ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5191.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 5191/2016-177
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Vladimíra Nechutného , se sídlem v Plzni, Soukenická 5, PSČ 305 51, jako insolvenčního správce dlužníka SPIN Plzeň a. s., identifikační číslo osoby 45351392, zastoupeného Mgr. Martinem Seberou, advokátem, se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, PSČ 301 00, proti žalovanému ELFETEX, spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Hřbitovní 31a, PSČ 312 16, identifikační číslo osoby 40524485, zastoupenému JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 2.432.192 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 304/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 4 Cmo 72/2015-134, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 4 Cmo 72/2015-134, se mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2014, č. j. 46 Cm 304/2013-103, se potvrzuje .
2/ Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 47.190 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 32.215,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 46 Cm 304/2013-103, zamítl žalobu, kterou se žalobce (insolvenční správce dlužníka SPIN Plzeň a. s.) domáhal po žalovaném (společnosti ELFETEX, spol. s r. o.) zaplacení částky 2.432.192 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 22. listopadu 2013 do zaplacení (výrok I.); dále uložil žalobci, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 155.509 Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Pozdější dlužník (SPIN Plzeň a. s. – dále jen „dlužník“) jako objednatel uzavřel dne 8. září 2009 se společností MIJAVA spol. s r. o. (dále jen „společnost M“) jako zhotovitelem smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek zhotovitele provést pro objednatele dílo specifikované v článku II. smlouvy, tj. dodání, montáž a zapojení blíže označených elektrických zařízení a souvisejícího elektromontážního materiálu, a to dle dílčích cenových nabídek anebo smluv, které tvoří dílčí přílohy této smlouvy (dále též jen „smlouva o dílo“). V článku IV. bodu 10. smlouvy se smluvní strany dohodly, že záloha ve výši 25 % z ceny části díla včetně daně z přidané hodnoty bude objednatelem uhrazena do 30 dnů od podpisu odpovídající přílohy, nejpozději však tři dny před zahájením smluvně sjednaných prací.
2/ Dne 26. října 2009 uzavřela společnost M jako kupující se žalovaným jako prodávajícím, za účasti dlužníka jako vedlejšího účastníka, smlouvu o koupi souboru věcí movitých (dále též jen „kupní smlouva“). Smluvní strany se v ní dohodly, že prodávající dodá kupujícímu některé komponenty elektrotechnické části zařízení budovaného na základě smlouvy o dílo společností M pro dlužníka, s tím, že kupní cena objednaného zboží bude činit 8.175.435,30 Kč (bez daně z přidané hodnoty). Kupující se současně zavázal zaplatit prodávajícímu zálohu na dohodnutou kupní cenu ve výši 25 % kupní ceny (včetně daně z přidané hodnoty), tj. částku 2.432.192 Kč, a to nejpozději do 30. října 2009.
3/ Společnost M vyúčtovala dne 30. října 2009 zálohovým listem č. 09/02/0062 dlužníku zálohu na cenu díla ve výši 2.432.192 Kč.
4/ Téhož dne uzavřeli žalovaný, společnost M a dlužník smlouvou o postoupení a vzájemném započtení pohledávek (dále jen „postupní smlouva|“), podle níž jednak společnost M postoupila žalovanému pohledávku vůči dlužníkovi z titulu vyúčtované zálohy dle smlouvy o dílo ve výši 2.432.192 Kč, a to za úplatu odpovídající nominální hodnotě postupované pohledávky, s tím, že dlužník bere změnu v osobě věřitele na vědomí a zavazuje se uhradit dlužnou částku žalovanému, jednak žalovaný a společnost M započetli vzájemné pohledávky, tj. oproti pohledávce společnosti M z titulu dohodnuté úplaty za postoupení pohledávky vzájemnou pohledávku žalovaného vůči společnosti M z titulu zálohy na kupní cenu dle uzavřené kupní smlouvy.
5/ Dlužník dne 30. října 2009 poukázal na účet žalovaného částku 2.432.192 Kč.
6/ Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky s tvrzením, že poté, co Krajský soud v Plzni prohlásil na majetek dlužníka konkurs (usnesením ze dne 7. ledna 2011, č. j. KSPL 54 INS 9511/2010-B-22), nastala v souladu s ustanovením §253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nevyvratitelná domněnka, že ustanovený insolvenční správce dlužníka odstoupil od smlouvy o dílo. Plnění poskytnuté dlužníkem na zálohu dle této smlouvy se tak podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), stalo bezdůvodným obohacením, které je žalovaný (jemuž byla záloha na základě postupní smlouvy zaplacena) povinen vydat.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Přitom zdůraznil, že postoupením pohledávky společnosti M na zaplacení zálohy na dohodnutou cenu díla došlo jen k převedení práva ze závazkového právního vztahu, tedy práva na zaplacení zálohy dle uzavřené smlouvy o dílo, nikoli k „postoupení“ celého závazkového vztahu. Smlouva o dílo „běží dál“ nezávisle na postoupení označené pohledávky a i kdyby skutečně došlo k zákonnému odstoupení od této smlouvy, jak dovozuje žalobce, neznamenalo by to, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Veškeré povinnosti ze závazkového právního vztahu totiž i nadále zatěžují zhotovitele, který by byl také povinen (měl-li by žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nárok) zaplacenou zálohu dlužníkovi vrátit.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2016, č. j. 4 Cmo 72/2015-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl, (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – dospěl co do řešení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného k závěrům od soudu prvního stupně odlišným.
Podle odvolacího soudu totiž nelze pominout, že všechny tři smlouvy (smlouva o dílo, kupní smlouva i postupní smlouva) jsou navzájem závislé ve smyslu ustanovení §275 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a také nárok žalobce na vrácení zaplacené zálohy je proto třeba posuzovat z pohledu výkladu všech těchto smluv. Z nich pak vyplývá, že úhradu „první splátky“ dlužník provedl přímo na účet žalovaného, který navíc disponuje také plněním, jež měl na základě kupní smlouvy dodat společnosti M. Za tohoto stavu je podle přesvědčení odvolacího soudu dána pasivní věcná legitimace žalovaného k vydání požadovaného bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Za nesprávný má dovolatel především závěr odvolacího soudu ohledně pasivní legitimace žalovaného. Potud zdůrazňuje, že předmětná částka byla dlužníkem žalovanému uhrazena nikoli na základě smlouvy o dílo, nebo kupní smlouvy, nýbrž na základě postupní smlouvy. Dovolatel proto není a nemůže být pasivně legitimován k vrácení plnění ze smlouvy o dílo, kterou neuzavřel a nebyl jejím účastníkem. Na dovolatele byla postupní smlouvou pouze postoupena pohledávka vůči dlužníkovi ve výši 2.432.192 Kč. Jestliže dovolatel nevstoupil do „celého obligačního vztahu“, nemohlo nikdy dojít v souvislosti s případným odstoupením od smlouvy o dílo k bezdůvodnému obohacení na straně dovolatele, neboť je vždy „povinností a odpovědností pouze smluvních stran si navrátit vzájemné plnění, nikoliv třetí strany“. Bez ohledu na to, zda smlouva o dílo byla mezi jejími účastníky řádně ukončena, je zřejmé, že pasivně legitimována by v daném sporu mohla být jen společnost M.
Dovolatel nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že v projednávané věci se uplatní „fikce odstoupení“ podle §253 odst. 2 insolvenčního zákona a že jde o smlouvy závislé ve smyslu ustanovení §275 odst. 2 obch. zák.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacího soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci – řešení otázky pasivní věcné legitimace žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého (případně) odstoupením od smlouvy o dílo – odporuje níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec první). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec druhý).
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovými podstatami plnění z neplatného právního úkonu či právního důvodu, který odpadl, jež jsou definovány v §451 odst. 2 obč. zák., je třeba rozlišovat.
2/ Důsledkem plnění z neplatné či zrušené smlouvy je povinnost jejích účastníků vzájemně si vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli (§457 obč. zák).
3/ Spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné nebo zrušené smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) při nabytí bezdůvodného obohacení plněním na základě neplatné či zrušené smlouvy je tudíž dána pouze na straně účastníků takové smlouvy.
K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, ze dne 17. července 2012, sp. zn. 28 Cdo 360/2012, rozsudek ze dne 1. března 2017, sp. zn. 28 Cdo 3240/2016 (jakož i rozhodnutí v nich uvedená), nebo důvody rozsudku ze dne 4. června 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, který byl dne 11. prosince 2019 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
4/ Zálohou je v občanskoprávních vztazích míněna část platby poskytnutá předem, zpravidla před vznikem práva na zaplacení konečné platby smlouvou sjednané (ceny kupní, ceny díla, provize atd.), případně platba uhrazená ještě před uzavřením určité smlouvy. Právním důvodem k poskytnutí zálohy je závazek k úhradě určité (konečné) sumy vyplývající z konkrétního smluvního ujednání. Zásadně platí, že odpadne-li (nenastane-li) právní důvod, na jehož základě byla záloha jako částečné plnění poskytnuta, je třeba ji vrátit, není-li ve smlouvě dohodnuto jinak (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2019, sp. zn. 28 Cdo 25/2019).
5/ Smlouvou o postoupení pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, tj. do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem nastoupí na místo původního věřitele (postupitele) věřitel nový (postupník), aniž by došlo ke změně v obsahu závazku. Jinými slovy, důsledkem (platné) smlouvy o postoupení pohledávky není změna stran kupní smlouvy (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněného pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že nastala-li skutečně (jak dovozoval žalobce) podle §253 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správce odstoupil od smlouvy o dílo, v důsledku čehož tato smlouva zanikla, mohla vzniknout povinnost vrátit vše, co plněním ze smlouvy nabyli (vydat bezdůvodné obohacení) jen účastníkům (smluvním stranám) takto zaniklé smlouvy. Žalovanému, který nebyl účastníkem smlouvy o dílo, tudíž nevznikla (nemohla vzniknout) v souvislosti s případným odstoupením od této smlouvy povinnost vrátit částku, kterou od dlužníka jako plnění na postoupenou pohledávku z titulu zálohy ve výši 2.432.192 Kč obdržel.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný je pasivně legitimován k vrácení (vydání) bezdůvodného obohacení ve výši 2.432.192 Kč, tudíž správný není.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil dovoláním napadené rozhodnutí tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení [ §243d písm. b) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí jsou postačující již závěry formulované výše k problematice pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od smlouvy, nepokládal Nejvyšší soud za nutné zabývat se dalšími dovolacími námitkami.
Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému potud vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z nákladů tvořených odměnou advokáta za úkony právní služby, přiznané podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), [vždy ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu)]. Jde o odměnu advokáta za dva úkony právní služby (účast na jednání před odvolacím soudem dne 23. března 2016 a 18. května 2016), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu činí celkem částku 36.120 Kč. Další n áklady právního zastoupení pak tvoří paušální částka náhrady hotových výdajů v celkové výši 600 Kč (2 x 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu), náhrada za promeškaný čas ve výši 800 Kč (2 x 4 půlhodiny po 100 Kč) počítaná podle §14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) a cestovným advokáta (viz vyúčtování na č. l. 124 spisu) tak celkem činí přiznaná náhrada nákladů odvolacího řízení částku 47.190 Kč.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř., §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel byl s dovoláním zcela úspěšný a vzniklo mu vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají ze zaplaceného soudní poplatku za dovolání ve výši 10.000 Kč, dále z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (podání dovolání), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí částku 18.060 Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 32.215,60 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. 12. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu