ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.577.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 577/2019-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Aelita Financial Services Corporation , se sídlem Oliaji Trade Center 12, Victoria, Seychelská republika, registrační číslo 006357, zastoupeného Mgr. Filipem Stárkem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Beethovenova 1149/16, PSČ 430 01, proti žalované JUDr. Lence Vidovičové, LL.M. , advokátce, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, PSČ 779 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce R. V., narozeného XY, o zaplacení 2 100 334,64 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 281/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. října 2018, č. j. 75 Co 259/2017-423, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobce (společnost EXIMO Trading, spol. s r. o.) se žalobou ze dne 19. prosince 2009, došlou Krajskému soudu v Ostravě dne 28. prosince 2009, domáhal po žalované (JUDr. Lence Vidovičové, LL.M., jako správkyni konkursní podstaty úpadce R. V.) zaplacení částky 6 409 281,62 Kč „s úrokem z prodlení“ jako části pohledávky z bezdůvodného obohacení, která na něj byla postoupena paní E. V. (dále jen „E. V.“). Pohledávka měla vzniknout tak, že E. V., poté, co podala žalobu o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty, složila do konkursní podstaty úpadce částku 10 mil. Kč jako obvyklou cenu zástavy (vylučovaných nemovitostí) podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a následně, kdy jí bylo sděleno žalovanou, že tato částka obvyklé ceně nemovitostí neodpovídá, požadovala vrácení uvedené částky. Žalovaná však tento požadavek odmítla s tím, že dosud nebylo rozhodnuto o vylučovací žalobě.
Na základě částečného zpětvzetí žaloby učiněného podáním ze dne 15. června 2010, doplněného podáním ze dne 21. července 2010, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. září 2010, č. j. 9 Cm 62/2009-51, zastavil řízení v rozsahu částky 6 409 281,62 Kč. Předmětem řízení tak zůstal úrok z prodlení z žalované částky za dobu od 20. prosince 2006 do 3. června 2010, který právní předchůdce žalobce vyčíslil na 2 100 334,64 Kč.
Rozsudkem ze dne 9. září 2011, č. j. 9 Cm 62/2009-106, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení 2 100 334,64 Kč. K odvolání právního předchůdce žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 6 Cmo 2/2012-157, potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. K dovolání právního předchůdce žalobce následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. července 2015, č. j. 29 Cdo 317/2013-207, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu věcně příslušnému.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. září 2016, č. j. 20 C 281/2015-278 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. října 2016, č. j. 20 C 281/2015-284), připustil, aby do řízení místo společnosti EXIMO Trading, spol. s r. o., vstoupil v rozsahu žalovaného příslušenství (částky 2 100 334,64 Kč) nynější žalobce (Aelita Financial Services Corporation).
Usnesením ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 20 C 281/2015-292, soud prvního stupně (opětovně) zastavil řízení o zaplacení částky 6 409 281,62 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání právního předchůdce žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2017, č. j. 75 Co 4/2017-307.
Rozsudkem ze dne 20. července 2017, č. j. 20 C 281/2015-336, ve znění opravného usnesení ze dne 9. srpna 2017, č. j. 20 C 281/2015-345, soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 2 100 334,64 Kč (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 102 240 Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (první výrok), změnil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka z bezdůvodného obohacení vznikla až 27. března 2009 (právní mocí rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty), neboť tímto dnem odpadl důvod složení finančních prostředků E. V. do konkursní podstaty úpadce. Ke splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení pak dochází v souladu s §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), teprve výzvou věřitele. Právní předchůdce žalobce vyzval žalovanou až dopisem ze dne 15. června 2010 a do tohoto data tak nemohla být žalovaná v prodlení. Požaduje-li žalobce úrok z prodlení za dobu do 3. června 2010, nemůže být s žalobou úspěšný. Konečně, pokračoval odvolací soud, i kdyby nastala splatnost první den po právní moci rozhodnutí o vylučovací žalobě (28. března 2009), nemohla být žalovaná v prodlení, neboť pohledávka byla sepsána do konkursní podstaty úpadce Mlékárna Dvorec s. r. o. a dispoziční oprávnění k ní měl ke dni vzniku pohledávky správce konkursní podstaty Ing. Tatíček, kterému též žalovaná pohledávku uhradila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015) a dále na otázce, která dovolacím soudem dosud nebyla řešena („souběh nároku dvou konkursních podstat“), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu (o náhradě nákladů řízení) je podle §238 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti těmto dvěma výrokům napadeného rozhodnutí odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud rovněž odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu ohledně vzniku pohledávky z bezdůvodného obohacení, kdy tvrdí, že jde o bezdůvodné obohacení bez právního důvodu, které vzniklo již přijetím plnění žalovanou, pak opomíjí, že v předchozím rozhodnutí v této věci (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 317/2013) Nejvyšší soud vysvětlil, že teprve pravomocným zamítnutím žaloby o vyloučení věcí z konkursní podstaty odpadl důvod, pro který E. V. plnila do konkursní podstaty úpadce. Jinak řečeno, teprve dnem pravomocného rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby vzniklo na straně žalobce (jeho právních předchůdců) právo (pohledávka) na vydání bezdůvodného obohacení.
Z ustálené judikatury pak plyne, že splatný může být pouze existující závazek (srov. rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, a dále např. rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009). Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (§563 obč. zák.) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005]. Výzva podle §563 obč. zák. může vyvolat splatnost jen u takové pohledávky, která již existuje. Jedině v souvislosti s existující (již vzniklou) pohledávkou může mít žádost o splnění právní význam (srov. rozsudek ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005). Výzva podle §563 obč. zák. mohla způsobit splatnost pohledávky teprve poté, co již tato pohledávka existovala (výzvy učiněné před vznikem pohledávky jsou bez právního významu).
Jestliže odvolací soud dovodil, že vymáhaná pohledávka (úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení za dobu od 20. prosince 2006 do 3. června 2010) nevznikla, když výzva k vydání bezdůvodného obohacení mohla být žalované doručena nejdříve 15. června 2010 (a teprve po tomto datu by se mohla žalovaná ocitnout v prodlení), je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Za této situace se pak Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami (zda měla žalovaná plnit do konkursní podstaty úpadce Mlékárna Dvorec s. r. o.), neboť tyto nemohou na závěru, že vymáhaná pohledávka nevznikla, ničeho změnit.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu