní obstrukci. Okolnost, že žalovaný v minulosti v dané věci opakovaně žádal o odročení nařízeného jednání z jiného důvodu (pro nemoc), stejně tak jako to, že právního zástupce žalovaného zatěžovala i po výpovědi plné moci povinnost učinit potřebné (neodkladné) úkony tak, aby žalovaný neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu, na výše uvedeném závěru nic nemění.
Dovolatelem zpochybněné závěry, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nijak neodporují ani judikatuře Nejvyššího soudu označené v podaném dovolání.
Konečně výhradou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejímu přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. Namítanou vadou řízení ostatně napadené rozhodnutí ani netrpí (k otázce nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu