ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.5486.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5486/2017-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Mgr. Magdaleny Gebauerové , se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka REALSTAV MORAVA spol. s r. o., se sídlem v Opavě, Olomoucká 9/8, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 26836921, zastoupené Mgr. Martinem Hofmanem, advokátem, se sídlem v Opavě, Solná 447/27, PSČ 746 01, proti žalovanému Stavitelství VEHA CZ s. r. o. , se sídlem v Bohuslavicích, Školní 348, PSČ 747 19, identifikační číslo osoby 28648293, zastoupenému JUDr. Romanem Nováčkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1758/4, PSČ 702 00, o zaplacení částky 613.936,32 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 ECm 58/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. července 2017, č. j. 4 Cmo 113/2017-81, ve znění usnesení ze dne 13. září 2017, č. j. 4 Cmo 113/2017-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.649,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. dubna 2017, č. j. 11 ECm 58/2013-61, ve znění usnesení ze dne 19. května 2017, č. j. 11 ECm 58/2013-69, Krajský soud v Ostravě uložil žalovanému (Stavitelství VEHA CZ s. r. o.) zaplatit žalobkyni (insolvenční správkyni dlužníka REALSTAV MORAVA spol. s r. o.) částku 7.452,82 Kč (výrok I.) a současně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 65.412 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.270,50 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – přitom zdůraznil, že žalobkyně vzala částečně (co do částky 606.483,50 Kč) zpět žalobu až v průběhu jednání (úkonem učiněným do protokolu o jednání) a poté, co v incidenčním sporu vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. 31 ICm 299/2013 (v rámci insolvenčního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. KSOS 31 INS 16320/2012), v insolvenční věci dlužníka REALSTAV MORAVA spol. s r. o. insolvenční soud pravomocně zamítl žalobu nynějšího žalovaného na určení pravosti (nevykonatelné) pohledávky s odůvodněním, že tato zanikla již dříve jednostranným zápočtem dlužníka, kdy dlužník započetl právě pohledávku, jejíhož zaplacení se v nyní projednávané věci domáhala žalobkyně.
Žalobkyně tedy návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu uplatnila pohledávku, která v době podání žaloby již (do do částky 606.483,50 Kč) neexistovala (zanikla v důsledku dříve provedeného započtení). Z procesního hlediska tak žalobkyně zavinila, že řízení v převážné části uplatněné pohledávky bylo zastaveno a vznikla jí proto povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému se ukládá, aby nahradil žalobkyni náklady řízení.
Žalovaný se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a požadoval odmítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že:
1) Rozhodování o náhradě nákladů řízení obecně ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění.
2) Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno. Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Zastavuje-li soud řízení, zabývá se v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
3) Zavinění typicky může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět.
4) K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva.
5) Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv.
6) Pro posouzení, zda byla (důvodně podaná) žaloba vzata zpět pro chování žalovaného, je rozhodné, zda chování žalovaného vedlo k uspokojení žalobcova nároku a následnému zastavení řízení, tedy zda se žalovaný po podání žaloby choval tak, jak žalobce v žalobě požadoval, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalovaný podle hmotného práva žalovanou povinnost měl; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen.
K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 1668/2016, uveřejněné pod číslem 44/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jakož i judikaturu tam citovanou.
Okolnost, že v řízení „jeden z účastníků vystupuje z pozice své činnosti insolvenčního správce“ na uvedených závěrech nic nemění. Jinak řečeno, jen to, že žalobkyně v řízení vystupuje jako insolvenční správkyně dlužníka neznamená, že by se rozhodování o nákladech řízení nemělo řídit standardními zásadami. Tomu ostatně odpovídá též to, že podle ustanovení §202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), je insolvenční správce zbaven případné povinnosti hradit náklady řízení jen pro incidenční spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v obou výrocích souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. října 2017) ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném od 1. července 2014.
Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím „ve věci samé“, takže advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu]; srov. obdobně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v dovolacím řízení, tvoří částka 66.682,50 Kč, z níž mimosmluvní odměna činí 3.780 Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu) a polovina mimosmluvní odměny potom 1.890 Kč. S náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby ve výši 300 Kč a náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 459,90 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 2.649,90 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu